JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 83/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) R. B., a B) E. B., zastoupených advokátkou, proti žalované P. H., zastoupené advokátkou, o vyklizení pozemku a o zbudování plotu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1057/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 15. 7. 2002, č. j. 14 C 1057/96-170, ve znění doplňujících usnesení z 15. 7. 2002, č. j. 14 C 1057/96-187, a 12. 3. 2003, č. j. 14 C 1057/96-193, rozhodl, že „žalovaná je povinna vyklidit do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku část pozemku žalobců p. č. st. 46 zastavěná plocha v obci T., k. ú. L., okr. K., zapsaného na LV č. 592 u katastrálního úřadu v K., specifikovaného v příl. č. 8 znaleckého posudku Ing. M. K. ze dne 27. 2. 1999 a označeného na vytyčovacím náčrtu pro vytyčení hranice mezi st. p. č. 46, sp. p. č. 47, ze dne 23. 6. 199, ohraničením vytyčovacími body č. 23, 25, 26, 27 a 28 a v terénu umístěnými hraničními znaky, a dále do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku na této hranici označené body 23, 25, 26, 27 a 28 zbudovat bezpečné oplocení“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10. 6. 2003, č. j. 31 Co 174/2003-210, rozsudek soud prvního stupně ve znění doplňujících usnesení zrušil ve výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zbudovat bezpečné oplocení a ve výrocích o nákladech řízení, a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobci mají na základě kupní smlouvy z 18. 2. 1992 ve společném jmění manželů dům čp. 10 se stavebním pozemkem parc. č. 46 a zahradu parc. č. 12/1 v kat. území L., obec T. Žalovaná je podle smíru o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřeného s bývalým manželem Z. Š., schváleného soudem v roce 1983, výlučnou vlastnicí domu čp. 9 se stavebním pozemkem parc. č. 47 a zahrady parc. č. 12/2 v kat. území L., když tyto nemovitosti nabyli v roce 1974. Až do května 1974 byl mezi pozemky parc. č. 46 a č. 47 jako původní plot postavena cihlová zeď, kterou na základě povolení MNV v T. ze 7. 5. 1974 odstranil právní předchůdce žalované a jejího manžela J. H. Už jeho právní předchůdkyně požádala o stavební povolení na adaptaci domu čp. 9 zahrnující také postavení nové cihlové zdi namísto zdi staré, jako provizorium měla sloužit plechová ohrada. Na to, že hranici mezi těmito pozemky tvořila tato cihlová zeď až za stodolu, upozornil předseda MNV v T. dne 12. 11. 1974 žalovanou a jejího manžela, když projednával stížnost manželů Z., právních předchůdců žalobců na žalovanou a jejího manžela, kteří odmítli vyklidit část pozemku parc. č. 46, zabranou provizorně zbudovanou ohradou z plechů. Žalobci podali v roce 1992 proti žalované žalobu na vyklizení předmětné části jejich pozemku parc. č. 46 a když žalovaná přislíbila, že se podřídí znaleckému posudku o průběhu hranice, vzali žalobu zpět a řízení vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 109/92 bylo zastaveno. To však žalovaná neučinila. Znalec Ing. M. K. vypracoval 27. 2. 1999 revizní znalecký posudek o průběhu hranice mezi pozemky parc. č. 46 a č. 47 a vytyčovací náčrt o vytyčení této hranice v terénu 23. 6. 1999, v němž byla hranice vymezena body 23, 25, 26, 27 a 28. Podle tohoto znaleckého posudku byl průběh této hranice dotčen několika plány a náčrty a v mapě bývalého pozemkového katastru byl proto zákres několikrát měněn. Mapa pozemkového katastru byla vedena od roku 1893 do roku 1953, po roce 1953 šlo o mapu jednotné evidence půdy, od roku 1964 pozemkovou mapu evidence nemovitostí a od roku 1993 katastrální mapu, která je platnou mapou katastru nemovitostí v současné době. Všechny mapy vznikly překreslením bez náležitého šetření správného stavu v místech nejasného zákresu. V daném případě, kdy jde o špatně čitelný zápis mapy, nelze proto využít ani tzv. indikační skicu a podle znalce by správný zákres hranice měl odpovídat plánům a zákresům, podle kterých hranice vznikala a měnila se. Znalec podrobně popsal jednotlivé podklady, a to polohorysný plán z roku 1910, náčrty k ohlašovacímu archu č. 11 a č. 4 a 5 z roku 1911 a situační plán na rozdělení pozemku parc. č. 12 na parc. č. 12/1 a 12/2 a parc. č. 676/3 na parc. č. 676/3 a 676/7 z 5. 1. 1921. Zdůvodnil přesvědčivě odlišný závěr oproti znalci Ing. L. Č., že právě v posledně jmenovaném plánu byl průběh hranice mezi předmětnými pozemky parc. č. 47 a 46 zakreslen chybně. Pokud uvedený situační plán obsahuje prohlášení, že hranice parc. č. kat. 12/1 proti stav. parc. čís. kat. 46 a parc. č. 676/7 proti stavební parc. č. 45 upravuje se dle skutečnosti, pak i odvolací soud poukázal na to, že uvedený plán sloužil jako geometrický oddělovací plán pro rozdělení parc. č. 12 a 676/3 a byl podkladem pro uzavření postupní smlouvy z 24. 1. 1921, kterým docházelo k postoupení oddělené parc. č. 12/2. Tím však nedošlo ke změně hranic mezi parc. č. 46 a 47. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná užívá neoprávněně pozemek žalobců parc. č. 46 a žalobci se domáhají vůči ní důvodně ochrany vlastnického práva k tomuto pozemku podle § 126 odst. l zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ObčZ) ve znění provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Za správný považoval i závěr, že žalovaná ani její předchůdci nemohli vydržet vlastnické právo ke sporné části pozemku žalobců parc. č. 46. Dobrá víra právních předchůdců žalované se nemohla opírat o prohlášení obsažené v situačním plánu z roku 1921, neboť se netýkalo hranic mezi parcelami. č. 46 a 47 a k vydržení podle obecného občanského zákoníku (dále „OOZ“) z roku 1811 tak nedošlo. O tom, že by mělo být vlastnické právo vydrženo podle zákona č. 141/1950 Sb. nebylo žalovanou nic tvrzeno. K vydržení nedošlo ani podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb, neboť žalovaná vzhledem k jednáním, která probíhala v letech 1972.-1974 na MNV T., nebyla v dobré víře, že jí sporná část pozemku parc. č. 46 patří. Důvodem ke zrušení rozsudku v části týkající se vybudování bezpečného oplocení byla neurčitost a nevykonatelnost žalobního petitu, nedostatečná žalobní tvrzení a absence vyjádření stavebního úřadu.

