JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 975/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. š. ch. - t., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) J. P., a 2) A. P., a 3) J. H., při zastoupení žalovaných 2) a 3) žalovaným 1) jako advokátem, o určení vlastnictví a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 165/91, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 1998, č. j. 18 Co 166/95-141, takto:

I. Dovolání žalované 2) proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 1998, č. j. 18 Co 166/95-141, pokud jimi byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. září 1993, č. j. 7 C 165/91-62, ve výroku, jímž bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vyklidit a vyklizené žalobci předat nemovitosti, a to rekreační chatu ev. č. 0625, pozemek č. katastru 100 a pozemek č. katastru 349/16 v katastrálním území M., obce Š., do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, oproti zaplacení kupní ceny 321.492,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, a pokud jím bylo určeno ve vztahu k žalovanému 3), že žalobce je vlastníkem rekreační chaty čp. O625 a pozemků parc. č. 100 a parcela č. 349/16 v katastrálním území M., obec Š., se odmítá.

II. Ve vztahu žalobce a žalovaného 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 1998, č. j. 18 Co 1666/95-141, pokud jím bylo ve vztahu k žalovaným 1) a 2) určeno, že žalobce je vlastníkem rekreační chaty čp. 0625 a pozemků parc. č. 100 a parcela č. 349/16 v katastrálním území M., obce Š. a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu žalobce a žalovaných 1) a 2), se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. září 1993, č. j. 7 C 165/91-62, určil, že všichni žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat nemovitosti, a to rekreační chatu ev. č. 0625, pozemek č. katastru 100 a pozemek č. katastru 349/16 v katastrálním území M., obec Š., do l měsíce od právní moci rozsudku, oproti zaplacení kupní ceny 321.492,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) do l měsíce od právní moci rozsudku. Dále zamítl žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené 8. 4. 1991 mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) o prodeji vyklizovaných nemovitostí, registrované bývalým Státním notářstvím pro Prahu - západ pod sp. zn. RI 1540/91, a kupní smlouvy uzavřené 29. 10. 1991 mezi žalovanými 1) a 2) a žalovaným 3) o prodeji těchže nemovitostí, registrované Státním notářstvím pro Prahu - západ pod čj. RI 903/92. Soud prvního stupně rozhodl také o nákladech řízení a soudním poplatku.

Krajský soud v Praze nejprve usnesením z 23. 4. 1997, č. j. 18 Co 166/95-114, připustil změnu žaloby jejím rozšířením o další výrok, který zní: „Vlastníkem rekreační chaty čp. 0625 a pozemků p. p. č. 100 a p. p. č. 349/16 v kat. území M., obec Š., je žalobce". Dále rozsudkem ze dne 14. října 1998, čj. 166/95-141 připustil zpětvzetí žaloby "v části týkající se určení neplatnosti kupní smlouvy mezi žalovanými 1) a 2) na straně jedné a žalovaným 3) na straně druhé a v části týkající se vyklizení žalovaného 3)", rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o povinnosti žalovaných 1) a 2) vyklidit nemovitosti oproti vrácení kupní ceny a ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) (výrok II). Dále určil, že vlastníkem rekreační chaty čp. 0625 a pozemků parc. č. 100 a parc. č. 349/16 v kat. území M., obec Š., je žalobce (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudních poplatcích (výroky IV. - VI.).

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že výzvou ze 4. 4. 1991, doručenou žalobci 8. 4. 1991, doplněnou dopisem z 27. 5. 1991, požádali J. A. a M. P. jako oprávněné osoby žalobce podle § 6 odst. l písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. o vydání jedné id. poloviny shora označených nemovitostí s tím, že původní spoluvlastnice J. P. darovala spoluvlastnický podíl státu v tísni. Žalobce však ohledně těchto nemovitostí 8. 4. 1991 jako prodávající uzavřel se žalovanými 1) a 2) jako kupujícími kupní smlouvu. Za žalobce jednal kvestor JUDr. P. N., který 8. 4. 1991 udělil sám sobě plnou moc k převodu nemovitostí a téhož dne vystavil pro státní notářství potvrzení, že chata přešla na stát výkonem trestu propadnutí majetku, který byl uložen K. P. s tím, že "na zákon č. 68/57 Sb. se nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci č. 119/90 Sb. a proto nepřichází v úvahu oprávněné uplatnění nároku na tuto nemovitost". O registraci kupní smlouvy bylo požádáno dopisem z 18. 4. 1991, podepsaným kvestorem JUDr. P. N. a žalovanými 1) a 2), který byl státnímu notářství doručen 3. 10. 1991. Téhož dne došlo státnímu notářství potvrzení žalobce podepsané rektorem Prof. Ing. Č. Č., DrSc., že do 5. 10. 1991 nebyl žalobce ze strany rodiny P. požádán o vydání chaty. Rektor podpis potvrzení popřel. Skutečnost, že nejde o jeho pravý podpis, byla prokázána i odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu z 27. 5. 1992. Chata a pozemky byly také předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřeli 29. 10. 1991 žalovaní 1) a 2) jako prodávající a žalovaný 3) jako kupující, který je v katastru nemovitostí vyznačen jako vlastník předmětných nemovitostí.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva z 8. 4. 1991 je podle § 39 ObčZ absolutně neplatným právním úkonem, neboť byla uzavřena v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č. 87/1491 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ten zakazoval povinné osobě ode dne účinnosti zákona převádět do vlastnictví jiného věci, které by mohly být předmětem vydání podle uvedeného zákona. Neplatnost právního úkonu odporující uvedenému zákazu nemohla být zhojena ani tím, že došlo k zastavení řízení po zpětvzetí žaloby, kterou se J. A. a M. P. domáhali vydání předmětné chaty. Nešlo také o částečnou neplatnost kupní smlouvy, byť oprávněné osoby uplatnily nárok na vydání jen spoluvlastnického podílu, neboť zákaz stanovený v § 9 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. se týkal věci jako celku. Dále odvolací soud dovodil, že kupní smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ i proto, že byla uzavřena v rozporu s § 20 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy. Právní úkon směřující k uzavření kupní smlouvy nebyl ze strany žalobce jeho úkonem ve smyslu § 20 občanského soudního řádu, neboť nebyl učiněn v mezích oprávnění daných organizací pracovníkovi, tj. kvestorovi. Podle statutu žalobce nebyl kvestor oprávněn k uzavírání smluv o převodu nemovitostí, ale takové oprávnění příslušelo jen rektorovi. Pracovník žalobce sice předložil pověření k převodu, které si však sám vystavil - pověření bylo totiž podepsáno "kvestorem VŠCHT" s nečitelným podpisem a uděleno bylo JUDr. P. N. Pracovník žalobce při uzavření smlouvy překročil své oprávnění, žalobci však nevznikly z této smlouvy žádná práva a povinnosti. Právní úkon se netýkal organizace (ve statutu je předmět činnosti podrobně vymezen, ale neobsahuje prodej nemovitostí) a šlo o překročení oprávnění, o kterém žalovaný 1) věděl. To vyplývá z právnického vzdělání žalovaného 1), dále z toho, že do 15. 8. 1990 poskytoval jako advokát žalobci právní služby a že to byl on, kdo JUDr. P. N. do funkce kvestora žalobci doporučil. Vzhledem k neplatnosti smlouvy z 8. 4. 1991 považoval odvolací soud za správný také závěr soudu prvního stupně o povinnosti účastníků smlouvy vrátit si podle § 451 odst. 2 a 457 ObčZ bezdůvodné obohacení, tedy to, co bylo na základě tohoto neplatného úkonu plněno - to znamená uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) vyklidit nemovitosti oproti vrácení kupní ceny žalobcem. Odvolací soud byl zajedno se soudem prvního stupně i v závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na žalovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 8. 4. 1991. Tyto závěry vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích o vyklizení žalovaných 1) a 2) oproti vrácení kupní ceny a zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy z 8. 4. 1991. Rozhodl dále o určení vlastnictví žalobce k nemovitostem poté, co připustil při jednání změnu, resp. rozšíření žaloby. Uvedl, že "by se sice mohlo zdát, že rozhodoval v prvém stupni, ale žalobce v dané věci na základě stejného skutkového zjištění požadoval určení vlastnictví. Souvislost rozšířené žaloby s dříve uplatněnými nároky je dána, když otázka vlastnictví žalobce byla v podstatě smyslem celého řízení a byla v řízení o vyklizení nemovitostí oproti vrácení kupní ceny řešena jako otázka předběžná. V uvedené části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení, aby mohlo být jeho vlastnictví vyznačeno v katastru nemovitostí."

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Výslovně napadá výrok, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, ukládající jí a žalovanému 1), aby vyklidili nemovitosti oproti vrácení kupní ceny a dále výrok o určení vlastnictví, a to i ve vztahu k žalovanému 3). Uplatňuje dovolací důvod podle § 237 odst. l písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "OSŘ"). Odnětí možnosti jednat před soudem spatřuje v tom, že jí soudy obou stupňů neumožnily realizovat procesní práva a v řízení neměla rovné postavení s ostatními účastníky. Nebyla v celém řízení v průběhu osmi let jako účastnice vyslechnuta a důkazní řízení nebylo úplné. Zejména neměla možnost vyjádřit se k žalobě o určení vlastnictví k chatě a pozemkům. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny a věc jim v uvedeném rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání vyjadřuje tak, že žalovaná 2) nebyla sice jako účastnice řízení vyslechnuta, ale neprovedení důkazu není vadou ve smyslu § 237 odst. l písm. f) OSŘ. Žalovaná 2) byla o jednáních soudů obou stupňů řádně vyrozumívána. Pokud se k žádnému jednání nedostavila, rozhodla se sama, že práv účastnit se jednání nevyužije. Kromě toho byl účastníkem řízení žalovaný 1) jako její nerozlučný společník a posléze její zástupce. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných ke dni 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání podané oprávněnou osobou a zda je přípustné.

Podle § 240 odst. l OSŘ může dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podat účastník řízení.

Žalovaná 2) je účastnicí řízení o vyklizení nemovitostí oproti zaplacení kupní ceny a dále o určení vlastnictví k nemovitostem, pokud směřuje proti ní a žalovanému 1) jako jejímu nerozlučnému společníku. Oba tito žalovaní byli jako manželé účastníky kupní smlouvy, kterou uzavřeli ohledně předmětných nemovitostí jako kupující se žalobcem jako prodávajícím. Žalovaný 3) není však ve věci určení vlastnictví k nemovitostem nerozlučným společníkem žalovaných 1) a 2). Otázku jeho vlastnického práva k nemovitostem lze ve vztahu k žalobci posuzovat samostatně a platnost kupní smlouvy, kterou uzavřel v roce 1994 se žalovanými 1) a 2), je pro rozhodnutí ve věci jen otázkou předběžnou.

Dovolání žalované 2) směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo ve vztahu k žalovanému 3) určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, bylo proto jako dovolání podané osobou neoprávněnou odmítnuto (§ 243b odst. 4 a § 218 písm. b) OSŘ).

Podle § 236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. l OSŘ je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, pokud v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným.

Žalovaná 2) namítala vadu podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ, která je dána, pokud účastníku byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, kterým byla účastníku řízení odňata možnost realizovat procesní práva, která mu občanský soudní řád přiznává. Výslech účastníka je důkaz, o jehož provedení rozhoduje soud podle § 120 odst. l OSŘ, a jeho neprovedení nemůže být nesprávným postupem soudu. Pokud jde o námitku žalované 2), že se nezúčastnila žádného jednání soudu, pak sama tato skutečnost nemůže být rovněž odnětím možnosti ve smyslu § 237 odst. l OSŘ. Občanský soudní řád totiž soudu neukládá, aby jednal ve věci jen za přítomnosti účastníka řízení, ale § 115 odst. l OSŘ stanoví povinnost soudu účastníky řízení k jednání předvolat. Porušení této povinnosti žalovaná nenamítá a ze spisu nevyplývá. K vadám řízení podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ namítaným žalovanou 2) a ani jiným vadám podle § 237 odst. l OSŘ nedošlo. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení proti dovoláním napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není dána.

Žalobou se žalobce domáhal vůči žalovaným 1) a 2) vyklizení nemovitostí oproti zaplacení kupní ceny, tj. nároku podle § 457 ObčZ. Jestliže dále žalobce v odvolacím řízení navrhl, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se domáhal, uplatnil nárok podle § 80 písm. c) OSŘ. Z toho vyplývá, že v odvolacím řízení uplatnil nový nárok, odlišný od toho, o němž jednal soud prvního stupně. I když pro posouzení obou nároků je významná otázka vlastnictví žalobce k nemovitostem, nelze přehlédnout, že úspěšné uplatnění žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ vedle naplnění předpokladu věcné legitimace vyžaduje navíc také prokázání naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Nešlo tedy o rozšíření žaloby podle § 95 odst. l OSŘ. Na skutečnosti, že žaloba na určení vlastnictví je uplatněním nového nároku nemění nic ani to, že odvolací soud ohledně tohoto nároku nesprávně připustil rozšíření původní žaloby. Takové usnesení je neúčinné, neboť odvolací soud rozhodl o něčem, co změnou žaloby nebylo.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části je proto třeba posuzovat jako rozsudek potvrzující, a to ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalovaným 1) a 2) uloženo vyklidit nemovitosti oproti vrácení kupní ceny, a jako rozsudek měnící ve výroku, jímž bylo ve vztahu k žalovaným 1) a 2) rozhodnuto o určení vlastnictví žalobce k nemovitostem.

Bylo už uvedeno, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a tedy i potvrzujícímu výroku, nevyplývá z § 237 odst. l OSŘ. Není dána ani podle § 238 odst. l písm. b) a § 239 odst. l, 2 OSŘ, neboť rozsudku odvolacího soudu nepředcházelo zrušující usnesení, odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil a žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání ani nenavrhli. Dovolání proti tomuto potvrzujícímu výroku je nepřípustné a bylo proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. l písm. c) OSŘ odmítnuto.

Pokud jde o výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodl o určení vlastnictví žalobce k nemovitostem, je proti němu jako výroku měnícímu dovolání přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ. Jestliže odvolací soud jednal a rozhodoval jako soud prvního a jediného stupně o novém nároku, o němž příslušelo rozhodovat nejprve soudu prvního stupně, porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení a funkční příslušnosti. Jde o vadu řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto ve výroku o určení vlastnictví ve vztahu k žalovaným 1) a 2) zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. l OSŘ). Je na odvolacím soudu, aby z důvodu věcné příslušnosti postoupil věc o určení vlastnictví k projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. července 2001

JUDr. Marie R e z k o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 30. July 2001