JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 332/2010

Písemně uzavřená smlouva o dílo a její změna.

Právní věty

  1. Podle ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.

  2. Podle ustanovení § 549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou (odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2).

  3. Ze skutečnosti, že písemně uzavřená smlouva obsahovala ustanovení, že může být měněna pouze dohodou stran v písemné formě, zdaleka samo o sobě nevyplývá, že následná jinak než písemně uzavřená dohoda smluvních stran této smlouvy nemůže být dohodou o změně písemné smlouvy, uzavřenou co do formy v rozporu s ujednáním v písemně smlouvě (§ 272 odst. 2 obch. zák.), nýbrž že půjde o jinou, další smlouvu o dílo.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce A. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Fesslem st., advokátem, se sídlem v Ostravě, ul. 28. října 108, proti žalované OHL ŽS, a. s., se sídlem v Brně, Burešova 938/17, PSČ 660 02, identifikační číslo osoby 46342796, zastoupené JUDr. Michalem Bartoníčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Koliště 55, o zaplacení částky 729.127,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/33 Cm 148/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009, č. j. 7 Cmo 268/2008-243, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. září 2009, č. j. 7 Cmo 268/2008-243, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení pod body III až VI zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2008, č. j. 35/33 Cm 148/2004-198, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobci částku 99.348,30 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), ve zbývající části výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně částky 629.743,05 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body III až VI).

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování smlouvou o dílo ze dne 13. května 2003, obchodními podmínkami, stavebním deníkem a dodacími listy, a co doplnil dokazování sdělením společnosti LASSELSBERGER a. s., vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla dne 28. listopadu 2002 (správně zřejmě 13. května 2003) uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž komplexních termofasád včetně soklu a povrchových úprav na stavebních objektech 01, 02, 05, 06 a 07 s místem plnění Mošnov, s termínem dokončení do 30. července 2003. Ve smlouvě si účastníci vymínili, že její změny mohou být prováděny pouze písemnými dodatky. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky pro stavbu „Průmyslová zóna Ostrava – Mošnov II. etapa“, podle jejichž článku 12 jakékoli vícepráce či změny byl zhotovitel oprávněn provést pouze na základě písemného nařízení objednatele a na základě dodatku ke smlouvě. Žalobce po převzetí staveniště zápisem ve stavebním deníku dne 20. května 2003 upozornil žalovanou na nutnost vyrovnání nerovností podkladu na přípustnou toleranci s tím, že bez toho nelze termofasádu provádět. Žalovaná zápisem ve stavebním deníku dne 12. června 2003 potvrdila provedení prací na vyrovnání stěn pod termofasádu v ceně 129,- Kč bez DPH za 1 m2 při síle omítky 1,5 cm s tím, že předala žalobci geodetické zaměření skutečného stavu obvodových objektů. Žalobce práce na vyrovnání stěn pod termofasádu provedl.

Odvolací soud se ztotožnil též se závěrem soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněný nárok nelze podřadit pod nároky ze smlouvy o dílo písemně uzavřené dne 13. května 2003, neboť tato smlouva předpokládala pro jakoukoliv změnu uzavření písemného dodatku ke smlouvě a písemný dodatek na předmětné práce uzavřen nebyl. Usoudil, že požadavek žalobce (zřejmě míněna žalovaná) vyjádřený zápisem ve stavebním deníku obsahuje veškeré náležitosti předpokládané pro vznik smlouvy o dílo, tj. požadavek provedení určitého díla (vyrovnání stěn pod termofasádu), způsob výpočtu ceny (129,- Kč za 1m² při síle omítky 1,5 cm) a konkrétní rozsah prací daný geodetickým zaměřením předaným žalobci (1830 m² při síle omítky 1,5 cm). Pokud proto žalobce práce podle tohoto zápisu prováděl, byla uzavřena konkludentním způsobem smlouva o dílo s uvedeným obsahem.

Odvolací soud dále konstatoval, že podle žalobcova tvrzení rozsah jím skutečně provedených prací podstatně převyšoval rozsah žalovanou předpokládaný a vyplývající z geodetického zaměření. Žalobce při výpočtu rozsahu provedených prací vycházel především z množství spotřebovaného materiálu, to jest 129 tun omítkové směsi, kterou dělil normovanou spotřebou na 1 m² omítky při tloušťce 1,5 cm, tj. 24 kg, a dospěl k rozsahu 5823 m², při dohodnuté ceně 129,- Kč za m² pak vypočetl částku 694.407,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že se s žalovanou dohodl na změně rozsahu dohodnutých prací nad rámec, který je dán geodetickým zaměřením, a ani neprokázal, že práce v tvrzeném vyšším rozsahu skutečně provedl. Z provedených důkazů nevyplývá, že by kritériem pro stanovení rozsahu prací mělo být množství spotřebovaného materiálu, při stanovení ceny díla je proto nutno vycházet z dohodnutého rozsahu skutečně provedených prací a způsobu tvorby ceny díla. Žalobcův nárok je tudíž důvodný v částce 236.070,- Kč a ve zbytku co do částky 493.057,- Kč žalobce nárok neprokázal.

Námitku započtení vzájemné pohledávky z titulu nároku na náhradu škody odvolací soud shledal důvodnou. Vzal za prokázané, že žalovaná dodala na stavbu 160.846 kg maltové směsi, přitom na 1 m² je jí třeba 24 kg. Dovodil, že jestliže žalobce provedl práce v rozsahu 1830 m², pak množství omítkové směsi připadající na tento rozsah činí 43.920 kg. 10.000 kg žalobce žalované vydal, spotřeba podle „původní“ písemně uzavřené smlouvy měla činit 27.520,- kg, to je celkem 81.440 kg. Žalobce tedy neprokázal účelné využití směsi v objemu 79.406 kg. Množství omítkové směsi, kterou měl žalobce spotřebovat na provedené práce, nebylo sice mezi účastníky sjednáno, ale jeho množství vyplývá z dohodnutého rozsahu provedených prací a ze spotřeby deklarované společností LASSELSBERGER. Odvolací soud uzavřel s odkazem na ustanovení §§ 373 a 379 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), že pokud žalobce omítkovou směs převzal a v rozsahu 79,406 tun žalované nevydal, lze žalované přisvědčit, že výše skutečné škody jí vzniklé, při ceně omítkové směsi 1.870,- Kč za 1 tunu, činí 148.489,- Kč). V tomto rozsahu tedy žalobcův nárok na zaplacení ceny díla zanikl započtením.

Námitku započtení vzájemného nároku žalované na smluvní pokutu za pozdní předání díla odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodnou.

Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích pod body II. až VI. napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.

Dovolatel především zpochybnil odvolacím soudem provedený výklad smlouvy o dílo. Vytkl odvolacímu soudu, že nepřihlédl k fotodokumentaci z doby před prováděním víceprací, z níž je zřejmé, že bylo nemožné určit předem rozsah prací nezbytných k vyrovnání katastrofálního stavu stěn, množství k tomu potřebné omítkové směsi a stanovení pevné smluvní ceny. Argumentoval též, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s obsahem smlouvy o dílo ve znění zápisu ve stavebním deníku, z něhož je zřejmé, že strany uznávaly jako nemožné určit předem jak přesný rozsah plnění, tak i cenu a v návaznosti na to i množství směsi nutné k provedení víceprací. Pokud jde o údaj 1830 m², ten ve smlouvě obsažen není; byl použit jako jedno z kritérií při sjednávání způsobu stanovení ceny a do smlouvy byl pojat pouze výsledek tohoto jednání – způsob stanovení ceny. Je proto podle mínění dovolatele chybný závěr odvolacího soudu, že smlouva byla uzavřena na rozsah 1830 m² při síle omítky 1,5 cm. Obdobně i u předmětu plnění byl ve smlouvě stanoven pouze způsob, jakým bude postupně při přípravě a provádění prací upřesňován; proto je ve smlouvě kladen důraz na kritérium „skutečné provedení“ a bylo dohodnuto upřesnění metodiky pro posouzení skutečného provedení osazením tzv. omítníků, zajišťujících nulovou nadspotřebu malty. Zhotovitel byl oprávněn a povinen použít jen takové množství omítkové směsi, jež byla vymezena rozměrovými limity omítníků, jinak by porušil dohodnutý technologický postup.

Na tomto základě dovolatel podrobil kritice též závěr odvolacího soudu o „nadspotřebě“ omítkové směsi. Argumentoval, že při dodržení sjednaného technologického postupu nemohlo k žádné nadspotřebě dojít, že žalovaná jeho dodržování průběžně kontrolovala a ve stavebním deníku není zápis, jímž by bylo vytčeno jeho porušení. Neobstojí proto podle přesvědčení dovolatele ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalované vznikl nárok na náhradu škody.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu, „který připadá v úvahu“ podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání do výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 35 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon učiněn (odstavec 3).

Podle ustanovení § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Podle ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.

Podle ustanovení § 549 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a nesjednají-li jeho důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit jen cenu přiměřeně sníženou; dohodnou-li se tímto způsobem na rozšíření díla, je objednatel povinen zaplatit cenu přiměřeně zvýšenou (odstavec 1). Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla (odstavec 2).

Podle ustanovení § 552 odst. 1 obch. zák. zjistí-li zhotovitel při provádění díla skryté překážky, týkající se věci, na níž má být provedena oprava nebo úprava, nebo místa, kde má být dílo provedeno, a tyto překážky znemožňují provedení díla dohodnutým způsobem, je zhotovitel povinen to oznámit bez zbytečného odkladu objednateli a navrhnout mu změnu díla. Do dosažení dohody o změně díla je zhotovitel oprávněn provádění díla přerušit. Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě na změně smlouvy, může kterákoli ze stran od smlouvy odstoupit.

Jsou-li dovoláním napadeny závěry odvolacího soudu o obsahu konkludentně uzavřené smlouvy o dílo, pak je dovolacímu přezkumu otevřena též otázka správnosti samotného závěru, že posuzované ujednání účastníků písemně uzavřené smlouvy o dílo je další, samostatnou smlouvou o dílo a nikoliv dohodou o změně písemně uzavřené smlouvy o dílo. Tento závěr neobstojí, neboť odvolací soud při odstraňování pochybností o tom, zda bylo vůlí stran v tomto právním úkonu projevené sjednat jím změnu díla dohodnutého v písemně uzavřené smlouvě či uzavřít další, samostatnou smlouvu o dílo, nepostupoval způsobem stanoveným v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a § 266 obch. zák. Jediný argument, na němž odvolací soud založil své posouzení, akceptovat nelze; ze skutečnosti, že písemně uzavřená smlouva obsahovala ustanovení, že může být měněna pouze dohodou stran v písemné formě, zdaleka samo o sobě nevyplývá, že následná jinak než písemně uzavřená dohoda smluvních stran této smlouvy nemůže být dohodou o změně písemné smlouvy, uzavřenou co do formy v rozporu s ujednáním v písemně smlouvě (§ 272 odst. 2 obch. zák.), nýbrž že půjde o jinou, další smlouvu o dílo. K zjištěným okolnostem, za nichž byla posuzovaná dohoda uzavřena, odvolací soud nikterak nepřihlédl. Nevzal zejména v potaz, že předmětem této dohody bylo provedení prací na vyrovnání stěn pod termofasádu nad rámec dohodnutý v písemné smlouvě o dílo (k původně sjednanému rozsahu 1960 m² vyrovnávací vrstvy bylo dohodnuto dalších 1830 m), že potřeba těchto prací vyšla najevo při provádění prací podle písemné smlouvy o dílo (po otlučení omítek), že příslušný zápis, jenž byl podkladem dohody, byl učiněn do stavebního deníku vedeného o díle podle písemně uzavřené smlouvy a že tento zápis výslovně označuje požadované práce jako vícepráce a předpokládá zpracování dodatku č. 2 písemné smlouvy o dílo.

Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, není tedy správné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.

Za stavu, kdy není uspokojivě vyřešena otázka, zda posuzovaná dohoda není dohodou o změně písemně uzavřené smlouvy o dílo ve smyslu ustanovení § 549 odst. 1 obch. zák. či § 552 odst. 1 obch. zák. a zda je taková dohoda se zřetelem na ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. platná, je předčasné zkoumat další, dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, jež se od řešení uvedené základní otázky odvíjejí. Z důvodu hospodárnosti dalšího řízení lze konstatovat alespoň tolik, že odvolací soud ani při zjišťování obsahu zkoumané dohody (sjednaného rozsahu prací a jejich ceny) nerespektoval zákonná výkladová pravidla blíže vyložená v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386) a Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Omezil se toliko na gramatický výklad textu zápisu ve stavebním deníku a ostatní výkladová východiska zcela pominul, ačkoliv zkoumaný text není takové kvality, že by bylo možné spolehlivě se dobrat vůle stran v ní projevené bez využití ostatních interpretačních prostředků. Ani takto neúplný výklad neprovedl důsledně, neboť nevzal na zřetel (a tudíž se s ní nevypořádal) tu část textu, jejíž obsah závěry, k nimž dospěl, zcela zřejmě problematizuje - srov. „objednatel ….. požaduje po ukončení prací odsouhlasit dle skuteč. provedení se zástupcem ŽS Brno“ a „Byla upřesněna metodika (omítníky) pro posouzení skuteč. provedení pro odsouhlasení.“ Otázkou, zda tu v té variantě výkladu, kterou přijal, byl vůbec racionální důvod sjednat způsob určení ceny a nikoliv přímo cenu, se odvolací soud rovněž nezabýval, ačkoliv se očividně nabízí.

Nejvyšší soud též zkoumal z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k zjištění, že odvolací soud takovou vadou řízení zatížil.

Při posouzení účinků započtení vzájemné pohledávky žalované odvolací soud odkázal na ustanovení § 373 obch. zák., upravující nárok na náhradu škody způsobené porušením povinnosti ze závazkového vztahu, v odůvodnění svého rozhodnutí se však omezil na závěr, že žalované vznikla škoda spočívající v ceně omítkové směsi, kterou žalobce převzal, neprokázal však její účelné využití. Závěr o tom, zda a jakou svou povinnost ze závazkového vztahu takto žalobce porušil, však v odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézt nelze. Odvolací soud v něm naopak zdůrazňuje, že množství omítkové směsi, kterou měl žalobce spotřebovat na provedené práce, sjednáno nebylo. V otázce naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti za škodu tedy odůvodnění jeho rozhodnutí trpí nedostatkem důvodů.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí je též zatíženo rozporem; odvolací soud na jedné straně uzavírá, že žalobce neprokázal, že provedl práce v rozsahu odpovídající spotřebě omítkové směsi, resp. že neprokázal její účelné využití, zároveň však označuje za prokázané, že žalobce převzatou omítkovou směs v rozsahu 79,406 tun žalované „nevydal“. Činí tedy ohledně jedné a téže skutečnosti skutkový závěr o neunesení důkazního břemene (jenž je důsledkem toho, že se existenci určité skutečnosti nepodařilo prokázat, ale ani vyloučit) a zároveň skutkové zjištění o tom, že k této skutečnosti nedošlo. Je ostatně třeba též zdůraznit, že důkazní břemeno stran skutečností, z nichž lze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty stanovené v hypotéze ustanovení § 373 obch. zák., tíží toho, komu měla škoda vzniknout, nikoliv osobu označenou za škůdce.

Napadené rozhodnutí postrádá také úvahu o tom, zda zjištěné okolnosti případu neopodstatňují aplikaci ustanovení § 374 obch. zák. (zda se nejedná o okolnosti vylučující odpovědnost za škodu). V poslední řadě zbývá podotknout, že odvolací soud je i po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. soudem především přezkumným. Jestliže tedy odvolací soud dospěje k závěru, že právní posouzení soudu prvního stupně neobstojí a věc je třeba právně posoudit jinak, měl by jeho vlastnímu právnímu posouzení předcházet výklad, v čem je spatřována nesprávnost právních závěrů soudu prvního stupně, tj. sděleny výsledky vlastního přezkumu.

Takové odůvodnění rozhodnutí soudu neodpovídá požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., které se přiměřeně vztahují též na rozhodnutí soudu odvolacího (§ 211 o. s. ř.). Absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem přitom znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, sešit 3, ročník 1994, pod číslem 10; ve svých důsledcích pak představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. října 1998, sp. zn. IV. ÚS 304/98, uveřejněný pod číslem 12/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dán je tedy též dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku pod bodem II podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. prosince 2011

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu

Vydáno: 23. December 2011
Vloženo: 15. February 2012