JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 371/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně K. Ž., , zastoupené Mgr. A. B., advokátem, proti žalované A. B. s.r.o., , zastoupené Mgr. J. H., advokátem, o zaplacení 409 436 Kčs příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 36 Cm 204/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 2 Cmo 160/2007-233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. H., advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 2 Cmo 160/2007-233, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2007, č.j. 36 Cm 204/2004-194, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 409 436 Kč s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 24.3.2000 smlouvu o prodeji systému A. včetně aktivace a montáže systému, kterým mělo být žalovanou monitorováno vozidlo žalobkyně, jež byla podle smlouvy uzavřené s třetím subjektem leasingovým nájemcem tohoto monitorovaného vozidla. Odcizením vozidla a následným ukončením leasingové smlouvy a leasingovým vypořádáním, vznikla žalobkyni škoda, kterou požaduje po žalované.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila smluvní povinnost tím, že neprováděla řádný monitoring vozidla, neprovedla náležitou pátrací akci a nezbytná opatření související s vyhledáním vozidla žalobkyně (leasingového nájemce) v cizině. Z dokazování dovodil, že žalobkyni vznikla škoda spočívající v úhradě akontace a leasingových splátek, jejíž výší se ale nezabýval z důvodu nenaplnění třetího předpokladu vzniku škody – příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody. Ze skutkových zjištění dovodil, že porušení smluvních povinností žalovanou vznik škody nevyvolalo. Vznik škody přičítal výlučně jednání třetí osoby, která předmět leasingu odcizila. Uzavřel, že žalobkyni ve smyslu § 373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nárok na náhradu škody pro absenci příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti a vznikem škody nevznikl.

Odvolací soud posuzoval předmětnou smlouvu za smlouvu o dílo uzavřenou podle § 536 obch. zák. Vyšel ze závěru, že smlouva neobsahovala žádné ujednání o teritoriu, v němž bude vozidlo monitorováno. Zmínka o teritoriu monitorování byla uvedena pouze v ceníku reklamovaných poskytovaných služeb. Odvolací soud považoval závaznost této reklamní listiny s kalkulací nabízených služeb, byť označenou za nedílnou součást smlouvy, za problematickou ve vztahu ke konkrétním smluvním ujednáním o ceně a předmětu díla. Bylo-li žalobkyní tvrzeno a žalovanou nebylo popřeno ujednání účastníků o rozsahu činnosti systému pro střežení opuštění území České republiky (dále jen „ČR“), byť takové ujednání z písemné smlouvy nevyplynulo, měl odvolací soud tuto skutečnost za mezi účastníky nespornou. Z písemného smluvního ujednání účastníků a ani z ceníku služeb nevyplynula podle závěru odvolacího soudu skutečnost, že by žalovaná byla povinna systémem střežit i druhou hranici a území mimo ČR. Uzavřel, že žalovaná své povinnosti splnila hlášením žalobkyni, že vozidlo překročilo hranici ČR, když sledování vozidla mimo území ČR nebylo smluvní povinností žalované. Primární podmínka pro úspěšné uplatnění nároku žalobkyně na náhradu škody ve smyslu § 373 obch. zák. nebyla podle odvolacího soudu naplněna.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné především podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud by Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dospěl k závěru, že dovolání není podle uvedeného ustanovení přípustné, dovolává se přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který pouze po omezeném rozsahu opakování některých důkazů přijal závěr odlišný od soudu prvního stupně v otázce porušení smluvní povinnosti žalovanou. Je přesvědčena, že odvolací soud přijal nesprávný právní závěr, jestliže dovodil, že žalovaná neporušila smluvní povinnost, nemonitorovala-li pohyb vozidla žalobkyně i mimo území ČR. odvolací soud podle dovolatelky vyšel z nesprávného zjištění, že obsahem žádného smluvního ujednání mezi účastníky nebylo provádět monitoring vozidla žalobkyně mimo území ČR. Namítá, že mezi účastníky nebylo nikdy sporným, že plnění povinností žalobkyně spojené s monitorováním pohybu vozidla se týká nejen území ČR, ale i celé Evropy. Je proto přesvědčena, že žalobkyně odpovídá za škodu, která ji vznikla odcizením vozidla v cizině z důvodu nesplnění smluvního závazku žalovanou. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že dovolání není přípustné nejen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak se dovolatelka nesprávně domnívá, ale ani § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl otázku nároku na náhradu škody v souladu s hmotným právem. Poukazuje na obsah uzavřené smlouvy, z níž nelze dovodit, že by mělo být žalovanou hlídáno opuštění jiné hranice monitorovaným vozidlem, než hranice ČR, přičemž překročení hranice ČR monitorovaného vozidla bylo žalobkyni nahlášeno 20.01 hod. dne 23.8.2000. Neporušila-li žádnou smluvní povinnost, odvolací soud správně dovodil, že nemůže být odpovědna za škodu, která žalobkyni vznikla odcizením vozidla v cizině.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť soud prvního stupně v dřívějším rozsudku nerozhodl o věci samé jinak. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu, přičemž jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují

Navíc případná skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování, jak dovolatelka namítá v souvislosti s prokázáním skutečnosti o rozsahu teritoria monitorování vozidla žalobkyně, a poukazuje tím zároveň na nesprávný procesní postup odvolacího soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel při v úvahu připadající přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jedná-li si se pouze o námitku ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.

Dále je nutno konstatovat, že dovolatelka nesouhlas s právním posouzením zakládá na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vyšel odvolací soud. Dovolatelka zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že mezi účastníky nebylo dohodnuto monitorování pohybu vozidla i mimo území ČR. Dovolatelka vytváří vlastní skutkové zjištění o mezi účastníky nesporné skutečnosti, že plnění povinností žalobkyně spojené s monitorováním pohybu vozidla se týkalo nejen území ČR, ale i celé Evropy. Takové skutkové zjištění však odvolací soud neučinil.

Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené s tím, že ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se dovolací přezkum otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, v posuzovaném případě zjištěním, že mezi účastníky nebylo dohodnuto monitorování pohybu vozidla žalobkyně i mimo území ČR.

Za tohoto skutkového stavu je pak nedůvodná námitka dovolatelky, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně neporušila smluvní povinnost, nemonitorovala-li pohyb vozidla žalobkyně i mimo území ČR. Není proto v rozporu s hmotným právem (§ 373 obch. zák.), jestliže odvolací soud uzavřel, že nebyla naplněna primární podmínka pro úspěšné uplatnění nároku žalobkyně na náhradu škody.

Napadené rozhodnutí nemá tedy v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, proto – aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. February 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás