JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 1711/2016

Vysvětlovací povinnost a předpoklady k jejímu vzniku

Právní věty

  1. V situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, může nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé. Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná tvrzení strany zatížené důkazním břemenem nedostačují.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobců a) Ing. V. L., identifikační číslo osoby 12818984, b) MUDr. B. L., obou zastoupených JUDr. Vítem Lebedou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 854/25, proti žalovanému Statutární město Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupenému JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, o zaplacení 2.580.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 150/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2015, č. j. 64 Co 449/2015-284, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 14. 8. 2015, č. j. 11 C 150/2011-250, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 1.155.809 Kč s příslušenstvím této částky a s příslušenstvím částky 2.580.000 Kč ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání obou účastníků odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 1.155.809 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 1. 2009 do zaplacení a z částky 1.424.191 Kč od 13. 1. 2009 do 3. 9. 2014 zamítá (první výrok). Dále rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrzuje v části, kterou byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci ve výroku blíže konkretizovaný úrok z prodlení z částky 1.424.191 Kč (druhý výrok). Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55.200 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, žalobce a) proti výroku I. a oba žalobci proti výroku III., podali žalobci dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobců se žalovaný vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout.

Žalobce a) podal dne 22. 4. 2016 k vyjádření žalovaného repliku, v níž se vyjádřil k judikatuře uvedené ve vyjádření žalovaného a sdělil, že žalobci trvají na svém původním návrhu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalobce a) předkládá dovolacímu soudu dvě otázky, při jejichž řešení se měl podle něj odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázku „přesunu důkazního břemene z žalobce na žalovaného“ a otázku „absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci uzavřené mezi žalobcem a žalovaným“. Žádná z dovolatelem předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá.

Namítá-li předně dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „přenesení důkazního břemene z žalobce na žalovaného při prokazování skutečnosti, v jaké formě zastupitelstvo schválilo předmětnou smlouvu o spolupráci“, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezaklá.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013).

Odvolací soud nevybočil z uvedených pravidel, když dovodil povinnost žalobce a) prokazovat rozhodné skutečnosti o tom, v jakém znění byla smlouva projednána na zastupitelstvu, když žalobce a) z těchto svých tvrzení odvozoval povinnost žalované plnit žalobci a) z titulu bezdůvodného obohacení.

Dovolatelem odkazovaná judikatura potom na nyní projednávanou věc nedopadá. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002 se týká porušení povinnosti družstva uvádět výsledky hlasování v zápise o členské schůzi a přenosu důkazního břemene o usnášeníschopné schůzi na družstvo. V nyní projednávané věci o takovou situaci nejde, ze strany žalovaného nedošlo k porušení žádné zákonné povinnosti, resp. odvolací soud nezjistil, že by k porušení nějaké zákonné povinnosti žalovaného došlo. Na věc nedopadá ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. K aplikaci tohoto rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, který v tam projednávané věci rovněž neshledal závěry konstatované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, za přiléhavé. Dovolatel i v nyní projednávané věci z uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu zjevně vyvozuje závěry, které v něm obsaženy nejsou, tj. závěry o obrácení důkazního břemene. Nejvyšší soud, s odkazem na právní doktrínu (Macur, J.: Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 121 a násl.), v daném rozhodnutí konstatoval způsob řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení. V situacích, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana má tyto informace k dispozici, tak může nastoupit vysvětlovací povinnost protistrany. Vysvětlovací povinnost ovšem nelze ztotožňovat s povinností strany nezatížené důkazním břemenem k iniciativě působící proti sobě samé. Vysvětlovací povinnost nastupuje též pouze za situace, kdy strana zatížená důkazním břemenem přednese opěrné body skutkového stavu a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení. Pouhá povšechná tvrzení strany zatížené důkazním břemenem nedostačují. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se odvolací soud nijak neodchýlil od závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. Ve vztahu k dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu specifikovaným dovolatelem pod sp. zn. 2 Cdon 257/97 a sp. zn. 22 Cdo 1807/2005 potom dovolatel žádná konkrétní tvrzení svědčící pro odchýlení se odvolacím soudem od těchto rozhodnutí neuvádí.

Ve vztahu k druhé předložené otázce absolutní neplatnosti smlouvy o spolupráci je dovolací soud nucen konstatovat, že na této otázce odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Za stavu, kdy dle odvolacího soudu výsledky zhodnocení důkazů neumožnily přijmout závěr o pravdivosti ani o nepravdivosti tvrzených skutečností, bylo pro odvolací soud rozhodné neunesení důkazního břemene na straně žalobce a). Samotným posuzováním absolutní neplatnosti předmětné smlouvy se tedy odvolací soud nezabýval a pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující. Rovněž ani tato předložená otázka tak není s to založit přípustnost dovolání, jelikož dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Dovolání žalobců směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. uvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116). Jejich dovolání je tak v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§ 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D
předseda senátu

Vydáno: 15. December 2016
Vloženo: 10. April 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč