JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 889/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. D., zastoupené advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 12 C 135/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. června 2003, č. j. 30 Co 221/2003-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 4575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal ochrany vlastnického práva k pozemku dále specifikovanému, do něhož žalovaná neoprávněně zasahuje postaveným plotem a užíváním označené části.

Okresní soud Praha – východ rozsudkem ze dne 20. září 2002, č. j. 12 C 135/99-124, rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „ žalobní návrh směřující proti žalované na uložení povinnosti odstranit plot o délce 25,25 m na severní hranici dílu „c“ pozemku čp. 356/4, katastrální území Z., zapsaném na listu vlastnictví číslo 790 pro katastrální území u Katastrálního úřadu P., vyznačené na geometrickém oddělovacím plánu vyhotoveném Ing. J. R. dne 2. 7. 1996 pod číslem 334-17/96, a dále na uložení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do práv vlastníka parcely číslo 356/4, spočívající v užívání dílu „c“ pozemku čp. 356/4, katastrální území Z., se zamítá,“ a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2003, č. j. 30 Co 221/2003-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobce je podle darovací smlouvy z 13. 9. 1996, s účinky vkladu k 20. 9. 1996, mimo jiné vlastníkem parc. č. 356/4 o výměře 1421 m2 v k. ú. a obci Z. Žalovaná a její manžel L. D. nabyli kupní smlouvou uzavřenou 15. 7. 1957 s Čsl. státem - MNV Z. sousední stavební parcelu č. 53 spolu s domem čp. 8 na této parcele. Rodiče žalované užívali tyto nemovitosti od roku 1945 a nejméně od roku 1952 byla spolu se stavební parcelou č. 53 užívána i sporná část parcely, označená nyní jako díl „c“ pozemku parc. č. 356/4. Už v době uzavření kupní smlouvy 15. 7. 1957 byla ke st. parc. č. 53 připlocena část pozemku parc. č. 356/4 díl „c“, jak je vyznačena na shora uvedeném geometrickém plánu z roku 1996 o výměře 220 m2. K těmto zjištěním dospěl soud prvního stupně na základě výpovědi svědků Ing. L. Š. a A. P., které hodnotil jako věrohodné (oproti výpovědím svědků J. V., E. Č. a B. Č.) v návaznosti na zjištění, že podle měření z roku 1957 byla v evidenci nemovitostí výměra st. parc. č. 53 vyznačena 571 m2, a to podle skutečného užívání. V roce 1980 právní předchůdce žalobce ve vlastnictví pozemku parc. č. 356/4 tvrdil, že žalovaná spolu s manželem užívají část tohoto pozemku. K žádosti žalované a jejího manžela o vyhotovení geometrického plánu na zaměření pozemku st. parc. č. 53 jim bylo sděleno, že žádost je po provedeném vyměření 15. 7. 1981 a šetření v pozemkové knize bezpředmětná. Manžel žalované L. D. v roce 1983 zemřel a žalovaná se stala výlučnou vlastnicí domu čp. 8 se st. parc. č. 53. Ve znaleckém posudku, který byl v řízení o dědictví vypracován, bylo rovněž uvedeno, že pozemek st. parc. č. 53 má výměru pozemku 571 m2. Žalobce pak zpochybnil vlastnické právo žalované ke sporné části části „c“ pozemku parc. č. 356/4 dopisy z let 1996, 1997 a 1999. Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalovaná a její manžel se v roce 1957 chopili držby této části „c“ uvedeného pozemku v dobré víře, že ho nabyli smlouvou z roku 1957 jako pozemek parc. č. 53, tedy na základě domnělého právního titulu. Dobrá víra nebyla objektivně zpochybněna ani v roce 1980, když v reakci na tvrzení J. V. požádali o přeměření svého pozemku a sdělení geodézie je jen utvrdilo v přesvědčení, že vlastní pozemek parc. č. 53 v rozsahu, jak ho od roku 1957 užívají. Odvolací soud podrobně popsal právní úpravu vydržení pozemků od roku 1957 a shodl se se soudem prvního stupně, že žalovaná nabyla vlastnictví k části „c“ pozemku parc. č. 356/4 na základě oprávněné držby trvající po desetiletou vydržecí dobu vydržením 1. ledna 1992 podle § 134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se započtením oprávněné držby před 1. 1. 1992. Protože žalovaná užívá svůj oplocený pozemek, žalobci ochrana vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ nepřísluší.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o

§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam, neboť „řeší otázku vydržení práva a tato otázka je řešena soudy rozdílně.“ Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které bylo zapříčiněno nesprávným hodnocením důkazů. Považuje za nutné připomenout, že spornou část jeho pozemku začala rodina žalované užívat v padesátých letech, kdy zakoupila sousední obecní pozemek. Předmětný pozemek obci nikdy nenáležel a jak vypověděli svědci žalobce, byl nejprve užíván oběma rodinami společně, později už jen rodinou žalované, ale opakovaně bylo jednáno mezi oběma rodinami o odprodeji předmětného pozemku, což žalovaná popírala. Z listinných důkazů - stavebních plánů dnes již zbourané stavby rodiny žalobce vyplývá, že ze stavby umístěné na pozemku, náležejícím nyní žalobci, vedly vrata od stodoly právě na předmětný sporný pozemek. Sporná část pozemku parc. č. 356/4 byla užívána k mlácení slámy a byla logicky přístupná ze stodoly. Rovněž z korespondence s tehdejším národním výborem a geodézií plyne, že otázka vlastnictví předmětného pozemku byla řešena i prostřednictvím úřadů. I to svědčí o tom, že žalovaná nebyla v dobré víře po dobu užívání pozemku. Kromě toho by žalovaná nemohla vydržet vlastnictví ke sporné části pozemku i proto, že od roku 1957 do roku 1964 neuplynula desetiletá vydržecí doba, a v letech 1964 - 1991 bylo možné vydržet pozemek pro stát a občanovi mohlo být zřízeno právo osobního užívání. K tomu v daném případě nedošlo a desetiletá vydržecí doba neuplynula ani od 1. 1 1992. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce opakuje námitky, se kterými se soudy obou stupňů podrobně vypořádaly, včetně naplnění předpokladu desetileté vydržecí doby. Žalobce také v dovolání neuvedl žádný odkaz na novou judikaturu, která by zvrátila právní názor odvolacího soudu. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, avšak není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23/svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor rozhodnutí“).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli skutkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164/svazek 16). Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, že žalovaná a její manžela užívali spornou část „c“pozemku parc. č. 356/4 od roku 1957 již připlocenou k pozemku parc. č. 53 a kromě výtky J. V. z roku 1980, žalobce teprve v letech 1996-1999 dopisy upozornil žalovanou na to, že užívá předmětnou část jeho pozemku.

Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyšší soudu ze dne sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15 Souboru rozhodnutí).

Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (kromě rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/1998, publikovaného v Soudních rozhledech č. 7/2000, na který odkázal již odvolací soud, viz dále např. rozsudky uveřejněné pod C 158, C 631 a C 739 Souboru rozhodnutí) vydržet vlastnické právo podle § 134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1191 Sb. může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 publikovaný pod C 1481, sv. 21 Souboru rozhodnutí). Už odvolací soud rovněž odkázal na judikaturu dovolacího soudu (rozsudky sp. zn. 22 Cdo 506/1998 a 22 Cdo 1193/98) a nález Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 196/2000, týkající se započtení držby věci před 1. 1. 1992 do desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/19991 Sb.

V souladu s touto judikaturou posoudily soudy obou stupňů otázku vydržení vlastnického práva žalovanou k předmětné části „c“ pozemku parc. č. 356/4.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu odpovídá judikatuře dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.

Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalované podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ vůči žalobci náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta (v řízení, jehož předmětem byly dva nároky a advokát v něm učinil jeden úkon) podle § 8 písm. b), § 17 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zák. č. 484/2000 Sb. ve výši 4 500 Kč a 75 Kč představuje paušální náhradu hotových výdajů podle vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem částkou 4 575 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. Marie Rezková, v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. July 2006