JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 987/2010

Uznání závazku - vymezení závazku právním důvodem vzniku.

Právní věty

  1. Odvolací soud s odkazem na § 323 odst. 1 obch. zák. konstatoval, že uznání závazku vedle písemné formy vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek, přičemž požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem, např. uvedením důvodu vzniku závazku, odkazem na listinu, ve které je závazek specifikován, apod. Odvolací soud dále s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že určitost závazku nelze ztotožňovat pouze s jeho výší, neboť ta má pouze význam pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák. a nelze ji odůvodnit ani skutečností, že účastníkům právního úkonu je zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužníka je uznáván. Pokud tedy v předmětné Dohodě o uznání dluhu bylo pouze uvedeno, že dlužník uznává vůči věřiteli svůj dluh ve výši 180 868,60 Kč od 11.1.1996 a zavázal se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč, odvolací soud uzavřel, že nebyl naplněn požadavek určitosti závazku ve smyslu jeho identifikace, neboť nebyl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem.

  2. Určitost uznávaného závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat ani z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, publikovaný v Soudní judikatuře r. 2006, str. 40). Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že ke splnění podmínky písemného uznání určitého závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. postačuje, je-li pouze mezi účastníky nesporné, o jaký závazek se jedná, jako to bylo v posuzovaném případě.

23 Cdo 987/2010
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce M. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalovanému R. G., zastoupenému Mgr. Davidem Fiedlerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Velká 2984/23, o zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 67/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2009, č.j. 1 Cmo 153/2008-89, takto:

I. Dovolání se zamítá v části, směřující proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. dubna 2009, č.j. 1 Cmo 153/2008-89, kterým byl změněn výrok I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2007, č.j. 5 Cm 67/2004-52, co do částky 163 868,60 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba na zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. dubna 2009, č.j. 1 Cmo 153/2008-89, změnil vyhovující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2007, č.j. 5 Cm 67/2004-52, ve věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Vrchní soud vyšel ze stejného skutkového zjištění jako soud prvního stupně, avšak dospěl k jinému právnímu závěru ohledně uznání závazku žalovaného zaplatit žalobci dlužnou částku. Výchozím zjištěním obou soudů bylo nesporné tvrzení účastníků, že žalobce na základě kupní smlouvy dodal žalovanému zboží, které měl žalovaný žalobci zaplatit do 10.1.1996, žalovaný avšak do uvedené doby zboží nezaplatil. Účastníci dne 3.12.1999 podepsali listinu nazvanou Dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, v níž žalovaný, jako dlužník, uznal vůči věřiteli (žalobci) svůj dluh ve výši 180 868,60 Kč od 11.1.1996 a zavázal se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč.

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný platně uznal závazek vůči žalobci, čímž začala běžet znovu čtyřletá promlčecí doba podle § 407 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.) a že dluh není promlčen - s ohledem na nové sjednání splatnosti dluhu v předmětné dohodě a na datum podání žaloby.

Odvolací soud s odkazem na § 323 odst. 1 obch. zák. konstatoval, že uznání závazku vedle písemné formy vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek, přičemž požadavek určitosti závazku je nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem, např. uvedením důvodu vzniku závazku, odkazem na listinu, ve které je závazek specifikován, apod. Odvolací soud dále s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že určitost závazku nelze ztotožňovat pouze s jeho výší, neboť ta má pouze význam pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák. a nelze ji odůvodnit ani skutečností, že účastníkům právního úkonu je zřejmé, jaký konkrétní závazek dlužníka je uznáván. Pokud tedy v předmětné Dohodě o uznání dluhu bylo pouze uvedeno, že dlužník uznává vůči věřiteli svůj dluh ve výši 180 868,60 Kč od 11.1.1996 a zavázal se jej uhradit v měsíčních splátkách ve výši 5 000 Kč, odvolací soud uzavřel, že nebyl naplněn požadavek určitosti závazku ve smyslu jeho identifikace, neboť nebyl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem. Nedošlo-li k platnému uznání závazku, pak se pohledávka žalobce vůči žalovanému stala splatnou ke dni 10.1.1996. S ohledem na podání žaloby až dne 14.1.2004 posoudil odvolací soud vznesenou námitku promlčení nároku za důvodnou, neboť ve čtyřleté promlčecí době ve smyslu § 397 obch. zák. byl nárok žalobce promlčen. Odvolací soud proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 163 868,60 Kč s příslušenstvím zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pochybení odvolacího soudu spatřuje v nesprávném posouzení Dohody o uznání dluhu jako neplatného právního úkonu a navazující nesprávné právní posouzení promlčení nároku žalobce. Poukazuje na skutečnost, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný nikdy nedlužil žalobci jiné finanční prostředky než ty, které jsou předmětem uzavřené dohody o uznání závazku. Znamená to, že dohoda o uznání dluhu se nepochybně týkala jen konkrétního dluhu ve výši 180 868,60 Kč, proto nelze dovodit, že by nebyl splněn požadavek v určitosti určení závazku, který byl dohodou mezi účastníky žalovaným uznán. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) nepovažuje dovolatel za případný, neboť odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se týkala případu, kdy dlužník jednostranně uznal závazek, zatímco v daném případě účastníci dvoustranným právním úkonem uzavřeli dohodu, jejíž součástí je závazek žalovaného uhradit dluh určený co do výše a počátku prodlení. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval § 323 a § 407 obch. zák.

Žalobce napadl dovoláním i výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle článku II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (22.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Napadá-li žalobce i výrok II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože dovolání žalobce směřující proti výroku II. a III. rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, dovolací soud dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - viz § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je v této části, týkající se částky 163 868,60 Kč s příslušenstvím, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu bylo v této části ve věci samé změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání se v tomto uvedeném rozsahu opírá o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. přezkoumal podle § 242 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady řízení nenamítá.

Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobce správně v souladu s hmotným právem i dosavadní ustálenou judikaturou.

Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Určitost uznávaného závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat ani z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, publikovaný v Soudní judikatuře r. 2006, str. 40).

Nelze tedy přisvědčit dovolateli, že ke splnění podmínky písemného uznání určitého závazku ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. postačuje, je-li pouze mezi účastníky nesporné, o jaký závazek se jedná, jako to bylo v posuzovaném případě. Je nerozhodné, zda uznání závazku bylo učiněno jednostranným právním úkonem, či nad rámec právní úpravy obsažené v ust. § 323 odst. 1 obch. zák., který pro uznání závazku vyžaduje pouze jednostranný písemný právní úkon, byla mezi věřitelem a dlužníkem uzavřena dohoda, v níž dlužník svůj závazek uznal a bylo dohodnuto splácení dluhu. V obou případech musí určitost uznávaného závazku vyplývat z písemného projevu dlužníka. V daném případě odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že nebyl naplněn požadavek určitosti závazku ve smyslu jeho identifikace, neboť uznávaný závazek nebyl označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným závazkem, jestliže v předmětné listině ze dne 3.12.1999, nazvané Dohoda o uznání dluhu a způsobu jeho úhrady, byl uznávaný dluh identifikován jen výší částky 180 868,60 Kč dlužné od 11.1.1996, z čehož nelze zjistit o jaký dluh se jedná, na základě jakého právního vztahu vznikl. Nelze proto dospět k závěru, jak správně dovodil odvolací soud, že v dané listině byl uznán určitý závazek ve smyslu § 323 obch. zák.

Podle § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

Jak výše uvedeno, odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že ze strany žalovaného nedošlo k platnému uznání určitého závazku vůči žalobci. Ze skutkových zjištění vyplývá, že závazek žalovaného byl splatný ke dni 10.1.1996. Není tedy možno přisvědčit dovolateli, že by odvolací soud posoudil nesprávně promlčení jeho uplatněného nároku, jestliže žaloba byla podána až dne 14.1.2004. Odvolací soud správně uzavřel, že vznesená námitka promlčení je důvodná, neboť nárok žalobce byl v zákonné čtyřleté lhůtě ve smyslu § 397 obch. zák. promlčen.

Nedůvodná je i námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 407 obch. zák.

Ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. stanoví běh promlčecí doby pro případ uznání závazku tak, že pokud dlužník písemně uzná svůj závazek, běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Týká-li se uznání pouze části závazku, běží nová promlčecí doba ohledně této části.

Za uznání nepromlčeného závazku se považuje i úkon uvedený v § 407 odst. 3 obch. zák., který stanoví, že pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. spojuje s částečným plněním závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění totiž nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004, které je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Z rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nevyplývá, že by žalovaný částečným plněním uznal zbytek dluhu vůči žalobci. Takové zjištění soudy neučinily. Nebyl tedy důvod pro aplikaci § 407 odst. 3 obch. zák.

Nejvyšší soud po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalobce směřující do výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. dubna 2011

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. April 2011
Vloženo: 15. July 2011