Proti rozsudku odvolacího soudu a to do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyklizení, podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudní řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“). Poukazuje na to, že odvolací soud usnesením z 28. 7. 2000, č. j. 31 Co 31/2000-114, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda žalobkyně vydržela vlastnictví ke sporné části pozemku parc. č. 46 na základě dobré víry vycházející ze shodného prohlášení obsaženého v situačním plánu z roku 1921. Po doplnění dokazování soud prvního stupně zjistil, že původní vlastník J. H. požádal stavební úřad o zboření cihlové zdi mezi čp. 9 a 10 s tím, že zeď bude postavena v původní hranici v původní výši do 6 měsíců. O stavební povolení však žádala již předchozí vlastnice M. K., stavební úřad však rozhodl až v době, kdy vlastníkem byl J. H. Postupní smlouvou z roku 1921 byla postoupena „část pozemku čp. 10“ a žalovaná nesouhlasí s tím, že došlo k chybnému zakreslení hranice mezi pozemky parc. č. 46 a 47. Takové zjištění je nepřesvědčivé a konstatování, že Ing. B., který situační náčrt zpracovával, pochybil, učiněné po osmdesáti letech, nemůže vést k závěru, že její právní předchůdci spornou část pozemku nevydrželi. Žalovaná vyslovuje přesvědčení, že k vydržení podle OOZ z roku 1811 došlo, neboť její právní předchůdci byli v dobré víře, že jim pozemek náleží - šlo o držbu řádnou, poctivou a pravou, která trvala po zákonem stanovenou vydržecí dobu. Dále uvádí, že sama pozemek získala v roce 1974 a je stále přesvědčena, že je jejím vlastnictvím. V dobré víře, že jí pozemek patří byla žalovaná i v roce 1974. Pokud je poukazováno na dopis MNV T. z 27. 11. 1974, ten není podepsán předsedou, neví, jestli byl doručen a pro žalovanou z něj nic nevyplývá. Když se žalovaná obrátila na starostku obce T., žádný takový dopis v dokumentaci nebyl nalezen. Také z dopisu M. K., která žádala o zboření cihlové zdi nic nevyplývá. Žalovaná poukazuje i na to, že se domáhala přítomnosti u jednání soudů, vyhověno jí však nebylo. Uzavírá, že soudy obou stupňů se nevypořádaly správně s námitkou vydržení vlastnického práva a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadené části zrušeny věc jim byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobci uvedli, že otázku vydržení vlastnického práva posoudily soudy obou stupňů správně, zejména když bylo zjištěno, že cihlová zeď mezi pozemky účastníků vedla v hranici zaměření znaleckým posudkem Ing. K. Právní předchůdci žalované nemohli být v dobré víře, že jim část sousedního pozemku patří, když ho ani neužívali.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

V daném případě připadala proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ, neboť soud prvního stupně jak rozsudkem z 22. 11.1999, č. j. 14 C 1057/96-99, tak (po jeho zrušení odvolacím soudem) rozsudkem 15. 7. 2002, č. j. 14 C 1057/96-187, žalobě vyhověl, a dovolání tak nemůže být přípustné podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebyla nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jak vyplývá z tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková zjištění, že hranice mezi pozemky parc. č. 46 a 47 byla v situačním nákresu nesprávně zakreslena, a že žalovaná byla v listopadu 1974 upozorněna na to, že plechová ohrada nestojí na hranici pozemků parc. č. 46 a 47, mají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud v otázce vydržení pozemku parc. č. 46 žalovanou, resp. jejími právními předchůdci za rozhodnutí zásadního významu, když nejde o rozhodnutí, které by řešilo otázku dosud neřešenou nebo se odchýlilo od dosavadní judikatury. Rozsudek není ani v rozporu s hmotným právem v posouzení řádné držby ve smyslu § 1461 OOZ z roku 1811, jako jednoho z předpokladů vydržení podle § 1460 téhož OOZ, stejně jako oprávněné držby části pozemku parc. č. 46 žalovanou od roku 1974 podle § 132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Námitka žalované, že se nemohla zúčastnit jednání soudu, není dovolacím důvodem, který by přípustnost dovolání samostatně zakládal.

Z uvedených důvodů není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadené části přípustné a bylo proto odmítnuto /§ 243b odst. 5 a § 213 písm. c) OSŘ/.

O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně spolu s rozhodnutím o zbývající části žaloby.

V Brně dne 20. října 2004

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 20. October 2004