JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 768/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S. K., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 41/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2006, č. j. 8 Co 395/2006-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 11 C 41/2005-94, výrokem pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 260 na pozemku parc. č. st. 501, pozemku parc. č. st. 501 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 331 m2, a pozemku parc. č. 2807/9 – zahrada, o výměře 372 m2, nemovitostem zapsaným na LV č. 585 pro obec a k. ú. V. P. u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště V. Výrokem pod bodem II. nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce a výrokem pod bodem III. žalobci uložil, aby žalovanému z titulu vypořádání spoluvlastnictví zaplatil částku 687 000,- Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci (bratři) jsou spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí, každý v rozsahu ideální poloviny. Dům postavili jejich rodiče, kteří se rozvedli, a spoluvlastnické podíly k nemovitostem jim darovali - žalobci v roce 1999 otec F. K. a žalovanému v roce 2000 matka L. P. V domě bydlí žalobce s manželkou a dvěma dětmi a užívá dům v rozsahu, jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 8. 10. 2004, č. j. 57 Co 276/2004-219, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně z 16. 1. 2004, č. j. 9 C 251/2000-194. Podle tohoto rozsudku je žalobce oprávněn užívat určené prostory v prvním podzemním podlaží a prvním nadzemním podlaží, žalovaný je oprávněn užívat vymezené prostory v prvním podzemním podlaží, druhé nadzemní podlaží, schodiště do druhého nadzemního podlaží a půdní prostory. Zbylé části domu jsou oba účastníci oprávněni užívat společně. V domě bydlí také matka účastníků L. P., která užívá část domu vymezenou k užívání žalovanému, bez přívodu vody, částečně elektřiny a bez WC. Žalovaný bydlí s manželkou a synem v bytě ve Vsetíně, vztahy mezi účastníky a mezi žalobcem a jeho matkou jsou dlouhodobě narušené. Žalobce byl rozsudkem soudu prvního stupně z 15. 1. 2003, č. j. 1 T 180/2001-113, zproštěn obžaloby pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, kterého se měl dopustit tím, že od roku 1995 do srpna 2001 znemožňoval matce bydlení v domě č.p. 260, a pro trestný čin násilí, kterého se měl dopustit 30. 7. 2001 tím, že matce v hádce vyhrožoval usmrcením. Podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie, vypracovaného v trestním řízení znalcem, byla u matky účastníků zjištěna anomální simplexní osobnostní struktura s inferioritou intelektových funkcí v pásmu slaboduchosti a paranoidními a pithiatickými rysy, přičemž při této osobnostní struktuře má sklon k emočně skreslené percepci a intepretaci skutečnosti, zejména pak konfliktních vztahů k lidem v místě bydliště. Ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dohodou účastníků nedošlo. Reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné. Soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) spoluvlastnictví zrušil a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, který je lépe účelně využije. Přihlédl k tomu, že žalobce v jím užívané části domu bydlí i s celou svou rodinou, hradí náklady s domem spojené, do domu investoval. Je rovněž připraven spoluvlastnický podíl žalovaného vyplatit. Naproti tomu žalovaný žije v bytě ve Vsetíně, on ani jeho syn nemají v úmyslu se do domu nastěhovat, od roku 2000, kdy spoluvlastnictví k nemovitostem získal, do nich žádným způsobem neinvestoval a uvedl, že na vypořádání podílu nemá dostatečné finanční prostředky. Při určení náhrady za spoluvlastnický podíl žalovaného soud prvního stupně vyšel z obvyklé ceny stanovené znaleckým posudkem Ing. I. M. Důvody pro zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy soud prvního stupně neshledal. Konstatoval, že není možné nadále udržovat stávající stav, kdy matka účastníků ve svých 71 letech žije v nevyhovujících hygienických poměrech, které mohou do budoucna ohrozit její zdraví, a kdy vážně narušené vztahy žalobce a jeho matky provázejí každodenní spory. Poznamenal také, že žalovaný může za náhradu, kterou obdrží za svůj podíl, zajistit matce, která jej obdarovala podílem na nemovitostech, odpovídající bydlení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2006, č. j. 8 Co 395/2006-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. změnil tak, že žalobci uložil povinnost, aby žalovanému na vypořádání spoluvlastnických podílů zaplatil částku 687 500,- Kč do 4 měsíců od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i s právním závěrem soudu prvního stupně. K návrhu žalovaného, kterým se domáhal zamítnutí žaloby z důvodů zvláštního zřetele hodných, konstatoval, že takové důvody je nutné zkoumat podle povahy konkrétního případu. Jsou jimi například vysoký věk odpůrce, jeho zdravotní stav, nebo skutečnost, že v nemovitosti prožil značnou část života. Žádný z nich ovšem nebyl naplněn a navíc nebyl ani ze strany žalovaného tvrzen. Jelikož byla obvyklá cena všech vypořádávaných nemovitostí ve znaleckém posudku Ing. M. stanovena ve výši 1 375 000,- Kč, odvolací soud částku určenou na vypořádání podílu žalovaného změnil tak, aby představovala její polovinu.

Proti rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Jako důvod uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) však odvolacímu soudu rovněž vytýká, že vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, když přisvědčily tvrzení žalobce, že původcem sporů v předmětném domě je matka účastníků. Naopak bylo prokázáno, že stávající situace byla zapříčiněna jejich otcem. Jeho jednání a stejně tak jednání žalobce pak zapříčinilo, že jejich matka žije v nevyhovujících podmínkách a že úprava vztahů užívání předmětné nemovitosti musela být řešena v řízení před soudem, v němž ostatně bylo zjištěno, kdo komu v užívání domu brání. Dále namítá, že soudy obou stupňů nepostupovaly správně, když v daném případě neshledaly žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro zamítnutí žaloby. Sám tyto důvody spatřuje v chování žalobce, který jejich matku po rozhodnutí odvolacího soudu slovně napadá, stresuje, odpojil jí přívod elektřiny, topení, vodu a uzamkl jí suchý záchod. Přitom to byla ona, kdo dům společně se svým manželem vybudoval a již od roku 1963 v něm žije, přičemž v současné době trpí vážnými zdravotními problémy. Sám žalovaný má k domu, v němž žil dvacet let, citové vazby a ve větší míře než žalobce se podílel na jeho výstavbě a zhodnocení. Zároveň je vůči své matce, která mu polovinu předmětných nemovitostí darovala, zavázán, a to i na základě dohody, kterou jí umožnil bezúplatné a doživotní užívání té části domu, jak byla vymezena rozhodnutím soudu. V neposlední řadě považuje za důvod pro zamítnutí žaloby i šikanózní jednání žalobce a jeho rodiny, kterého se dopouští vůči žalovanému i matce účastníků. Z uvedených důvodů jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu s dobrými mravy, když podle jeho názoru nemělo být spoluvlastnictví v souladu s § 142 odst. 2 ObčZ zrušeno a vypořádáváno. Závěrem dodává, že v současné době žije spolu s dvěma dalšími dospělými osobami v nevyhovujícím bytě ve V., který vyžaduje rekonstrukci, a do budoucna se hodlá přestěhovat do předmětného domu, který chce rekonstruovat, a kde se chce starat o svojí matku. Stávající byt přenechá svému synovi. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním i právními závěry soudů obou stupňů. Polemizuje s námitkami dovolatele, přičemž má za to, že jeho výhrady ohledně hodnocení důkazů a skutkových zjištění jsou v rozporu se zákonnou úpravou dovolání. Popírá tvrzení žalovaného, že po skončení sporu vykazoval matku z domu, neboť si je vědom toho, že nemá náhradní bydlení a že je bývalou spoluvlastnicí tohoto domu. Tvrzení žalovaného, že se chce do domu nastěhovat, považuje za účelové. Připomíná, že žalovaný nebyl nikdy ochoten přispívat na údržbu a opravy domu, a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Vzdal se náhrady nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím pouze ve výroku o náhradě za spoluvlastnický podíl žalovaného, avšak jen potud, pokud bylo žalovanému přiznáno na vypořádání jeho podílu o 500,- Kč více, než mu přiznal soud prvního stupně. V této části vyznělo rozhodnutí odvolacího soudu v jeho prospěch. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 637, svazek 8. Dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu je tak nepřípustné.

Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy rozsudkem potvrzujícím.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ lze tedy založit jen na podkladě dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nemůže založit to, že odvolací soud eventuálně vyhodnotil určité tvrzené skutečnosti či provedené důkazy nesprávně nebo opomenul zohlednit určité okolnosti ve prospěch dovolatele, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Námitky týkající se správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících skutkových závěrů se vztahují k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, který však není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a v dovolání tak nelze uvádět nové skutečnosti.

V daném případě to znamená, že z dovolacího přezkumu jsou vyloučeny námitky žalovaného, směřující proti tomu, že skutkové zjištění o neshodách účastníků a jejich důvodech nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Rovněž k novému tvrzení žalovaného, že hodlá rekonstruovat byt a do domu č.p. 260 se nastěhovat, dovolací soud přihlížet nemůže.

Závěr odvolacího soudu, že pro zamítnutí žaloby nebyly shledány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ, nečiní rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu. Už ve Zhodnocení rozhodování soudů podle § 142 odst. 2 a 3 ObčZ z 29. 9. 1988, publikovaném pod R 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud ČSR uvedl, že „o zamítnutí návrhu lze uvažovat pouze při prokázání takové významné skutečnosti, kterou by zmíněné spoluvlastnické neshody nezeslabovaly natolik, že by nebyl důvod pro použití ustanovení § 142 odst. 2 ObčZ“. V dané věci soudy dospěly k závěru, že dlouhotrvající konfliktní vztahy mezi účastníky, resp. mezi žalobcem a matkou účastníků, vyplývající z bydlení ve společném domě, které provázejí každodenní spory, lze do budoucna řešit pouze zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví účastníků, které zajistí řádné užívání nemovitostí. Tím totiž odpadnou také neshody účastníků ohledně oprav a údržby domu, včetně prostor užívaných jejich matkou. K ní mají oba účastníci vyživovací povinnost, v rámci které jsou povinni přispět jí i na slušné bydlení.

Rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá judikatuře dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání proti tomuto rozhodnutí tak není podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ přípustné.

Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaný dovoláním výslovně napadl (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k nepřípustnosti bylo dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.

Žalobci by podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly se zastoupením advokátem, ale náhrady těchto nákladů se žalobce ve vyjádření k dovolání výslovně vzdal.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. dubna 2008

JUDr. Marie R e z k o v á

předsedkyně senátu

Vydáno: 10. April 2008