JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Odo 1724/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně F., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalované Ch. a T., P. a. s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 58 249 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 172/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. srpna 2006, č. j. 23 Co 104/2006-74, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 8 C 172/2005-51, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 58 249 Kč s 2,5% úrokem z prodlení ročně od 11. 7. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 18. 8. 2003 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla rekonstrukce výpravní budovy železniční stanice T. – druhá stavba se sjednaným termínem ukončení stavby do 25. 11. 2003, dodatkem č. 1 pak byl termín plnění prodloužen do 25. 5. 2004. V článku 8 bod 5 této smlouvy bylo sjednáno, že zhotovitel má povinnost předložit objednateli dílčí nebo konečný daňový doklad po protokolárním předání a převzetí díla nebo jeho části. Dílo bylo v rozsahu smlouvy předáno dne 18. 12. 2003, o čemž byl sepsán předávací protokol. Žalobkyně dne 10. 7. 2004 vystavila fakturu č. 240100073 na částku 97 558 Kč a tuto žalované doručila. Dne 4. 10. 2004 se účastníci dohodli závazným prohlášením na finančním vyrovnání na akci rekonstrukce výpravní budovy a žalovaná se zavázala doplatit dlužnou částku podle přijatých faktur poníženou o dobropis ve výši 147 537 Kč bez DPH. Žalovaná poté provedla dne 3. 2. 2005 zápočet pohledávky ve výši 175 569 Kč mimo jiné proti pohledávce vyúčtované uvedenou fakturou č. 2410100073 v rozsahu částky 39 339 Kč s tím, že odsouhlasila, že k úhradě zbývá částka 58 249 Kč. Žalovaná dopisem z 13. 10. 2004 uplatnila reklamaci vad díla ohledně nátěrů na otvorových prvcích.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o dílo. Nárok na zaplacení ceny díla sjednané ve smlouvě vznikl žalobkyni podle smlouvy v souladu s ustanovením § 548 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) provedením díla a jeho předáním. Dílo bylo dle názoru soudu prvního stupně předáno v rozsahu smlouvy ze dne 18. 8. 2003, což prokazuje předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 a nasvědčuje tomu i další chování žalované (listina o zápočtu a další chování žalované). Závazným prohlášením ze dne 4. 10. 2004 strany sjednaly způsob vyrovnání jejich vzájemných závazků. Toto prohlášení žalovanou zavazovalo s ohledem na jeho podpis vedoucími pracovníky žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že částečným plněním, jež se uskutečnilo zápočtem, uznala žalovaná ve smyslu § 407 odst. 3 ObchZ nárok žalobkyně co do důvodu i výše, a proto ji uznal povinnou zaplatit žalobkyni částku 58 249 Kč.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10. srpna 2006, č. j. 23 Co 104/2006-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh žalobkyně, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 58 249 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 11. 7. 2004 do zaplacení, se zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z článku 8.1 předmětné smlouvy o dílo, v němž bylo sjednáno, že zaplacení ceny díla provede objednatel úhradou daňového dokladu (faktury), a z článku 8.5, podle něhož má zhotovitel povinnost předložit objednateli konečný daňový doklad po protokolárním předání a převzetí díla nebo jeho části. Odvolací soud věc posuzoval podle následujících ustanovení obchodního zákoníku. Podle § 548 odst. 1 ObchZ je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla. Podle § 554 odst. 1 věty prvé ObchZ splní zhotovitel svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění o obsahu smluvního ujednání, při zachování výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jakož i § 266 odst. 1 ObchZ, vyplývá, že v souzené věci bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně potvrdila, že takovou listinou nedisponuje, a předložený protokol ze dne 18. 12. 2003 se týkal pouze části díla, nedošlo k řádnému předání díla, jak bylo ve smlouvě sjednáno, a žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení jeho ceny. Žalované se tak provedeným dokazováním podařilo vyvrátit domněnku o uznání nároku podle § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 ObchZ, na níž založil soud prvního stupně své právní posouzení věci. Nutnou podmínkou splnění povinnosti žalobkyně provést dílo byla její povinnost dílo předat předávacím protokolem a tato podmínka nemohla podle názoru odvolacího soudu odpadnout ani v souvislosti s uznávacím prohlášením žalované, jak tvrdila žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.)], že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.]. Žalobkyně v dovolání uvedla, že ve smyslu smlouvy o dílo prováděla fakturaci jednotlivých odsouhlasených činností, když žalovaná dílo převzala, a to dílčím předávacím protokolem ze dne 18. 12. 2003. Finanční vypořádání a převzetí díla bylo ujednáno dne 4. 10. 2004, kdy se jednalo již v podstatě pouze o finanční vyrovnání podle smlouvy o dílo a jejího dodatku. Žalovaná dílo předala konečnému odběrateli, tedy S. d. c. Č. Dílo bylo navíc i zkolaudováno. Pokud by žalovaná dílo nepřevzala, nemohla by je předat konečnému odběrateli. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná uvedla, že reklamovala vady díla. Nepochybně tedy mohla reklamovat až předané a převzaté dílo. Za nesprávný právní závěr označila žalovaná závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci bylo nezbytné, aby dílo bylo protokolárně předáno. Tento názor je podle názoru žalobkyně v rozporu se smlouvou, neboť takové ujednání předmětná smlouva neobsahuje, a současně je v rozporu s ustálenou judikaturou. Sjednané dílo podle názoru žalobkyně předáno bylo, o čemž svědčí i to, že žalobkyně po předání díla reklamovala jeho vady a dílo také předala Č. d., a. s., které dílo zkolaudovaly. Žalobkyně dále poukázala na to, že žalovaná nikterak nezpochybnila částečnou úhradu ceny díla, nenavrhla ani žádný důkaz, kterým by zpochybnila tvrzení, že dílo nebylo řádně předáno. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Pokud žalobkyně namítá, že dílo bylo převzato dílčím předávacím protokolem ze dne 18. 12. 2003, uplatňuje tím dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a rovněž dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože

- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,

- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,

- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,

- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.

Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod není v daném případě naplněn.

Odvolací soud dovodil, že předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 se týkal pouze části díla. Tento závěr odpovídá v prvé řadě důkazu, který byl proveden předmětným předávacím protokolem (srov. č. l. 37 – 39). V předávacím protokolu je totiž uvedeno, že dodatek č. 1 II etapa bude řešeno v dodatku ke smlouvě o dílo s tím, že zhotovitel další činností nezasahuje do předané části. V dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo (důkaz proveden při jednání dne 19. 10. 2005 – srov. č. l. 46) si přitom strany sjednaly nový termín ukončení díla 25. května 2004. Konečně sám zástupce žalobkyně při jednání dne 8. 8. 2006 (srov. č. l. 68) připustil, že „skutečně protokolární převzetí díla bylo nutné pro fakturaci a že konečná faktura byla vystavena bez takového protokolu“. Žalobkyně i v dovolání sama označuje předávací protokol ze dne 18. 12. 2003 za dílčí předávací protokol. Ze všech těchto skutečností je tedy zřejmé, že předmětem předávacího protokolu ze dne 18. 12. 2003 byla pouze nespecifikovaná část díla. Správný je proto i právní závěr odvolacího soudu, že zápis ze dne 18. 12. 2003 nelze považovat za předávací protokol ve smyslu článku 8.5 smlouvy o dílo. Rovněž závěr odvolacího soudu, že takovým protokolem není „závazné prohlášení“ ze dne 4. 10. 2004, je správný, neboť toto prohlášení řeší pouze otázku finančního vyrovnání stran, nikoliv předání a převzetí díla.

Žalobkyně v dovolání rovněž namítla, že závěr odvolacího soudu, že bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně, je nesprávný. Tento nesprávný závěr byl dle názoru dovolatelky příčinou nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož ten na základě neexistence protokolu o předání celého díla dospěl k závěru, že dílo nebylo dosud řádně předáno, a žalobkyni proto nevznikl nárok na zaplacení ceny díla.

Odvolací soud uvedl, že ze skutkových zjištění o obsahu smluvního ujednání účastníků vyplývá, že v souzené věci bylo nezbytné, aby dílo bylo předáno protokolárně. Tento skutkový závěr odvolací soud vyvodil z článku 8.5 uzavřené smlouvy o dílo, kde je stanoveno, že „zhotovitel má povinnost předložit objednateli konečný daňový doklad po protokolárním předání a převzetí díla nebo jeho části“.

Z článku 8.5 tedy jasně vyplývá, že předání díla bylo vázáno na podpis předávacího protokolu. Termín „protokolární předání“ nemůže být vykládán jinak, než že podmínkou předání a převzetí díla je existence oboustranně podepsaného protokolu o předání a převzetí díla. Pokud je způsob předání díla specifikován ve smlouvě, kupř. tak že se dílo předává protokolárně, není možné chápat oboustranně podepsaný protokol pouze jako jeden z možných důkazů o tom, že dílo bylo předáno, ale existence protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, a to že pokud předací protokol neexistuje, není možné považovat dílo za předané a převzaté.

Z hlediska posouzení otázky, zda dílo bylo řádně převzato, je irelevantní námitka žalobkyně, že žalovaná reklamovala vady díla, resp. že dílo žalovaná předala svému odběrateli a že dílo bylo zkolaudováno.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2009

JUDr.Zdeněk Des

předseda senátu

Vydáno: 31. March 2009