JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3022/2016

Námitka podjatosti rozhodce

Právní věty

  1. Co se týče samotné podjatosti rozhodce, tu je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 8 a § 12 zákona o rozhodčím řízení). V takovém případě je třeba postupovat podle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení.

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně 1) Inžinierske stavby, a. s., se sídlem v Košicích, Priemyselná 6, PSČ 042 45, Slovenská republika, a žalobkyně 2) COLAS CZ, a.s., se sídlem v Praze 9, Ke Klíčovu 9, PSČ 190 00, IČO 26177005, obě zastoupené Mgr. Jindřichem Arabaszem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 546/56, IČO 65993390, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 41/2014, o společném dovolání obou žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. února 2016, č. j. 1 Cmo 175/2015-188, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. dubna 2015, č. j. 16 Cm 41/2014-120, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu RSP 544/13 z 10. dubna 2013 vydaného rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že v rozhodčím řízení vedeném mezi účastníky vznesli žalobci námitku podjatosti rozhodce JUDr. Josefa Vrabce z důvodu vysokého počtu jmenování jedním a tím samým subjektem v rozhodčích věcech, což dle nich naznačovalo blízký nadstandartní vztah mezi tímto rozhodcem a žalovaným. V námitce uvedli, že rozhodce je pravděpodobně na žalovaném nejméně v podstatné míře ekonomicky závislý.

Z usnesení předsednictva Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ve věci RSP 545/13 ohledně námitky podjatosti směřující proti rozhodci JUDr. Josefu Vrabcovi soud zjistil, že tuto námitku podjatosti předsednictvo zamítlo. Z odůvodnění rozhodnutí soud zjistil, že rozhodce splnil povinnost sdělit předem stranám, že ho žalovaný jmenoval rozhodcem ve více rozhodčích řízeních. Žalobci neuvedli žádné konkrétní důvodné pochybnosti a ani žádné jiné pochybnosti nejsou předsednictvu rozhodčího soudu známy. Krom toho je obtížně představitelné, že v senátu tří rozhodců by jediný rozhodce mohl zajistit žalovanému jakýkoliv úspěch ve věci.

Soud prvního stupně rozhodoval o zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zruší na návrh kterékoliv strany rozhodčí nález, jestliže ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem a podle písmena e) tohoto ustanovení, jestliže stranám nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Otázku vyloučení rozhodců pro podjatost řeší § 8 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Dospěl k závěru, že pro vyloučení rozhodců je nezbytná oprávněná pochybnost o jejich nepodjatosti. Taková pochybnost musí být založena na objektivní skutečnosti, která nemá jen nepodstatný charakter. Důvody vznesené námitky podjatosti rozhodce jsou obecného charakteru a nezakládají důvodnou pochybnost o podjatosti rozhodce v daném sporu.

Soud prvního stupně proto nezjistil důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, a žalobu zamítl.

K odvolání obou žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2016, č. j. 1 Cmo 175/2015-188, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byla námitka podjatosti řešena v souladu s rozhodčí smlouvou a ustanovením § 24 odst. 2 Řádu rozhodčího soudu rozhodnutím jeho předsednictva. Odvolací soud se ztotožnil se závěry obsaženými v usnesení ze dne 25. června 2013, že zákon o rozhodčím řízení ani Řád Rozhodčího soudu jmenování rozhodce ze strany účastníka řízení do více rozhodčích řízení jako důvod pro vyloučení rozhodce pro podjatost neuvádí a že samotná tato okolnost nemůže zakládat podjatost rozhodce, když jiný důvod podjatosti žalobkyně neuvedly. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčímu řízení dán není.

Odvolací soud rovněž neshledal naplnění důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Z obsahu rozhodčího spisu soud zjistil, že zejména při jednáních konaných před Rozhodčím soudem dne 15. listopadu 2013 a 7. února 2014 měly žalobkyně možnost vyjádřit svá stanoviska námitky, což také učinily.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně 1) a žalobkyně 2) společným dovoláním. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. zakládají dovolatelky na vyřešení otázky, která v rozhodování Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena, tj. zda opětovné jmenování rozhodce jednou stranou sporu ve velkém množství případů v krátké době zakládá důvod pro pochybnosti o nepodjatosti daného rozhodce ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci. Odvolací soud se dle jejich názoru rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, jelikož poznatky o věci, které se rozhodce dozví v rámci svého rozhodování ve skutkově podobných či identických sporech, tedy jiným způsobem, než dokazování při jednání, jsou sami o sobě dostatečným důvodem pro vyloučení rozhodce.

