JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Odo 954/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Č., a. s., proti žalované P. e., a. s., zastoupené JUDr. J. B., advokátem, o zaplacení částky 54 096 489 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 359/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 2 Cmo 16/2005-307, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2006, č. j. 2 Cmo 16/2005-307, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení úroků z prodlení za prodlení s platbou peněžité náhrady za dodávky elektrické energie za období květen 1996 až prosinec 1996.

Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. října 2004, č. j. 14 Cm 359/97-248, zastavil řízení do výše 4 919 380 Kč (výrok pod bodem I), zastavil řízení o zaplacení 17% úroku z prodlení z částky 54 096 489 Kč od 30. 9. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 49 177 109 Kč a na náhradu nákladů řízení částku 1 127 340 Kč (výrok pod bodem III) a uložil žalované zaplatit českému státu na náhradu nákladů řízení nesených státem částku 15 673 Kč (výrok pod bodem IV).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v roce 1996 dodávala žalované elektrickou energii, aniž by mezi nimi byla uzavřena smlouva na dodávku elektrické energie. Žalobkyně dodávala žalované elektrickou energii v roce 1996 za cenu 1 064,49 Kč za 1 MWh od ledna do září 1996, od října 1996 za cenu 1 091 Kč za 1 MWh. Objem dodávek nebyl mezi žalobkyní a žalovanou sporný, stejně jako výše a termín zaplacení jednotlivých dodávek. S placením fakturované ceny elektřiny se žalovaná dostala do prodlení tak, jak žalobkyně vyúčtovala. S odkazem na usnesení odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2002, č. j. 2 Cmo 271/2001-123, učinil soud prvního stupně závěr, že nebyla-li mezi účastnicemi platně sjednána smlouva pro rok 1996 na dodávku a odběr elektrické energie, tím, že žalobkyně poskytovala elektrickou energii, kterou žalovaná včas neplatila, získávala žalovaná bezdůvodné obohacení, a žalobkyni tak vzniklo právo na úrok z prodlení, neboť peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení byla placena s prodlením. Výše bezdůvodného obohacení byla stanovena znaleckým posudkem na 1 032,58 Kč za 1 MWh. Soud prvního stupně, po částečném zpětvzetí žaloby o částku odpovídající úroku z prodlení počítaného z původně placených shora uvedených cen za 1 MWh, nárok žalobkyni jako oprávněný přiznal. Námitku započtení uplatněnou žalovanou neshledal soud prvního stupně důvodnou. Předmětem námitky započtení, a to pouze do výše nároku žalobkyně, byla částka 54 707 117,10 Kč představující přeplatek za dodávky elektrické energie za rozhodné bezesmluvní období, kdy žalobkyně a žalovaná vypořádávaly tyto dodávky za ceny shora uvedené, tedy vyšší než posléze stanovil znalec. Soud prvního stupně při posouzení důvodnosti obrany žalované vyšel z toho, že dohodu ze dne 27. ledna 1997 odvolací soud v usnesení ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 2 Cmo 460/99-67, neshledal za privativní novaci podle ustanovení § 570 ObčZ, neboť neobsahuje dohodu o zániku předešlého závazku a jeho nahrazení závazkem novým; k námitce započtení proto nepřihlédl. Pokud žalobkyně přepočítala úrok z prodlení na částku 49 177 109 Kč tak, že při výpočtu vycházela z výše peněžité náhrady, kterou stanovil znalec, není námitka započtení důvodná.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2006, č. j. 2 Cmo 16/2005-307, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění a z nich dovozených skutkových závěrů soudu prvního stupně, které považoval za správné. Odvolací soud shrnul, že předmětem sporu je vyčíslený úrok z prodlení podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jako „ObchZ“) za období od května 1996 do prosince 1996, kdy žalovaná platila na základě faktur žalobkyně za dodávky elektrické energie pouze částečně. Podle tvrzení žalobkyně se tak dostala do prodlení a byla povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že lze požadovat nárok podle citovaného ustanovení i v případě, že nebyla mezi účastnicemi uzavřena kupní smlouva a dochází mezi nimi k vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení. K uzavření kupní smlouvy na dodávku elektrické energie pro rok 1996 nedošlo z důvodu absence podstatné náležitosti smlouvy - dohody o předmětu plnění. Uplatnění práva na úrok z prodlení přitom není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Délka prodlení ani výpočet úroku z prodlení mezi stranami nebyly v řízení sporné. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro rozhodnutí o úroku z prodlení podle § 369 odst. 1 ObchZ je třeba vycházet z peněžitého závazku, s jehož splněním se dlužník dostal do prodlení, zejména je nutné určit výši předmětného závazku. Odvolací soud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který v řízení ustanovil znalce za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení. Ze znaleckého posudku bylo určeno, že při stanovování výše bezdůvodného obohacení je nutné vycházet z částky 1 032,58 Kč za 1 MWh. Stanovení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení znalcem považoval odvolací soud za správné. Odvolací soud dále posoudil dohodu účastníků ze dne 27. 1. 1997 s odkazem na zrušovací usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2000, č. j. 2 Cmo 460/1999-67, jejímž obsahem je ujednání účastníků řízení o účtování dodávek elektrické energie pro rok 1996 za provizorní cenu v dohodě uvedenou, a dospěl k závěru, že uvedená dohoda není privativní novací podle § 570 ObchZ, touto dohodou tedy nezaniká dosavadní závazek, který by byl nahrazen závazkem novým. Odvolací soud dospěl k závěru, že toto ujednání účastníků o provizorní ceně pro rok 1996 nelze zohlednit při stanovování výše bezdůvodného obohacení, resp. peněžité náhrady za něj. Odvolací soud se ovšem neztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně ohledně námitky započtení, kterou v řízení uplatnila žalovaná. Pohledávka žalované namítaná k započtení představuje částku 54 707 117,10 Kč rozdílu mezi platbami žalovanou zaplacenými v rozhodném období roku 1996 žalobkyni a výší peněžité náhrady tohoto plnění stanoveného znalcem. Žalovaná započtení této pohledávky uplatnila jako svou obranu proti pohledávce žalobkyně pouze do výše žalované pohledávky. S ohledem na to, že účastnice řízení do protokolu o jednání před odvolacím soudem učinily nesporným rozdíl mezi skutečně žalovanou zaplacenými částkami na vypořádání dodávek elektrické energie pro rok 1996 a peněžitou náhradou za toto plnění stanovenou znalcem, který činil 54 707 117,10 Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že námitka započtení uplatněná žalovanou v řízení podle § 580 ObčZ je důvodná. Z toho důvodu odvolací soud podanou žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které posléze doplnila a opravila přípisem ze dne 26. června 2006. Dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, jelikož tento podle názoru žalobkyně spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud nesprávně posoudil Smlouvu o vypořádání dodávek elektřiny v roce 1996 ze dne 27. 1. 1997, neboť vzal v úvahu toliko její odstavce 1 a 2, jimiž sporné strany sjednaly provizorní cenu pro prvou etapu vypořádání, a zcela pominul odstavce 3 až 5, jimiž sporné strany sjednaly vyrovnání rozdílů realizovaných plateb a ceny dodávky elektřiny ve výši propočtené Ministerstvem průmyslu a obchodu a jimiž sjednaly definitivní cenu pro vzájemné vypořádání. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil rozdíl mezi částkou podle Smlouvy o vypořádání a částkou určenou znaleckým posudkem jako pohledávku žalované za žalobkyní a v důsledku toho provedl započtení této částky. Dovolatelka v dovolání uvedla, že závěr odvolacího soudu, že rozdíl částek zaplacených žalovanou žalobkyni na základě Smlouvy o vypořádání a částky stanovené znaleckým posudkem je pohledávkou žalované za žalobkyní, se opírá o neúplné posouzení Smlouvy o vypořádání. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží peněžitá náhrada bezdůvodného obohacení toliko ve výši stanovené znalcem a nikoliv ve výši sjednané spornými stranami Smlouvou o vypořádání. K takovému závěru by podle dovolatelky mohl odvolací soud dospět toliko v případě, že Smlouva o vypořádání byla shledána neplatnou, a tak by sporné strany nebyly oprávněny peněžitou náhradu bezdůvodného obohacení dohodnout a sjednat její výši. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že tento zcela opomenul smluvní ujednání sporných stran, jímž byla peněžitá náhrada bezdůvodného obohacení sjednána ve výši nové průměrné věcně usměrněné ceny stanovené podle odstavce 5 cenového výměru příslušným státním orgánem. Jelikož byly na základě uzavřené dohody vzájemné pohledávky žalobkyně a žalované vypořádány, což mezi nimi není sporné, nemohla vzniknout žalované na základě této Smlouvy pohledávka proti žalobkyni. Skutečnost, že soudní znalec dospěl k nižší částce, než jakou představuje Smlouva o vypořádání, by zakládala neplatnost této smlouvy pouze pokud by Smlouva byla contra legem, což z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud na žádném místě rozsudku neuvádí právní důvod, na základě kterého dospěl k závěru, že žalované vznikla pohledávka za žalobkyní. Z odstavců 3 až 5 Smlouvy o vypořádání se podává, že sporné strany sjednaly výši peněžité náhrady bezdůvodného obohacení a dluh žalované vůči žalobkyni byl podle této smlouvy také vypořádán. Na základě toho dovolatelka uvádí, že závazky ze Smlouvy o vypořádání byly splněny a žalovaná neměla vůči žalobkyni žádnou pohledávku. Rozsudek odvolacího soudu spočívá dle mínění dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci, tj. na nesprávném posouzení Smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 uzavřené spornými stranami dne 27. 1. 1007 a účinků jednání sporných stran touto smlouvou sjednaných závazků. Z toho důvodu dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém velmi obsáhlém vyjádření k dovolání považuje rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Žalovaná se domnívá, že podaná žaloba je nedůvodná, protože dodávky elektřiny byly hodnotově mezi účastníky vypořádány smlouvou ze dne 27. 1. 1997 a v intencích této smlouvy byly nároky žalobkyně uspokojeny. Pochybení soudu prvního stupně spočívá v tom, že nevyvodil zákonu odpovídající závěry stran specifického režimu daného zákonem č. 222/1994 Sb., který upravuje podnikání obou účastníků v elektroenergetice, a nepřihlédl zejména k zákonem uložené povinnosti dodávky a odběru elektřiny a tomu odpovídající povinnosti ročního vyúčtování podle skutečného stavu a daného cenového regulativu. Soud prvního stupně se dostatečně nezabýval výchozím právním aktem, za který je nutno považovat ujednání účastníků ve smlouvě o dodávce elektřiny v roce 1995 pro případ a dobu, kdy ještě nebude uzavřena smlouva o dodávce elektřiny v roce 1996 (tzv. platební podmínky). Bez povšimnutí soudu zůstala zavedená praxe účastníků i tzv. obchodní zvyklosti, zejména smlouvy uzavírané žalobkyní se všemi distribučními společnostmi v České republice v předchozích letech. Soud prvního stupně měl v intencích § 132 o. s. ř. vyhodnotit dohodu stran o vypořádání dodávek elektřiny za rok 1996 ze dne 27. 1. 1997, i vzhledem k tomu, že v předmětné dohodě šlo o vyúčtování měsíčních záloh za leden až prosinec 1996 a zákon stanovil pravidla pro konečné vyúčtování dodávky elektřiny v režimu výměru Ministerstva financí č. 06/96 dle § 10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Závazek účastníků dodávat a odebírat elektřinu je založen ze zákona. Zákonná povinnost dodávky a odběru vylučuje pohlížet na vztah účastníků v režimu bezdůvodného obohacení. Bezdůvodným obohacením je totiž majetkový prospěch z titulu, který zákon nepřipouští. Koncepce zákona je taková, že tacite implicite předpokládá dohodu účastníků o rozsahu dodávané a odebírané elektrické energie, který nejde a priori stanovit, takže jde o rozfázovaný smluvní proces (předběžné ujednání o zálohovém plnění v průběhu měsíce, ujednání o zálohovém plnění po uplynutí měsíce, vyúčtování plnění po uplynutí roku). Obdobně je tomu se sjednáním úhrady za dodávky elektřiny. Podle ustanovení § 498 ObčZ platí, že na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí se jako na zálohu. Již na základě této obecné zákonné úpravy nelze na zálohy pohlížet jako na bezdůvodné obohacení. Pochybení soudu prvního stupně vychází z nesprávné úvahy, že pokud nebyla uzavřena smlouva o dodávce elektrické energie pro rok 1996, pak dodávka elektrické energie v tomto roce je plněním bez právního důvodu, aplikujíce na daný případ právní režim ustanovení § 451 a násl. ObčZ. Jde o interpretaci zjevně praeter legem. Žalovaná nemohla být ani v prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, neboť žalobkyně fakturovala v rozporu s ujednáním ve smlouvě o dodávce elektřiny v roce 1995 (bod 8.7. článku V) vzhledem k absenci dohody o zálohách pro příslušné měsíce. Měsíční faktury nemohou být ani považovány za výzvy žalobkyně k vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou dodané elektrické energie před 10. únorem 1997, kdy podle výměru Ministerstva financí č. 06/96 Ministerstvo průmyslu a obchodu v dohodě s Ministerstvem financí propočetlo nové průměrně věcně usměrňované ceny elektrické energie a písemně je sdělilo žalobkyni a distribučním společnostem. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by nebylo možné vydání bezdůvodného obohacení v naturální podobě. Teprve nesplnění závazků ze smlouvy o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 a konečné zúčtování provedené v intencích odstavce 4 této smlouvy by založilo prodlení žalované. Žalovaná v závěru svého vyjádření k dovolání rekapituluje důvody, proč nesouhlasí s tím, že by na jeho straně vůči žalobkyni vzniklo bezdůvodné obohacení. Pro případ, že by však dovolací soud nárok žalobkyně vůči žalované posoudil jako bezdůvodné obohacení, souhlasila se závěrem odvolacího soudu, který přihlédl k námitce započtení žalovaného, a žalobu proto považoval za nedůvodnou. Z toho důvodu žalovaná navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou v době podání dovolání zastoupenou advokátem a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst.1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, kterými je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Předmětem posouzení dovolacího soudu tedy v daném případě nemůže být mj. otázka, zda mezi účastnicemi došlo k uzavření smlouvy o dodávce elektrické energie v roce 1996, zda žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, zda žalobkyni vzniklo právo na úhradu úroku z prodlení a v jaké výši. Předmětem posouzení dovolacího soudu, a to pouze z hlediska uplatněných důvodů, dovolatelka učinila otázku, zda je oprávněná obrana žalované spočívající v námitce započtení částky, kterou žalobkyni zaplatila nad rámec své povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu proto, že odvolací soud nesprávně právně posoudil Smlouvu o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996 ze dne 27. 1. 1997, když dospěl k závěru, že rozdíl mezi částkou podle citované Smlouvy a částkou určenou znaleckým posudkem lze hodnotit jako pohledávku žalované za žalobkyní.

Soud prvního stupně jsa vázán rozsudkem Vrchního soudu v Praze dospěl k závěru, že uzavřená Smlouva o vypořádání dodávek elektřiny v roce 1996 není privativní novací ve smyslu § 570 ObčZ, jelikož neobsahuje dohodu o zániku dosavadního závazku. Odvolací soud se s tímto právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil.

Tento závěr nezpochybnila ani dovolatelka. Dovolatelka však namítá, že výši bezdůvodného obohacení žalované měl odvolací soud posuzovat právě podle této dohody stran, neboť v odstavcích 1 a 2 obsahovala nejen dohodu o provizorní ceně, což akcentoval odvolací soud, ale v následujících odstavcích obsahovala i dohodu stran o určení ceny definitivní. Podle této dohody strany i postupovaly a žalovaná tuto definitivní cenu žalobkyni uhradila.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Podle ustanovení § 451 odst. 2 ObčZ bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle ustanovení § 456 ObčZ předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.

Podle ustanovení § 458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

Ustanovení § 458 ObčZ odvolací soud aplikoval a dovodil, že výši peněžité náhrady je nutno stanovit podle znaleckého posudku, který nechal vypracovat soud prvního stupně.

V souvislosti s posuzováním výše peněžité náhrady podle ustanovení § 458 odst. 1 ObčZ bylo vydáno několik zásadních judikátů.

V rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, Nejvyšší soud dovodil, že výše bezdůvodného obohacení záležejícího v užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy.

V rozsudku ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, který byl publikován v Soudní judikatuře pod č. 235/2002, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při určení výše peněžité náhrady ve smyslu § 458 ObčZ za bezdůvodné obohacení získané zprostředkovatelskou činností je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, nikoli z nákladů vynaložených za tuto činnost.

V rozsudku ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, který byl publikován v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1783, pak Nejvyšší soud judikoval, že nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat, přichází v úvahu poskytnutí peněžité náhrady, jejíž výše se rovná obvyklé ceně vynaložených materiálových nákladů na úkony téhož druhu v daném místě a čase, přičemž, jde-li o cenu (náklady) regulovanou, nemůže přesáhnout částku omezenou právními předpisy. Výši peněžité náhrady podle § 458 odst. 1 ObčZ nelze ztotožňovat s výší plnění, na které by vznikl nárok v případě, že by mezi stranami byla uzavřena platná smlouva, a bez dalšího ani s výší plnění, které obohacený obdržel od třetí osoby v důsledku dispozice s předmětem plnění nabytým bez právního důvodu.

