JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 5100/2007

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T. p., spol. s r. o., zast. JUDr. T. S., advokátem, proti žalované Č., a. s., zast. JUDr. J. C., advokátem, o zaplacení částky 2.933.992.231,- Kč s příslušenstvím, event. o zaplacení částky 75.139.692,19 Kč s příslušenstvím a určením, že povinnou osobou k náhradě škody je žalovaná, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 55/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007, č. j. 3 Cmo 381/2006-797, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2007, č. j. 3 Cmo 381/2006-797, se v části, ve které byl potvrzen odst. III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-725, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání se ve zbývající části odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. června 2007, č. j. 3 Cmo 381/2006-797, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-725, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2006, č. j. 28 Cm 55/2004-779, jímž tento soud zastavil řízení co do částky 113.120,41 Kč s příslušenstvím (odst. i výroku), zastavil řízení v části uplatněného petitu podané žaloby pod bodem I, a to že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2.820.237.018,- Kč s příslušenstvím (odst. II výroku), zamítl požadavek žalobkyně na zaplacení škody ve výši 75.139.692,19 Kč s příslušenstvím (odst. III výroku), zamítl požadavek žalobkyně na určení, že povinnou osobou ve vztahu k poskytnutí náhrady škody způsobené žalobkyni tím, že žalovaná svým protiprávním jednáním porušila smlouvu o uložení, uzavřenou podle ust. § 516 – 526 obchod. zák. mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 1. 1998 a smlouvu o uložení uzavřenou podle ust. § 516 a 526 obchod. zák. mezi žalobkyní a žalovanou dne 30. 9. 1999, v důsledku čehož byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit částky určené v jím specifikovaných rozhodnutích Celního ředitelství Praha, je žalovaná (odst. IV výroku), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradě 740.597,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (odst. V výroku); odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na jejich náhradu 228.337,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.933.992.231,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, eventuálně zaplacení částky 75.139.692,19 Kč s příslušenstvím a určení, že žalovaná byla povinnou osobou k náhradě škody, kterou způsobila porušením povinností ze smluv o uložení uzavřených s žalobkyní. Škoda měla žalobkyni vzniknout tím, že částka ve shora uvedené výši jí byla sražena z účtu a odpovídala příslušnými orgány vyměřenému celnímu dluhu za porušení povinností žalobkyně jako provozovatele veřejného celního skladu. Žalobu žalobkyně v konkrétnostech odůvodnila tím, že žalovaná byla provozovatelem veřejného celního skladu a byla oprávněna požívat režimu uskladnění zboží v celním skladu, aniž by zde toto zboží bylo fakticky uloženo. Žalovaná byla vlastníkem potrubního systému a nádrží umožňujících uskladnění tekutých látek. Žalobkyně dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999 uzavřela s žalovanou smlouvy o uložení zboží, z níž plynul pro žalovanou závazek bezplatně uložit a opatrovat zboží, za které žalobkyně odpovídala celnímu skladu v rámci provozování veřejného celního skladu. Žalobkyně dále uzavřela komisionářskou smlouvu se společností B., dle které měla žalobkyně zajišťovat uložení jejího zboží v režimu veřejného celního skladu a na toto zboží se měly vztahovat smlouvy o uložení uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, a proto neshledal výtku žalobkyně ohledně neprovedení dalších důkazů důvodnou. Dle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě, jehož předmětem je nárok na náhradu škody dle § 373 obchod. zák. z důvodu, že žalovaná porušila povinnost plynoucí ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a vyskladnila pohonné hmoty společnosti B. bez vědomí žalobkyně a dále porušila informační povinnost ve vztahu k nakládání s pohonnými hmotami, z provedeného dokazování nevyplynula povinnost žalované vůči žalobkyni vztahující se ke zboží společnosti B., a. s. a pokud žalobkyně namítala, že tyto skutečnosti bylo možné dovodit výkladem dle § 266 obchod. zák., pak by takový výklad byl podle přesvědčení soudu v rozporu s jednoznačným písemným projevem vůle smluvních stran. Odvolací soud shledal z výše uvedených důvodů správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyní tvrzené odnětí zboží společnosti B., a. s. celnímu dohledu není důsledkem porušení právní povinnosti žalované. Neztotožnil se však s názorem soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem na určení, že povinnou osobou ve vztahu k poskytnutí náhrady škody způsobené žalobkyni tím, že žalovaná svým protiprávním jednáním porušila smlouvy o uložení, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 1. 1998 a dne 30. 9. 1999, v důsledku čehož byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit částky určené v jím specifikovaných rozhodnutích Celního ředitelství Praha, neboť se žalobkyně domáhá určení osoby odpovědné za případnou (v budoucnu vzniklou) škodu porušením povinností při nakládání se zbožím společnosti B., a. s. uloženým ve veřejném celním skladu žalobkyně. Dle odvolacího soudu neodpovídá požadovanému určení ani okruh účastníků, poněvadž žalovanou by měla být B., a. s. a všechny třetí osoby, jejichž zboží je uloženo ve skladovacím systému žalované v režimu veřejného celního skladu provozovaného žalobkyní.

Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.

Dovoláním ze dne 8. 10. 2007 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku ve věci samé s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí se odchyluje od ustálené judikatury a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že otázkou zásadního právního významu je v posuzovaném případě to, zda se smlouvy o uložení uzavřené mezi účastníky řízení dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999 vztahovaly i na zboží společnosti B., a. s., resp. zda tyto smlouvy zakládaly ve vztahu k tomuto zboží žalované nějaké povinnosti, které by následně porušila, v důsledku čehož vznikla žalobkyni škoda, a zda lze obě smlouvy vykládat pouze s ohledem na písemný projev vůle stran, i když je – jak uvedl odvolací soud – písemný projev vůle stran ve smlouvách jednoznačný, takže není zapotřebí přihlížet k dalším skutečnostem. Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že nezjišťoval vůli stran za použití pravidel dle § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák., neboť ze samotného textu smluv o uložení nelze dovodit, že by se nemohly vztahovat i na zboží třetích osob, v tomto případě společnosti B., a. s. Žalobkyně poukázala na to, že ustanovení čl. I obou uvedených smluv je nutné vykládat tak, že žalobkyně v postavení uložitele ukládá zboží u žalované v postavení opatrovatele, a proto předmětem smlouvy je veškeré zboží, které žalobkyně (i jako celní deklarant) nechala uložit v režimu veřejného celního skladu u žalované v roli opatrovatele tohoto zboží, přičemž podkladem pro postup žalobkyně dle smluv o uložení zboží byly komisionářské smlouvy s jejími klienty, kteří byli současně i klienty žalované. Bez uzavření těchto komisionářských smluv by žalobkyně nemohla za vlastníky zboží, kteří skladovali zboží u žalované, vystupovat vlastním jménem a stát se tak vedle nich uložitelem zboží. Ve smlouvách bylo dle dovolatelky sjednáno bezplatné uložení zboží, protože skladné a přepravné za uložené zboží účtovala žalovaná vždy jeho vlastníkům (např. B., a. s., V., s. r. o.), jež měli se žalobkyní uzavřenu komisionářskou smlouvu o zastupování v celním řízení. Žalobkyně zdůraznila, že považuje výklad předmětné smlouvy o uložení provedený žalovanou, tj. že jako opatrovatel měl své zboží uskladněno u uložitele v režimu veřejného celního skladu, za účelový a nelogický, neboť sklady vhodné ke skladování měla jen žalovaná a nikoli žalobkyně. Dle přesvědčení dovolatelky bylo nepřesvědčivým a zčásti neúplným odůvodněním rozsudku odvolacího soud porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V obsáhlém podání ze dne 12. června 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že je přesvědčena o nepřípustnosti podaného dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá pro právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedla, že z předmětných smluv o uložení je úmysl jednajících stran zcela zřejmý a že se žalobkyně svým výkladem pokouší tato ujednání dezinterpretovat a její výklad je v přímém rozporu s jazykovým projevem, ale i ust. § 266 odst. 3 obchod. zák. uvádějící výčet okolností, ke kterým má být při výkladu vůle přihlíženo, což je nepřípustné. Žalovaná po rekapitulaci (v řízení) zjištěného skutkového stavu upozornila na fakt, že výklad smluv o uložení provedený žalobkyní by měl za následek, že ostatní smlouvy o uložení uzavřené mezi žalobkyní a jejími klienty by byly nadbytečné, protože na všechny vztahy mezi žalobkyní, žalovaným a třetími osobami by se vztahovaly jen tyto dvě smlouvy o uložení. Absurdnost takového závěru plyne dle žalované z toho, že přes tento svůj názor zaujatý v řízení před soudy žalobkyně s jednotlivými klienty uzavírala smlouvy upravující vztahy mezi nimi. Smlouva o uložení uzavřená mezi žalobkyní a společností B., a. s. měla dle žalované zajistit plnění informační povinnosti ze strany společnosti B., a. s. o dispozicích s pohonnými hmotami tak, aby žalobkyně mohla plnit své povinnosti celního deklaranta vůči státu.

Žalovaná dále ve vyjádření uvedla, že žalovaná jako provozovatel přepravního a skladovacího produktovodního systému poskytovala partnerům služby spočívající v naskladňování, transportu a výdeji PHM na základě smluv o transportu a skladování. Se společností B., a. s. se jednalo konkrétně o smlouvy, podle nichž si tato společnost sama vyřizovala veškeré celní formality spojené s celním odbavením.

S ohledem na názor žalované, že smlouvy o uložení uzavřené dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999, se vztahovaly jen na zboží žalobkyně a nikoli na zboží třetích osob, a s ohledem na shora uvedené žalovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (čl. II – „přechodná ustanovení“, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V souzené věci dovolatelka formulovala otázku zásadního právního významu, s níž spojila přípustnost podaného dovolání, tak, zda lze „smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku vykládat pouze s ohledem na písemný projev vůle stran“. Odvolacímu soudu vytkla, že při zjišťování obsahu ujednání stran neaplikoval ust. § 35 odst. 2 občan. zák. a § 266 obchod. zák. Z dalšího obsahového vymezení této právní otázky v dovolání vyplývá, že jde o výklad smluv ze dne 2. 1. 1998 a 30. 9. 1999 uzavřených účastníky řízení a spornou otázkou pak je, zda tyto smlouvy o uložení se vztahovaly na zboží jiných osob (společnosti B., a. s.) a zda z uložení zboží vyplývaly pro žalovanou povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik škody na straně žalobkyně.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občan. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Podle ustanovení § 266 obchod. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, vyložil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

K tomu je nutné dodat, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 266 obchod. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.10.1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. 3/1999, pod označením SJ 30/1999, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7.11.2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).

V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci řízení uzavřeli dvě smlouvy o uložení, a to dne 2. 1. 1998, která byla nahrazena smlouvou ze dne 30. 9. 1999. V čl. I. si smluvní strany sjednaly, že „Předmětem této smlouvy je bezplatné uložení a opatrování zboží, které má opatrovatel (žalovaná) uskladněno uložitelem (žalobkyní) v režimu veřejného skladu.“.

Rozhodnutí odvolacího soudu, a to po zopakování důkazů uvedenými smlouvami o uložení, spočívá na závěru, že „z žádné z citovaných smluv žádná povinnost žalovaného vůči žalobci vztahující se ke zboží společnosti B., a. s. nevyplývá. Vymezení vzájemných práv a povinností smluvních stran je v těchto písemných smlouvách zcela jednoznačné, skutečnost, že by tyto smlouvy měly upravovat práva a povinnosti ve vztahu k jinému zboží, než ke zboží žalovaného, které uložil ve veřejném celním skladu provozovaném žalobcem, nelze z těchto smluv dovodit.“.

Podle § 516 odst. 1 obchod. zák. smlouvou o uložení se zavazuje opatrovatel, že bude pro uložitele dočasně bezplatně opatrovat věc, kterou má u sebe v souvislosti s obchodním stykem s uložitelem.

Podstatou tohoto smluvního typu je závazek opatrovat věc, a to bezplatně a v souvislosti s obchodním stykem s složitelem. Podstatnými částmi smlouvy je určení opatrovale a uložitele a určení věci, která má být opatrována a tuto věc musí mít opatrovatel již při vzniku smlouvy u sebe.

Podle této smlouvy se opatrovatele zavazuje zejména věc pečlivě opatrovat a vydat ji složiteli na sjednaném místě po požádání o její vydání. Uložitel mj. věc ukládá a je povinen převzít uloženou věc.

Z ustanovení upravujících smlouvu o uložení nevyplývá, že by věc mohl uložit jen vlastník uložené věci.

Sporným je tedy výklad ujednání čl. I smluv o uskladnění, jejichž obsah je podle skutkového zjištění identický, a to slov “… uložení a opatrování zboží, které má opatrovatel uskladněno uložitelem v režimu veřejného celního skladu“.

Odvolací soud při jazykovém výkladu tohoto ujednání dospěl k závěru, že podle předmětných smluv o uskladnění se mělo jednat o zboží opatrovatele (žalované), uskladňované uložitelem (žalobkyní) v režimu veřejného celního skladu, aniž by tento svůj závěr podrobněji odůvodnil.

V posuzovaném případě ze smlouvy o uložení z 30. 9. 1999 vyplývá, že jako opatrovatel je označena žalovaná (Č., a. s.) a jako složitelka je označena žalobkyně (T. p., spol. s. r. o.).

Předmět smlouvy o uložení byl vymezen v čl. I tak, že slova „zboží, které má opatrovatel uskladněno uložitelem v režimu veřejného celního skladu“, uvedená v tomto článku, vzbuzují pochybnosti o tom, kdo předmětné zboží ukládal (opatrovatel či složitel).

Odvolací soud, jak již bylo uvedeno, dospěl k závěru, že bylo ukládáno zboží žalované (opatrovatelky), což je však proti smyslu smlouvy o uložení věci. Taktéž se odvolací soud při výkladu tohoto ujednání nezabýval ujednáními uvedené smlouvy v jejích souvislostech (viz např. označení stran smlouvy – opatrovatel vs uložitel), popř. nikterak neaplikoval ust. § 266 odst. 1 až 4 obchod. zák. o výkladu právních úkonů, ačkoliv to bylo v posuzovaném případě s ohledem na shora uvedené namístě.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud vyložil uvedené ujednání neúplné a tedy nesprávně, resp. v rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň je důvodné.

Z ostatních dovolacích námitek je zřejmé, že žalobkyně v zásadě brojí proti závěru, že předmětné smlouvy se nevztahovaly i na zboží třetích osob, a na základě přesvědčení, že ze závazkového vztahu mezi ní a žalobkyní plynou povinnosti žalované ve vztahu ke zboží třetích osob (mj. společnosti B., a. s.), dovozuje odpovědnost žalované za škodu, což je závislé na výsledku výkladu sporného ujednání a naplnění předpokladů nutných k založení odpovědnosti za škodu (§ 373 a násl. obchod. zák.).

Z dovolání dále vyplývá, že dovolatelka napadla odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl mj. potvrzen i odst. IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na určení povinné osoby ve vztahu k náhradě škody způsobené protiprávním jednáním žalované.

V dovolání však dovolatelka neuvedla žádné důvody zpochybňující tento výrok. S ohledem na ust. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř., podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, dovolacímu soudu nezbývá, než dovolání v této části odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedený k závěr, rozhodl podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. tak, že zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen odst. III. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení, a ve zbývajícím rozsahu dovolání žalobkyně odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2009

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu

Vydáno: 17. December 2009