Podle zákona o rozhodčím řízení k vyloučení rozhodce stačí, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům existuje objektivní důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Co se týče poměru rozhodce k žalované, dovolatelé uvádí, že rozhodce byl žalovanou jmenován více než osmnáctkrát, což zjevně budí dojem určité spokojenosti žalované s rozhodcem. Jmenování rozhodce v osmnácti obdobných případech tak zjevně vede k důvodu pochybovat o jeho nepodjatosti. Lze totiž předpokládat, že rozhodce v řízení nevěnoval dostatečnou pozornost argumentům žalobců, neboť do sporu vstupoval již s alespoň částečně utvořeným názorem. Krom toho vede opakované jmenování rozhodce ke stavu značného zvýšení příjmu rozhodce v závislosti na počtu jmenování ze strany žalované.

Z výše uvedených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se předmětný rozhodčí nález ruší.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že dovolání není přípustné, jelikož na dovolateli formulované údajně judikatorně nevyřešené právní otázce vůbec nezávisí rozhodnutí ve věci, a tato otázka nemůže být tudíž ani předmětem přezkumu před soud odvolacím, a že odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015, žalovaná uvádí, že pokud není v případě pochybnosti o nepodjatosti příslušného rozhodce rozhodčím řízení využijte možnost podání návrhu na jeho vyloučení soudem podle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, nelze se pouze z téhož důvodu domáhat zrušení daného rozhodčího nálezů s odkazem na ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud se otázkou, zda namítaná podjatost rozhodce může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení zabýval v rozhodnutí ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 23 Cdo 2317/2015. V něm dospěl k následujícícmu závěru: „Dle § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení je důvodem zrušení rozhodčího nálezu situace, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem. Otázce, zda může být podjatost rozhodce důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, se věnoval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 3. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 1779/2008, a následně Ústavní soud v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. III. ÚS 2266/09, v němž byla ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta. Shodně se závěry v těchto rozhodnutích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na základě ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení se podjatosti rozhodců coby důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu dovolávat nelze, neboť toto ustanovení míří výslovně jen na případy nezpůsobilosti rozhodce k výkonu funkce (ve smyslu § 4 zákona o rozhodčím řízení) a na případy, kdy rozhodující rozhodce nebyl k rozhodnutí povolán rozhodčí smlouvou. Jak uvádí Ústavní soud v citovaném rozhodnutí, v rámci způsobilosti stát se rozhodcem, se rozlišují podmínky obecně platné, jež představuje zletilost a plná způsobilost k právním úkonům, a podmínky zvláštní, mezi něž se řadí omezení vyplývající ze zvláštních právních předpisů, jimiž jsou kupříkladu inkompatibilita s funkcí soudce obecného či Ústavního soudu, státního zástupce nebo povinnost být zapsán na listině rozhodců, jestliže má rozhodovat rozhodčí soud (srov. Rozehnalová, N.: Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku, 2. vydání. ASPI, Praha 2008, s. 179-181, obdobně též Klein, B., Doleček, M.: Rozhodčí řízení. ASPI, Praha 2007, s. 34-35).“

Co se týče samotné podjatosti rozhodce, tu je nezbytné namítat okamžitě, jakmile se vyskytnou pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 8 a § 12 zákona o rozhodčím řízení). V takovém případě je třeba postupovat podle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Toto ustanovení je dispozitivní, tj. strany jej mohou v rámci dohody na pravidlech rozhodčího řízení upravit odlišně od zákonem předvídaného postupu (žaloba o vyloučení rozhodce podaná na soud). Vzhledem k tomu, že spor rozhodoval rozhodčí senát Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, který postupoval podle pravidel řízení, s jejichž použitím strany souhlasily a které regulují i postup v případě podjatosti rozhodce, pak i dohoda o řešení námitky podjatosti rozhodce byla vyřešena v souladu s dohodou stran podle Řádu Rozhodčího soudu rozhodnutím předsednictva Rozhodčího soudu. Obecný soud v takovém případě není oprávněn rozhodovat o podjatosti rozhodce.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, jelikož dovolání není přípustné, jelikož není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ani neřeší otázku, která by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena. Proto Nejvyšší soud podané dovolání pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 234f odst. 3 věta poslední o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2016

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu

Vydáno: 05. December 2016
Vloženo: 29. May 2018