Konstantní judikatura je tedy založena na tom, že v případě plnění bez právní důvodu, které není dobře možné vrátit, je obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek. V takovém případě je tedy nutno (obvykle pomocí znaleckého posudku) zjistit obvyklou cenu tohoto plnění.

V daném případě však odvolací soud založil své rozhodnutí na znaleckém posudku Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 31. 8. 2003 (č. l. 170-174) a jeho dodatku ze dne 14. 4. 2004 (č. l. 202-205), jehož vypracování zadal soud prvního stupně. V zadání znaleckého posudku však soud prvního stupně znalci uložil, aby odpověděl na otázku, „jaká je výše peněžité náhrady za získání bezdůvodného obohacení – dodávky elektrické energie v období roku 1996, a to květen – prosinec 1996 (viz tabulka č. 2 spisu)“. Takto položená otázka však není otázkou skutkovou, na kterou by měl znalec odpovědět, tedy otázkou, kolik činí obvyklá hodnota obdobného plnění v daném místě a čase za obdobných podmínek, ale otázkou právní, kterou znalec řešit nemůže. Fakulta elektrotechnická Českého vysokého učení technického v posudku dovodila, že cena dodané elektřiny v předmětném období činí 1 032,58 Kč/MWh, což odůvodnila tím, že jde o výpočet průměrné ceny elektřiny pro očekávanou skutečnost roku 1996, který provedla žalovaná a s tímto výpočtem seznámila žalobkyni dopisem ze dne 20. 6. 1996. Žalovaná tento výpočet podle znaleckého posudku provedla na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 24. 10. 1995 č. j. 32022/95/4110/4000/1000 o rozdělení obchodního rozpětí cen elektřiny mezi Č. a R. (distribuční společnosti) v poměru 22:78 a po přepočtu obchodního rozpětí žalované za rok 1995 ve výši 19,82 % na hodnotu 22%. Ze znaleckého posudku se však nepodává, že jde o obvyklou cenu elektrické energie dodávanou distribučním společnostem (distribuční společnosti) v daném místě a čase a za obvyklých podmínek.

Odvolací soud tedy učinil svůj právní závěr na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Právní posouzení provedené na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci je třeba považovat rovněž za neúplné a v konečném důsledku tedy nesprávné.

Současně je třeba dovodit, že je dán i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř.

Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.

Fakulta elektrotechnická Českého vysokého učení technického v Praze ve svém znaleckém posudku učinila svůj závěr o ceně dodané elektrické energie v roce 1996 a tudíž výši peněžité náhrady na základě dopisu ministra průmyslu a obchodu ze dne 24. října 1995 č. j. 32022/95/4110/4000/1000, kterým ministr průmyslu a obchodu rozhodl (aniž bylo odůvodněno na základě jakého právního předpisu) o průměrné předací ceně elektrické energie. Ve znaleckém posudku však již nebylo odůvodněno, proč nebylo přihlédnuto k dopisu náměstka ministra průmyslu a obchodu ze dne 7. prosince 1995 č. j. 36696/95/4110/4000, kterým byly na základě dohody Č., a. s. a distribučních společností stanoveny předací ceny elektřiny mezi Č., a.s . a jednotlivými distribučními společnostmi pro rok 1995, a proč nebylo přihlédnuto k dohodě stran ze dne 27. ledna 1997 o vypořádání dodávky elektřiny v roce 1996. Podle této dohody se strany dohodly na úhradě dodané elektrické energie v roce 1996 podle cenového výměru Ministerstva financí ze dne 21. října 1996 č. 06/96 a podle propočtu Ministerstva průmyslu a obchodu ve smyslu článku 5 tohoto výměru. Strany podle této dohody též postupovaly a žalovaná tuto cenu žalobkyni uhradila.

Odvolací soud ani soud prvního stupně doplnění znaleckého posudku v tomto smyslu nepožadovaly a ani ony k těmto dokumentům nepřihlédly. Odvolací soud se sice touto dohodou zabýval, konstatoval však, že obsahem dohody je ujednání účastníků o účtování dodávek elektrické energie pro rok 1996 za provizorní cenu a toto ujednání o provizorní ceně nelze zohlednit při stanovení výše bezdůvodného obohacení. Je třeba přisvědčit žalobkyni, že dohoda o účtování dodané elektrické energie provizorní cenou tvoří pouze část této dohody (články 1 a 2). Odvolací soud však již pominul ustanovení článků 3 až 5 této dohody, které řešily definitivní vyrovnání ceny dodané energie, přičemž účastnice řízení podle této dohody též postupovaly.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodů správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2009

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Vydáno: 29. January 2009