JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3019/2009

Vklad podniku do základního kapitálu společnosti.

Právní věty

  1. Dovolatel se mýlí v názoru, že na pohledávky jako součást převáděného, popř. vkládaného podniku (jeho části) lze vztáhnout judikatorní závěry stanovící požadavky na identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák. Pomíjí, že při prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák. (jeho části) je předmětem převodu podnik jako ucelený soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (jako věc hromadná – srov. § 5 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. prosince 2001), k němuž náleží (jsou jeho součástí) mezi jinými právy též pohledávky patřící podnikateli, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (srov. § 5 odst. 1 a 476 odst. 1 obch. zák.). Právy, na která se prodej vztahuje, ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. jsou tedy mimo jiné též pohledávky, které jsou ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku (popř. vkladu podniku do základního kapitálu obchodní společnosti) součástí podniku.

  2. Pohledávky, které při prodeji podniku či jeho části přecházejí na kupujícího, tedy ve smlouvě identifikovány být nemusí, stejně jako nemusí být konkretizovány přecházející závazky (neboť na kupujícího spolu s prodávaným podnikem přecházejí ze zákona, v intencích ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák., všechny závazky, které s prodávaným podnikem souvisejí, srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2006, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí též pro vklad podniku či jeho části do základního jmění (kapitálu) obchodní společnosti (§ 59 odst. 4 obch.).

  3. Nejvyšší soud zdůraznil již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. je stanoven typ smluv o prodeji podniku a jsou zde stanoveny podstatné části smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o typ smlouvy o prodeji podniku, upravený obchodním zákoníkem. V rozsudku ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, in www.nsoud.cz, a dále též např. v usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4524, sešit CD-4/2007, pak Nejvyšší soud vyložil, že obdobně i v případě prodeje části podniku je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku, a že za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou část podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku. Samostatnou organizační složkou podniku tak bude zejména odštěpný závod, popřípadě jiná organizační složka, která se zapisuje do obchodního rejstříku (§ 7 odst. 1 a 2 obch. zák.). Předmětem smlouvy o prodeji podniku však mohou být i jiné organizační složky podniku, které mohou být různě nazvány, např. závod, provoz apod., podmínkou však je, aby šlo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu. V rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod číslem 77, pak Nejvyšší soud upřesnil, že samostatnou organizační složkou se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. V rozsudku ze dne 25. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000, uveřejněném v Souboru pod číslem C 546, sešit 6, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že není-li předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně UNIPETROL RPA, s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, PSČ 436 70, identifikační číslo osoby 27597075, proti žalovanému Ing. O. G., podnikateli, zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové nám. 48, o zaplacení částky 185.535,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 61 Cm 205/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 6 Cmo 515/2008-184, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 6 Cmo 515/2008-184, se v té části výroku pod bodem I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v části přisuzující žalobkyni částku 155.553,88 Kč s 9,7% úrokem z prodlení od 9. srpna 1998 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III, jakož i ve výroku o nákladech odvolacího řízení pod bodem II, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalovaného odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 61 Cm 205/2003-136, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 185.535,12 Kč s 9,7% úrokem z prodlení p. a. z částky 29.981,12 Kč od 31. března 1995 do zaplacení, z částky 94.164,- Kč od 6. dubna 1995 do zaplacení a z částky 61.390,- Kč od 20. července 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do úroku z prodlení ve výši 8,55 % p. a. z uvedených částek žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. ledna 1994 byla do obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, oddíl B, vložka 525, zapsána společnost CHEMOPETROL, a. s., se sídlem Litvínov, IČ 49903519. Žalovaný ve třech případech odebral od dodavatele označeného jako CHEMOPETROL a. s., Litvínov, močovinu na hnojení. Dodavatel označený jako CHEMOPETROL a. s., Litvínov, IČ 49903519, mu za zboží objednané 6. března 1995 a dodané 7. března 1995 fakturou splatnou 30. března 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 56.481,12 Kč, z níž po částečné úhradě zůstala neuhrazena částka 29.981,12 Kč. Za zboží objednané 13. března 1995 a dodané 14. března 1995 mu týž dodavatel fakturou splatnou 5. dubna 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 94.164,48 Kč a za zboží objednané objednacím listem č. 10 a dodané 27. června 1995 mu fakturou splatnou 19. července 1995 vyúčtoval kupní cenu ve výši 61.390,40 Kč; na tyto kupní ceny žalovaný nezaplatil nic.

Společnost CHEMOPETROL, a. s., IČ 49903519, od 31. července 1995 změnila obchodní jméno na CHEMOPETROL GROUP, a. s. Dne 26. června 1996 valná hromada této společnosti rozhodla o vložení části podniku tvořené souborem veškerých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, s výjimkou pozemků pod výrobními areály, majetkových účastí ve formě akcií ve vyjmenovaných společnostech a pohledávek vůči společnostem MERO ČR a. s. a UNIPETROL a. s., do dceřiné společnosti CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, se sídlem Litvínov, Litvínov – Záluží 1, jež byla do obchodního rejstříku (vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem, oddíl B, vložka 841) zapsána dne 28. května 1996 jako 1. litvínovská chemická a. s. Její nové obchodní jméno - CHEMOPETROL a. s. – bylo v obchodním rejstříku zapsáno od 1. června 1996. O zvýšení základního jmění této společnosti uvedeným nepeněžitým vkladem rozhodla společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s., jako její jediný akcionář dne 27. srpna 1996. Společnost CHEMOPETROL GROUP, a. s., IČ 49903519, dne 21. července 1997 zanikla sloučením se společností UNIPETROL, a. s., IČ 61672190. Dopisy od subjektu označeného jako CHEMOPETROL a. s. Litvínov z 25. srpna 1997 a 11. září 1997 byl žalovaný vyzván k úhradě uvedených dlužných částek a dopisem ze 17. září 1998, jímž reagoval na tyto výzvy, dluh uznal. Společnost CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, podala 9. srpna 2002 žalobu o zaplacení shora uvedených částek, v průběhu řízení však ztratila způsobilost být účastníkem řízení, neboť zanikla sloučením se společností UNIPETROL RPA, s. r. o. (o procesním nástupnictví bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 61 Cm 205/2003-84).

Soud prvního stupně dovodil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli kupní smlouvu podle ustanovení § 409 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž předmětem byly dodávky močoviny, žalobkyně sjednanou kupní cenu za dodanou močovinu žalovanému vyúčtovala a žalovaný dne 17. září 1998 svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobkyně uznal. Soud prvního stupně usoudil, že náležitosti uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. jsou splněny, nastaly tedy jeho účinky, tj. na dluh se hledí, jako by v době uznání trval, a vzhledem k ustanovení § 407 odst. 1 obch. zák. běží nová čtyřletá promlčecí doba od tohoto uznání. Námitky žalovaného, že závazek uznal vůči svému smluvnímu partnerovi, jenž v té době již neexistoval, proto s uznáním nejsou spojeny žádné právní následky, a že mu přechod pohledávek nebyl oznámen, takže byl stále v obchodním vztahu se zaniklou společností, soud prvního stupně odmítl. Uzavřel, že vkladem části podniku obsahující věci, práva a jiné majetkové hodnoty s výjimkou vymezených práv, mezi které pohledávky vůči žalovanému nepatřily, přešly podle ustanovení § 477 a násl. obch. zák. na CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, veškeré práva a závazky, které se k této části podniku vztahují, tedy i předmětné pohledávky, že žalovaný uznáním závazku reagoval na výzvu existujícího subjektu, který v té době byl právním nástupcem věřitele, a že absence oznámení o přechodu pohledávky není z hlediska povinnosti žalovaného plnit žalobkyni relevantní, neboť žalovaný tento závazek vůči původnímu věřiteli nesplnil.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem I rozsudku ze dne 4. února 2009, č. j. 6 Cmo 515/2008-184, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I změnil co do 9,7% úroku z prodlení ročně z částky 29.981,12 Kč od 31. března 1995 do 8. srpna 1998, z částky 94.164,- Kč od 6. dubna 1995 do 8. srpna 1998 a z částky 61.390,- Kč od 20. července 1995 do 8. srpna 1998 a v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ve zbývající části přisuzujícího výroku pod bodem I a ve výroku o nákladech řízení pod bodem III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem pod bodem II pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Uvedl, že se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, jakož i s důvody, které jej k tomuto závěru vedly. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný uznal závazek ve vztahu ke společnosti CHEMOPETROL, a. s., IČ 25003887, neboť z uznání závazku nevyplývá, že by nesměřovalo vůči tomuto existujícímu subjektu, a uzavřel, že žalovanému se nepodařilo vyvrátit domněnku existence „nároku vůči této společnosti“. Oproti soudu prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k části úroků z prodlení za období do 8. srpna 2002, tj. za období více než čtyř let před podáním žaloby, s poukazem na to, že uznání dluhu se úroků z prodlení netýkalo.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujících výroků napadl žalovaný dovoláním, jež co do přípustnosti opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Dovolatel především vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení, a to jednak ve vztahu k úrokům z prodlení, které se podle judikatury promlčují jako celek, jednak i ve vztahu k jistině, neboť jeho dopis ze dne 17. září 1998 nemůže mít účinky uznání závazku. Namítl, že přechod pohledávek, které jsou součástí vkládaného podniku, se ve vztahu k dlužníkovi stává účinným teprve oznámením. Protože původní věřitel nesplnil svou notifikační povinnost, žalovaný o přechodu pohledávky nevěděl, nevěděl ani o zániku původního věřitele, uznání závazku adresoval původnímu věřiteli a skutečnost, že tehdejší obchodní jméno a sídlo nového věřitele se shodovalo s dřívějším obchodním jménem a sídlem původního věřitele, nemůže na tomto projevu vůle a jeho účincích nic změnit. Dovolatel zdůraznil, že uznání závazku je jednostranným úkonem dlužníka adresovaným jeho věřiteli, proto obchodní korespondence, kterou vedl s osobou odlišnou od svého věřitele, nemůže mít účinky uznání závazku. Vůči společnosti CHEMOPETROL, a. s., IČ 25003887, s níž vedl korespondenci, ač měl za to, že jedná s původním věřitelem, jeho dopis nemohl mít tyto účinky proto, že vůči němu dosud účinky přechodu pohledávek nenastaly, a účinky uznání nemohl mít ani vůči původnímu věřiteli, neboť ten v té době již neexistoval.

Dovolatel zpochybnil též aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, jejíž právní nástupnictví ve vztahu k předmětným pohledávkám nebylo podle jeho názoru „osvědčeno“. Argumentoval, že notářský zápis ze dne 26. června 1996 obsahuje pouze obecné vymezení majetku vkládané části podniku, provedené navíc negativním výčtem, a že notářský zápis ze dne 27. srpna 1996 sám neobsahuje potřebnou identifikaci přešlých pohledávek, přičemž ani tímto zápisem, ani znaleckými posudky, na něž co do specifikace souboru věcí, práv a jiných majetkových hodnot tvořících nepeněžitý vklad odkazuje, důkaz proveden nebyl. Namítl též, že pohledávky nemusely být v rozhodném období součástí majetku společnosti CHEMOPETROL GROUP, a. s., poukázal na judikaturu stanovící požadavky na identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky, jež se podle jeho názoru uplatní i v případě přechodu pohledávek při vkladu podniku, a vyjádřil názor, že souhrnné vymezení postupovaných (přecházejících) pohledávek odkazující na více listin je přípustné za předpokladu, že alespoň v nějaké listině je označení pohledávky provedeno nezaměnitelným způsobem. Předmětný nepeněžitý vklad podle jeho přesvědčení odporuje zákonné definici části podniku a judikatuře; jestliže předmětem vkladu měla být samostatná organizační jednotka, pak samostatnou organizační jednotkou měla být i zbývající část podniku, což splněno nebylo.

Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání argumentovala, že při vkladu podniku nebo jeho části dochází k přechodu všech pohledávek ze zákona, aniž by je bylo třeba specifikovat. Poukázala na to, že do sbírky listin obchodního rejstříku byl uložen též notářský zápis č. NZ 153/96, z čehož dovozuje, že přechod pohledávek byl vůči žalovanému účinným od okamžiku zápisu do obchodního rejstříku, tj. od 1. září 1996. Zdůraznila, že žalovaný uznal dluh vůči jejímu právnímu předchůdci, neboť jeho úkon byl určen společnosti CHEMOPETROL, a. s., tak jak byl její právní předchůdce označen v obchodním rejstříku, a byl doručen na adresu jeho sídla. Žalovaný, kterému byla doručena upomínka této společnosti, mohl z obchodního rejstříku zjistit, s jakou společností komunikuje a vůči komu uznává závazek. Stran vkladu části podniku žalobkyně argumentovala, že notář, který vyhotovil příslušný notářský zápis, ani rejstříkový soud nevznesli k vymezení vkladu námitky.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.

Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, in www.nsoud.cz). Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v celkové výši 185.535,12 Kč, tato částka však podle zjištěného skutkového stavu věci sestává ze tří samostatných nároků na zaplacení kupní ceny, které vznikly na základě tří jednotlivě uzavřených kupních smluv, jde tedy o nároky se samostatným skutkovým základem. Přípustnost dovolání je proto třeba z hlediska ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zkoumat ve vztahu ke každému z těchto samostatných nároků zvlášť. Všechny tyto nároky pocházejí z obchodních závazkových vztahů, takže spor, jehož jsou předmětem, je z hlediska procesního věcí obchodní [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 7796, svazek CD-11]. Jelikož nárok na zaplacení částky 29.981,12 Kč jako zůstatku kupní ceny z první z uzavřených kupních smluv nepřevyšuje částku 50.000,- Kč, dovolání proti napadenému rozhodnutí v části, která se týká tohoto nároku včetně jeho příslušenství, přípustné není.

Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku odvolacího soudu pod bodem I v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem I výroku v části přisuzující žalobkyni částku 29.981,12 Kč s 9,7% úrokem z prodlení ročně od 9. srpna 1998 do zaplacení, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném výroku rozsudkem potvrzujícím a protože rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jeho dřívější rozsudek, jímž by tento soud rozhodl jinak a jenž by byl zrušen odvolacím soudem, může být dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil, proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Při posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně odvolací soud nepostupoval v souladu s hmotným právem a s judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání proti té části výroku pod bodem I jeho rozsudku, jíž byl potvrzen výrok pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně v části přisuzující žalobkyni částku 155.553,88 Kč s 9,7% úrokem z prodlení od 9. srpna 1998 do zaplacení, je proto přípustné. V tomto rozsahu je dovolání též důvodné.

Podle ustanovení § 5 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.

Podle ustanovení § 59 odst. 4 obch. zák., ve znění účinném do 31. března 1998, jestliže je vkládán podnik či jeho část, použijí se, pokud se týče přechodu práv a povinností, přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku.

Podle ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2000, smlouvou o prodeji podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Podle ustanovení § 477 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). Přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). Kupující je povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4).

Podle ustanovení § 487 obch. zák. ustanovení § 477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.

Podle ustanovení § 526 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).

Dovolatel se mýlí v názoru, že na pohledávky jako součást převáděného, popř. vkládaného podniku (jeho části) lze vztáhnout judikatorní závěry stanovící požadavky na identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák. Pomíjí, že při prodeji podniku podle ustanovení § 476 a násl. obch. zák. (jeho části) je předmětem převodu podnik jako ucelený soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání (jako věc hromadná – srov. § 5 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném od 1. prosince 2001), k němuž náleží (jsou jeho součástí) mezi jinými právy též pohledávky patřící podnikateli, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (srov. § 5 odst. 1 a 476 odst. 1 obch. zák.). Právy, na která se prodej vztahuje, ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. jsou tedy mimo jiné též pohledávky, které jsou ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku (popř. vkladu podniku do základního kapitálu obchodní společnosti) součástí podniku.

Pohledávky, které při prodeji podniku či jeho části přecházejí na kupujícího, tedy ve smlouvě identifikovány být nemusí, stejně jako nemusí být konkretizovány přecházející závazky (neboť na kupujícího spolu s prodávaným podnikem přecházejí ze zákona, v intencích ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák., všechny závazky, které s prodávaným podnikem souvisejí, srov. rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2006, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí též pro vklad podniku či jeho části do základního jmění (kapitálu) obchodní společnosti (§ 59 odst. 4 obch.).

Tento závěr ovšem platí toliko za předpokladu, že jde skutečně – nikoliv jen podle označení smlouvy, nýbrž podle jejího obsahu, o smlouvu o prodeji podniku či části podniku. Podle ustanovení § 269 odst. 1 obch. zák. se ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Nejvyšší soud zdůraznil již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon 34/93, uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. je stanoven typ smluv o prodeji podniku a jsou zde stanoveny podstatné části smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o typ smlouvy o prodeji podniku, upravený obchodním zákoníkem. V rozsudku ze dne 7. září 1999, sp. zn. 33 Cdo 1199/98, in www.nsoud.cz, a dále též např. v usnesení ze dne 9. května 2006, sp. zn. 29 Odo 870/2005, uveřejněném v Souboru pod číslem C 4524, sešit CD-4/2007, pak Nejvyšší soud vyložil, že obdobně i v případě prodeje části podniku je nezbytné, aby předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku, a že za samostatnou organizační složku lze pokládat takovou část podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této složky, z něhož především vyplývá, které věci, jiná práva, popřípadě jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku, a vymezuje tím předmět smlouvy o prodeji části podniku. Samostatnou organizační složkou podniku tak bude zejména odštěpný závod, popřípadě jiná organizační složka, která se zapisuje do obchodního rejstříku (§ 7 odst. 1 a 2 obch. zák.). Předmětem smlouvy o prodeji podniku však mohou být i jiné organizační složky podniku, které mohou být různě nazvány, např. závod, provoz apod., podmínkou však je, aby šlo o složku samostatnou ve výše uvedeném smyslu. V rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod číslem 77, pak Nejvyšší soud upřesnil, že samostatnou organizační složkou se rozumí ucelená samostatně hospodařící část podniku, která vyvíjí v rámci podniku relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na činnosti podniku samotného. Podobně jako podnik i část podniku představuje určitý soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání (věcí, práv a jiných majetkových hodnot). Pro smlouvu o prodeji části podniku proto platí – bez jakékoliv výjimky – stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. V rozsudku ze dne 25. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1323/2000, uveřejněném v Souboru pod číslem C 546, sešit 6, pak Nejvyšší soud zdůraznil, že není-li předmětem smlouvy podnik jako celek či část podniku jako samostatná organizační jednotka, nemá smlouva povahu smlouvy o prodeji podniku (jeho části), jež je jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, a proto v takovém případě nenastávají ani účinky s touto smlouvou spojené.

Tyto závěry se vzhledem k ustanovení § 59 odst. 4 obch. zák. (v nyní účinném znění jde o odstavec 5) uplatní též v poměrech projednávané věci, neboť s přiměřeným použitím ustanovení o smlouvě o prodeji podniku na vklad podniku či jeho části se pojí požadavek, aby při vkladu podniku či jeho části do základního jmění obchodní společnosti byly respektovány obligatorní náležitosti tohoto smluvního typu (po novele provedené s účinnosti od 1. ledna 2001 zákonem č. 370/2000 Sb. užívá obchodní zákoník pojem „základní kapitál“ a ke vkladu podniku dochází podle § 59 odst. 5 obch. zák. smlouvou o vkladu podniku).

Odvolací soud založil své právní posouzení v otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně na závěru, že předmětem vkladu obchodní společnosti CHEMOPETROL GROUP, a. s., IČ 49903519, do základního jmění společnosti CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, byla část podniku ve smyslu ustanovení § 487 obch. zák. Spokojil se přitom, stejně jako soud prvního stupně, toliko s tím, jak byl předmět vkladu označen v rozhodnutí valné hromady vkladatele a v jeho rozhodnutí o vkladu, a nezkoumal (při respektu principu neúplné apelace, tedy na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně), zda skutečně byla předmětem vkladu část podniku odpovídající judikatorně stanoveným požadavkům, popřípadě zda jím byl celý podnik. Protože kladný závěr v této otázce byl nutným předpokladem aplikace ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. (srov. např. závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1323/2000), měl se touto otázkou zabývat z úřední povinnosti, i bez námitek účastníků, a to tím spíše, že způsob vymezení vkládané části podniku v souzené věci si zcela zjevně pozornost zasluhuje. Odvolací soud však ponechal toto posouzení zcela stranou přesto, že žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně povahu předmětu vkladu jako části podniku výslovně zpochybnil.

Za tohoto stavu nezbývá než uzavřít, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v přezkoumávané části, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto rozsahu uplatněn důvodně.

Odvolací soud nesprávně řešil též otázku promlčení nároku na úroky z prodlení. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2007, pod číslem 64, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku. K témuž závěru se Nejvyšší soud posléze přihlásil v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, v rozsudku ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, in www.nsoud.cz (na který žalovaný marně odkazoval v odvolání), a zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněném pod číslem 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolateli je třeba přisvědčit též v tom, že soud prvního stupně činil skutková zjištění též z notářského zápisu ze dne 27. srpna 1996, aniž (podle obsahu protokolu o jednání) touto listinou provedl důkaz. Odvolací soud pak, třebaže žalovaný tuto skutečnost namítl v odvolání, toto procesní pochybení nenapravil. K poznatkům o skutkovém stavu věci lze tam, kde soud nevezme za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.), dospět zásadně jen dokazováním, tj. prováděním důkazů a jejich hodnocením, a to způsobem, který stanoví zákon (srov. § 122 a násl. o. s. ř.). Důkaz listinou se provádí tak, že ji nebo její část předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah (§ 129 odst. 1 o. s. ř.). Porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž je (oproti očekávání dovolatele) naplněn dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Ostatním dovolacím námitkám důvodnost přiznat nelze.

Namítá-li dovolatel, že nebyly provedeny důkazy, z nichž by vyplynulo, že předmětné pohledávky byly v rozhodném období součástí podniku společnosti CHEMOPETROL GROUP, a. s., pak zřejmě přehlédl, že dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno jeho výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, není způsobilým dovolacím důvodem v řízení, v němž může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v takovém dovolacím řízení je dovolací soud skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vázán a při přezkumu správnosti právního posouzení z něho vychází.

Není-li ve smlouvě o postoupení pohledávky dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal; možnost dlužníka přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli tím není dotčena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Postupník se tedy stává dlužníkovým věřitelem (není-li dohodnuto jinak) již uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky, bez zřetele na to, zda došlo k notifikaci postoupení či k jeho prokázání; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli (ať již splněním či jiným způsobem) a že postupníkovi povinen plnit není. Nic však nebrání dlužníkovi, aby postupníkovi – s účinky zániku závazku – plnění poskytl, neboť plní věřiteli (srov. shodně Fiala, J., Kindl, M., et al. Občanský zákoník, Komentář. II. díl. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 965, 966). Z téhož důvodu může – přes nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení - vůči postupníkovi svůj závazek též uznat ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. Tyto závěry se vzhledem k ustanovení § 477 odst. 2 a § 59 odst. 4 obch. zák. (nyní § 59 odst. 5) uplatní též v poměrech přechodu pohledávek na obchodní společnost při vkladu podniku či jeho části do jejího základního jmění (kapitálu).

Akceptovat nelze ani argumentaci dovolatele, že klamavý postup právního předchůdce žalobkyně byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nepožívá tedy právní ochrany ve smyslu ustanovení § 265 obch. zák. Klamavý postup dovolatel spatřuje v tom, že právní předchůdce žalobkyně s ním bez dalšího (bez předchozí notifikace či průkazu přechodu pohledávek) jednal jako věřitel, aniž mu dal svou odlišnou identitu jakkoliv na vědomí, v důsledku čehož dovolatel učinil uznání závazku v domnění, že jedná s původním věřitelem. Takovémuto skutkovému stavu odpovídá skutková podstata obsažená v hypotéze ustanovení § 49a obč. zák., které s právním úkonem učiněným v omylu (vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, přičemž osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět) pojí neplatnost právního úkonu. Jde o neplatnost relativní (srov. § 267 odst. 1 větu první obch. zák.), jíž se musí účastník, na jehož ochranu byla stanovena, dovolat, jinak se na právní úkon pohlíží jako na platný. Jestliže se takový účastník relativní neplatnosti nedovolá, nemůže svou nečinnost v tomto ohledu suplovat prostřednictvím argumentace ustanovením § 265 obch. zák. Skutečnost, že se odvolací soud výhradami dovolatele proti účinnosti uznání závazku z pohledu jejich možného posouzení jako uplatnění relativní neplatnosti pro omyl nezabýval (srov. v té souvislosti judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/1998, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 10, ročník 1999, str. 548, rozsudek ze dne 26. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 13, ročník 2004, str. 519, či rozsudek ze dne 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 2883, svazek 30/2004), dovoláním vytčena nebyla, v této otázce tedy právní posouzení odvolacího soudu dovolacímu přezkumu otevřeno není.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v přezkoumávané části ze shora uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V dalším řízení odvolací soud při posouzení, zda předmětem vkladu do základního jmění (kapitálu) obchodní společnosti CHEMOPETROL a. s., IČ 25003887, byla část podniku, popřípadě celý podnik, vezme na zřetel příslušné judikatorní závěry obsažené ve shora zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu.

O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Odvolací soud přitom, bude-li to aktuální, nepřehlédne ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř., podle něhož změní-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně (byť třebas jen zčásti), rozhodne sám (originárně) i o nákladech řízení u soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2011

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu

Vydáno: 27. September 2011
Vloženo: 02. November 2011

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč