JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 92/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobce J. B. proti žalované G., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 217/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 1999, č. j. 55 Co 220/98-59, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 7. 1. 1999, č. j. 55 Co 220/98-59, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně") z 24. 6. 1998, č. j. 11 C 217/97-38, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to domu čp. 86, stojícího na pozemku parc. č. 1398 (zastavěná plocha, objekt bydlení) o výměře 184 m2, a dále specifikovaných pozemků, zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 1232 pro obec P., Městskou část a katastrální území Ř., a jimž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl dále o nákladech řízení odvolacího a proti svému rozsudku dovolání nepřipustil.

Městský soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem v restitučním řízení a že nemovitosti byly předmětem kupní smlouvy, uzavřené 3. 12. 1993 mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovanou jako kupující. Dohodnutá kupní cena 16.500.000,-Kč byla dodatkem z 2. 3. 1994 zvýšena na 37.500.000,- Kč, s tím, že jak v čl. 3 původní smlouvy tak v čl. 3 dodatku bylo dohodnuto právo od smlouvy jednostranně nebo po vzájemné dohodě odstoupit v případě, že kupní cena nebude uhrazena do 90 dnů od podpisu kupní smlouvy, resp. jejího dodatku. Účastníci pak uzavřeli dohodu o harmonogramu splácení kupní ceny a v dodatku č. 2 o harmonogramu splácení kupní ceny z 8. 12. 1995 se dohodli, že v případě, že nebude kupní cena zaplacena do 30. 11. 1996, kupní smlouva z 3. 12. 1993 včetně dodatku 2. 3. 1994 se ruší. Protože žalovaná zaplatila z kupní ceny jen 300.000 Kč, a celou kupní cenu nezaplatila ani v následně dohodnutých termínech a ani k 30. 11. 1996, žalobce notářskými zápisy sp. zn. Nz 311/96 N 333/6 z 28. 11. 1996 a sp. zn. Nz 317/96, N 3339/96 z 2. 12. 1996 ke dni 30. 11. 1996 od kupní smlouvy z 3. 12. 1993 a jejího dodatku z 2. 3. 1994, odstoupil. Žalovaná dopisem z 24. 3. 1997 žalobci oznámila, že proti tomuto odstoupení žalobce od této kupní smlouvy včetně jejího dodatku nemá námitek.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na žalovaném určení, kterým dosáhne zápisu vlastnického práva k nemovitostem v katastru nemovitostí. K závěru soudu prvního stupně, že žalobce nemohl účinně od smlouvy jednostranně odstoupit, pokud převzal částečné plnění kupní ceny, jak to vyplývá z § 497 ObčZ, ale jen postupem podle § 517 ObčZ, který byl naplněn, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně přehlédl, že v kupní smlouvě včetně jeho dodatku bylo také sjednáno odstoupení dohodou, přičemž i takový způsob odstoupení od smlouvy § 497 ObčZ umožňuje a částečné plnění kupní ceny není významné. K tomu právě v daném případě došlo, když žalobce sdělil žalované dopisem z 6. 12. 1996 (kterým odvolací soud provedl důkaz), že k 30. 11. 1196 odstoupil od smlouvy z 3. 12. 1993 včetně jejího dodatku. Uvedený dopis z 6. 12. 1996 jednatel žalované J. N. téhož dne převzal. Dopisem z 24. 3. 1997, který je reakcí na dopis z 6. 12. 1996, žalovaná s odstoupením žalobce od uvedené smlouvy včetně jejího dodatku souhlasila. Žalovaná o odstoupení žalobce od kupní smlouvy včetně jejího dodatku tedy nejen věděla, ale také s odstoupením souhlasila. Odvolací soud proto také považoval za nerozhodné, zda notářské zápisy z 28. 11. a 2. 12. 1996 byly žalované doručeny, jestliže žalobce od smlouvy z 3. 12. 1993 odstoupil a žalovaná s odstoupením souhlasila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že postupem soudu jí byla odňata možnost k věci se vyjádřit, resp. že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. K prvnímu jednání soudu prvního stupně se její jednatel J. N. řádně omluvil. Jednání bylo proto nařízeno na další termín, ale den před jednáním kontaktoval žalobce žalovanou s tím, že se k jednání nedostaví, bude žádat jeho odročení, takže by žalovaná zbytečně k soudu chodila. Žalovaná považovala toto vysvětlení za důvěryhodné a k jednání se nedostavila. Žalobce se však k jednání dostavil a soud prvního stupně ve věci jednal a také rozhodl. Rozsudek však nebyl žalované nikdy doručen, teprve jednatel žalované jej osobně u soudu prvního stupně převzal. V odvolání také namítal nesprávnost postupu při doručování rozsudku. K jednání odvolacího soudu konaném 7. 1. 1999 se jednatel žalované J. N. nemohl dostavit, neboť měl těžkou chřipku. Byl zastoupen právní zástupkyní a jejím prostřednictvím žádal o odročení jednání, jeho žádosti však vyhověno nebylo. Odvolací soud ve věci téhož dne rozhodl, aniž přihlédl k odvolacím námitkám žalované, že nikdy nepřevzala ani nepodepsala žádnou listinu, kterou by žalobce oznámil žalované, že odstupuje od kupní smlouvy. Tímto postupem soudu byla žalovaná omezena v možnosti před soudem jednat a předkládat důkazy. Soud rozhodl jen na základě důkazů jedné strany, žalovaná „neměla k dispozici žádný důkaz". Žalovaná se domnívala, že vzhledem k tomu, že jí nebyl doručen rozsudek soudu prvního stupně, bude rozsudek soudu prvního stupně zrušen, věc bude tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení a budou také provedeny její důkazy. Žalovaná uvádí, že kromě ústní výpovědi, kterou pokládá za důležitou, předkládá fotokopii pasu, z něhož vyplývá, že 24. 3. 1997, její jednatel J. N., který měl akceptovat odstoupení žalobce od smlouvy, odlétal v časných ranních hodinách do zahraničí. V tento den proto nemohl napsat a odeslat tak důležitou listinu. Dalším důkazem, že „dopis z 24. 3. 1997 je podvrh, je skutečnost, že i po tomto datu zasílala žalobci splátky na kupní cenu". Také datum na listině, kdy měl jednatel žalované odstoupení od smlouvy převzít je napsáno jinou rukou. Zarážející také je, že ve věci bylo vydáno předběžné opatření, na němž je vyznačena doložka právní moci, ačkoliv toto nebylo žalované rovněž doručeno. Teprve poté, kdy v říjnu 1998 napadla soud, že jí není řádné doručováno, k pochybením v tomto směru nedocházelo. Žalovaná shrnuje, že soudem byla porušena „zásada ústnosti a zásada rozhodování soudu na základě předložených důkazů oběma stranami i zásada zákonného pořádku", soud jí neumožnil se k věci vyjádřit. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud provedl řízení o dovolání podle předpisů platných k 31. 12. 2000 (Hlava první, bod 17 zákona ř. 30/2000 Sb.), tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.(dále jen „OSŘ").

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dovolací soud zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku v dané věci nevyplývá z § 238 odst. l písm. b) ani z § 239 odst. l OSŘ, neboť rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu a odvolací soud přípustnost dovolání proti svému rozsudku nevyslovil. Není dána ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Žalovaná sice před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání navrhla, avšak odvolací soud jejímu návrhu nevyhověl a žalovaná v dovolání nesprávné právní posouzení věci, které by mohlo založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení, nenamítá.

Zbývá tedy posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. l OSŘ, v němž jsou vyjmenovány vady, jejichž zjištění zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaná namítala vadu podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ, která je dána, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem rozumí se odnětí procesních práv, které účastníku přísluší. Tak např. je takovým nesprávným postupem, jestliže soud nevyrozumí účastníka o jednání, neumožní mu být přítomen provedení důkazů, vyjádřit se k provedení důkazů, přednést závěrečný přednes.

Podle § 115 odst. l OSŘ nařídí předseda soudu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky. Dokazování provádí soud při jednání, účastníci mají právo být přítomni u takto prováděného dokazování (§ 122 odst. l 2 OSŘ) a na závěr jednání mohou účastníci shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci.

Soud je tedy povinen účastníky k jednání předvolat, ale zákon mu neukládá, aby jednal pouze v jejich přítomnosti. Je totiž na účastníkovi, zda svého práva zúčastnit se jednání využije či nikoliv. Soud prvního stupně 24. 6. 1998 jednal, prováděl dokazování a rozhodl v nepřítomnosti žalované, ačkoliv byla řádně k tomuto jednání předvolána (to ze spisu vyplývá a žalovaná to ani nezpochybňuje). Jestliže žalovaná vysvětluje nepřítomnost tím, že žalobce jí před jednáním telefonicky sdělil, že bude žádat jeho odročení (což žalobce v odvolacím řízení popřel), pak přehlíží, že k jednání se nedostavila nikoli v důsledku postupu soudu, ale (tvrzeného) postupu druhého účastníka. Ten ovšem nerozhoduje o tom, zda jednání bude odročeno. Pokud se žalovaná nedozvěděla, že jednání je odročeno, od soudu, nemohla s jistotou předpokládat, že k odročení dojde. Soud prvního stupně ve věci jednal v souladu s § 115 odst. l OSŘ. Nemůže jít tedy o nesprávný postup, kterým žalované odňal možnost jednat před soudem (včetně možnosti vyjádřit se k provedeným důkazům ve smyslu a k věci samé). To platí i o jednání odvolacího soudu 7. 1. 1999. Tomu byla přítomna zástupkyně žalované a v protokolu o tomto jednání není uvedeno, že by vůbec žádala o odročení tohoto jednání, jak žalovaná v dovolání tvrdí.

Pokud jde o doručení rozsudku soudu prvního stupně, ze spisu sice vyplývá, že žalované bylo soudem prvního stupně sděleno, že jeho rozsudek nabyl 9. 9. 1998 právní moci, ale její jednatel J. N. uvedený rozsudek 22. 10. 1998 u soudu prvního stupně osobně převzal, jak to ostatně žalovaná i v dovolání uvádí. O posléze podaném odvolání žalované, bylo odvolacím soudem jako o včas podaném věcně rozhodnuto. Ani v postupu soudu prvního stupně při doručování rozsudku nelze odnětí možnosti jednat před soudem shledat. K námitkám žalované ohledně doručení usnesení o předběžném opatření, lze jen uvést, že případné závady v doručení usnesení o předběžném opatření nemohou být vadou řízení ve smyslu § 237 odst. l písm. f) OSŘ v řízení o dovolání proti ve věci samé.

Podle § 120 odst. l, 2 OSŘ jsou účastníci povinni označit důkazy k provedení svých tvrzení a soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede. Může provést i jiné než navržené důkazy, jestliže to považuje za potřebné. Výslech účastníka je jen jedním z důkazních prostředků a jeho neprovedení není tedy porušením procesního práva účastníka. Žalovaná v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že při jednání odvolacího soudu předloží potvrzení o splátkách kupní ceny, neučinila to však. Jiný důkaz také ani při jednání odvolacího soudu prostřednictvím své právní zástupkyně nenavrhla. K důkazu provedeném odvolacím soudem, tj. k dopisu žalobce z 6. 12. 1996 se její právní zástupkyně vyjádřila jen tak, že požádala o poskytnutí lhůty k vyjádření. Odvolací soud jejímu návrhu nevyhověl a ve věci rozhodl. Žalovaná měla tedy možnost se u jednání odvolacího soudu k provedenému důkazu vyjádřit a k odnětí možnosti jednat před soudem nesprávným postupem soudu nedošlo.

Žalovaná navrhuje provedení důkazů ve věci samé až v dovolání. Dovolací soud však jako soud přezkumný dokazování ve věci samé podle § 243a odst. 2 OSŘ neprovádí, může provádět důkazy jen k prokázání důvodů dovolání.

K vadě řízení podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ, stejně jako k dalším vadám vyjmenovaným v § 237 odst. l OSŘ, tedy nedošlo. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 243d odst. 4 a § 218 písm. c) OSŘ].

Žalobce byl ve věci úspěšný, příslušela by mu proto podle § 243d odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. l a § 142 odst. l náhrada nákladů řízení. Ty mu však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. srpna 2001

JUDr. Marie R e z k o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 31. August 2001