JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 735/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) J. J. a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. B., 2) M. Č., 3) P. f. České republiky, 4) J. K., 5) Ing. J. O., 6) M. O., 7) B. Ř., 8) F. S., 9) Ing. M. S., 10) Ing. O. S., 11) Ing. V. S., 12) J. Š., 13) M. Š. a 14) E. Z., při zastoupení žalovaných 1), 2) 4) až 14) advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 557/2004, o dovoláních žalovaných 1), 2), 4) až 14) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2005, č. j. 21 Co 164/2005-136, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 3 C 557/2004-89, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi „každá v podílu ½ stavební parcely č. 108 – zastavěná plocha o výměře 19 m2 zapsané na listu vlastnictví č. 503 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště R., pro obec H. a k. ú. T., a dále pozemku označeného geometrickým plánem č. 111-203/2003 ze dne 4. 3. 2004 zhotoveného společností P. v. o. s. R., pod č. 386/4 – ostatní plocha o výměře 257 m2 v k. ú. T., který je součástí pozemku p. č. 386 v k. ú. T. a dosud není zapsán v katastru nemovitostí,“ a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. srpna 2005, č. j. 21 Co 164/2005-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že geometrický plán ze dne 3. 4. 20004 je správně označen číslem 111-203/2003 a tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vyhověly žalobě na určení, že každé žalobkyni náleží spoluvlastnický podíl k nemovitostem, když dospěly k závěru, že žalobkyně mají naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť žalovaní jsou v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci nemovitostí a k vydržení spoluvlastnických podílů k nemovitostem došlo podle § 116 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoník, k 1. 1. 1961.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2), 4) až 14) dovolání, jejichž přípustnost dovozují z § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Za otázku, která činí rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, považují otázku existence směnné smlouvy, kterou měl J. J. - manžel žalobkyně a) a otec žalobkyně b) - směnit v roce 1938 traktor za pozemek, nyní parc. č. 108 a část pozemku parc. č. 386, oddělenou geometrickým plánem jako parc. č. 386/4. Žalovaní vytýkají soudům obou stupňů, že skutkové zjištění o tom, že došlo k uzavření předmětné smlouvy (že byly učiněny shodné projevy vůle směřující k uzavření smlouvy), není správné, neboť se opírá jen o výpovědi svědků, aniž bylo přihlédnuto k dalším okolnostem (že smlouvu nemohl uzavřít jen jeden spoluvlastník a že nebyla zapsána v pozemkové knize). Existence směnné smlouvy pak měla pro rozhodnutí soudů určující význam. Podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) tak uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se vyjádřily k dovoláním tak, že nejsou důvodná. Považují skutkové zjištění o existenci směnné smlouvy za správné a navrhly, aby dovolání byla odmítnuta.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byla podána včas, se nejdříve zabýval otázkou, zda dovolatelé jsou oprávněnými osobami k podání dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o určení spoluvlastnictví ve vztahu k žalovanému 3), který dovolání nepodal. Žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 108 a pozemku parc. 386, z něhož byl oddělen geometrickým plánem pozemek parc. č. 386/4, přičemž žalovanému 3) náleží spoluvlastnický podíl v rozsahu ideálních 12/44. Pokud se tedy žalobkyně domáhaly určení, že (i) uvedený podíl žalovaného 3) náleží každé nich z ideální poloviny, jde ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným 3) o samostatný předmět řízení a zbývající žalovaní – dovolatelé - nejsou se žalovaným 3) v postavení nerozlučných společníků. Z toho plyne, že dovolatelé nejsou osobami oprávněnými k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodováno ve vztahu k žalovanému 3), a proto bylo musela být jejich dovolání z tohoto důvodu odmítnuta /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. b) OSŘ/.

K podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud se týkala spoluvlastnických podílů k pozemkům každého z nich, jsou dovolatelé osobami oprávněnými (§ 240 odst. l OSŘ) a dovolací soud dále zkoumal, zda jde o dovolání je přípustná.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. písm. c) OSŘ tak může být založena jen pro řešení otázky právní (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Také v § 241a odst. 3 OSŘ je výslovně stanoveno, že je - li dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

V daném případě dovolatelé uplatnili v dovoláních dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, který přípustnost dovolání založit nemůže a dovolání byla proto jako nepřípustná odmítnuta.

Žalobkyně byly sice v dovolacím řízení úspěšné a podle § 243b odst. 5 a § 224 odst. l a § 146 odst. l příslušela by jim náhrada nákladů tohoto řízení, avšak to jen nákladů účelně vynaložených. Takovým nákladem není odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem, v němž žalobkyně odmítnutí dovolání pro dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ nenavrhly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2006

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 29. March 2006