JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 999/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. W., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. W., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 8 C 316/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 Co 886/2004-385, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 Co 886/2004-385, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č. j. 8 C 316/96-360, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil Škoda Favorit 135 GLS, číslo motoru 1718036, číslo karoserie P0696662, a další věci movité, vše v celkové ceně 202 690,- Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal rozestavěný provozní objekt na parc. č. 170 a pozemek parc. č. 170 v obci a kat. území K., osobní automobil Škoda Favorit, SPZ KVH 01-53, nákladní automobil TATRA, a další věci movité (vesměs pracovní stroje, nářadí a kancelářské vybavení), vše v celkové ceně 1 322 993,- Kč. Pod bodem III. přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, a to každému v rozsahu ideální jedné poloviny, dům č. p. 301 postavený na pozemku parc. č. 266, pozemek parc. č. 266 a 268/2, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 369 pro obec K. V. a kat. území D., v ceně 5 590 190,- Kč. Pod bodem IV. oběma účastníkům uložil, aby zaplatili společně a nerozdílně zůstatek úvěru u Č. s., a. s., ve výši 108 494,35 Kč. Pod bodem V. uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 539 902,- Kč. Pod body VI. až VIII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 23. 12. 1993 a že k jeho vypořádání dohodou účastníků nedošlo. Na rozsahu věcí movitých patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků se účastníci v průběhu řízení dohodli. Kromě nemovitostí uvedených pod bodem III. výroku rozsudku měli účastníci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví v bezpodílovém spoluvlastnictví dále objekt bydlení č. p. 40 se stavební parc. č. 264, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 369 pro kat. území D. a dále objekt bývalé požární zbrojnice a pozemek parc. č. 170, zapsané u téhož úřadu na LV č. 203 pro kat. území K. Usnesením soudu prvního stupně ze 14. 12. 2001, č. j. 22 E 470/2000-79, které nabylo právní moci 28. 12. 2001, byl udělen vydražitelce R. B. příklep na vydražené nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v K. V. na LV č. 369 pro kat. území D., a to objekt bydlení č. p. 40 se stavební parc. č. 264. Dne 26. 5. 1983 byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 200 000,- Kč, který po rozvodu manželství do července 1996 splácel žalovaný a od srpna 1996 jej splácí žalobkyně. Žalovaný sám zaplatil 24 800,- Kč a žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu 71 300,- Kč. Soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků postupoval podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Neshledal důvody pro odchýlení se od zásady rovnosti podílů účastníků na společném majetku. Věci movité přikázal do výlučného vlastnictví oběma účastníkům, neboť je namístě, aby se každému z účastníků dostala část věcí, které tvořily jejich společný majetek. Soud prvního stupně se neztotožnil s námitkou žalovaného, že pracovní stroje a kancelářské vybavení nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví, ale patří do výlučného vlastnictví žalovaného, neboť slouží k výkonu jeho povolání. K tomu uvedl, že bezpodílové spoluvlastnictví nebylo zrušeno soudem, tyto věci byly pořízeny za trvání manželství účastníků z prostředků náležejících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud jde o nemovitosti, soud prvního stupně nevypořádal dům č. p. 40 se stavební parc. č. 264, který prodejem v dražbě přestal být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, bývalý objekt požární zbrojnice přikázal žalovanému, který jej užívá, a dům č. p. 301 s přilehlými pozemky přikázal do podílového spoluvlastnictví oběma účastníkům s ohledem na to, že žádný z účastníků nepožadoval, aby tyto nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Při vypořádání započetl ve prospěch žalobkyně částku 23 250,- Kč s ohledem na to, že na úvěr po rozvodu manželství zaplatila částku vyšší než žalovaný.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. srpna 2005, č. j. 13 Co 886/2004-385, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že z věcí náležejících do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně tytéž věci jako soud prvního stupně, do výlučného vlastnictví žalovaného dále přikázal pozemek parc. č. 265, zapsaný u Katastrálního úřadu pro K. kraj, katastrální pracoviště K. V., na LV č. 369 pro obec K. V., kat. území D., v ceně 77 680,- Kč, o kterém soud prvního stupně opomenul rozhodnout, oproti soudu prvního stupně žalovanému nepřikázal nákladní automobil TATRA, pracovní stroje, nářadí a kancelářské vybavení, takže žalovanému přikázal věci v ceně 497 922,- Kč. Žalovanému uložil, aby žalobkyni na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatil částku 423 376,50 Kč. Pokud jde o blíže označený dům č. p. 301 a povinnost účastníků zaplatit dluh u České spořitelny, a. s., rozhodl shodně jako soud prvního stupně. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků správně postupoval podle ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. I když odvolací soud pracovní stroje, nářadí a kancelářské vybavení vyloučil z věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků s tím, že byly zakoupeny pro potřeby podnikání žalovaného a výhradně k tomuto účelu sloužily, takže podle své povahy sloužily výkonu povolání jen žalovaného, při vypořádání však uvažoval s částkou 925 021,- Kč, představující cenu těchto věcí, jako s částkou, kterou je žalovaný povinen nahradit do společného majetku. Na podíl žalobkyně na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud započetl částku 420 000,- Kč, kterou žalobkyně prokazatelně vybrala z účtu znějícího na její jméno v březnu 1993, v době kdy účastníci již nežili ve společné domácnosti, a žalobkyně neprokázala, že tato částka byla spotřebována ve prospěch obou účastníků. Pokud se žalovaný domáhal vypořádání částky 59 746,- Kč, kterou v rámci výkonu rozhodnutí zaplatil za žalobkyni, odvolací soud se touto skutečností nezabýval s tím, že byla nově uplatněna až v odvolacím řízení. Dále při vypořádání soud vyšel ze znaleckých posudků Ing. O. K., jimiž došlo k aktualizaci cen předmětných nemovitostí.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítá, že do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků dále patřil dům č. p. 40 se stavební parc. č. 264 v obci K. V. a kat. území D., který byl v průběhu řízení prodán v dražbě za účelem uspokojení závazku žalobkyně ve výši 528 000,- Kč. Soud proto nemohl tyto nemovitosti přikázat jednomu z účastníků, ale to soud neopravňovalo k tomu, aby při vypořádání nepřihlédl k tomu, že byl uspokojen závazek jen žalobkyně. S takovým postupem žalobce nikdy nesouhlasil. Nesouhlasí ani s tím, že by před soudem prvního stupně netvrdil skutečnost, že v rámci exekuce uhradil částku 59 746,- Kč. Pokud jde o věci sloužící jeho podnikání, odvolací soud je správně nezahrnul do masy bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ale nesprávně je považoval za věci pořízené z prostředků bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Namítá, že všechny věci „byly pořízeny výlučně tzv. z firemních prostředků“. Uvedl, že „příjmem z podnikání a tedy i příjmem, který spadá do BSM, je až ta finanční částka, která podnikateli případně zůstane po řádné zdanění za stanovené účetní období“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu. Protože odvolací soud právní vztah účastníků k věcem sloužícím podnikání žalovaného posoudil oproti soudu prvního stupně odlišně, je dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ proti té části rozsudku odvolacího soudu, jež se týká těchto věcí a promítá se ve výroku o částce, kterou má žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů účastníků z vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví.

Ve vztahu, ke zbývající části rozsudku odvolacího soudu by přípustnost dovolání mohla být založena jen za předpokladu naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. V daném případě tomu tak není, neboť dovolací námitky žalovaného ve vztahu k této části rozsudku odvolacího soudu nesměřují proti právnímu posouzení věci, ale podle jejich obsahu se jimi namítá vada řízení, jež měla mít za následek nesprávné rozhodnutí [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Přitom platí, že takovou vadou se může dovolací soud zabývat jen v případě, že dovolání proti napadenému rozhodnutí (jeho části či výroku), jež je nebo může být takovou vadou dotčeno, je přípustné. Pokud tedy žalovaný namítal, že soud nepřihlédl k jeho nároku na to, aby žalobkyně byla povinna do společného majetku nahradit částku 528 000,- Kč, a aby ze společného majetku mu byla nahrazena částka 59 746,- Kč, čímž měl postupovat v rozporu s ustanovením § 205a OSŘ, nemůže se dovolací soud opodstatněností těchto námitek zabývat.

Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ dovolatel nenamítal a ani dovolací soud je neshledal.

Ve vztahu k části rozhodnutí odvolacího soudu, k níž je dovolání přípustné dovolatel sice nenamítal, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak dovolací soud existenci takové vady, jejichž existenci vyhledává z úřední povinnosti, zjistil.

Jednou ze základních zásad sporného řízení občanskoprávního je zásada dispoziční, která spočívá v procesní iniciativě náležející účastníkům řízení, kteří disponují jak řízením, tak předmětem řízení. Dispozice předmětem řízení je upravena v § 153 odst. 2 OSŘ podle kterého soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je jedním z případů, kdy z hmotného práva vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Otázkou vázanosti soudu návrhem v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku z 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, v němž dovodil, že „v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud vypořádá jen ty věci (majetek) náležející do tohoto spoluvlastnictví, které účastníci učinili předmětem řízení. Překročit jejich návrhy může jen ohledně ceny vypořádávaného majetku a toho, jak jej mezi manžely rozdělí“ (viz C 2943 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, sešit 31). Pokud jde o právní argumentaci tohoto vysloveného právního názoru dovolací soud zcela odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku.

Také pro dané řízení platí, že předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soudem mohou být jen věci, které účastníci učinili předmětem řízení, tedy jen ty věci, které některý z účastníků označil za věci náležející do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, a navrhl, aby taková věc byla v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázána některému z nich za náhradu. Totéž logicky platí i pro pohledávky každého z manželů z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek (§ 150 věta druhá ObčZ). Jestliže žádný z účastníků nepožádal např. o to, aby mu byla vrácena určitá částka vynaložená z jeho oddělených prostředků na pořízení společné věci, bylo by překročením návrhu nad rámec ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ, pokud by soud takový zápočet provedl.

Odvolací soud v daném případě postupoval v rozporu s výše vysvětlovanou dispoziční zásadou. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který v souladu s návrhem žalobkyně zahrnul věci sloužící výkonu povolání žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a jako jeho předmět je vypořádal, odvolací soud tyto věci z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vypustil a aniž by některý z účastníků výslovně takový návrh vznesl, učinil předmětem vypořádání pohledávku obou manželů za žalovaným z titulu náhrady toho, co bylo z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vynaloženo na pořízení věcí náležejících jen žalovanému. Tím odvolací soud překročil meze návrhu a rozhodl o něčem, co žádný z účastníků předmětem řízení neučinil.

S ohledem na tuto vadu řízení a z výše uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než aby rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ). Vzhledem k povaze vady řízení, pro kterou byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení, se dovolací soud nemohl zabývat správností právního posouzení věci, neboť dovolatel v tomto ohledu zpochybňuje právě výši částky, kterou má nahradit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, jako vynaloženou na věci sloužící jeho podnikání.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. listopadu 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. November 2006