JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1037/2014

Vázanost civilního soudu rozsudkem trestního soudu

Právní věty

  1. Pokud odvolací soud dospěl na základě výsledků dokazování provedeného v občanskoprávním řízení k závěru (odlišnému od závěru soudu v trestním řízení), že žalovaný se dopustil protiprávního jednání úmyslně, a tento svůj závěr řádně odůvodnil, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat (není tedy splněn ani předpoklad, aby tato již dovolacím soudem vyřešená otázka byla ve smyslu § 237 o. s. ř. vyřešena jinak, tj. odlišně, než ji řeší ustálená judikatura dovolacího soudu). Hodnocení důkazů, na jehož základě odvolací soud k takovému závěru dospěl, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a námitky proti němu nejsou tudíž způsobilé založit přípustnost dovolání.

25 Cdo 1037/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. Č., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Školoutem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 22, proti žalovanému Ing. R. Č., zastoupenému JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 158/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013, č. j. 20 Co 404/2013-331, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:

Žalobce se domáhal náhrady škody, jež mu vznikla v důsledku žalovaným nepravdivě sdělených údajů při projednávání dědictví, na jejichž základě byl žalovaný považován za syna, a tedy i za dědice, zůstavitele Ing. J. Č.; žalobce tak byl připraven o polovinu pozůstalosti, jejíž hodnota včetně příslušenství představuje žalovanou částku.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 28 C 158/2010-290, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci 60.000.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v jednání žalovaného při dědickém řízení nelze shledat úmysl. Ztotožnil se tak se závěrem vyjádřeným v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 12 To 32/2012-565, kterým byl žalovaný zproštěn obžaloby pro zvlášť závažný zločin podvodu, kterého se měl dopustit zamlčením podstatných skutečností v řízení o dědictví po Ing. J. Č. (dále jen „zůstavitel“). Uvedl, že žalovaný sice věděl, že není biologickým synem zůstavitele, v soudním řízení však nebylo žádným důkazem prokázáno, že tuto skutečnost žalovaný v dědickém řízení úmyslně zatajil, mj. proto, že se ho při projednání dědictví nikdo na jeho biologického otce neptal. Žalovaný za svého otce považoval zůstavitele, neboť s ním žil od dvou do osmnácti let, a měl za to, že z hlediska fungování rodiny dědí po právu, zůstavitel měl oba účastníky zapsány v občanském průkazu jako syny. V jednání žalovaného soud neshledal porušení jeho povinností za situace, kdy s ním bylo jednáno nejen v dědickém řízení jako se synem zůstavitele, a to i ze strany žalobce, navíc v dědickém řízení nebyl nijak poučen o tom, že může dědit výhradně biologický potomek. K promlčení uplatněného nároku uvedl, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. D 365/2000-160 ze dne 26. 11. 2001 nabylo právní moci dne 31. 1. 2002 a žaloba došla soudu dne 14. 5. 2010, proto je nepochybné, že nárok žalobce byl uplatněn po uplynutí tříleté promlčecí doby. Úmysl žalovaného nebyl v řízení prokázán, proto nelze aplikovat desetiletou promlčecí dobu. Neshledal též jako důvodnou námitku žalobce, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť do roku 2009, než žalobce zjistil, že žalovaný není jeho biologickým bratrem, se jejich vztahy běžnému sourozenectví nijak nevymykaly a oba spolu bez problému vycházeli, se žalovaným bylo jednáno celý život jako se synem zůstavitele, jehož jméno také nesl. Soud měl za to, že se v projednávané věci nejedná o nepřiměřeně tvrdý postih žalobce, jestliže vzhledem k objemu majetku, který každý z účastníků zdědil, nemůže být nijak zásadně ohrožena životní situace žalobce či kvalita jeho života.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2013, č. j. 20 Co 404/2013-331, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu není soud řešící občanskoprávní spor ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán důvody, na základě nichž došlo ke zproštění obžaloby žalovaného pro trestný čin podvodu. Soud prvního stupně proto měl pečlivě zvážit podmínky pro naplnění občanskoprávní odpovědnosti žalovaného. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v jednání žalovaného nelze shledat porušení právní povinnosti. Podle odvolacího soudu žalovaný nepochybně porušil povinnost počínat si tak, aby jinému nezpůsobil škodu ve smyslu § 415 obč. zák., když v dědickém řízení nesdělil notářce jako soudní komisařce skutečnost, že není biologickým ani osvojeným dítětem zůstavitele, přestože o této skutečnosti věděl a v dědickém řízení byl poučen o tom, že dědicem ze zákona je dítě zemřelého. Pokud se domníval, že byl zůstavitelem osvojen (což tvrdil v trestním řízení), neměl pro takovou domněnku žádný právní podklad, proto bylo jeho povinností tuto skutečnost notářce sdělit, což jednoznačně neučinil. V postupu žalovaného v dědickém řízení, v němž vystupoval jako syn zůstavitele, ač věděl, že tomu tak není, odvolací soud shledal nepřímý úmysl získat neprávem dědictví. Nárok žalobce na náhradu škody proto nemůže být promlčen, neboť byl uplatněn v běžící objektivní desetileté a subjektivní dvouleté lhůtě ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. za situace, kdy se žalobce o tom, že žalovaný není synem žalobcova otce, dozvěděl v roce 2009. Nadto by uplatnění námitky promlčení žalovaným bylo podle odvolacího soudu v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neboť jde právě o ten případ, kdy je tato námitka výrazem zneužití práva na úkor účastníka (žalobce), který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a jemuž by v důsledku promlčení nároku ušel významný majetek, který získal žalovaný v rozporu se zákonem a této skutečnosti si byl vědom.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a které spočívají v tom, že žalobce uplatněným nárokem na náhradu škody obchází zákonem stanovený postup v případě, kdy po ukončení dědického řízení vyjdou najevo skutečnosti, které odůvodňují jiné rozhodnutí ve věci. Namítá, že vydání rozhodnutí v projednávané věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, jelikož hrozí situace, kdy proti sobě budou stát dvě pravomocná rozhodnutí soudu, přičemž jedno žalovanému nárok na část majetku z dědictví po zůstaviteli přiznává a druhé mu naopak ukládá uhradit žalobci určitou částku, která je svou povahou vydáním téhož majetku. Další dovolatelem vymezená právní otázka aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. by měla být podle dovolatele dovolacím soudem vyřešena ve smyslu § 237 o. s. ř. jinak. V této souvislosti dovolatel namítá, že otázka úmyslu na straně žalovaného byla vyřešena v trestním řízení, odvolací soud neprovedl dostatečné dokazování, aby mohl dospět k opačnému závěru. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal dostatečně s otázkou pasivní legitimace na straně žalovaného, který je přesvědčen, že pokud by se žalobce mohl domáhat náhrady škody, tak nikoli vůči žalovanému, ale vůči České republice, neboť rozhodnutí v dědickém řízení bylo vydáno na základě postupu soudního komisaře, který měl povinnost zjišťovat a ověřovat rozhodné skutečnosti. Rozpor s judikaturou shledává dovolatel v závěru, že jím uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, když tento závěr nevychází z provedených důkazů a je nepřiměřeně extenzivní k závěrům vyplývajícím z dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné a nenaplňuje ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění. Odmítá tvrzení žalovaného, že je dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v obou řízeních (o dědictví a o náhradu škody) jde o odlišný předmět. Obranu žalovaného, že při projednávání dědictví nechápal pojem zákonného dědice, označuje za účelovou. Má za to, že soud v občanskoprávním řízení není vázán závěrem soudu rozhodujícím v trestní věci, že žalovaný nejednal úmyslně. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není přípustné.

Jedinou právní otázkou, jež je v dovolání formulována a na níž současně spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, je otázka vázanosti soudu v občanskoprávním řízení závěrem vysloveným v rozsudku trestního soudu o tom, že jednání žalovaného, z něhož je vyvozována občanskoprávní odpovědnost za škodu, nebylo úmyslné.

Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanskoprávním řízení je vázán pouze odsuzujícím trestním rozsudkem, nikoli rozsudkem zprošťujícím (shodně srov. již rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tam, kde různé soudy v různých věcech řeší jako předběžnou stejnou otázku (zde otázku formy zavinění) by sice měly postupovat tak, aby při posuzování stejné skutečnosti nedospívaly k rozdílným právním závěrům, s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav věci může být v různých řízeních zjištěn odlišně, však nelze vyloučit ani možnost, že si různé soudy vyřeší tutéž předběžnou otázku rozdílně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 620/2012). Tyto závěry jsou souladné i s judikaturou Ústavního soudu, který sice považuje z hlediska právní jistoty za zásadně nežádoucí, aby soudy při opakovaném posuzování týchž předběžných otázek ve věcech týchž účastníků dospívaly k rozdílným závěrům, avšak tuto eventualitu a priori nevylučuje za předpokladu, že jsou rozdílné závěry řádně odůvodněny (srov. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07).

Pokud odvolací soud dospěl na základě výsledků dokazování provedeného v občanskoprávním řízení k závěru (odlišnému od závěru soudu v trestním řízení), že žalovaný se dopustil protiprávního jednání úmyslně, a tento svůj závěr řádně odůvodnil, není jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchylovat (není tedy splněn ani předpoklad, aby tato již dovolacím soudem vyřešená otázka byla ve smyslu § 237 o. s. ř. vyřešena jinak, tj. odlišně, než ji řeší ustálená judikatura dovolacího soudu). Hodnocení důkazů, na jehož základě odvolací soud k takovému závěru dospěl, je otázkou skutkovou, nikoli právní, a námitky proti němu nejsou tudíž způsobilé založit přípustnost dovolání.

Rozpor námitky s dobrými mravy odvolací soud posuzoval pouze podpůrně; bylo-li protiprávní jednání žalovaného úmyslné, je objektivní promlčecí doba desetiletá, žaloba byla podána před jejím uplynutím (i před uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby), posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je tedy pro výsledek řízení nadbytečné, a z toho důvodu přípustnost dovolání rovněž nezakládá.

Námitka překážky věci pravomocně rozhodnuté není důvodná, neboť projednávaná věc nemá shodný předmět s řízením o dědictví. Nejde v ní totiž o nové rozhodnutí o dědictví po zůstaviteli, nýbrž o odlišně skutkově vymezený nárok na náhradu škody, jež byla žalobci způsobena právě tím, že žalovaný uvedl v dědickém řízení nepravdivé skutečnosti a dědické poměry byly nezměnitelně uspořádány rozhodnutím vydaným v dědickém řízení.

Ostatní v dovolání předestřené právní otázky odvolací soud neřešil, jeho rozhodnutí na nich nespočívá (nemají význam pro výsledek odvolacího řízení, tedy pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení), a tudíž nemohou založit přípustnost dovolání.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož řízení tímto jeho rozhodnutím nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. června 2014

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu

Vydáno: 12. June 2014
Vloženo: 25. June 2014

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás