JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 24 Cdo 2280/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ A. F., B/ A. P., a právních nástupců původního žalobce F. F., zemřelého dne 18.5.2000 : C/ A. F., D/ J. F., a E/ R. R., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ D. P., a 2/ V. B., oběma zastoupeným advokátkou, jako právních nástupců původně žalovaných V. B., zemřelého dne 10.9.1996, a D. B., zemřelé dne 25.9.1997, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 368/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.1.2000 čj. 23 Co 388/97-320, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27.ledna 2000, čj. 23 Co 388/97-320, se ve výroku, jímž byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30.dubna 1997, čj. 5 C 368/92-196, označený II. ( jímž byla zamítnuta žaloba A. P. a F. F., aby do vlastnictví každého z nich přešla jedna ideální dvanáctina nemovitostí, uvedených ve výroku označeném I.), jakož i ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Jinak se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Havlíčkově Brodě svým původním rozsudkem ze dne 13.5.1993 zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby na ně přešlo vlastnické právo k nemovitostem zapsaným v listu vlastnictví č. 37 u Katastrálního úřadu v H. B. pro obec L. n. S. k.ú. S. jako dům čp. 3 a stavební pozemky č. parcely 4/1 a č. parcely 4/2. Okresní soud rozhodl za platnosti tehdejšího znění ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě„). K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu zrušil, neboť v průběhu odvolacího řízení nabyla účinnosti novela zákona o půdě provedená zákonem č. 183/1993 Sb.,a odpadl tím důvod, pro který soud prvního stupně žalobu zamítl.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě nato svým rozsudkem ze dne 30.4.1997, čj. 5 C 368/92-196, rozhodl ve výroku, označeném I., že na žalobce přechází vlastnické právo k domu čp. 3, pozemkové parcele č. 4/1 zastavěná plocha, a pozemkové parcele č. 4/2 zastavěná plocha v katastrálním území S., a to tak, že do vlastnictví A. F. přechází jedna ideální polovina těchto nemovitostí, do vlastnictví A. P. přecházejí dvě dvanáctiny těchto nemovitostí, a do vlastnictví F. F. ideální dvě dvanáctiny těchto nemovitostí. Ve výroku tohoto rozsudku označeném II. zamítl žalobu, podle níž měly přejít do vlastnictví A. P. a F. F. ml. další dvě ideální dvanáctiny těchto nemovitostí. Dalšími výroky tohoto rozsudku okresní soud rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 4 odst. 2 písm.c) zákona o půdě, a to první žalobkyně jako původní spolu-vlastnice, a všichni žalobci jako dědicové po původním spoluvlastníkovi F. F. st., manželovi žalobkyně A. F. Dále soud prvního stupně zjistil, že vlastníky nemovitostí se podle kupní smlouvy ze dne 6.7.1976 stali manželé D. a V. B., kteří je nabyli od Jednotného zemědělského družstva „B.„ se sídlem v J.; Současně jim bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemkům, na nichž dům čp. 3 v S. stojí. Přechod vlastnického práva na žalobce podle § 8 odst. 1 zákona o půdě je dle soudu prvního stupně odůvodněn tím, že žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy v tom smyslu, že smlouva o převodu nemovitosti byla registrována, aniž došlo k souhlasu příslušného národního výboru s tímto převodem, jak předpokládalo ustanovení § 490 občanského zákoníku a dále, že rozhodnutí ONV o přidělení pozemku do osobního užívání postrádalo účel tohoto užívání. Zamítavé rozhodnutí ve výroku označeném II.okresní soud odůvodnil tím, že první žalobkyně požadovala nárok menší než ji po právu náležel, avšak její návrh nemohl soud překročit, naopak další dva žalobci požadovali nárok větší, než jaký jim po právu náleží, a proto jim soud přiznal pouze podíl vyjádřený ve výroku, a v požadované části 1/12 podílu, náležejícího A. F., jejich návrhy jako nedůvodné zamítl.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, čj. 23 Co 388/97-320, změnil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě tak, že vlastnické právo prvé žalované D. P. k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí přechází na žalobkyni A. F. jednou polovinou ( tj. jednou čtvrtinou vzhledem k celku), na žalobkyni A. P. jednou čtvrtinou

(tj. jednou osminou vzhledem k celku), a na F. F. jednou čtvrtinou (tj. jednou osminou vzhledem k celku), a vlastnické právo druhého žalovaného V. B. k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí přechází na žalobkyni A. F. jednou polovinou (tj. jednou čtvrtinou vzhledem k celku), na A. P. jednou čtvrtinou (tj. jednou osminou vzhledem k celku) a na F. F. jednou čtvrtinou (tj. jednou osminou vzhledem k celku). Odvolací soud rozhodl současně o povinnosti žalovaných nahradit státu náklady řízení ve výši 11. 483,60 Kč, každého stejným dílem, a o jejich povinnosti společně a nerozdílně zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním i odvolacím soudem. Proti svému rozsudku připustil dovolání.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v souzené věci vznikl žalobcům nárok na navrácení dříve odňatých nemovitostí, avšak z jiných důvodů, než jaké dovodil soud prvního stupně. Nesdílel jeho názor, že ke kupní smlouvě, týkající se prodeje zemědělské usedlosti čp. 3 v S. právním předchůdcům žalovaných, bylo zapotřebí souhlasu národního výboru. Žalovaní ostatně v odvolacím řízení existenci tohoto souhlasu doložili. Odvolací soud však rovněž dospěl k závěru, že je dán právní důvod pro navrácení předmětných nemovitostí žalobcům ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě; shledal jej v tom, že kupující V. a D. B. nemovitosti nabyli za cenu nižší, než jaká tehdy odpovídala cenovým předpisům. K naplnění této samostatné skutkové podstaty, vyjádřené v citovaném ustanovení zákona o půdě, postačí srovnání maximální ceny podle platných předpisů, jak vyplývá ze znaleckého posudku, s cenou, za niž byla nemovitost zakoupena. Uvedený závěr odvolací soud doložil i odkazem na shodný výklad citovaného ustanovení zákona o půdě – pokud jde o předpoklad nabytí nemovitosti za cenu nižší, než jaká odpovídala platným cenovým předpisům – jaký byl uveden v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1996 sp. zn. 3 Cdon 1266/96, ze dne 29.1.1997 sp. zn. 2 Cdon 1864/96, ze dne 29.5.1997, sp.zn. 2 Cdon 1854/96, ze dne 29.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 347/97 a 2 Cdon 963/97. V souzené věci vznikl rozdíl mezi cenou stanovenou dle znaleckého posudku a cenou, za jakou byla nemovitost koupena. K tomuto rozdílu došlo, dle názoru odvolacího soudu, nesprávným postupem při ocenění stavby vepřína pro účely kupní ceny a nesprávným zohledněním zastavěné plochy vepřína ( rozdíl činí 1.915,84 Kč ve prospěch nabyvatelů), a dále při oceňování sýpky s kolnou, neboť nebylo postupováno podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění, která byla platným cenovým předpisem ke dni 6.7.1976 ( rozdíl činí 572 Kč ve prospěch nabyvatelů). Oba tyto rozdíly dohromady činí 2.487,84 Kč, a představují již právně relevantní rozdíl mezi cenou nemovitostí zjištěnou, a mezi nabývací cenou. Rozdílně od soudu prvního stupně posoudil odvolací soud i ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, které stanoví způsob vypořádání restitučního nároku mezi oprávněnými osobami jako nárok na stejný podíl. Podle odvolacího soudu citované ustanovení není svojí povahou ustanovením kogentním, a oprávněné osoby podléhají jen omezení zákona spočívajícím v tom, že jim nelze přiznat dohromady více, než kolik bylo odňato jejich společnému právnímu předchůdci, od něhož svůj nárok odvozují. Podle názoru odvolacího soudu nelze vyloučit, aby si oprávněné osoby dohodly vzájemné vypořádání odchylně, což se v souzené věci stalo. Proto odvolací soud přiznal žalobcům nárok zcela a v podílech, jaké požadovali.

S odkazem na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. vyslovil odvolací soud přípustnost dovolání k posouzení dvou právních otázek zásadního významu. Za prvé, zda bylo namístě postupovat podle § 13 odst. 3 a podle § 7 vyhlášky č. 43/1969 Sb. při oceňování hospodářských budov prodávaných v souvislosti s prodejem obytné části zemědělské usedlosti, když hospodářské budovy tvořily s obytnou částí souvislý celek a převážně již nesloužily a ani v budoucnu neměly sloužit novým vlastníkům k výrobním zemědělským účelům, jen tehdy, když docházelo k jejich prodeji ze státní organizace na občana, anebo zda tak měla být cena zjišťována i tehdy, když docházelo k prodeji takových budov z družstva na občana. Druhá otázka se týká právního posouzení, zda rozdíl mezi cenou zjištěnou dle cenových předpisů a mezi kupní cenou, který činí jen 2.487,84 Kč, není namístě pokládat za rozdíl zanedbatelný, který by mohl být důvodem k odepření nároku podle § 8 odst. 1 zákona o půdě pro rozpor s dobrými mravy ( § 3 občanského zákoníku).

Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zemřel žalobce F. F. a dle oznámení jeho bývalého právního zástupce se jeho dědici stali manželka A. F. a děti J. F. a R. F.

Rozsudek odvolacího soudu byl napaden včas podaným dovoláním žalovaných. Přípustnost dovolání založili žalovaní na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Důvody dovolání spatřují v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelů je při posuzování této otázky nutno vycházet z příslušných předpisů a směrnic, a nelze bez dalšího, pouze ze zatřídění družstevního vlastnictví do kategorie socialistického společenského vlastnictví, dovozovat stejný způsob ochrany, resp. cenové zvýhodnění, jako poskytl stát sám sobě. Pokud tedy Ústav soudního inženýrství při zpracování znaleckého posudku ze dne 19.9.1996 použil a aplikoval předpisy, směrnice a výklady, vztahující se na státní, resp. národní majetek, nepostupoval správně dle platných předpisů. Podle názoru dovolatelů bylo namístě ocenit vepřín jako stavbu v soukromém vlastnictví bez dalšího. Nadto uvedený posudek obsahuje položky, např. určení stupně opotřebení, vyplývající z volné úvahy znalce. Rozdíl v cenách nebyl dán pouze aplikací chybného oceňovacího předpisu, ale byl důsledkem volné odborné úvahy znalce. Soud tedy nepostupoval správně, pokud tento znalecký posudek použil, a na jeho základě rozhodl, aniž vyhověl návrhu žalovaných na vyhotovení revizního znaleckého posudku. Žalovaní dále poukazují na svoji námitku uplatněnou již před soudem prvního stupně, že část vepřína byla poškozena, a proto dostavěna, což vysvětluje rozdílnost v plochách vepřína v obou znaleckých posudcích. Žalovaní také upozorňují na rozdíl v cenách vyjádřený částkou 2. 487,84 Kč, který je dle nich důvodem pro odepření nároku dle § 8 odst. 1 zákona o půdě pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti poukazují i na stav nemovitosti v době přechodu vlastnického práva na právní předchůdce žalovaných a na její stav v době podání žaloby. Dle názoru dovolatelů žalobci jsou chráněni tím, že v případě negativního rozhodnutí jim bude poskytnuta náhrada dle stavu nemovitostí v době, kdy jim byly odňaty. Naopak žalovaní budou v případě vyhovujícího rozhodnutí nuceni uplatňovat vynaložené investice, které budou jen ztěží právně podložitelné, neboť naprosto zásadní charakter z tohoto hlediska měla jejich osobní práce. Konečně dovolatelé mají zato, že ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě neumožňuje možnost dohody o rozsahu nabytí vlastnického práva mezi více oprávněnými osobami, neboť výše nároku každé z nich je již zákonem stanovena. Vzhledem k tomu, že oprávněné osoby nabývají vlastnictví přímo, bez dědického řízení, není možno ani dovozovat vazbu v této věci na občanský zákoník. Pokud soud přiznal žalobcům B/ a C/ více práv než jim dává zákon, postupoval v rozporu s ním. Žalovaní navrhují zrušení rozsudku soudu odvolacího i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřili všichni žalobci, včetně těch, kteří vstoupili jako dědicové do práv původního žalobce F. F. Rozsudek odvolacího soudu považují v meritorním výroku za správný. Vyslovují přesvědčení, že úvahy žalovaných vyslovené v dovolání nemohou obstát, neboť ignorují v té době fakticky i právně upravený systém vlastnických vztahů. Vyhláška č. 43/1969 Sb. musela být vykládána v souladu s ústavně zakotvenou úpravou vlastnických vztahů, podle níž nebylo možné, aby jedné z forem socialistického společenského vlastnictví byla poskytována jiná ochrana než druhé. V době prodeje právním předchůdcům žalovaných byly předmětné nemovitosti v družstevním vlastnictví a jako družstevní majetek musely být oceňovány. Pokud pak cenový předpis pro oceňování družstevního majetku neexistoval, bylo nutno analogicky aplikovat normy vztahující se k institutu obsahově nejbližšímu, kterým je vlastnictví státní. Podle přesvědčení žalobců vyčíslený cenový rozdíl mezi cenou nemovitosti, kterou zaplatili právní předchůdci žalovaných, a cenou stanovenou znaleckým posudkem, není zanedbatelný, a to i s ohledem na jeho procentní vyjádření. Dle názoru žalobců je třeba hodnotit absolutní výši rozdílu podle úrovně cen a mezd, které v té době existovaly. Není možné, aby se dobrých mravů a jim příslušející ochrany dovolávala osoba, která nabyla majetek za okolností předpokládaných ustanovením § 8 odst. 1 zákona o půdě. Není také rozhodné, zda a jak žalovaní či jejich předchůdci nemovitosti zhodnotili, neboť toto hledisko restituční předpisy neobsahují. Nadto jsou žalobci přesvědčeni, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že nedošlo na nemovitostech k zásadním stavebním úpravám. Žalobci nepovažují za oprávněné ani výhrady dovolatelů k rozsahu, v jakém soud přiznal žalobcům právo na přechod vlastnictví. Příslušná ustanovení zákona o půdě umožňují vydání celých nemovitostí, a oprávněným osobám nelze upírat možnost dohodnout se o nabytí nemovitosti jiným dílem, než jak je obecně určen. Nadto žalobci, pro případ, že by odvolací soud sdílel názor okresního soudu, učinili příslušný procesní úkon v podobě změny žalobního návrhu. Namítají také, že některé okolnosti uváděné dovolateli se týkají otázek skutkového stavu, případně hodnocení důkazů, a nemohou být v dovolacím řízení řešeny. Navrhují proto zamítnutí dovolání.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř.; z jeho obsahu vyplývá, že je napadán rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ač tato skutečnost není výslovně vyjádřena. Důvody, které jsou popsány v dovolání, jsou podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., protože dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Důvody odkazující na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. sice dovolatelé formálně uplatnili, obsahově je však nenaplnili, a dovolací soud jejich uplatnění neshledal důvodným. Přípustnost dovolání se opírá zčásti o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pokud byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, dále o ustanovení § 239 odst.1 o.s.ř. v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, a to v otázkách, jež odvolací soud považoval za zásadně významné, a dále i o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř; soud prvního stupně totiž v dané věci rozhodl svým druhým rozsudkem o přechodu ideálních deseti dvanáctin vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem jinak než v prvém rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. , které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny, ani dovolateli uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), tj. v následujícím otázkách, týkajících se výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě :

- Zda při posouzení podmínek pro přechod vlastnického práva podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, spočívajících v nabytí nemovitosti smlouvou z 6.7.1976 za cenu nižší, než stanovily tehdy platné cenové předpisy, bylo v dané věci správné aplikovat ustanovení vyhlášky č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí,(dále jen vyhláška č. 43/1969 Sb.), zejména pak jejích ustanovení § 13 odst. 3 a § 7, za situace, kdy hospodářské budovy tvořily s obytnou částí jeden celek a převážně již nesloužily a v budoucnu neměly sloužit k výrobním zemědělským účelům, a že šlo o převod nemovitostí nikoli ze státu, ale z družstva na občana,

- zda rozdíl mezi cenou zjištěnou dle právního předpisu a cenou kupní, který činil 2.487,84 Kč, byl relevantní, či zda jde o rozdíl zanedbatelný, který by mohl být důvodem pro odepření nároku pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.,

- zda závěr odvolacího soudu, že původní znalec nesprávně vyměřil stavbu vepřína, je správný s ohledem na tvrzení žalovaných, že vepřín byl dodatečně rozšiřován, čímž došlo k rozdílnosti ve výpočtu ploch v jednotlivých znaleckých posudcích,

- zda nebylo namístě v dané věci aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. vzhledem k tomu, že žalovaní vynaložili na opravu domu množství finančních prostředků a vlastní práce, což budou obtížně dokazovat, zatímco žalobci jsou chráněni tím, že jim bude poskytnuta finanční náhrada v případě, že k přechodu vlastnického práva nedojde,

- zda žalobci mohli dohodou mezi sebou upravit podíly, v nichž požadují pro sebe přechod vlastnického práva, odlišně od práv založených jim zákonem o půdě.

Za klíčovou považuje dovolací soud otázku, zda při posouzení rozdílu mezi kupní cenou nemovitostí, které získali právní předchůdci žalovaných od družstva, a cenou zjištěnou podle tehdy platných cenových předpisů, měl soud vycházet z vyhlášky č. 43/1969 Sb., když šlo o převod z vlastnictví družstva, nikoli o převod z vlastnictví státu, do vlastnictví fyzické osoby. Dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že pro posouzení uvedeného rozdílu bylo třeba aplikovat uvedenou vyhlášku, která byla platná a účinná v době převodu nemovitostí na právní předchůdce žalovaných. Tato vyhláška byla vydána k provedení zákona č. 53/1968 Sb., o změnách v organizaci a působnosti některých ústředních orgánů, který zakládal působnost Českého cenového úřadu a ministerstva financí ČR v oblasti tvorby cen, a zákona č. 87/58 Sb., o stavebním řádu,v části, v němž se zakládala působnost pro stanovení náhrad za vyvlastnění. Ani jeden z těchto předpisů nevylučoval z právní úpravy majetek ve vlastnictví družstev. Předmět úpravy, provedený vyhláškou č. 43/1969 Sb., byl ustanovením § 1 odst. a) stanoven tak, že vyhláška se vztahuje na ceny staveb, nabývaných od občanů z jejich osobního vlastnictví z jakéhokoli důvodu socialistickými nebo jinými organizacemi a občany, jakož i ceny takových staveb ( § 2 až § 10) nabývaných občany od uvedených organizací, pokud zvláštními předpisy není určeno jinak. Za socialistické organizace byla považována v prvé řadě zemědělská i výrobní družstva. Vyhláška se proto vztahovala na všechny převody staveb v majetku družstev, (tedy v družstevním vlastnictví), do osobního vlastnictví fyzických osob. V ustanovení § 2 se pak upravují ceny rodinných domků a obytných částí zemědělských usedlostí, v § 7 ceny drobných staveb, jimiž se rozumějí stavby, které svou povahou slouží osobní potřebě ( např. dřevník na palivo, kolna, prádelna a pod. Pod zkratkou „ a pod" je pak jistě třeba rozumět jiné obdobné stavby, jaké bývaly obvyklé u zemědělských usedlostí, např. menší chlévy, stáje, stodoly, které s ohledem na budoucího uživatele měly sloužit jeho osobní potřebě, a s nimiž se nepočítalo jako s výrobním prostředkem. Okolnost, zda tyto stavby byly spojeny v jednu stavbu s obytnou částí, či byly odděleny, nemá dle názoru dovolacího soudu z uvedeného hlediska význam. Ustanovení části druhé uvedené vyhlášky se netýkalo cen nemovitostí při jejich převodu, ale stanovení náhrad za nemovitosti pro účely jejich vyvlastnění. Není proto důvod pro použití ustanovení § 13, zahrnutého do druhé části vyhlášky, jímž byly oceňovány stavby v soukromém vlastnictví při vyvlastnění.

Odvolací soud tedy aplikoval v dané věci správný právní předpis, a dle názoru dovolacího soudu jej i správně vyložil. V prvé řadě odvolací soud dostatečně posoudil důvody, které vedly k rozdílu mezi posudkem, na jehož základě byla stanovena kupní cena, a posudkem, na jehož základě zjistil soud cenu podle tehdy platného cenového předpisu. Přitom se vypořádal s jednotlivými okolnostmi, které vedly k rozdílu v cenách, a to v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou doložil jeho rozsudky, a na niž dovolací soud pro stručnost odkazuje. Přitom dostatečně zdůvodnil, že k rozdílu v cenách nedošlo z důvodu možné tolerance v odborných úvahách znalců, ale zejména v důsledku nesprávnosti měření staveb v posudku a nesprávného stanovení ceny v rozporu s cenovou vyhláškou, na jehož základě byla kupní cena stanovena. Své právní závěry přitom učinil i na základě skutkového zjištění provedeného soudem prvního stupně, který podrobně a přesvědčivě zdůvodnil, že tvrzené rozšíření stavby vepřína po jeho převodu do vlastnictví právních předchůdců žalovaných nebylo prokázáno.

Další námitka dovolatelů směřuje k tomu, že odvolací soud měl na daný případ použít ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a přechod vlastnického práva nevyslovit, a to jednak proto, že rozdíl v cenách představuje poměrně nižší částku, jednak proto, že žalobci mají jasný nárok na náhradu za nemovitosti v případě, že jejich návrhu nebude vyhověno, zatímco žalovaní by své nároky na náhradu vynaložených nákladů těžko dokazovali. Tuto námitku dovolací soud neshledal důvodnou. Rozdíl ve výši cen, vzniklý nesprávným postupem při ocenění hospodářských staveb a nesprávným výpočtem zastavěné plochy, činil dle zjištění odvolacího soudu 2.487,84 Kčs. Jde o částku, která ve vztahu k celkové zjištěné ceně staveb, tj. 8.968 Kčs, byla částkou relevantní, a je nutno hodnotit ji jako cenu nižší ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě. Ani dovolací soud neshledal, že by byly dány důvody pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v tom, že žalobci by mohli dostat finanční náhradu v případě neúspěchu ve sporu, zatímco náhrada, na niž mají nárok žalovaní, bude těžko prokazatelná. Jde o obvyklou situaci, s níž zákonodárce musel počítat, a přesto dal přednost obnově původních vlastnických vztahů před jiným řešením. V dalším lze odkázat na podrobné zdůvodnění odvolacího soudu, týkající se důvodů, proč ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nepoužil.

Dovolací soud však shledal dovolání důvodným, pokud směřovalo proti výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části, týkající se ideálních dvou dvanáctin vlastnického práva žalovaných. Do této výše soud prvního stupně žalobu zamítl, protože nárok v této části nebyl uplatněn oprávněnou osobou, a odvolací soud naopak návrhu vyhověl s odůvodněním, že výši nároku mohou oprávněné osoby mezi sebou změnit svou dohodou.

Dovolací soud vychází z toho, že nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě vznikl původně bývalému vlastníkovi, na základě novely provedené zákonem č. 93/1992 Sb. pak i ( dalším) oprávněným osobám. Kdo je oprávněnou osobou, stanoví ustanovení § 4 zákona o půdě; je to původní vlastník, a v případě, že zemřel, jsou to osoby uvedené v odstavci 2 tohoto ustanovení. Oprávněnými osobami podle tohoto odstavce děti a manžel původního vlastníka. Zákon v tomto ustanovení přímo stanoví, že všechny tyto osoby jsou oprávněny rovným dílem. Jestliže tedy ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě zakládá pro oprávněné osoby nové právo, zakládá jim je v rozsahu stanoveném v § 4 odst. 2, tedy rovným dílem. Podle běžné judikatury Nejvyššího soudu, podpořené i stanoviskem jeho občanskoprávního kolegia ze dne 17.12.1995, uveřejněným pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, může soud rozhodnout o tom, že na oprávněnou osobu přechází jen jí připadající podíl, pokud nárok uplatní jen některá z nich. V daném případě sice nárok uplatnily všechny oprávněné osoby, ale jedna z nich v podílu nižším, další v podílu vyšším, než jim připadá podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě. Dovolací soud vychází z toho, že zákon o půdě je předpisem zvláštním, jehož ustanovení mají přednost před jinými, obecnými předpisy, včetně občanského zákoníku. Jestliže proto jasně stanoví, v jakém rozsahu právo oprávněné osobě vzniká, nelze toto právo modifikovat za použití občanského zákoníku. Nic ovšem nebrání oprávněným osobám, na něž vlastnické právo přešlo na základě soudního rozhodnutí (stejně jako ve správním řízení vydáním věci podle ustanovení § 9 zákona o půdě), poměry spoluvlastnických podílů mezi sebou nezměnily na základě smlouvy, uzavřené již podle občanského zákoníku.

Na základě shora uvedených závěrů dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, s výjimkou právního závěru, týkajícího se dohody žalobců o změně výše jejich podílů. Pouze v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 o.s.ř.). Ve zbývající části dovolání zamítl, protože rozsudek odvolacího soudu shledal správným ( § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

V dalším řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. listopadu 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková

Vydáno: 22. November 2000