JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 5143/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce JUDr. A. Š., , proti žalované C. a l. T., a.s., , zastoupené JUDr. G. B., advokátem, o zaplacení 5 205 863,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 58/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č.j. 12 Cmo 499/2007-299, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č.j. 12 Cmo 499/2007-299, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2007, č.j. 50 Cm 58/2003-250, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. března 2007, č.j. 50 Cm 58/2003-250, uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 205 863,50 Kč spolu s 18% úrokem z prodlení p.a. ode dne 22.1.1999 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že právnímu předchůdci žalobce vzniklo, jako zasílateli, právo na zaplacení úplaty ze zasilatelské smlouvy uzavřené dne 6.11.1998 podle § 601 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) s žalovanou, jako příkazcem, bylo-li prokázáno, že žalobce, resp. jeho předchůdce, splnil řádně a včas své závazky ze zasilatelské smlouvy obstaráním námořní přepravy zásilky žalované. Neuznal námitku promlčení vznesenou žalovanou. Vyšel ze zjištění, že v zasilatelské smlouvě bylo sjednáno vystavení faktury zasílatelem se splatností 30-ti dnů, faktura byla vystavena dne 21.12.1998 a jako datum splatnosti byl uveden den 21.1.1999. Soud dovodil, že pokud podle dohodnuté splatnosti v zasilatelské smlouvě počala běžet čtyřletá promlčecí doba v den následující po dni splatnosti pohledávky (faktury), kterým podle smluvního ujednání s ohledem na den vystavení faktury byl den 20.1.1999, počala běžet promlčecí doba následující den po splatnosti pohledávky, to je dne 21.1.1999. Žaloba, která došla soudu dne 22.1.2003, ale k poštovní přepravě byla podle závěru soudu předána dne 21.1.2003, byla podána - za použití § 57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - v poslední den promlčecí doby, tedy včas.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2008, č.j. 12 Cmo 499/2007-299, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 5 205 863,50 Kč s příslušenstvím zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval vznesenou námitku promlčení za důvodnou. Po doplnění dokazování vyšel ze závěru, že mezi účastníky je nesporná splatnost požadované pohledávky ze zasilatelské smlouvy, a to dne 20.1.1999. Za použití § 392 odst. 1 obch. zák. dovodil, že tento den mohlo být uplatněno právo na zaplacení úplaty ze zasilatelské smlouvy, proto čtyřletá promlčecí lhůta skončila dne 20.1.2003. Konstatoval, že úkonem, který se považuje za zahájení řízení je podle § 79 odst. 1 o. s. ř. žaloba a řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba došla soudu. Dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně pochybil, jestliže použil ustanovení § 57 odst. 3 o. s. ř. pro počítání promlčecí doby, neboť toto ustanovení upravuje běh procesněprávních lhůt a nelze je použít pro počítání hmotněprávních promlčecích lhůt podle obchodního zákoníku. S ohledem na doručení žaloby soudu dne 22.1.2003 uzavřel, že žaloba byla podána po marném uplynutí promlčecí doby. Námitka promlčení by byla podle odvolacího soudu důvodná i v případě, pokud by zasilatelská úplata nebyla splatná 20.1.1999, ale až 21.1.1999, tedy v den uvedený jako den splatnosti ve faktuře, neboť i za této situace byla žaloba podána po uplynutí promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení promlčení uplatněného práva. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil smysl ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. Poukazuje na § 365 obch. zák., podle něhož je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek. Z uvedené dikce zákona dovozuje, že dlužník je v prodlení teprve dnem následujícím po sjednaném dni splnění závazku. Podle dovolatele je proti smyslu obchodního zákoníku, aby počátek promlčecí doby byl počítán již ode dne splatnosti pohledávky, neboť dlužník má možnost plnit kdykoliv v průběhu posledního dne splatnosti, tedy do 24 hod. posledního dne splatnosti. Dovolatel argumentuje tím, že pokud by věřitel uplatnil svou pohledávku u soudu již v poslední den splatnosti pohledávky, byla by žaloba soudem zamítnuta pro její předčasnost. Je přesvědčen, že odvolací soud ustanovení § 392 odst. 1 obch. zák. nejen nesprávně použil, ale rovněž jej nesprávně vyložil. Použil-li zákonodárce v uvedeném ustanovení ohledně splnění závazku minulý čas – formulací „kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti)“, je z takové dikce zákona podle názoru dovolatele zřejmé, že promlčecí doba počíná běžet až následující den pod dni, kdy měl být závazek splněn. Zamýšlel-li by zákonodárce, aby promlčecí doba počala běžet v poslední den lhůty splatnosti, zakotvil by podle dovolatele do § 392 odst. 1 obch. zák. formulaci - promlčecí doba běží ode dne, „kdy má být závazek splněn“. Nesprávné právní posouzení počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem dokládá dovolatel i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, v nichž byl v obdobných věcech řešen běh promlčecí doby s ohledem na splatnost závazku.

Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávným způsobem aplikoval ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř., neboť soud nemůže bez dalšího vzít za prokázané skutečnosti, sdělené shodnými tvrzeními účastníků, týkají-li se tato skutková tvrzení kogentních ustanovení právních norem. Odvolací soud proto nemohl považovat za nesporné, že podle zasilatelské smlouvy byla úplata splatná dne 20.1.1999, jestliže faktura byla žalobcem, jako zasílatelem, žalované doručována, a podle § 43a odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) platí, že návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Dovolatel namítá, že odvolací soud se otázkou doručení faktury vůbec nezabýval, nezjišťoval, kdy předmětná faktura na zaplacení požadované úplaty ze zasilatelské smlouvy se dostala do sféry vlivu jejího adresáta, a to navíc za situace, kdy ve smlouvě nebylo ničeho sjednáno ohledně doručování faktury. Uvedenou námitkou uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z výpovědí účastníků podle dovolatele ani nevyplývá, že by v průběhu řízení učinili nesporným splatnost odměny dnem 20.1.1999.

