JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 2618/2016

Náklady na opravy vad díla

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ČEVAK, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Severní 8/2264, IČO 60849657, zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 7a, proti žalované obci Chotěšov, se sídlem v Chotěšově, Plzeňská 88, IČO 00256706, zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6 za účasti vedlejší účastnice na straně žalované STAVOMONTA spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Hřbitovní 33, IČO 40525007, o zaplacení částky 1,095.018,-Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 1,923.764,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 4 C 10/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2016, č. j. 25 Co 271/2015-952, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Předmětem sporu je vypořádání nákladů souvisejících s odstraňováním vad vzniklých při provádění díla označeného „Kanalizace – obytná zóna Slovany v Chotěšově“ (dále „dílo“).
Mezi účastníky není sporu o tom, že dílo prováděl právní předchůdce žalobkyně (dále jen žalobkyně) jako zhotovitel pro žalovanou jako objednatelku na základě smlouvy dne 20. 4. 2000. Dílo bylo nesporně předáno 8. 8. 2001, ve sjednané 60ti měsíční záruční době, konkrétně v dubnu a v červnu 2006 reklamovala žalovaná vady, které se projevily tím, že se propadl povrch (vozovka) nad místy, kde byla budována kanalizace. Žalobkyně svou odpovědnost za vady odmítla, přesto však vady podle dohody účastníků ze dne 17. 7. 2006 odstranila (vytěžila zeminu, navezla novou a zhutnila ji). Domáhá se náhrady nákladů s tím spojených ve výši 1,095.018,-Kč s příslušenstvím. Žalovaná objednala a zaplatila společnosti Strabag, a.s. cenu prací spojených s odstraněním konstrukčních vrstev vozovky, které pracím žalobkyně předcházely, cenu těchto prací ve výši 1,923.764,-Kč s příslušenstvím jako své náklady požaduje zaplatit po žalobkyni vzájemným návrhem.

Soud prvního stupně zamítl žalobu (I. výrok) i vzájemný návrh žalované (II. výrok), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (III. a IV. výrok) a o nákladech řízení vzniklých státu (V. výrok). Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu shora uvedenou se sjednaným rozsahem díla – provedení kanalizačních řadů a veřejné části kanalizačních přípojek v rozsahu dle zadávacích podkladů s tím, že komunikace budou uvedeny do původního stavu. Podle technické zprávy k projektové dokumentaci, podle níž mělo být dílo provedeno, měla být vykopaná zemina ponechána na místě a použita na zasypání kanalizace. Tato informace však (podle závěru znalců) byla v projektové dokumentace uvedena pouze v souvislosti s bilancí těžených zemin, která je podstatná pro použití patřičné mechanizace, nikoli jako závazné stanovisko pro použití vykopané zeminy pro zpětný zásyp. Hlavní příčinou propadu vozovky byl nedostatečně zhutněný zásyp kanalizačních rýh, zčásti k němu přispěla i nevhodná či málo vhodná zemina a výrazné překročení optimální vlhkosti zeminy. Případné technologické pochybení při následné výstavbě silnice společností Strabag a.s. mohlo mít vliv na kvalitu silnice, nesouviselo však se sedáním podloží. K propadu komunikace došlo výhradně v liniích kanalizačního řadu. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně porušila svoji oznamovací povinnost podle § 551 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“) a sjednanou též ve smlouvě v čl. V, bod 7, tj. povinnost upozornit žalovanou na nevhodný druh zeminy pro zpětný zásyp kanalizace. Navíc tuto nevhodnou zeminu nedostatečně zhutnila, dílo tak neodpovídá smlouvě, ani právním předpisům. Žalobkyně proto odpovídá za vady, které se na díle v záruční době vyskytly a které žalovaná včas reklamovala. Částka, kterou na odstranění vad žalobkyně vynaložila, tudíž není bezdůvodným obohacením. Jde o náklady, které nese zhotovitel a které jsou spojeny s odstraněním vad, za které odpovídá. Způsob odstranění vad byl účastníky dohodnut.

Vzájemný návrh žalované posoudil soud prvního stupně jako škodu, která představuje majetkové hodnoty, jež žalovaná musela ze svého vynaložit, aby silnici, která se propadla, uvedla do předešlého stavu. Silnice se propadla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti ze strany žalobkyně, žalovaná však neunesla břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní týkající se výše škody, tj. rozsahu prací potřebných k uvedení do předešlého stavu.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem I. výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (I. výrok), ve zbylém rozsahu tento rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (II. výrok). Považoval za zcela správná zjištění, že žalobce odstraňoval vady, jež byly kryty zárukou, vyskytly se v záruční době a že vada, která se projevila poklesem vozovky, byla důsledkem nedostatečného hutnění zpětného zásypu v kanalizačních rýhách. Neakceptoval žalobkyninu námitku, že nároky z vad, které žalovaná uplatnila v r. 2006, jsou promlčené. Uvedl, že včasnost reklamace se neposuzuje podle obecné úpravy promlčení, ale podle speciálních ustanovení o vadách díla (§ 560 a násl. obch. zák.), proto žalobkyní vznesenou námitku promlčení posuzoval jako námitku opožděné reklamace. Ani taková námitka však není důvodná, protože vada, o kterou jde, nebyla zjevná. Námitku žalobkyně, že žalované nepředala hutnící zkoušky, proto žalovaná musela již při předání vědět, že dostatečně hutněno nebylo, odmítl s tím, že se nelze dovolat vlastní nepoctivosti. Navíc samotná neexistence hutnících zkoušek neznamená bez dalšího, že žalovaná musela vědět, že zpětné zásypy nebyly zhutněny dostatečně. V řízení nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se vady, které žalovaná vytkla v rámci předávacího řízení, po opravě (po dosypání zeminy) vyskytly znovu. Žalovaná tehdy nemohla vědět, že pokles zeminy byl způsoben nedostatečným hutněním a že dosypáním příčina vady nebyla odstraněna. Vada, o kterou jde v tomto řízení, se vyskytla až v souvislosti s prováděním díla spočívajícího ve stavbě zpevněné komunikace na přelomu let 2005 až 2006, tudíž nebyla zjevná (neprojevovala se) a nebylo možné ji zjistit. Projevila-li se poprvé v jarních měsících roku 2006 a žalovaná ji žalobkyni oznámila v dubnu 2006, učinila tak z pohledu § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. včas.

Nedůvodná je podle odvolacího soudu též žalobcova námitka, že by mu měly být náklady nahrazeny proto, že jde pouze o náklady na výměnu horniny (nikoli o náklady na hutnění). Smlouva o dílo přitom s výměnou hornin pro zpětný zásyp nepočítala, čemuž odpovídala sjednaná cena díla. Dohoda z 17. 7. 2006 není totiž podle odvolacího soudu dohodou o rozšíření předmětu díla (o tzv. vícepracích) ve smyslu § 549 odst. 2 obch. zák. Byla uzavřena proto, že žalobkyně odmítala bezplatně odstranit vadu, kterou žalovaná řádně reklamovala v záruční lhůtě, chyběla v ní tudíž vůle žalované nahradit náklady na opravu vady (žalobce vadu odstranil s tím, že se následně bude domáhat proplacení nákladů soudní cestou). Teoreticky by mohlo jít o nesjednané vícepráce, na jejichž náhradu však zhotovitel nemá právo – odvolací soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 23 Cdo 4931/2010 a 23 Cdo 3798/2009. Zdůraznil však, že obecně platí, že požaduje-li objednatel odstranit vadu, je na zhotoviteli, jaký způsob opravy zvolí. Musí však postupovat tak, aby se vada již neprojevila. Žalobkyně vadu opravila tak, že vyměnila zeminu a zhutnila ji. Není podstatné, že smlouva výměnu zeminy neupravovala. Žalobkyně měla v průběhu provádění díla na typ zeminy nevhodný pro zpětný zásyp žalovanou upozornit. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že příčinou vady byla kombinace obojího, tj. jak nedostatečného hutnění, tak nevhodné zeminy. Odvolací soud zmínil závěry laboratoře TPA ČR s.r.o., která v souvislosti s reklamacemi kontrolovala zásypové podloží vozovky, podle nichž byla hutněna sypanina o vlhkostech mnohem vyšších než takových, které umožňují maximální zhutnění, nebo bylo hutnění málo intenzivní, což umožnilo sypanině, byť s nízkou vlhkostní diferencí, se více nasytit vodou, důsledkem byla ztráta nosnosti. Měla-li být příčina vady odstraněna, bylo v daném případě potřeba nejen dostatečně zhutnit, ale též vyměnit zásyp. Jiná varianta, totiž vyjmout zeminu, vysušit ji a znovu použít (a dokonale zhutnit) podle odvolacího soudu zjevně nepřicházela v úvahu a tento způsob odstranění příčiny vad by byl nejspíš daleko nákladnější než ten, který byl zvolen. Odvolací soud uzavřel, že byl-li určitý způsob odstranění vad stranami dohodnut v situaci, kdy jinak odstranit vady nebylo reálně možné, nemůže to znamenat, že by se objednatel měl na nákladech na odstranění vady podílet. Žalobce vynaložil náklady na opravu vady projevující se tím, že se v trasách jím budované kanalizace propadla vozovka. Žalovaný se opravou bezdůvodně neobohatil, protože se mu nedostalo lepšího, resp. kvalitnějšího díla, ale pouze díla bezvadného, tj. díla, u něhož k propadům terénu docházet nebude.

Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, že záruka zanikla proto, že do stavby kanalizace zasáhl třetí subjekt. Při stavbě silnice byly sice změněny vpusti, podle závěru znalců však tyto změny nemohly mít vliv na pokles (podloží) v trase kanalizace. Šlo o okrajovou část kanalizace, nebylo možné se kvůli zásahům do ní dovolávat zániku záruky. Takový výklad smlouvy by byl zneužívající. Na příčině vady se objednatel nepodílel a v tomto smyslu do díla nezasáhl. Ovšem i tehdy, pokud by záruka zanikla, nastoupila by zákonná odpovědnost za vady podle § 425 odst. 1 ve spojení s § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák., protože vada (nikoli však zjevná) zde byla již v době předání a objednatel se na jejím vzniku nepodílel.

Důvodem pro zrušení zbývající části rozsudku soudu prvního stupně bylo nedostatečné poučení žalované podle § 118a o. s. ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu, ale jen proti jeho I. výroku, podala žalobkyně dovolání. Připomněla, že vady odstranila po dohodě se žalovanou proto, aby předešla dalším škodám. K dohodě o tom, kdo náklady na práce s tím související ponese, však nedošlo, žalobkyně svou odpovědnost za vady neuznala. Je přesvědčena, že žalovaná měla své nároky z odpovědnosti za vady uplatnit u soudu v promlčecí době běžící ode dne předání díla, tj. do 8. 8. 2006. Námitkou promlčení se soud prvního stupně vůbec nezabýval, odvolací soud ji posoudil jako námitku opožděné reklamace. S tímto hodnocením dovolatelka nesouhlasí, zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat reklamační lhůtu a promlčecí dobu, odkazuje v té souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“) sp. zn. 23 Cdo 2568/2012 a klade otázku, zda byl odvolací soud oprávněn námitku promlčení zaměnit za námitku opožděné reklamace a zda má zhotovitel, který nese prozatímně náklady na odstranění vytýkaných vad, právo uplatnit námitku promlčení. Tato otázka podle jeho názoru dosud dovolacím soudem nebyla řešena. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaná, pokud chtěla svá práva z odpovědnosti za vady zachovat, měla je včas uplatnit u soudu a domáhat se určení, že použití nevhodných zemin pro zpětný zásyp je vadou, za kterou žalobce odpovídá.

Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že záruka nezanikla přesto, že do díla zasáhla třetí osoba, i když pro takový případ byl zánik záruky sjednán ve smlouvě. Je přesvědčena, že otázka, zda zásah do díla třetí osobou má v takovém případě za následek zánik záruky, dovolacím soudem dosud nebyla řešena a zakládá tudíž přípustnost dovolání.

Dovolatelka namítá rovněž, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s rolí zhotovitele komunikací, jeho odpovědností za to, že na odkrytou pláň nově budovaných komunikací v zimním období 2005 až 2006 dlouhodobě působily srážky, se závěry znalců a s námitkami žalobkyně s tím souvisejícími. Považuje tento postup odvolacího soudu za vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Žalobkyně namítá konečně, že rozhodnutím odvolacího soudu jí byla uložena povinnost dodat z titulu odpovědnosti za vady materiál (resp. nést náklady na jeho dodávku), který podle smlouvy o dílo dodán být neměl, do původní nabídky nebyl zahrnut a nebyl ani oceněn (žalobkyni tudíž nebyl ani zaplacen). Připomíná, že výměna zeminy ve smlouvě sjednána nebyla, do zásypů měla být použita vytěžená zemina a vozovka, pod níž se dílo budovalo, měla být uvedena do původního stavu. Za takové situace podle názoru dovolatelky samotná skutečnost, že zemina nebyla vyměněna, nemohla být vadou, protože v tomto smyslu dílo odpovídalo výsledku určenému ve smlouvě. Žalovaná naopak nevyměnění zeminy za vadu díla považovala a požadovala, aby tato vada byla odstraněna tak, že bude dodána nová zemina. Na výměně zeminy se sice účastníci dohodli, ovšem s žalobkyninou výhradou, že náklady na její výměnu nemohou být platným nárokem z reklamace. Dovolatelka je přesvědčena, že se nelze prostřednictvím institutu odpovědnosti za vady domáhat dodání materiálu, který původní dílo neobsahovalo, domnívá se, že tento problém Nejvyšším soudem dosud řešen nebyl.

Podle obsahu spisu se žalovaná k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a že bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejprve přípustností dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu zkoumal pouze v tom rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), sám dospěje k závěru, že uvedená kritéria skutečně splněna jsou.

První žalobkyní položená otázka týkající se promlčení nároků z vad díla přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud na otázce promlčení své rozhodnutí (v dovoláním napadené části) skutečně nezaložil, ale učinit tak ani nemohl. Žalobkyně se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, které, jak je přesvědčena, vzniklo tím, že bez právního důvodu, tj. aniž by nesla odpovědnost za vady díla, vynaložila náklady na odstranění těchto vad. Je zjevně přesvědčena, že by měla být ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení úspěšná už jen z toho důvodu, že žalovaná neuplatnila svá práva z odpovědnosti za tytéž vady u soudu v promlčecí době, konkrétně že se nedomáhala shora již uvedeného určení. V tom se však žalobkyně mýlí. Jestliže totiž po dohodě stran odstranila vady díla, nároky žalované z tohoto titulu pro daný moment uspokojila, a to přesto, že byla přesvědčena, že za vady neodpovídá. Důsledkem takového postupu byl vznik její pohledávky a byla to tudíž ona, kdo ji měl uplatnit u soudu, což ostatně také učinila. Námitka promlčení vznesená v této souvislosti, tj. ve vazbě na vlastní pohledávku, postrádá smysl. Žalovaná žádnou pohledávku ani jiné nároky (v rozsahu I. výroku rozsudku odvolacího soudu, tj. nároky týkající se zeminy a jejího hutnění) vůči žalobkyni již neměla, neměla tudíž, co by žalobou uplatnila a vůči čemu by bylo třeba se takovou námitkou bránit.

Přípustnost dovolání nezakládají ani žalobkyniny výhrady směřující vůči tomu, jak odvolací soud hodnotil skutková zjištění a proč nezohlednil různé její námitky vztahující se vesměs k příčinám poklesu terénu nad kanalizačními rýhami, které vyplynuly ze znaleckých posudků. Dovolatelka se totiž nevymezuje vůči právním otázkám, které jedině mohou založit přípustnost dovolání, ale přichází s vlastní skutkovou verzí, založenou na jiném hodnocení důkazů, které byly v řízení provedeny. Lze jen dodat, že výhrady vůči způsobu, jímž odvolací soud hodnotil provedené důkazy a vůči skutkovým zjištěním, která z nich učinil, a contrario § 241a odst. 1 o.s.ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem.

Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda zásah do díla třetí osobou měl v daném případě za následek zánik záruky. Dovolatelka totiž přehlédla, že odvolací soud svůj závěr o její odpovědnosti za vady založil nejen na existenci ujednání o záruce za jakost a trvání záruky přes zásah třetí strany do díla, ale též na závěru o existenci odpovědnosti za vady díla vyplývající ze zákona v případě, kdyby záruka zanikla. Odkázal v té souvislosti na § 425 odst. 1 obch. zák. (existence odpovědnosti za vadu, která tu je v době přechodu nebezpečí škody na věci, i když se stane zjevnou později) a na § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. (oznámení vad díla bez zbytečného odkladu poté, kdy mohly být s vynaložením odborné péče zjištěny, u staveb nejpozději do pěti let od předání předmětu díla). Řešení této otázky dovolatelka nezpochybnila. Sama dokonce zdůrazňuje, že dílo mělo zmíněnou vadu v době předání a že nezpochybňuje, že vady byly uplatněny včas. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003 přijal a odůvodnil závěr, že spočívá-li rozsudek odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno. Z uvedeného rozhodnutí lze vycházet i v této věci; závěr o žalobkynině odpovědnosti za vady díla (a tedy o základu věci) by mohl být učiněn bez ohledu na existenci ujednání o záruce za jakost.

Dovolání je však přípustné pro řešení posledního problému, který plyne z okruhu dovolatelkou položených otázek, problému, který v daných souvislostech dovolacím soudem skutečně řešen nebyl, totiž zda se lze prostřednictvím institutu odpovědnosti za vady domáhat dodání materiálu, který původní dílo neobsahovalo.

Žalobkyně se domnívá, jak plyne z jejího dovolání, že za vadu díla (resp. jednou z vad) označil odvolací soud použití vytěžené zeminy. V tom se však žalobkyně mýlí. Podle § 560 odst. 1 obch. zák. má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě. Výsledkem určeným ve smlouvě mělo být podle zjištění soudu prvního stupně provedení kanalizačních řadů a veřejné části kanalizačních přípojek v rozsahu dle zadávacích podkladů a úprava komunikací stavbou dotčených tak, aby byly uvedeny do původního stavu. Vada, kterou soudy v tomto řízení řešily, souvisí právě s požadavkem ve smlouvě vyjádřeným slovy „uvedení do původního stavu“. Tento požadavek je třeba chápat nejen z hlediska estetického, ale též funkčního a z tohoto pohledu žalobce požadavkům smlouvy nevyhověl. Vada díla se projevila tím, jak výslovně uvedl ve svém rozsudku odvolací soud, že se terén nad místy, na nichž byla kanalizace budována, propadal. Nedostatečné hutnění, resp. nevhodná zemina použitá pro zásyp, nejsou tudíž vadami díla, ale pouze příčinami, které ke vzniku vad vedly. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že žalobkyně žalovanou v rozporu s povinnostmi danými § 551 odst. 1 obch. zák. neupozornila na nevhodnost použitého materiálu. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, pro který soudy správně dovodily její odpovědnost za vady díla (§ 551 odst. 3 obch. zák.), která v sobě zahrnuje povinnost nést účelné náklady na jeho opravu. Je přitom nerozhodné, zda opravu díla objednatel zvolí jako jeden ze svých nároků (ve smyslu § 436 odst. 1 písm. b/ obch. zák. a § 564 obch. zák.), nebo se strany na opravě díla dohodnou, jako tomu bylo v tomto případě. Odvolací soud správně uvedl, že je na zhotoviteli, jaký způsob opravy zvolí, musí však vždy postupovat tak, aby se vada již neopakovala.

Ze skutkových zjištění učiněných v tomto řízení, z nichž dovolací soud vychází (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) plyne mimo jiné, že žalobkyně buď hutnila příliš vlhkou zeminu, tj. takovou zeminu, kterou dostatečně zhutnit nebylo možné, nebo optimálně vlhkou sypaninu hutnila nedostatečně, tudíž se tato sypanina nasákla vodou a ztratila nosnost. V okamžiku, kdy se vada projevila, zhutnit tutéž zeminu nebylo možné, vadu díla tudíž již nešlo odstranit jinak než tím, že se nevhodná (a vodou nasáklá) zemina odstranila a nahradila se zeminou jinou. Z pohledu odpovědnosti za vady, která s sebou nese, jak již uvedeno, též odpovědnost za náklady spojené s odstraněním vad, skutečně není podstatné, jaký materiál byl původně k hutnění určen a zda se jeho cena projevila v ceně díla. Podstatné je, že tento materiál dostatečně zhutněn nebyl a podle skutkových zjištění již zhutněn být nemůže.

Dovolatelka je přesvědčena, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že nezaplatila za materiál, jehož pomocí byl (na rozdíl od původní uzavřené smlouvy) při opravě díla výkop pro kanalizaci zasypán. Jinak řečeno namítá, že cena díla by byla vyšší, byla-li by použita správná zemina. Žalobkyně však nemá právo na úhradu ceny materiálu, jímž má být nahrazen ten, jehož použití bylo jednou z příčin vzniku vad, jestliže jako zhotovitelka (v rozporu s § 551 odst. 3 obch. zák.) neupozornila objednatelku, že pro účel sjednaný ve smlouvě je materiál nevhodný. Žalobkynina úvaha o bezdůvodném obohacení by mohla mít racionální jádro jen tehdy, pokud by žalobkyně sama navrhla jiný a účinný způsob opravy díla, pro který by použití nového materiálu nebylo nutné, žalovaná by však přesto na jeho použití trvala. Ze skutkových zjištění však neplyne, že by vadu díla projevující se tím, že se v trasách jím budované kanalizace propadla vozovka, bylo možné za daných okolností odstranit jinak. Je proto zcela správný závěr odvolacího soudu, že byl-li určitý způsob odstranění vad stranami dohodnut v situaci, kdy jinak odstranit vady nebylo reálně možné, nemůže to znamenat, že by se objednatel měl na nákladech nutných k odstranění vady podílet. Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem, že žalovaná se opravou neobohatila, protože použitý způsob opravy byl jedinou možnou cestou k tomu, jak získat bezvadné dílo, tj. dílo, jehož provedení odpovídá výsledku určenému ve smlouvě.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska jediného způsobilého dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. ledna 2017

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu

Vydáno: 04. January 2017
Vloženo: 08. March 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin