JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 1267/2017

Odstoupení od smlouvy pro vadné plnění

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce P. R., podnikatele se sídlem Loket, zastoupeného Mgr. Josefem Bedečem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Chebská 80/52, proti žalované Louda Auto a.s., se sídlem Choťánky č. p. 166, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 46358714, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím oproti vrácení automobilu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 26/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 59/2016-180, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 729 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Josefa Bedečka, advokáta se sídlem Karlovy Vary, Chebská 80/52.

O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 4 Cmo 59/2016-180, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 56 Cm 26/2014-148, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 480 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 7. 2013 do zaplacení oproti vrácení osobního automobilu Ch. C., a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl správně, jestliže vyhověl žalobě na zaplacení částky 480 000 Kč (ve výši kupní ceny automobilu podle kupní smlouvy, od níž žalobce odstoupil) oproti vrácení automobilu žalované. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy uzavřené dne 23. 11. 2011 s žalovanou o koupi automobilu C. C., jestliže bylo dokazováním prokázáno, že žalobcem reklamovaná vada (prasklé čelní sklo) je vadou, za níž odpovídá žalovaná, která odmítla a neprovedla opravu vozu výměnou čelního skla. Oba soudy učinily právní závěr na základě zjištění, že záruka započala dne 23. 11. 2011, k prasknutí čelního skla došlo dne 15. 3. 2013 a žalobce v záruční době dne 25. 3. 2013 reklamoval vadu u autorizovaného servisu v souladu se záručními podmínkami v záruční knížce, jež tvořila nedílnou součást vozidla. Uvedený určený autorizovaný servis vadu jako záruční neuznal, opravu čelního skla odmítl a vozidlo předal zpět žalobci. Žalobce proto následně reklamoval vadu dopisem ze dne 28. 6. 2013 adresovaným žalované (prodejkyni automobilu) s požadavkem na řádné, včasné a bezplatné odstranění vady výměnou čelního skla s upozorněním, že pokud se tak nestane, odstoupí žalobce (jakožto kupující) od kupní smlouvy a bude požadovat vrácení kupní ceny oproti vrácení automobilu, přičemž lhůtu ke stanovisku stanovil do tří dnů. Žalovaná dopis převzala dne 2. 7. 2013 a na dopis žalobce reagovala pouze tak, že sdělila, že předává věc k vyřízení právní kanceláři. Žalobce na to dne 19. 7. 2013 odstoupil od smlouvy; odstoupení bylo žalované doručeno dne 22. 7. 2013. Žalovaná na to dopisem ze dne 22. 7. 2013 žalobci sdělila, že se o záruční vadu nejedná a z tohoto důvodu považuje odstoupení od smlouvy žalobcem za neplatné, avšak v rámci smírného vyřízení věci navrhla žalobci přistavení vozidla do provozovny žalované k posouzení vozu oblastním znalcem. Odvolací soud dále vyšel při posouzení věci ze znaleckých posudků Jana Šmuclera, předloženého žalobcem a Ing. K., ustanoveného soudem, z nichž vyplynul shodný závěr, že reklamovaná vada není způsobena mechanickým poškození, jak tvrdil autorizovaný servis, v němž byla vada čelního skla řádně reklamována. Odvolací proto považoval reklamaci žalobce za řádnou a včasnou a požadavek žalobce na bezplatné odstranění vady za oprávněný. Odvolací soud své právní posouzení opřel i o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, podle něhož není přijatelný požadavek na uplatnění vad zboží vozidla jen u prodejce, kde kupující vozidlo koupil, a jehož sídlo (provozovna) může být i značně vzdáleno od bydliště kupujícího, jsou-li snadno dostupné rozlehlé sítě autorizovaných značkových prodejců a jejich specializované servisní služby příslušné tovární značky vozidla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázek:

1) Zda k posouzení včasnosti reklamace záručních vad je třeba vždy podání zprávy o vadách zboží kupujícím prodávajícímu bez zbytečného odkladu od zjištění vady, popř. zda prohlášení v servisní a záruční knížce o možnosti uplatnit nároky ze záruční vady u jiného autorizovaného servisu tuto zákonnou povinnost ruší.

2) Zda k platnosti reklamace s požadavkem na odstranění vady je třeba, aby kupující umožnil prodávajícímu vadu posoudit a případně provést odstranění vady, a zda je možno při nedostatku součinnosti kupujícího, spočívající v nepřistavení vozidla, platně odstoupit od smlouvy.

Podle dovolatelky oba soudy otázku včasnosti uplatnění práv z vad automobilu žalobcem hodnotily nesprávně, jestliže podle § 428 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nemůže být právo kupujícího z vad zboží přiznáno v soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží bez zbytečného odkladu poté, kdy kupující vady zjistil. Žalobce po zjištění vady neoznámil prodávajícímu výskyt vady, když pouze požadoval záruční opravu i jiného záručního autorizovaného servisu. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobce u ní, jako prodávající, uplatil vadu až dne 28. 6. 2013 s požadavkem na bezplatné odstranění vady, zvolil si nárok z odpovědnosti za vady podle § 437 obch. zák., který již nemohl bez souhlasu žalované měnit, a žalované neposkytl nezbytnou součinnost, tj. nepřistavil vozidlo k posouzení vady a k případnému odstranění opravy. Žalovaná tak nemohla vadu odstranit v jakékoliv lhůtě. Nedostatek této součinnosti žalobce bylo třeba podle dovolatelky hodnotit jako vadu reklamace, a proto nemohl žalobce od smlouvy platně odstoupit. Dovolatelka namítá, že v odůvodnění odvolacího soudu použitá judikatura Nejvyššího soudu není zcela případná, neboť neřešila totožný případ, jako v dané věci. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalované podal žalobce repliku, mající povahu vyjádření k dovolání žalované, v němž navrhl odmítnutí případně zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí obou soudů je správné. Podle žalobce odvolací soud při řešení otázky včasnosti uplatnění reklamace u autorizovaného servisu značkového prodejce vozidla postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 2191/2007, ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2823/2007). Dovolatelkou předestřená první otázka není tedy otázkou dovolacím soudem neřešenou, jestliže dovolací soud již v několika svých rozhodnutích přijal shodný závěr, že není přijatelný požadavek na uplatnění vad zboží jen u prodejce, kde kupující vozidlo koupil, nýbrž uplatnění vad bez zbytečného odkladu po výskytu vady je naplněno i jejich uplatněním u autorizovaného servisu příslušné tovární značky zakoupeného vozidla. K druhé otázce, předestřené dovolatelkou, týkající se žalovanou tvrzené absence součinnosti žalobce při vyřizování reklamace, žalobce uvedl, že se domnívá, že se nejedná o otázku, na jejímž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, když oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce reklamoval vadu po výskytu vady (dne 15. 3. 2013) v záruční době dne 25. 3. 2013 u autorizovaného servisu v souladu se záručními podmínkami a po odmítnutí opravy opětovně reklamovala vadu u prodejce dopisem ze dne 28. 6. 2013. Z uvedeného žalobce dovozuje, že naopak žalovaná byla zcela pasivní ke splnění povinnosti z odpovědnosti za vady, jestliže dne 3. 7. 2013 elektronickou poštou pouze sdělila žalobci, že věc předává právní kanceláři, která bude v zastoupení žalované reagovat na sdělení žalobce v době přiměřené a nikoliv ve lhůtě tří dnů stanovené žalobcem v dopise ze dne 28. 6. 2013. V souvislosti s námitkou žalované, že nepřistavil vozidlo k posouzení vady a případnému provedení opravy, žalobce upozornil, že automobil nebyl pro reklamovanou vadu technicky způsobilý k provozu na pozemních komunikacích. Námitka žalované o nedostatku součinnosti ze strany žalobce je podle žalobce tedy ryze účelová.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není pro řešení první otázky předestřené dovolatelkou, tj. zda k posouzení včasnosti reklamace záručních vad je třeba vždy podání zprávy o vadách zboží kupujícím prodávajícímu bez zbytečného odkladu od zjištění vady, popř. zda prohlášení v servisní a záruční knížce o možnosti uplatnit nároky ze záruční vady u jiného autorizovaného servisu tuto zákonnou povinnost ruší, podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato otázka není právní otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázkou neřešenou a odvolací soud se při řešení této otázky od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 203/2011, navazující na právní závěr v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 cdo 2191/2007, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Judikatura Nejvyššího soudu je ustálená v právním názoru, že není přijatelný požadavek na uplatnění vad zboží vozidla jen u prodejce, kde kupující vozidlo koupil, a jehož sídlo (provozovna) může být i značně vzdáleno od bydliště kupujícího, jsou-li snadno dostupné rozlehlé sítě autorizovaných značkových prodejců a jejich specializované servisní služby příslušné tovární značky vozidla.

Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda k platnosti reklamace s požadavkem na odstranění vady je třeba, aby kupující umožnil prodávajícímu vadu posoudit a případně provést odstranění vady, a zda je možno při nedostatku součinnosti kupujícího, spočívající v nepřistavení vozidla, platně odstoupit od smlouvy. Podstatou řešení této otázky předestřené dovolatelkou je otázka platnosti odstoupení kupujícího od kupní smlouvy za situace, že kupující neposkytne prodávajícímu zákonem vymezenou součinnost k plnění povinností prodávajícího vyplývající pro něj z uplatněné reklamace.

Obchodní zákoník, podle něhož je daný právní vztah posuzován, stanoví, že v případě, že dodáním zboží s vadami je smlouva porušena podstatným způsobem, může kupující od smlouvy odstoupit [§ 436 odst. 1 písm. d) obch. zák.]. Podle § 436 odst. 2, poslední věty, neodstraní-li prodávající vady zboží v přiměřené dodatečné lhůtě nebo oznámí-li před jejím uplynutím, že vady neodstraní, může kupující odstoupit od smlouvy nebo požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny. V případě, že dodáním zboží s vadami je smlouva porušena nepodstatným způsobem, ustanovení § 437 odst. 5 obch. zák. stanoví: „Neodstraní-li prodávající vady zboží ve lhůtě vyplývající z odstavce 3 nebo 4, může kupující uplatnit nárok na slevu z kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit, jestliže upozorní prodávajícího na úmysl odstoupit od smlouvy při stanovení lhůty podle odstavce 3 nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy.“ Lhůtu formuluje ustanovení § 437 odst. 3 a 4 jako „dodatečně přiměřenou lhůtu“.

Ze skutkových zjištění v dané věci vyplynulo, že žalobce poté, co bez úspěchu reklamoval vadu (25. 3. 2013) automobilu (koupeného od žalované) v autorizovaném servisu bezprostředně po výskytu vady (15. 3. 2013), opětovně reklamoval vadu, a to dopisem ze dne 28. 6. 2013 u žalované (prodejkyni automobilu) s požadavkem na řádné, včasné a bezplatné odstranění vady výměnou čelního skla s upozorněním, že pokud se tak nestane, odstoupí (jakožto kupující) od kupní smlouvy a bude požadovat vrácení kupní ceny oproti vrácení automobilu, přičemž lhůtu ke stanovisku stanovil do tří dnů. Žalovaná dopis ze dne 28. 6. 2013 převzala 2. 7. 2013.

Z uvedeného zjištění oba soudy učinily správný závěr, že žalobce reklamoval vadu řádně a včas. Zároveň však ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce (kupující) neposkytl žalované (prodávající) přiměřenou lhůtu k odstranění vady, jak vyžaduje obchodní zákoník v § 436 a § 437. Při právním posouzení věci však bylo třeba přihlédnout i ke skutkovému zjištění, že žalovaná dne 3. 7. 2013 elektronickou poštou sdělila žalobci, že věc předává právní kanceláři, která bude v zastoupení žalované reagovat na sdělení žalobce v době přiměřené a nikoliv ve lhůtě tří dnů stanovené žalobcem v dopise ze dne 28. 6. 2013. Po žalobci tak nebylo možno za této skutkové situace spravedlivě požadovat, aby vozidlo, které mělo poškozené čelní sklo, do provozovny žalované přistavil, jestliže žalovaná neprojevila žádný náznak změny stanoviska ohledně posouzení reklamované vady, jejíž oprava byla v březnu 2013 odmítnuta. Jestliže následně žalovaná navrhla žalobci přistavení vozidla až dne 22. 7. 2013, stalo se tak až po uplynutí dodatečné přiměřené lhůty, která má být poskytnuta k odstranění vady před odstoupením od smlouvy.

Na danou skutkovou situaci v posuzované věci, kdy po uplatnění reklamace a přistavení vozidla do autorizovaného servisu 25. 3. 2013 byla reklamace vady čelního skla zhodnocena jako neoprávněná a oprava byla odmítnuta, a kdy nebylo možno na žalobci spravedlivě požadovat, aby přistavil vozidlo do provozovny žalované při uplatnění opětovného požadavku dne 28. 6. 2013 na opravu čelního skla v záruční době, neprojevila-li žalovaná ve svém sdělení dne 2. 7. 2013 žádnou změnu svého stanoviska k posouzení reklamované vady před žalobcem avizovaným odstoupením od smlouvy, kdy tak učinila až dne 22. 7. 2013, po uplynutí dodatečně přiměřené lhůty k odstranění vady, je možno k řešení právní otázky posouzení platnosti a účinku odstoupení od kupní smlouvy použít (při absenci jiné přiléhavější úpravy) analogie (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz, řešící předpoklad užití analogie, jako nástroje soudcovského dotváření práva). Nejvyšší soud proto za použití analogie legis dospěl k závěru, že je namístě na řešení dané věci aplikovat ustanovení § 350 odst. 1 obch. zák., podle něhož, je-li dodatečná lhůta poskytnutá k plnění nepřiměřená a oprávněná strana odstoupí od smlouvy po jejím uplynutí, nebo oprávněná strana odstoupí od smlouvy bez poskytnutí dodatečné lhůty pro plnění, nastávají účinky odstoupení teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta k plnění povinností. Skutkové podstaty odstoupení od smlouvy z důvodu prodlení a odstoupení od smlouvy z důvodu vadného plnění jsou podobné a podobnost obou právních úprav proto vyvolává přenesení výslovného řešení § 350 odst. 1 obch. zák. na posuzovaný případ, neboť tam, kde je stejný smysl a účel, tam by měla být i stejná úprava, i když v posuzovaném případě není explicitně řešena. Je namístě poukázat i na rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že prvním předpokladem použití analogie je mezera v právu a dalším předpokladem použití analogie je existence právní normy upravující obdobnou skutkovou podstatu [v teorii srov. Pulkrábek, Z. K problému otevřenosti (psaného) práva a možnostem jeho dotváření. Právník, 2000, č. 11, s. 1034]. V dané posuzované věci se jedná právě o případ obdobné skutkové podstaty, která je upravena právní normou.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci správně posoudil právní otázku platnosti odstoupení žalobce, jakožto kupujícího, od kupní smlouvy uzavřené s žalovanou a po právu žalobci přiznal žalovanou částku rovnající se kupní ceně koupeného automobilu společně s úroky z prodlení oproti vrácení předmětného automobilu žalobcem žalované, nesplnila-li žalovaná svoji povinnost odstranit vadu, řádně a včas reklamovanou, jejíž existence, jako vady záruční, byla prokázána, a jestliže účinky odstoupení žalobce nastaly dne 22. 7. 2013, tj. ve smyslu § 350 odst. 1 obch. zák. po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, jež měla být poskytnuta při uplatnění reklamace žalobcem dne 28. 6. 2013 k plnění povinností ze strany žalované, jako prodávající, spočívající v odstranění vady, za níž žalovaná, jak bylo prokázáno, odpovídá.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně, proto Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 10 220 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 209 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 729 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu

Vydáno: 28. March 2018
Vloženo: 13. June 2018