Žalobce připomíná, že v zasilatelské smlouvě bylo pouze uvedeno, že zasílatel vystaví fakturu se splatností 30 dnů, ale smlouva neobsahuje žádné ujednání o počátku běhu splatnosti. Podle dovolatele může být 30-ti denní lhůta splatnosti počítána teprve ode dne doručení faktury žalované. Mimoto má dovolatel za to, že posouzení počátku běhu promlčecí doby je otázkou právního posouzení a nikoliv otázkou skutkových tvrzení.

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání, domnívajíc se, že odvolací soud rozhodl správně. Ztotožňuje se s odvolacím soudem, že pohledávka byla splatná již 20.1.1999 a že toto datum je mezi účastníky nesporné. Nesouhlasí s argumentací žalobce, který účelově zpochybnil datum splatnosti pohledávky a tvrdí, že splatnost pohledávky lze odvodit jen od data doručení faktury.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.a) a b) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Dovolací soud se podle § 242 odst. 1 o. s. ř. zabýval věcí nejprve z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 392 odst. 1 obch. zák. běží u práva na splnění závazku promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti).

Obecně je počátek běhu promlčecí doby spojován s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu. Obecný počátek promlčecí doby nelze obecně spojovat se splatností dluhu. Je-li dosavadní judikatura zajedno v tom, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je tímto okamžikem ve smyslu § 392 odst. 1 obch. zák. splnění závazku nebo okamžik, kdy mělo být započato s jeho plněním. Pro počátek promlčecí doby není tedy obecně rozhodný den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Na tomto právním názoru je založeno rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84. Přijetí názoru o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Názor vyjádřený v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 zopakoval dovolací soud v řadě svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí ze dne 27.11.2002 sp.zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. BECK, pod C 1610/23, a dále rozhodnutí ze dne 18.6.2008 sp.zn. 33 Odo 918/2006, ze dne 24.7.2008 sp.zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 22.1.2009 sp.zn. 26 Odo 1695/2006, jakož rozsudek ze dne 23.2.2006 sp.zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20.7.2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl).

Dovolací soud dospěl k závěru, respektujíc dosavadní ustálenou, výše uvedenou judikaturu, že právní posouzení odvolacího soudu je právně nesprávné a vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, což mělo právě za následek nesprávné právní posouzení vznesené námitky promlčení uplatněného nároku. Odvolací soud vyšel ze závěru, že pohledávka byla splatná do 30 dnů od vystavení faktury, ale vůbec se nezabýval tím, kdy vzniklo žalobci právo na zaplacení požadované pohledávky z titulu úplaty za splnění předmětu zasilatelské smlouvy. Nesprávně se při posouzení vznesené námitky promlčení zabýval pouze splatností pohledávky, kterou nesprávně zjišťoval pouze od data vystavení faktury.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze zjištění, kdy byla faktura vystavena – dne 21.12.1998, tj. dne, kdy žalobce vyzval žalovanou k zaplacení vymáhané pohledávky. Okamžik, kdy žalobce vyzval žalovanou na základě vystavené faktury k zaplacení, není ale ve smyslu dosavadní judikatury právně významný, neboť z hlediska běhu promlčecí doby není rozhodné, kdy byla učiněna výzva k zaplacení vymáhané částky, ale kdy takto mohl žalobce učinit, tj. kdy mu vzniklo právo na zaplacení vymáhané pohledávky a kdy mohl bez zbytečného odkladu od této doby vyzvat žalovanou k zaplacení – např. vystavit fakturu.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že podle zasilatelské smlouvy ze dne 6.11.1998 si strany v bodu IV. odst. 4 sjednaly dobu vzniku práva na zaplacení – po odeslání zásilky ze železniční stanice L. C.. Soudy ale nezjišťovaly, vedeny nesprávným právním názorem, kdy zásilka byla odeslána a kdy tak žalobci vzniklo právo na zaplacení pohledávky – resp. vystavení faktury.

V tomto směru je pak i důvodný dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jímž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, v čemž spatřoval vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s . ř., která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.

Je třeba konstatovat, že ke zjištěné době odeslání zásilky bude nutno připočítat ve smlouvě sjednanou 30-ti denní lhůtu pro splatnost pohledávky, a to od data vystavení nebo od doručení faktury.

K této otázce budou soudy muset provést řádný výklad prostřednictvím ustanovení § 266 odst. 1 až 4 obch. zák., neboť při výkladu bude nutno přihlédnout ve smyslu § 266 odst. 3 obch. zák. též k praxi, kterou strany zasilatelské smlouvy mezi sebou zavedly. Soudy budou zjišťovat, jak postupovaly strany v jiných případech za obdobných smluvních podmínek. Při výkladu smluvního ujednání „zasílatel vystaví fakturu se splatností 30 dnů“ přihlédne soud k tomu, zda postupovaly strany tak, že splatnost 30 dnů byla stanovena ode dne vystavení nebo ode dne doručení faktury. Ve smlouvě byla totiž výslovně stanovena jen délka splatnosti, ale nebylo stanoveno, od kdy se splatnost pohledávky počítá.

Dovolací soud uzavřel, že právní posouzení odvolacího soudu vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a je právně nesprávné. Odvolací soud vyšel ze závěru, že pohledávka byla splatná do 30 dnů od vystavení faktury, ale vůbec se nezabýval tím, kdy vzniklo žalobci právo na zaplacení požadované pohledávky z titulu úplaty za splnění předmětu zasilatelské smlouvy.

Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy rovněž uplatněn důvodně.

Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2009

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. March 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč