JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1038/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.389.683,82 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod spisovou značkou 23 C 455/2004, k dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, č. j. 57 Co 477/2005-54, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody vůči státu s tvrzením, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Ostravě ve věci projednávané pod spisovou značkou 80 C 155/99 vznikla škoda ve shora uvedené výši, protože pro průtahy v úkonech tohoto okresního soudu bylo ve věci pravomocně rozhodnuto až dne 4. 5. 2001 a byť byl žalobce v uvedeném řízení zcela úspěšný, jeho pohledávka za žalovanou společností D. s.r.o. nebyla uspokojena, neboť na označeného dlužníka byl prohlášen konkurz, v jehož rámci byla žalobci vyplacena pouze částka 193.051,18 Kč. Dle názoru žalobce k průtahům na straně okresního soudu došlo především tím, že s provedením úkonu směřujícímu k vyřízení věci, tj. zaslání výzvy adresované žalované společnosti k vyjádření (ke kterémužto úkonu přistoupil bezmála po dvou letech od podání žaloby), bezdůvodně vyčkával do rozhodnutí o předběžném opatření a splnění poplatkové povinnosti. Žalovaná společnost se v průběhu tohoto dvouletého období dostala do úpadku a následně byl na její majetek prohlášen konkurs, který zabránil žalobci uspokojit se z jejího majetku ve větším rozsahu, než v jakém byl uspokojen v konkursním řízení.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 23 C 455/2004-40, žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že ze strany soudu ve věci projednávané pod spisovou značkou 80 C 155/99 k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, soud ve věci činil potřebné úkony bez průtahů a žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi postupem soudu v uvedeném řízení a vznikem škody na straně žalobce. Vzal za prokázané, že žalobce podal dne 22. 8. 1997 žalobu k věcně nepříslušnému soudu (Krajský obchodní soud v Ostravě), jíž se domáhal po žalované společnosti D. s.r.o. zaplacení částky 1.090.000,- Kč s příslušenstvím a dne 20. 10. 1998 navrhl témuž věcně nepříslušnému soudu vydání předběžného opatření spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků. Krajský obchodní soud v Ostravě vyslovil svou věcnou nepříslušnost usnesením ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. 1 Cm 288/97-20, a poté byla věc postoupena Okresnímu soudu v Ostravě jakožto soudu věcně příslušnému (dne 30. 4. 1999). Následně byly zjišťovány osobní, majetkové i výdělkové poměry žalobce za účelem rozhodnutí o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 1999 žalobci osvobození přiznáno nebylo. Z podnětu odvolání žalobce otázku osvobození od soudních poplatků posuzoval Krajský soud v Ostravě, jenž usnesením ze dne 15. 10. 1999 usnesení soudu prvního stupně potvrdil (rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 11. 1999). Soudní poplatek za návrh na vydání předběžného opatření žalobce zaplatil dne 3. 12. 1999 a dne 23. 12. 1999 zaplatil i část soudního poplatku za řízení o věci samé (ve výši 20.000,- Kč) s tím, že požádal o prodloužení lhůty k doplacení tohoto soudního poplatku. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2000 byl návrh žalobce na nařízení předběžného opatření zamítnut a toto rozhodnutí bylo z podnětu odvolání žalobce potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2001 (rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 1. 2001). Dne 16. 3. 2000 žalobce doplatil soudní poplatek. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2001 byla pak žalovaná společnost vyzvána k vyjádření k žalobě a dne 29. 3. 2001 byl vynesen rozsudek pro uznání, kterým bylo žalobci v plném rozsahu vyhověno (rozsudek nabyl právní moci dne 4. 5. 2001). Na majetek žalované společnosti byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2001 v řízení vedeném pod spisovou značkou 14 K 60/2001 prohlášen konkurs, v jehož rámci byla žalobci na základě rozvrhového usnesení přiznána z celkem zjištěné pohledávky ve výši 2.582.735,- Kč toliko částka 193.051,18 Kč.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 2005, č. j. 57 Co 477/2005-54, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že i v řízení o náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. musí být k úspěšnému uplatnění nároku nejen tvrzen ale i prokázán nesprávný úřední postup či existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (či nezákonným rozhodnutím). Žalobce, který uplatnil nárok na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu okresního soudu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., však takový postup Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 80 C 155/99 neprokázal. Splnění poplatkové povinnosti má podle zákona č. 549/1991 Sb. (zákon o soudních poplatcích) zásadní význam pro to, zda soud vůbec bude v řízení pokračovat, tedy činit jakékoli další úkony, protože nezaplacení soudního poplatku má podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích za následek zastavení řízení. Podle § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona vzniká poplatková povinnost již podáním žaloby, a proto okresní soud mohl činit další úkony v řízení až poté, kdy byla splněna poplatková povinnost žalobce, neboť pokud by žalobce poplatek nezaplatil, mělo by to za následek zastavení řízení. Rovněž pak nemohl soud prvního stupně pominout existenci návrhu na vydání předběžného opatření, o němž musel dle § 102 o. s. ř. rozhodnout až po zaplacení soudního poplatku žalobcem. Jelikož usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2000 bylo napadeno odvoláním žalobce, okresní soud věc v souladu s ustanovením § 10 odst. 1 o. s. ř. předložil krajskému soudu jako soudu funkčně příslušnému k rozhodnutí o tomto odvolání s tím, že do doby rozhodnutí odvolacího soudu nemohl okresní soud sám činit v řízení žádné konkrétní úkony, neboť krajskému soudu předložil celý spis, jenž mu byl vrácen dne 17. 1. 2001. Dne 16. 2. 2001 byla pak žalovaná společnost podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzvána k vyjádření ve věci. Podle závěru odvolacího soudu to vše odporuje názoru žalobce o průtazích Okresního soudu v Ostravě ve zmíněném řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, ve kterém namítá, že ve věci projednávané u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 155/1999 nebylo nutné předkládat odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o předběžném opatření celý spis dle příslušné instrukce, která je navíc z hlediska právní síly podzákonnou normou, neboť to odporuje zásadě rychlosti řízení zakotvené v ustanovení § 6 o. s. ř. i samotnému institutu předběžného opatření, v důsledku čehož nebyla poskytnuta jeho právům rychlá a účinná ochrana. Za nepřiměřenou považuje dobu zhruba jednoho roku, kterou potřeboval Krajský soud v Ostravě k rozhodnutí o odvolání proti usnesení o předběžném opatření, přičemž o právní složitosti věci svědčí skutečnost, že Okresní soud v Ostravě k totožnému rozhodnutí dospěl ve lhůtě 17-ti pracovních dnů, a v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 38/2000. Navrhl tedy zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005 i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2005 vydaných v této věci a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn nejen tím, že dotčené právní posouzení věci je – především – významné pro věc samu, nýbrž i tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných). Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku má být zpochybněn odlišným posouzením délky části soudního řízení (odvolacího řízení o odvolání žalobce proti usnesení o předběžném opatření) a kdy soudy obou stupňů zhodnotily délku řízení v jeho celistvosti jako řízení bez průtahů (soudní poplatek za řízení ve věci samé byl žalobcem v plné výši zaplacen dne 16. 3. 2000 a věc byla pravomocně rozhodnuta dne 4. 5. 2001). Je třeba zdůraznit, že právě posouzení řízení jako celku má při řešení otázky existence průtahů v řízení zásadní význam, oproti jeho jednotlivým částem, jejichž případné nedostatky se projeví v hodnocení celkovém.

Totéž lze vztáhnout i na údajně nesprávné předložení celého spisu k rozhodnutí o odvolání proti usnesení, zamítajícímu návrh na vydání předběžného opatření, Krajskému soudu v Ostravě, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru postrádá obecný dopad do poměru sporů jiných (obdobných), v nichž je vždy řešena otázka konkrétního postupu soudu v každé jednotlivé věci samostatně podle okolností posuzovaného případu.

Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty prvé a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu právo.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. August 2006