JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 924/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. L. V., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 428/98, o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 25 Co 17/2006-388, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Dovolání žalovaného se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud rozhodl o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“) účastníků, s tím, že do BSM náleží kromě movitých věcí i hodnota obchodního podílu ve společnosti V. V., s. r. o., M. (dále jen „společnost V.“).

Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 6 C 428/98-263, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, jež měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů připadá do vlastnictví žalobkyně: 1. lednička G., asi 210 l, v hodnotě 8.500,- Kč, 2. sedací souprava A., rozkládací gauč, 2 křesla, v hodnotě 9.500,- Kč, 3. barevný televizor S., 60 cm úhlopříčka s dálk. ovládáním, 4.500,- Kč, 4. video S., 4 hlavy, stereo, v hodnotě 2.000,- Kč, 5. automobil zn. F. 650, r. v. 1988, šedé barvy, v hodnotě 7.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 31.500,- Kč“. Výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 15.750,- Kč a to do třiceti dnů od právní moci rozsudku“. Výrokem pod body III. až VI. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že manželství účastníků soud rozvedl k 28. 3. 1997, a jejich BSM zaniklo, aniž by účastníci uzavřeli dohodu o jeho vypořádání. Postupoval podle § 143, § 148 odst. 1, § 149 odst. 1, 3 a § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou č. 91/1998 Sb. („ObčZ“) a movité věci shora specifikované přikázal do vlastnictví žalobkyni s povinností uhradit žalovanému vypořádací podíl. Konstatoval, že obchodní podíl žalovaného ve společnosti V. do BSM zahrnout nelze, neboť na vzniku této společnosti se podílel výlučně majetek veřejné obchodní společnosti V., který získal otec žalovaného v restitučním řízení. Pokud žalovaný tento majetek od svého otce a sestry nabyl bezúplatně v rámci transformace veřejné obchodní společnosti na společnost s ručením omezeným, jde o věc, resp. právo, která ve smyslu § 143 ObčZ do BSM nepatří. Do BSM nelze zahrnout ani „prvotní vklad“ 100.000,- Kč do zmíněné společnosti, neboť šlo částku z jejího majetku. Uzavřel, že v rozhodné době nebyl způsob transformace veřejné obchodní společnosti na společnost s ručením omezeným obchodním zákoníkem upraven.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. září 2007, č. j. 25 Co 17/2006-388, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. „s tím, že do vlastnictví žalovaného připadá obchodní podíl ve společnosti V. V. s. r. o. se sídlem M. č. p. 132, M., Ch., v hodnotě 4,329.000,- Kč“. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem II. tak, „že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu 1,058.625,- Kč“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud se neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a s jeho právním závěrem. Provedl listinné důkazy a konstatoval, že žalovaný složil u peněžního ústavu 100.000,- Kč za účelem založení společnosti V. a jeho postup odpovídal § 111, § 112 ve spojení s § 60 obchodního zákoníku. Uvedená částka pocházela z BSM – tuto skutečnost žalovaný hodnověrně nevyvrátil. Uzavřel, že při vypořádání BSM nutno k obchodnímu podílu žalovaného ve společnosti V. přihlédnout. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 103/2005 a zdůraznil, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý ještě před 1. 8. 1998 za trvání manželství jen jedním z manželů z prostředků náležejících do BSM, je společným majetkovým právem obou účastníků (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.

22 Cdo 700/24 a 2 Cdon 1652/97). Dokazování doplnil znaleckým posudkem ke zjištění hodnoty obchodního podílu žalovaného ve společnosti V. k datu právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství, kterou znalec stanovil částkou 4,329.000,- Kč. Vypořádal se s námitkou žalovaného, že těžební práva nelze ocenit, jakož i s námitkou žalobkyně ohledně údaje z účetnictví společnosti V. týkající se částky 9,816.000,- Kč označené jako závazek za otcem žalovaného. Uzavřel, že celková hodnota BSM zahrnující movité věci a obchodní podíl žalovaného ve společnosti V. k rozhodnému datu činila 4,360.500,- Kč. S ohledem na rozhodné a dostatečně odůvodněné okolnosti včetně původu majetku a skutečnosti, že se žalobkyně na činnosti uvedené společnosti nepodílela, stanovil odvolací soud poměr podílů mezi účastníky na 25 % pro žalobkyni a 75 % pro žalovaného

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají dovolání oba účastníci řízení.

Žalobkyně přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který zaujal k otázce závazku společnosti V. za zemřelým otcem žalovaného ve výši 9,816.000,- Kč, když uzavřel, že žalovaným vylíčené skutečnosti odpovídají provedeným důkazům, aniž by vzal v úvahu, že o tomto závazku je uvedenou společností účtováno po smrti otce žalovaného, jinak řečeno, když ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků a k zániku jejich BSM – 28. 3. 1997 – již osoba, vůči níž je v účetnictví zmíněné společnosti veden závazek v uvedené výši, nežila. Ač k této otázce dovolatelka navrhla provedení důkazu obsahem dědického spisu, a aby se touto otázkou dále zabýval znalec, soudy obou stupňů relevantní důkazy k této záležitosti odmítly provést. Tak bylo znemožněno zjistit existenci závazku uvedené společnosti a tudíž velikost podílu dovolatelky na zaniklém BSM. Dále se dovolatelka neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k posouzení zásluh účastníků v otázce nabytí a udržení společných věcí, starosti o rodinu včetně péče o děti a obstarávání společné domácnosti. V této souvislosti odmítá názor odvolacího soudu, který jí přiznal 25 % podíl na zaniklém BSM; jeho závěr pokládá za zcela formální, nevyargumentovaný a tudíž nepřezkoumatelný. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu

a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaný nevyjádřil.

Žalovaný opírá přípustnost svého dovolání o § 237 odst. 1 písm. a) a c) OSŘ. Namítá, že do BSM byl nesprávně započítán podíl ve společnosti V.; jde

o obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, který nemůže být předmětem vlastnictví, neboť nejde o věc movitou, nemovitou či jiná práva, u nichž zákon jejich vlastnictví umožňuje. Hodnotu obchodního podílu soud stanovil částkou 4,329.000,- Kč s tím, že její součástí je hodnota tzv. těžebních práv. Takto převzal názor soudního znalce a nerespektoval námitku, že žádná takováto peněžně vyjádřená hodnota neexistuje. Společnost V. se řídí obchodním, živnostenským a horním zákonem, báňská oprávnění mají charakter veřejnoprávního aktu a nepřichází v úvahu „tržní oceňování“. Nelze souhlasit s tím, že by se hodnota vlastního kapitálu společnosti měla zvyšovat o hodnotu těžebních práv poskytnutých společnosti veřejnoprávním aktem; dovolatel v této souvislosti odkazuje na stanovisko Českého báňského úřadu č. j. 3285/05. K otázce zahrnutí obchodního podílu do BSM namítá, že jde o majetek, který byl v rámci restitučního řízení vrácen jeho otci, byl zahrnut do založené veřejné obchodní společnosti a poté byl v rámci transformace do společnosti s ručením omezeným bezplatně převeden jemu. Šlo tedy o svého druhu darování majetku, který nespadal do BSM. Při vypořádání BSM by bylo možné v krajním případě zvažovat, zda do vypořádací částky má být zahrnuto 100.000,- Kč, představujících částku na zaplacení vkladu při transformaci společnosti. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání žalovaného se žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro žalobkyni příznivější než rozhodnutí soudu prvního stupně; vzhledem k tomu, že žalobkyně nemá subjektivní legitimaci k podání dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno v její prospěch, je třeba se zabývat přípustností dovolání proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu; v této části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání žalobkyně do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku

v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, nejde-li ovšem o výklad procesního předpisu, který by činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí..

Napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam nemá.

Žalobkyně v dovolání uplatňuje dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, ke kterému v tomto případě nelze přihlédnout (viz výše); tvrzené vady řízení, které měly spočívat v neprovedení navržených důkazů, pak nemohou založit zásadní význam rozhodnutí. Zbývá tak polemika dovolatelky s rozhodnutím v části, ve které jí byl přiznán jen 25 % podíl na vypořádávaném společném majetku.

Při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý

z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že zákon stanoví příkladmo („přihlédne především“) kritéria pro stanovení jiné než stejné výše podílu manželů na vypořádávaném společném majetku, a ponechává prostor pro uvážení soudů rozhodujících v nalézacím řízení, které by dovolací soud mohl přezkoumat jen pokud by bylo zjevně nepřiměřené. Tak tomu v dané věci není; odvolací soud řádně vysvětlil, že šlo o bezdětné manželství a že žalovaný se o nabytí majetku zasloužil podstatně větší mírou (viz str. 8 jeho rozsudku), nejde tedy o úvahu zjevně nepřiměřenou a není tu nic, co by činilo za napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalovaného je v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v jeho neprospěch, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b), jakož

i v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud vychází z právního názoru, že obchodní podíl ve společnosti

s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů za trvání již zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu, která se v rámci řízení o vypořádání tohoto spoluvlastnictví přikazuje účastníku, který je společníkem uvedené obchodní společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005, Soubor civilních rozhodnutí NS č. C 3989). V tomto rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „Podle právní úpravy před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. platilo, že předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, mohly být jen věci, zatímco společná majetková práva, pohledávky a závazky účastníků se vypořádávaly (při nedostatku právní úpravy) analogicky podle právní úpravy vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 18. 1966, sp. zn. 4 Cz 10/66, publikované pod č. 46 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966, podle kterého při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není možné ponechat stranou ani pohledávky a dluhy, které vznikly za trvání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Taková společná majetková práva či pohledávky nebo dluhy se pak stejně jako věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud existovaly v době vypořádání, přikazovaly (přikazují) tomu kterému z účastníků, přičemž se do výroku o vypořádání podílu promítla (promítne) částka, kterou je ten který účastník v této souvislosti povinen nahradit druhému. Dovolací soud nepochybuje o tom, že obchodní podíl jako penězi ocenitelný a převoditelný (viz § 115 ObchZ) soubor práv a povinností vyplývající z účasti společníka v obchodní společnosti (§ 61 odst. 1 a § 114 odst. 1 ObchZ) představuje jak majetek, který je způsobilým předmětem vypořádání společného jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tak majetek či majetkové právo, jež lze vypořádat v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, podle § 149 ObčZ ve znění před uvedenou novelou“.

Pokud tedy byla část základního jmění společnosti splacena ze společných prostředků (a opak se žalovanému, na kterém leželo důkazní břemeno, nepodařilo prokázat), pak je podle konstantní judikatury třeba celou věc (podíl v obchodní společnosti) zahrnout do BSM (obdobně viz R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek). Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že šlo o opožděnou platbu; do doby splacení základního jmění tu byl totiž dluh, který byl žalovaný povinen splnit. „Vznikl-li za trvání manželství dluh, z něhož byl zavázán jenom jeden z manželů, který např. uzavřel vlastním jménem smlouvu o půjčce, a bylo-li takto získaných peněz použito na koupi určité věci, tj. byla-li za ně získána určitá majetková hodnota, náleží i tato hodnota – za splnění ostatních podmínek uvedených v § 143 ObčZ a bez ohledu na to, zda byla smlouva o půjčce platně uzavřena – do bezpodílového spoluvlastnictví“ (R 57/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

K námitce, že při ocenění obchodního podílu nelze přihlížet k těžebním právům společnosti, se uvádí: Podle konstantní judikatury se cena majetku pro účely vypořádání společného jmění manželů stanoví (jestliže se účastníci na ocenění nedohodli) cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod majetkové hodnoty v rozhodné době a místě dosáhnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Právní rozhledy č. 3/2003). Při ocenění je tak třeba přihlížet ke všemu, co zvyšuje tzv. tržní hodnotu oceňovaného majetku, v daném případě obchodního podílu. Z tohoto hlediska úvahy odvolacího soudu, vycházející ze znaleckého posudku, který při stanovení hodnoty obchodního podílu k uvedenému právu přihlížel, nejsou nelogické; tržní hodnota obchodního podílu by jistě byla nižší, kdyby společnost uvedené právo neměla. Dovolací soud proto nemá důvod zpochybnit odborné závěry ustanoveného soudního znalce, ani na ně navazující právní posouzení provedené odvolacím soudem.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovaným správné. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z dovolatelů neměl ve věci plný úspěch (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ); proto žádnému z nich nenáleží jejich náhrada..

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2008

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. August 2008