JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 97/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1484/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků dále specifikovaných s odůvodněním, že tyto pozemky vznikly rozdělením pozemku, který stát nabyl kupní smlouvou uzavřenou s právním předchůdcem žalovaného v roce 1981, a že na žalobce přešlo vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, případně vlastnictví vydržel. V katastru nemovitostí je však z titulu dědictví jako duplicitní vlastník pozemků zapsán žalovaný. Ten se domáhal vzájemnou žalobou určení, že je jejich vlastníkem s tím, že kupní smlouva uzavřená mezi jeho právním předchůdcem a státem je neplatná a pozemky nabyl dědictvím.

Okresní soud Praha-západ rozsudkem z 24. dubna 2003, č. j. 7 C 1484/97-145, rozhodl výrokem pod bodem I., že „se žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. 2897 o výměře 310 m2, ostatní plocha neplodná, a pozemku ve zjednodušené evidenci č. parc. 1036/1 o výměře 1052 m2, zapsaných na LV č. 1760 v kat. úz. Ř., obec Ř., u Katastrálního úřadu P., zamítá,“ výrokem pod bodem II., že „se určuje, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 2987 o výměře 310 m2 (ostatní plocha neplodná) a pozemku ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr PK č. parc. 1036/1 o výměře 1052 m2 v kat. úz. Ř., obec Ř., okres P., zapsaných na LV č. 1760 u Katastrálního úřadu P. pro obec a kat. úz. Ř., je žalovaný,“ a výrokem pod bodem III. o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného O. H. uzavřel 22. 10. 1981 s Čs. státem - Městským národním výborem v Ř., kupní smlouvu, podle které prodal státu pozemek parc. č. 1036/1 v kat. území Ř. o výměře 1362 m2 za kupní cenu 8.172 Kč. Schválení tohoto převodu pozemku nadřízeným národním výborem podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebylo doloženo a kupní smlouva nebyla předložena k registraci. MěNV Ř. požádal dopisem z 30. 10. 1981 o zápis vlastnického práva k pozemku parc. č. 1036/1 podle uvedené kupní smlouvy do evidence nemovitostí tehdejší Geodezii, středisko P. Podle dohody o vypořádání dědictví po O. H., zemř. 29. 2. 1984, která byla schválena rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. z 18. 7. 1984, č. j. 2 D 352/84-36, nabyl pozemek parc. č. 1036/1 žalovaný. V roce 1997 byl Katastrálním úřadem P. založen LV č. 1760 pro obec a kat. území Ř., ve kterém jsou účastníci zapsáni jako duplicitní vlastníci pozemků parc. č. 2897 o výměře 310 m2 a pozemku parc. č. 1036/1 o výměře 1052 m2, vedeného ve zjednodušené evidenci, které vznikly rozdělením původního pozemku parc. č. 1036/1.

Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci mají naléhavý právní zájem na žalovaných určeních a že kupní smlouva z 22. 10. 1981 byla absolutně neplatným právním úkonem. V posouzení otázky neplatnosti byl vázán právním názorem Krajského soudu v Praze, vysloveným v rozsudku ze 17. 10. 2001, č. j. 26 Co 227/2003-117. Odvolací soud zde uvedl, že šlo o neplatnost absolutní podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem, a to § 29 odst. 3 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále „vyhláška“). Podle tohoto ustanovení potřebovaly národní výbory nižších stupňů k nabytí věcí do vlastnictví schválení národního výboru nejblíže vyššího stupně. Odvolací soud ještě dodal, že v rozporu s tehdy platným zněním § 134 odst. 2 ObčZ nebyla kupní smlouva předložena k registraci státnímu notářství. Pokud by se tak stalo a souhlas nadřízeného národního výboru nebyl doložen, byl by návrh na registraci zamítnut pro neplatnost smlouvy (§ 64 odst. l notářského řádu). K tomu odvolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj. 36/74, uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1975 a komentář k § 47 odst. l ObčZ, uvedený dílu I Komentáře k občanskému zákoníku, vydaného nakladatelstvím Panorama 1987. Soud prvního stupně dále dovodil, že vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy z 22. 10. 1981 nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 1036/1 dědictvím v roce 1984 žalovaný. Žalobce se nestal vlastníkem pozemku ani vydržením podle § 134 odstr. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Aniž se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda pozemek, posléze rozdělený na dva, žalobce skutečně držel, dovodil, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce by nemohl být držitelem oprávněným. Nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří, jestliže mu bylo známo, že k nabytí nebyl dán souhlas nadřízeného národního výboru podle § 29 odst. 3 vyhlášky.

K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10. 9. 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, v dalším tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud přezval zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o neplatnosti kupní smlouvy z 22. 10. 1981 a o tom, že žalovaný nabyl vlastnictví k pozemku, posléze rozdělenému na dva, dědictvím v roce 1984. Souhlasil také s tím, že žalobce nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům vydržením, avšak z jiného důvodu. Podle odvolacího soudu pokud měla držba žalobce započít v roce 1981, pak bylo třeba podle § 868 ObčZ posuzovat vydržení podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Pak ovšem z § 135a odst. l ObčZ ve znění této novely vyplývá, že oprávněným držitelem, který mohl nabýt po uplynutí vydržecí doby vlastnické právo k věci, mohl být s výjimkami, uvedeným v § 135a odst. 2 a 3 ObčZ, pouze občan. Stát ani socialistická nebo jiná organizace subjektem vydržení nebyly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že uplatňuje dva dovolací důvody, a to že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a opírá se o nesprávné právní posouzení věci, avšak podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) namítá jen důvod druhý. Za nesprávný považuje závěr, že vlastnictví k pozemkům nevydržel. Odvolací soud neměl posuzovat otázku vydržení podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., ale podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Od 1. 1. 1992 mohly být subjektem vydržení podle § 134 odst. 1 tohoto ObčZ také právnické osoby, přičemž si mohly započíst oprávněnou držbu věci i svých právních předchůdců před 1. 1. 1992. To vyplývá také z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98. Žalobce, resp. stát jako jeho právní předchůdce, započal oprávněnou držbu pozemku v roce 1981, kdy byla uzavřena kupní smlouva. Kromě toho žalobce také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti této kupní smlouvy, jak byl vysloven v usnesení ze 17. 10. 2001, č. j. 26 Co 227/2001-117. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné /§ 237 odst. l písm. b) OSŘ/ a že bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ.

Vady řízení, vyjmenované v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 OSŘ, a ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly.

Kupní smlouva z 22. 10. 1981 byla převodem pozemku z vlastnictví občana do vlastnictví státu. Ohledně nabytí věci do státního vlastnictví bylo v § 75 písm. c) zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, uvedeno, že prováděcí předpis stanoví podmínky pro nabývání věcí do státního vlastnictví. Tímto prováděcím předpisem byla vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále „vyhláška“).

Podle § 29 odst. 2 vyhlášky se úplatné převody věcí od občanů a jiných organizací než socialistických řídí předpisy občanského zákoníku. Podle § 29 odst. 3 vyhlášky k úplatnému nabývání věcí nepotřebují schválení ústřední orgány státní správy, oborové podniky, koncerny, generální ředitelství trustů a krajské národní výbory. Jiné organizace potřebují k takovému nabytí schválení přímo nadřízeného orgánu; národní výbory nižších stupňů potřebují schválení národního výboru nejblíže vyššího stupně. Orgány oprávněné schvalovat úplatné převody věcí mohou stanovit, ve kterých případech není třeba jejich schválení. Podle § 29 odst. 4 vyhlášky ustanovení odstavce 1 až 3 se nevztahují na případy nabývání věci od občanů a jiných organizací než socialistických, které je předmětem činnosti organizace (např. výkup léčivých bylin, zemědělských výrobků, sběrných surovin apod.).

Podle § 399 ObčZ ve znění platném ke dni uzavření kupní smlouvy z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu dohodnutou cenu.

Podle § 44 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. je smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje dalších náležitostí.

Podle § 47 ObčZ téhož znění jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, jsou jejími projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí; je-li rozhodnutí záporné, smlouva se ruší.

Podle § 134 odst. 2 ObčZ téhož znění ke smlouvě o převodu nemovitostí je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.

Požadavek registrace smlouvy státním notářstvím se však netýkal nabývání věcí do socialistického, tedy i státního vlastnictví, ale jen nabývání věcí do osobního vlastnictví, resp. podle § 490 odst. 2 téhož ObčZ do vlastnictví soukromého. To vyplývá z toho, že ustanovení § 134 bylo spolu s §§ 133 a 135 uvedeno rubrikou „Nabývání osobního vlastnictví“ (k tomu srovnej např. publikace Základní předpisy občanskoprávní, část I, vydaná v roce 1974 nakladatelstvím Orbis Praha 1976). Pokud § 134 odst. 2 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. výslovně uvedl, že se registrace netýká nabývání věcí do socialistického vlastnictví, šlo jen o vyjádření toho, co i před touto novelou ze zákona vyplývalo.

Schválení kupní smlouvy nadřízeným národním výborem podle § 29 odst. 3 vyhlášky nebylo rozhodnutím příslušného orgánu ve smyslu § 47 ObčZ, jímž se rozumělo rozhodnutí vydané ve správním nebo jiném řízení, ale šlo o jiný úkon (schválení), který přestavoval jinou právní skutečnost, a mohlo proto převodní smlouvě i předcházet.

Z výše uvedeného vyplývá, že k úplatnému nabytí věci státem - národním výborem od občana docházelo na základě právního úkonu – smlouvy jako shodného projevu vůle těchto subjektů a kromě toho bylo třeba další právní skutečnosti – schválení nadřízeného národního výboru. Šlo tedy o složenou (komplexní) právní skutečnost.

K pojmu komplexní právní skutečnosti uvádí se v Učebnici občanského práva hmotného, díl I, autorů Marty Knapové, Oldřicha Švestky a kolektivu, vydané nakladatelstvím ASPI Publishing. 2002, na str. 227, že „právní následky předvídané zákonem či zamýšlené vůlí stran se zpravidla vážou k jedné právní skutečnosti (právní skutečnost jednoduchá). Často se však právní následky aktivizují teprve na základě několika právních skutečností vyskytnuvších se buď zároveň nebo postupně. V těchto případech se hovoří o komplexních právních skutečnostech. Při jejich postupném působení konečný právní následek nastává teprve v důsledku poslední z nich. Do té doby mohou nastat jen následky mezitímní.“

Pro daný případ z toho vyplývá, že teprve se vznikem složené právní skutečnosti – kupní smlouvy a schválení nadřízeného orgánu by bylo možné uvažovat také o platnosti této složené právní skutečnosti. Nemůže tedy obstát názor odvolacího soudu, že k převodu vlastnictví podle kupní smlouvy z 22. 10. 1981 nedošlo proto, že šlo o neplatný právní úkon, pokud nebylo prokázáno její schválení podle § 29 odst. 3 vyhlášky. Protože složená právní skutečnost, která by vyvolala právní následky zamýšlené kupní smlouvou, nenastala (nevznikla), nedošlo k převodu vlastnictví z tohoto důvodu. To znamená, že byť z tohoto jiného důvodu, je správný závěr odvolacího soudu, že O. H. byl ke dni své smrti 29. 2. 1984 vlastníkem pozemku.

Nesprávný je však názor odvolacího soudu, že vydržení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům je třeba vzhledem k tvrzenému započetí držby v roce 1981 posuzovat podle § 135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil v rozsudku z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001, publikovaným pod C 1475/svazek 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, tak, že podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. se „vlastníkem nemovitosti po 1. 1. 1992 stal stát, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem. Oprávněnou držbu státu si může započíst i jeho právní nástupce.“ Tento závěr je použitelný i v dané věci při posouzení otázky, zda žalobce vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

Vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci ohledně vydržení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ) .

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. October 2004