JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 25 Cdo 1016/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) a. m. J. H. a b) A. H., proti žalovanému Ing. M. Č., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 135.395,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 1003/91, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. 30 Co 97/2004-470, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali zaplacení částky v celkové výši 166.542,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 22. 11 1991 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení s odůvodněním, že na základě ústně uzavřené dohody se žalovaný zavázal za odměnu obstarat rekonstrukci rodinného domu žalobců, přičemž mu bylo umožněno vybírat peníze z jejich účtu. Jelikož žalovaný vedl stavební práce neekonomicky, podstatně tím překročil předpokládané náklady, navíc některé stavební práce nebyly vůbec dokončeny.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 11. 9. 1998, č. j. 6 C 1003/91-150, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 1. 2000, č.j. 6 C 1003/91-183, žalobu zamítl (též vůči tehdy druhému žalovanému P. L.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že mezi žalobci a žalovaným byla uzavřena ústní dohoda o občanské výpomoci podle § 384 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též jen „obč. zák.“), podle níž měl žalovaný zajistit rekonstrukci domu č. p. 570 v K. n. V. tak, že koupí veškeré stavební materiály, obstará a zaplatí potřebné dělníky a použije přitom peníze ze speciálně založeného bankovního účtu. Žalovaný odtud po dobu stavby (od poloviny roku 1989 do podzimu 1990) odčerpal 408.000,- Kč. Žalobci dostávali pravidelně výpisy ze svého účtu, byli informováni o částkách čerpaných žalovaným a mohli tedy vznést proti peněžním transakcím námitky. Věděli také, že žalovaný neměl potřebnou kvalifikaci a zkušenosti v oblasti stavebního inženýrství, nelze mu tedy vytýkat, že se snad nechoval obezřetně a porušil povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Ačkoli je nepochybné, že žalobcům skutečná škoda vznikla, nebyla prokázána existence protiprávního úkonu na straně žalovaného, a proto není dána jeho odpovědnost za škodu podle § 415 ani podle § 424 obč. zák.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, č. j. 30 Co 438/2000-206, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému ohledně částky 135.395,- Kč s příslušenstvím a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky vznikl na základě ústní dohody právní vztah občanské výpomoci podle § 384 obč. zák., jehož obsahem bylo organizační zajištění výstavby ateliéru a později i celkové přestavby domu ve vlastnictví žalobců, a že žalobci prokázali vznik škody. Odvolací soud však v jednání žalovaného spatřuje porušení povinnosti vyplývající nejen ze smluvního vztahu – dohody o občanské výpomoci, ale i z ustanovení § 415 obč. zák., neboť nesplnil svoji prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku. Žalovaný byl totiž pověřen nakládáním s finančními prostředky z účtu žalobců na nákup materiálu a proplácení odměn dělníkům a toto zmocnění se zcela logicky vztahovalo na účelné nakládání s prostředky žalobců ve prospěch předmětné stavby, neboť jen takové by žalovaného z odpovědnosti za případnou škodu podle § 420 a násl. obč. zák. vyvinilo. Bylo-li prokázáno, že žalovaný s finančními prostředky nenakládal účelně a ekonomicky, tj. poskytoval je předem, nevyžadoval důsledně přehledy odpracovaných hodin dělníků a počet pracovníků, poskytoval jim odměny za veškerou dobu strávenou v objektu žalobců a nikoli za skutečně odpracované hodiny (i když účastníci shodně uvedli, že propláceny měly být pouze fakticky odpracované hodiny), nevedl řádně evidenci účetních dokladů atd., je dána odpovědnost žalovaného podle § 415 a § 420 obč. zák. Protože dosavadní výsledky řízení nedávaly spolehlivý závěr pro zodpovězení otázky, v jakém rozsahu žalobcům škoda vznikla, uložil odvolací soud soudu prvního stupně doplnit dokazovaní znaleckým posudkem, který by se zabýval výší škody z pohledu porovnání množství vykázané a proplacené práce a množství nakoupeného stavebního materiálu na stavbu na straně jedné a skutečně potřebným množstvím práce a stavebního materiálu na realizaci stavby na straně druhé. Současně zdůraznil, že je třeba respektovat zajištěný počet pracovníků, sjednanou hodinovou odměnu ve výši 50,- Kč za těžké, výkopové a bourací práce a 30,- Kč za práce ostatní i sjednané proplacení 1 hodiny na oběd. Částka 408.000,- Kč, která byla žalovaným vybrána z účtu žalobců, je částkou v řízení nespornou, a je na soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou účelnosti vynaložených investic.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 10. 2003, č. j. 6 C 1003/91-430, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 92.996,65 Kč s 3% úrokem z prodlení od 10. 12. 1992 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, co do částky 42.398,35 Kč s příslušenstvím a 3% úroku z prodlení z částky 92.996,65 Kč od 22. 11. 1991 do 9. 12. 1992 žalobu zamítl, zamítl rovněž návrh žalobců na koncentraci řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vázán právním názorem odvolacího soudu ohledně odpovědnosti žalovaného podle § 420 a násl. obč. zák. nepřisvědčil námitce žalovaného, že ujednání o občanské výpomoci je neplatné pro přesah rámce občanské výpomoci charakterem sjednané činnosti, neboť občanská výpomoc byla vztahem dobrovolným, uzavřeným mezi občany, jehož obsahem bylo provedení pouze ojedinělého a příležitostného úkonu (nikoli soustavně se opakujícího jako u služeb) s možností sjednání úplaty. Podle soudu tyto aspekty obsahovalo i ujednání o občanské výpomoci mezi účastníky řízení, neboť z jejich strany šlo o činnost ojedinělou a příležitostnou, nikoli o soustavné provozování ve formě výdělečné činnosti, byť byl sjednaný rozsah výpomoci značný. Navíc závazek žalovaného zněl na zajištění realizace rekonstrukce ateliéru (později rekonstrukce celého domu) a ne na provedení prací přímo. Soud prvního stupně po doplnění dokazování ohledně výše škody dospěl k závěru, že žalovanému náleží podle § 385 odst. 1 obč. zák. náhrada účelně vynaložených nákladů, zde nákladů cestovného z místa bydliště na stavbu a zpět a sjednaná odměna pro žalovaného ve výši 500,- Kč měsíčně po dobu trvání stavby. Z posudku znaleckého ústavu M., s.r.o., vyplynulo, že náklady na přístavbu ateliéru a rekonstrukci domu v materiálu za maloobchodní cenu a dohodnutou cenu za skutečně potřebné pracovní hodiny představovaly 294.405,35 Kč. Rozdíl mezi vyčerpanými prostředky z účtu žalobců (408.000- Kč) a náklady na rekonstrukci, jež bylo třeba skutečně vyložit (294.405,35,- Kč), pak činí 113.594,65 Kč. Z této částky soud odečetl 10.500,- Kč (odměna Ing. L., jež byla vyplacena žalovaným), 9.000,- Kč (cena dveří do ateliéru, jež byla taktéž žalovaným vyplacena) a 1.098,- Kč (hotové výdaje žalovaného spojené s dopravou na stavbu a zpět); výsledkem je přisouzená částka 92.996,65 Kč. Nezohlednil naopak žalovaným tvrzené náklady na dopravu z místa bydliště na stavbu vypočítané jím podle vyhlášky č. 57/1979 Sb., o náhradách za používání silničních motorových vozidel při pracovních cestách, neboť ta na daný právní vztah občanské výpomoci nedopadá, dále nezohlednil částku 6.800,- Kč, u které žalovaný uvedl, že ji vyplatil panu S. za opravu vozidla žalobců, neboť se žalovanému nepodařilo prokázat, že by si tyto peníze odčerpal z účtu žalobců, dále 7.500,- Kč vyplacených za projekt Ing. L. (žalovanému se nepodařilo prokázat, že by tuto sumu peněz vyplatil on sám a ne žalobci), topenářské a instalatérské práce (ty byly zohledněny již ve znaleckém posudku společnosti M., s.r.o. pod položkami 731 a 722), dále odmítl žalovaným vznesenou námitku, že žalobcům zůstal materiál na stavbě v hodnotě 9.000,- Kč, neboť znalci uvedli, že se jedná o šrot v maximální hodnotě 339,- Kč, nedokladovaný alukryt a jiný stavební materiál (tyto věci soud neshledal relevantními pro stanovení rozsahu škody), a konečně nezohlednil ani 3.000,- Kč údajně vynaložené za rozvaděč, neboť se nepodařilo zjistit, zda byla tato práce prováděna za působení žalovaného na stavbě či až po jeho odchodu (navíc práce za elektromontáže jsou ve výše uvedeném znaleckém posudku zohledněny pod položkou 155). Úroky z prodlení žalobcům přiznal z přiznané částky od 10. 12. 1992, tedy od prvního dne prodlení (žalovanému byla totiž žaloba doručena do vlastních rukou až 9. 12. 1992).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, č. j. 30 Co 97/2004-470, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. K namítané neplatnosti ujednání o občanské výpomoci mezi účastníky řízení a tím i k povaze právního vztahu podle § 384 obč. zák. uvedl, že ačkoli dobová judikatura při rozlišování mezi občanskou výpomocí a trestným činem nedovoleného podnikání zdůrazňovala, že provozováním soukromé výdělečné činnosti ve větším rozsahu může být i provedení sice jedné, avšak velké a déletrvající akce spojené se značnou odměnou (R 6/76), občanská výpomoc sjednaná mezi žalobci a žalovaným nebyla spojena s velkou odměnou (odměnu ve výši 500,- Kč sjednanou mezi účastníky nelze považovat za značnou) a i v tehdejší době bylo poskytnutí občanské výpomoci běžné a v souladu s pravidly socialistického soužití. Odvolací soud shrnul, že jak občan poskytující výpomoc, tak občan, jemuž byla tato služba poskytována, si vzájemně odpovídají za škodu podle § 420 a násl. obč. zák., a uzavřel, že žalovaný porušil ustanovení § 415 obč. zák. tím, že nehospodárně nakládal s prostředky na účtu žalobců a proplatil tak za práce na stavbu najímaným dělníkům podstatně více, než odpovídalo množství skutečně potřebné a vykonané práce. Nevyužíváním finančních prostředků důsledně pouze ve prospěch stavby porušil žalovaný jak prevenční povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., tak i povinnosti, k nimž se zavázal smluvně, a v příčinné souvislosti s tímto jednáním vznikla žalobcům škoda. Námitka žalovaného, že v řízení měla být zohledněna i lehkomyslnost žalobců, kteří pověřili žalovaného vedením a organizováním stavebních prací, aniž by ten měl pro takovou činnost kvalifikaci, je irelevantní, neboť u osoby zavazující se k občanské výpomoci se předpokládají vlastnosti potřebné k provedení konkrétní práce, proto odpovídá nejen za vadný výsledek, nýbrž i za škodu, která v příčinné souvislosti s jeho činností vznikla. Se zjištěným rozsahem škody se odvolací soud zcela ztotožnil, soud prvního stupně správně odečetl částky čerpané z účtu ve prospěch stavby, a to odměnu Ing. L., hodnotu dveří a náklady žalovaného za dopravu na stavbu a zpět; nepochybil, když nezohlednil 7.500,- Kč vyplacených Ing. L. za vypracování projektové dokumentace (v řízení nebylo prokázáno, že by tuto částku vyplatil žalovaný), dále hodnotu zbytkového materiálu-šrotu (podle znaleckého osudku nemá šrot hodnotu, s níž by mohlo být počítáno a navíc byla hodnota tohoto materiálu zahrnuta do ocenění materiálu potřebného na stavbu), 10.000,- Kč za elektroinstalaci (i ohledně této částky žalovaný neprokázal své tvrzení, že by uvedenou sumu vyplatil, když navíc v době převzetí stavby žalobci nebyla elektroinstalace hotova), ze stejného důvodu správně nezohlednil ani 6.800,- Kč za opravu vozidla žalobců panem S. a dále 3.000,- Kč za obstarání rozvaděče.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítá, že právní vztah mezi účastníky nelze posuzovat jako občanskou výpomoc, neboť dobová judikatura jednoznačně při značném rozsahu soukromé činnosti hovořila o trestném činu nedovoleného podnikání a generální rekonstrukce rodinného domu s přestavbou na ateliér tento značný rozsah představuje (i když se jednalo o jednu stavbu, trvala rekonstrukce dva roky a finanční objem byl cca 400.000,- Kč); takovému rozsahu soukromé činnosti nebyla poskytována právní ochrana. Odvolací soud nepřihlédl k politicko-ekonomické situaci v rozhodné době, pokud slovním spojením, že žalovaný „poskytoval finanční prostředky jinam“, má na mysli úplatky; ovšem uplácení je podle dovolatele nutno zohlednit jako oprávněné nakládání s finančními prostředky s vědomím žalobců a s přihlédnutím k době a ke skutečnosti, že se jednalo o občanskou výpomoc, nikoli tento fakt přičíst k tíži žalovaného; ostatně všichni svědci se shodli na tom, že „bez poplatků“ tehdy dílo dokončit nešlo. Žalovaný z toho dovozuje, že svým jednáním škodu nezavinil a že za škodu podle § 386 obč. zák. neodpovídá. Dovolatel dále nesouhlasí se skutkovým zjištěním, jež se podle něj nezakládá na pravdě a není pro něj podklad ve spise. Tvrdí totiž, že odměna pracovníkům (vyplacená vždy až po odvedení práce, nikoli předem) přesně odpovídá počtu odpracovaných hodin a dohodnuté hodinové sazbě. Žalobci byli od počátku srozuměni s tím, že žalovaný má znalosti o stavebnictví velmi malé a že práce budou provádět osoby ve svém volnu a bez potřebné kvalifikace, což sebou přináší i větší spotřebu odpracovaných hodin. Ujednání o rekonstrukci domu s žalovaným proto svědčí o nedbalostním a neodpovědném přístupu žalobců. Stejná námitka směřuje také k vedení účetní evidence a využívání finančních prostředků i mimo stavbu, kde dovolatel oponuje závěrům soudů obou stupňů a tvrdí, že účetní evidence byla žalobcům známa, poskytuje dostatečný přehled o čerpání finančních prostředků, a i když byla vedena jednoduchým způsobem, stala se podkladem pro všechny soudní znalce. Nesouhlasí ani se závěrem, že nelze při stanovení rozsahu škody zohlednit náklady na zpracování projektové dokumentace, hodnotu zbytkového materiálu, náklady na elektroinstalaci, na opravu vozidla žalobců a částku vyplacenou na získání rozvaděče, a má za to, že Ing. L. převzetí odměny za zpracování projektu nevyvrátil, a suma je zahrnuta ve vyúčtování žalovaného, rozvod elektřiny po domě byl kromě zásuvek a vypínačů dokončen, s čímž souhlasil i soudní znalec, a při posuzování zbytkového materiálu na stavbě jako šrotu není důvod tuto, byť minimální, částku 339,- Kč nezohlednit, když navíc se před 15-ti lety o šrot nejednalo, a pokyn žalovanému k výplatě 3.000,- Kč za obstarání rozvaděče dal sám žalobce. Soudy obou stupňů ke všem uvedeným položkám vzaly za prokázaná vysvětlení žalobců a bez zjevného důvodu neuvěřily žalovanému, což představuje neobjektivní přístup ze strany soudů. Jelikož není právní hodnocení odvolacího soudu v souladu s právními předpisy a právním vědomím doby, kdy dílo bylo realizováno a kdy smlouva o občanské výpomoci byla realizována, žalovaný navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., a po přezkoumání věci podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není opodstatněné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že vztah mezi účastníky založený na dohodě o zajištění rekonstrukce domu podřadil pod ustanovení § 384 obč. zák., namítá, že vzhledem k rozsahu činnosti nešlo o občanskou výpomoc, a argumentuje, že jeho odpovědnost za škodu nelze opírat o ustanovení § 386 obč. zák. Pomíjí přitom, že odvolací soud své rozhodnutí na porušení povinnosti nepoškodit věc převzatou při občanské výpomoci (§ 386 obč. zák.) nezaložil, neboť aplikoval ustanovení § 420 obč. zák. s tím, že porušení právní povinnosti při sjednané činnosti je třeba spatřovat v porušení povinnosti tzv. generální prevence podle ustanovení § 415 obč. zák., které každému ukládá počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku a jiných hodnotách; podle odvolacího soudu žalovaný tuto povinnost porušil tím, že si při organizování rekonstrukce domu žalobců nepočínal šetrně a že jimi svěřené finanční prostředky využil nehospodárně. Za této situace se dovolatelovy výhrady ke správnosti napadeného rozhodnutí právního posouzení věci odvolacím soudem nedotýkají a je přitom nevýznamné, zda takové porušení právní povinnosti vyplývalo z platného smluvního ujednání o občanské výpomoci či zda šlo o ujednání neplatné nebo zda dovolatel svou činností dokonce naplňoval znaky skutkové podstaty trestného činu podle tehdejší úpravy, jak nyní tvrdí v dovolání. Rozhodující je, zda jím fakticky vykonaná činnost byla ve svém výsledku nehospodárná a zda vedla k tomu, že žalobci byli nuceni část svých prostředků vynaložit nadbytečně, tj. zda jim v příčinné souvislosti s činností dovolatele vznikla majetková újma.

Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, jimiž dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o nehospodárném nakládání s finančními prostředky žalobců při stavbě, jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.

Námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou pouze opakováním tvrzení, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, a v tomto směru lze na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Závěr o vzniku a výši škody má svůj podklad v posudku znaleckého ústavu M., s.r.o., má tedy oporu v provedeném dokazování a neobsahuje nic, co by z obsahu spisu nevyplývalo. Důkazy, na něž dovolatel poukazuje, neobsahují žádné takové údaje, které by byly v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, a dovolateli nelze přisvědčit, pokud sám - namísto soudu - přiřazuje jednotlivým důkazům určitou váhu a věrohodnost a provádí tak jejich hodnocení, na jehož základě dovozuje skutkový stav jiný, pro něj příznivější. Námitkou, že některým důkazům soud měl či neměl uvěřit, nelze totiž - jak bylo shora uvedeno - zjištěný skutkový stav zpochybnit. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který nepochybil, když věrohodnost tvrzení účastníků hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy provedenými v řízení, a v jeho hodnocení důkazů, popř. dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, není ani logický rozpor. Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování.

Vyjadřuje-li se dovolatel podrobně k některým jednotlivým činnostem (např. způsob plateb najatým dělníkům či vedení účetní evidence), z nichž vyplynula nehospodárnost jím organizované stavební činnosti, jde jen o dílčí důvody, na nichž stojí konečný závěr odvolacího soudu, že dovolatel stavbu provedl s náklady, které přesahovaly částku obvyklou a běžnou, za niž bylo možno stavbu při řádném hospodaření pořídit.

Obdobný charakter mají námitky dovolatele, že mělo být přihlédnuto k některým položkám a odečteny tomu odpovídající částky, zejména u platby za projekt, hodnoty zbytkového materiálu, hodnoty elektroinstalace a opravy automobilu. I zde totiž odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, které vyplynulo z hodnocení důkazů provedených v řízení a které tedy má oporu v obsahu spisu. Namítá-li dovolatel, že soud neměl uvěřit výpovědím žalobců a neurčitým výpovědím svědků a měl věřit jeho výpovědi, napadá opět hodnocení důkazů, kterážto námitka nenaplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jak již bylo výše rozvedeno.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2007

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. June 2007