JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 2749/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce K. K., zastoupeného Mgr. P. G., advokátem, proti žalované A. A. a. s., zastoupené JUDr. L. P., advokátem, o nároky z nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 53/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007 č. j. 3 Cmo 187/2007-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 10.300,- Kč na náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám JUDr. L. P., advokáta, vše do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadoval, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit částku v celkové výši 434.062,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 16.11.2002 do zaplacení.

Dle žalobního tvrzení se žalovaná dopustila jednání nekalé soutěže vůči žalobci tím, že uveřejnila nepravdivé skutečnosti o poskytovaných finančních službách, a to ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 a § 45 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2006 č. j. 46 Cm 53/2003-97 z a m í t l žalobu v celém rozsahu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. prosince 2007 č. j. 3 Cmo 187/2007-137 rozsudek soudu prvního stupně p o t v r d i l (I. výrok) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (II. výrok).

Odvolací soud zjistil, že se žalobce žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 434.062,81 Kč (která sestává z náhrady škody ve výši 114.062,81 Kč a finančního zadostiučinění ve výši 320.000,- Kč) s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 16.11.2002 do zaplacení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podmínky pro to, aby vytýkané jednání žalované bylo možno považovat za jednání nekalé soutěže (§ 44 odst. 1 obch. zák.) obecně a zvláštní skutkové podstaty klamavé reklamy (§ 45 obch. zák.) především, zjištěny nebyly a proto pokud soud prvního stupně nároky žalobce dle § 53 obch. zák. uplatněné zamítl, pak je jeho rozhodnutí správné. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v zákonné lhůtě dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (právní zájmy spotřebitelů si zaslouží zvláštní ochrany), řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem (ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z dovolání vyplývají jako dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a písm. a) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci (aplikaci ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do konce r. 2000) a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (pokud jde o žalobcem navržené důkazy).

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do 31.12. 2000, ač měl aplikovat ustanovení § 54 odst. 2 obch. zák., tj. podle novelizovaného znění obch. zák., účinného od 1.1.2001, neboť řízení v souzené věci bylo zahájeno až 15.1.2003. Dále se dovolatel domnívá, že odvolací soud nepostupoval správně, pokud považoval za žalobcem neprokázané uzavření právě inzerované leasingové smlouvy (bez přihlédnutí k tomu, že žalovaná zásluhou nedostatků ve své evidenci znemožnila identifikovat a k důkazu vyslechnout její pracovnici). Dále dovolatel doplňuje, že ani odvolacím soudem zmiňovaná nadsázka, přehánění či zkratkovitost inzerce by neměly vést k oklamání spotřebitele, k čemuž v souzené věci došlo. Dovolatel sice dává za pravdu odvolacímu soudu, který uvádí, že žalovaná nemohla ovlivnit jednání leasingové společnosti, která žalobci (dovolateli) neumožnila předčasně ukončit leasingovou smlouvu, ale podle jeho názoru neměla žalovaná zprostředkování takového možnosti inzerovat.

Dovolatel se domnívá, že odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) věc v otázce prokázání nekalosoutěžního jednání žalované posoudil nesprávně a že jeho (jejich) rozhodnutí není správné (nejsou správná) a proto nemělo být žalované vůči žalobci přiznáno ani právo na náhradu nákladů řízení.

S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudů jsou věcně správná a navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc, když aplikoval ustanovení § 54 obch. zák. ve znění účinném do 31.12.2000, a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soud nepřihlédl k žalobcem navrženým důkazům, a proto dospěl k nesprávnému závěru, že jednání žalované nemůže být jednáním nekalosoutěžním.

Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně věcného posouzení uplatněného nároku žalobce. Dovolací soud, stejně jako oba nižší soudy, shledal, že jednáním žalované nebyly splněny všechny tři základní podmínky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální klauzule). Jednání žalované splňuje pouze první podmínku, a to jednání v hospodářské soutěži: soudy obou stupňů souhlasně konstatovaly, že žalobce a žalovaná jsou ve vztahu spotřebitel a soutěžitel, z čehož vyplývá i jejich věcná legitimace podle § 53 obch. zák v daném sporu: aktivní legitimace žalobce (osoba, jejíž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, zde v pozici spotřebitele) a pasivní legitimace žalované (rušitel). Pokud jde o další dvě podmínky generální klauzule nekalé soutěže, tedy rozpor s dobrými mravy soutěže a způsobilost přivodit újmu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli, dovolací soud souhlasí s právním hodnocením obou soudů, že jednáním žalované nejsou naplněny.

Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobce na základě inzerátu žalované uveřejněného v době od 26.4.2000 do 29.12.2000 v inzertních novinách A., který nabízel zpětný leasing motorových vozidel s následnou možností výpovědi uzavřené leasingové smlouvy leasingovým nájemcem i bez udání důvodu, prodal kupní smlouvou ze dne 24.8.2000 žalované osobní automobil za kupní cenu 320.000,- Kč. Přestože žalobce neuzavřel leasingovou smlouvu o leasingu předmětného osobního automobilu s žalovanou, ale s leasingovou společností G. C. L., a.s., jíž žalovaná osobní automobil předtím prodala, tvrdí, že mu vznikla hmotná i nehmotná újma, za kterou je odpovědná žalovaná uveřejněním nepravdivých skutečností o poskytovaných finančních službách. Součástí leasingové smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky, které podle čl. IX odst. 5 předčasné ukončení leasingové smlouvy nájemcem (výpověď) neumožňují, ale žalobce je před uzavřením smlouvy nečetl. Soud prvního stupně konstatoval a odvolací soud se s tím ztotožnil, že k tíži žalobce je skutečnost, že se před podpisem leasingové smlouvy se zněním obchodních podmínek blíže neseznámil a nežádal leasingového pronajímatele o úpravu textu uzavírané smlouvy. V dané souvislosti neobstojí ani tvrzení žalobce (účastnická výpověď), že byl před podpisem leasingové smlouvy pracovníkem žalované ujišťován o možnosti ukončení smlouvy výpovědí; leasingová smlouva uzavíraná v písemné formě obsahovala smluvní ujednání, že veškeré její změny a doplňky budou uzavírány také písemně; ústní závazek pracovníka žalované je tudíž bez právní relevance.

Dovolací soud, ve shodě se závěry odvolacího soudu, dovozuje, že není naplněna podmínka rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže, neboť žalobce netvrdil a ani neprokazoval, že žalovaná s ním odmítla uzavřít leasingovou smlouvu v takové podobě, jakou očekával podle znění jejího inzerátu. Pouze v případě, že by žalobce trval na uzavření leasingové smlouvy s žalovanou podle znění inzerátu a že by žalovaná s ním tuto smlouvu odmítla uzavřít, mohlo by se uvažovat o nepravdivosti nebo neúplnosti šířených údajů či o jejich klamavosti a současně i o rozporu jednání žalované s dobrými mravy soutěže. Pokud žalobce v řízení prokázal výhradně tu skutečnost, že leasingová smlouva, kterou sám dobrovolně uzavřel prostřednictvím žalovaného s leasingovou společností, je smlouvou jinou (smlouvou s jiným obsahem), své nároky pak spojil výhradně s újmou, která mu údajně vznikla v souvislosti s uzavřením této jeho smlouvy jiného znění a nikoliv odmítnutím žalované uzavřít s žalobcem smlouvu v inzerované podobě. Žalobce, přestože jednal se znalostí inzerátu žalované, sám přerušil příčinnou souvislost dalších právních skutečností s jednáním žalované tím, že uzavřel leasingovou smlouvu s leasingovou společností G. C. L., a.s. (tj. smlouvu jinou, s jinými závazky účastníků tohoto závazkového vztahu) a nikoliv smlouvu s žalovanou.

Dovolací soud, stejně jako odvolací soud, shledává, že jednáním žalované (inzerátem) nemohlo dojít ani ke splnění třetí podmínky generální klauzule nekalé soutěže, tj. způsobilosti přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům (zde žalobci). Dovolatel poukazoval ve svém dovolání na to, že jednáním žalované (inzerátem) došlo v souzené věci k oklamání spotřebitele (zde dovolatele), k čemuž by i přes nadsázku, přehánění či zkratkovitost sdělení v inzerátu docházet nemělo. V odůvodnění odvolací soud k této otázce žalobci dostatečně podrobně vysvětlil funkci reklamy (stručné a na první pohled upoutávající sdělení, které se může vyznačovat i určitou mírou nadsázky či přehánění a může odkazovat i na další podrobné informace a způsob, jak je získat). Dále uvedl, že protože v daném případě byl v inzerátu uveden odkaz na bezplatnou telefonní linku, kam si mohou zájemci volat pro bližší informace, nemůže být - byť zkratkovitým sdělením v inzerátu žalované - spotřebitel oklamán či uveden v omyl. Pokud by na základě inzerátu zájemce (spotřebitel) byl přesvědčen o výhodnosti uzavření leasingové smlouvy s konkrétní leasingovou společností, určitě by výslovně žádal splnění inzerované nabídky a ověřoval toto splnění nabídky ze znění smluvních podmínek. Běžný (průměrný) spotřebitel si před uzavřením leasingové smlouvy s konkrétní společností pečlivě ověří podmínky, za nichž může leasing osobního automobilu získat a vezme přitom v úvahu i nabídky více soutěžitelů; nevychází tedy při vlastních smluvních jednáních a písemné formě leasingové smlouvy pouze z reklamních sloganů a inzerátů, je si dobře vědom rovněž i nutnosti seznámit se se smluvními podmínkami vztahu, do něhož vstupuje. Vzhledem k dalším úkonům zájemce o uzavření leasingové smlouvy proto samo otištění inzerátu žalované není jednáním způsobilým přivodit spotřebiteli újmu.

Dovolací soud, ve shodě s rozhodnutím obou soudů, neshledává v jednání žalované pro absenci dvou základních podmínek jednání nekalé soutěže podle generální klauzule (ust. § 44 odst. 1 obch. zák.) a z toho důvodu není ani nutné řešit další navazující otázky, jako např. zda se jednalo o klamavou reklamu podle § 45 obch. zák. nebo nikoliv.

Dovolatel dále přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak tomu je v souzené věci.

Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad (procesněprávního předpisu). V dané věci se o takový případ nejedná.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.), neboť právní posouzení věci není v rozporu s hmotným právem (event. judikaturou dovolacího soudu) a tím není založena přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243 odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto. Náklady žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky náhrad hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Vydáno: 18. February 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás