JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 989/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně MUDr. V. L., zastoupené advokátem, proti žalované MUDr. L. V., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 1024/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 17 Co 181/2006–148, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. února 2006, č. j. 4 C 1024/2004–109, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 17 Co 181/2006–148, se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 10 115,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. P. R.

O d ů v o d n ě n í :

Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. února 2006, č. j. 4 C 1024/2004-109, zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobkyně MUDr. V. L. a žalované MUDr. L. V. k budově č. e. 7 – jiná stavba v části obce B. na pozemku St. parc. č. 364/6 zast. pl. a nádvoří, zapsané na LV č. 250 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Z. (dále též jen „předmětná nemovitost“). Nemovitost budovu č. e. 7 – jiná stavba v části obce B. na pozemku st. parc. č. 364/6 zast. pl. a nádvoří, zapsanou na LV č. 250 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro J., katastrální pracoviště Z., přikázal do vlastnictví žalobkyně MUDr. V. L., žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání podílu částku 150.000,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku" a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007, č. j. 17 Co 181/2006–148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.

Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů a dovolání označila za nepřípustné, neboť důvody, pro které dovolatelka rozsudky těchto soudů napadá, nejsou otázkami zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dále namítla, že dovolání je možné podat toliko proti rozsudku odvolacího soudu. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, dovolací soud proto na ně odkazuje.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2007.

Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.

Směřovala-li dále žalovaná své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání proti tomuto rozhodnutí není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelka především v dovolání vytýká neúplnost a nesprávnost znaleckého posudku, ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětné nemovitosti, jež tvoří základ pro určení přiměřené náhrady. Podle názoru žalované je obvyklá cena nemovitostí vyšší než znalcem stanovená, přičemž obsah znaleckého posudku je současně pro určení obvyklé ceny zcela nedostačující.

Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se znaleckého posudku znaleckého ústavu, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217).

V této části dovolání žalovaná výhradně zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého posudku znaleckého ústavu, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení obvyklé ceny vypořádávaných nemovitostí a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o jiné obvyklé ceně vypořádávaných nemovitostí. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení obvyklé ceny, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz). Ostatně dovolatelka výhrady vůči obsahu znaleckého posudku vznáší teprve v dovolání, ačkoliv ani v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím žádné námitky vůči správnosti znaleckého posudku, pokud jde o stanovení výše obvyklé ceny, neuplatnila. K těmto tvrzením tak ostatně dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť v dovolacím řízení nelze nové skutečnosti uplatňovat (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).

V souvislosti s výhradami dovolatelky k obsahu znaleckého posudku žalovaná uváděla, že neměla možnost obsah znaleckého posudku zpochybnit, neboť v řízení nebyl proveden výslech znalce. Byť dovolatelka tuto výhradu zjevně pojí s jejími výhradami vůči skutkovými zjištěním nalézacích soudů ohledně stanovení obecné ceny předmětné nemovitosti, obsahově odvolacímu soudu (a též soudu prvního stupně) vytýká, že zatížil řízení vadou, kterou mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Takto tvrzená vada přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu).

Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení výslechu znalce takovou otázkou zjevně není. K této dovolatelkou tvrzené vadě by ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mohlo být přihlédnuto pouze v případě přípustného dovolání, o který se v souzené věci nejedná.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že nesprávným postupem odvolacího soudu v řízení byla žalované odňata možnost jednat před soudem (z důvodů konkretizovaných podrobně v dovolání). Touto výhradou žalovaná vystihuje zmatečnostní vadu řízení zakotvenou v § 229 odst. 3 o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem; k její existenci by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř).

Ve vztahu k právnímu posouzení věci dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně přikázal předmětnou nemovitost do výlučného vlastnictví žalobkyně, neboť naopak žalované svědčí hledisko účelného využití věci.

V dovolání pak žalovaná uvádí konkrétní skutečnosti, z nichž lze podle jejího názoru dospět k závěru, že předmětná nemovitost bude účelně využita žalovanou lépe než žalobkyní.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že závěry soudu, který vypořádává podílové spoluvlastnictví, o velikosti spoluvlastnických podílů a o tom, kým bude předmět spoluvlastnictví po jeho vypořádání účelněji využit, jsou závěry skutkovými, nikoliv právními. Právní závěry přichází v úvahu v podstatě jen ve vztahu k hodnocení významu jednoho z kritérií v porovnání s kritériem druhým, případně zda lze přihlížet i k jiným skutečnostem v zákoně neuvedeným. Správnost právního názoru odvolacího soudu je tedy možné posuzovat obvykle teprve tehdy, jestliže skutková zjištění tvořící východisko tohoto posouzení byla učiněna řádně a jsou-li správná (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2503/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2006, č. 2, str. 58 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Dovolacími námitkami tak žalovaná nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění, nikoliv právní posouzení věci odvolacím soudem.

Pokud § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2058).

Při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 142 odst. 1 obč. zák., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 4, str. 152).

V daném případě je hledisko rovnosti spoluvlastnických podílů mezi účastnicemi rovnocenné a nalézací soudy dospěly k závěru, že předmětná nemovitost bude účelněji využita žalobkyní vzhledem ke vzdálenosti bydlišť obou účastnic od nemovitosti.

V situaci, kdy soudy nezjistily další skutečnosti, jež by se mohly promítnout do úvahy o účelném využití věci, nejsou úvahy nalézacích soudů zjevně nepřiměřené, neboť soudy v daném směru zohlednily, že obě spoluvlastnice jsou vdané, mají rodiny a obě by tak mohly chatu užívat ke své rekreaci, příp. k rekreaci svých rodin, jakož i skutečnost, že v době rozhodování soudů není nemovitost žádným z účastníků využívána a provádí se pouze nutná údržba nemovitosti. Dovolatelka v daném směru soudům sice vytýká, že při úvaze o účelném využití věci a o tom, které z účastnic by měla být nemovitosti přikázána, nepřihlédly k jednání žalobkyně, která znemožňovala žalované užívání nemovitosti, o kterou se sama řádně nestarala, nicméně tím nepřípustně polemizuje se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, které neučinily závěr, že by žalobkyně znemožňovala žalované užívání nemovitosti a péči o tuto nemovitost nezajišťovala.

Soudy se pak správně při úvaze o tom, kterému z dosavadních spoluvlastníků má být věc přikázána, zabývaly i posouzením, zda spoluvlastnice disponují finančními prostředky umožňujícími vyplacení přiměřené náhrady druhému ze spoluvlastníků v případě přikázání věci. V daném směru učinily závěr, že žalobkyně disponuje finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady, zatímco žalovaná existenci finančních prostředků použitelných k tomuto účelu neprokázala.

Z ustálené judikatury se totiž podává, že soud může přikázat věc jen tomu ze spoluvlastníků, který prokáže schopnost zaplatit přiměřenou náhradu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1346/2002, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. února 2005 sp. zn. II. ÚS 494/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 36, pod pořadovým č. 24 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č. 194). Žalovaná v dovolání zpochybňuje skutkový závěr nalézacích soudů o solventnosti žalobkyně při vyplacení vypořádacího podílu, jehož přezkum u dovolání, přípustnost kterého je zvažována podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřipadá do úvahy, současně však nepolemizuje se zjištěním, že žalovaná finanční prostředky na vyplacení přiměřené náhrady v případě, že by nemovitost byla přikázána do jejího vlastnictví, nemá. Závěr odvolacího soudu o přikázání předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně tak je správný.

Žalovaná dále v dovolání poukazovala na skutečnost, že jednání žalobkyně spočívající v tom, že znemožňovala žalované řádné užívání nemovitostí a přitom se o ni řádně nestarala, je v rozporu s § 3 odst. 1 obč. zák. Tento závěr pak žalovaná zjevně pojí s nesouhlasem s přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně a zakládá jej na nepřípustné kritice skutkových zjištění ohledně chování žalobkyně, jak již rozvedl dovolací soud výše. Pro úplnost této části odůvodnění dovolací soud dodává, že rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž na vydání konstitutivního rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.; aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících. Při rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepřichází aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2007, sp. zn. 22 Cdo 2335/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 141).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) v částce 8 200,- Kč [odměna z částky určené podle § 1 odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. vyčíslená podle § 3 odst. 1 bodu 4, § 4 odst. 1, 2 písm. a), § 10 odst. 3, snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 8 500,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni vedle odměny za zastupování advokátem a náhrady hotových výdajů rovněž podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1 615,- Kč. Náklady dovolacího řízení na straně žalobkyně činí celkem 10 115,- Kč.

Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 115,- Kč do tří dnů od právní moci usneseni k rukám zástupce žalobkyně JUDr. P. R. (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. října 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r. předseda senátu

Vydáno: 27. October 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás