JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 722/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. Š., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) P. f. České republiky a 2) K. P., akciové společnosti, zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 153/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 28 Co 388/2003-134, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. K.

III. Žalobkyně a žalovaný 1) nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2003, č. j. 16 C 153/2002-100, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí v obci a kat. území Ž., okres P., a to pozemků parc. č. 619/2 – pastvina o výměře 972 m2, zapsané na LV č. 357, a dále stavební parc. č. 225 – zastavěná plocha bez stavby o výměře 49 m2, stavební parc. č. 226 – zastavěná plocha bez stavby o výměře 49 m2, stavební parc. č. 227 – zastavená plocha bez stavby o výměře 49 m2 parc. č. 622/7 – ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 9 m 2, zapsaných na LV č. 358. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel mj. z tohoto skutkového zjištění: Rozhodnutím Okresního národního výboru v P. z 2. 8. 1963 byl manželům A. a L. Š., právním předchůdcům žalobkyně, vyvlastněn pozemek parc. č. 619/2 – role o výměře 1128 m2, zapsaný v knihovní vložce č. 71 pro kat. území Ž., ve prospěch L. d. p. r. v. s. o. Současně bylo rozhodnuto o poskytnutí náhradního pozemku původním vlastníkům z národního majetku Okresního národního výboru v P. Rozhodnutí bylo adresováno L. a A. Š. A. Š. toto rozhodnutí převzal 12. 9. 1963. Originál označeného rozhodnutí není opatřen doložkou právní moci. Stejnopisy rozhodnutí, které mají v držení účastníci řízení a Katastrální úřad v P., jsou opatřeny potvrzením, že rozhodnutí o vyvlastnění je právoplatné. Okresní úřad v P. 30. 10. 2002 sdělil žalobkyni, že chybí doklad o převzetí rozhodnutí o vyvlastnění L. Š. L. d. p. r. v. na základě označeného rozhodnutí o vyvlastnění požádalo o zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí. Kupní smlouvou z 25. 11. 1970 L. d. p. r. v. prodalo pozemek parc. č. 619/2 K. P., n. p., které trvale a nepřetržitě chaty postavené na pozemku užívaly k rekreaci svých zaměstnanců. Tento pozemek přešel podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, do vlastnictví České republiky a správy žalovaného 1), který podle privatizačního projektu žalovaného 2) převedl do jeho vlastnictví pozemky parcelních čísel 225, 226, 227 a 622/7 o celkové výměře 156 m2, které byly odděleny od parc. č. 619/2, a zbývající část parc. č. 619/2 o výměře 972 m2 zůstala ve vlastnictví žalovaného 1). Žalobkyně měla nabýt vlastnictví ke sporným pozemkům rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami z 21. 5. 1999, č. j. D 644/98-71, které nabylo právní moc 10. 6. 1999, dědictvím po A. Š., který nabyl vlastnictví k původnímu pozemku parc. č. 619/2 dědictvím po rodičích A. a L. Š. V katastru nemovitostí jsou ve vztahu k pozemku parc. č. 619/2 jako vlastníci duplicitně zapsáni žalobkyně a žalovaný 1) a ve vztahu k pozemkům parcelních čísel 225, 226, 227 a 622/7 žalobkyně a žalovaný 2). O duplicitním zápisu se žalovaní dověděli na základě sdělení Katastrálního úřadu v P. z 26. 8. 1997. Podle soudu prvního stupně žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, avšak rozhodnutí o vyvlastnění nikdy nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno L. Š. Žalovaní však nabyli vlastnické právo vydržením, protože minimálně od 25. 11. 1970 až do srpna 1997, čili po dobu delší než 10 let, sporné pozemky drželi a užívali v dobré víře, že jim patří.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. 28 Co 388/2003-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dodal, že vyvlastňovací akt směřoval proti jinému okruhu osob než tehdejším vlastníkům a že se nepodařilo prokázat, že by rozhodnutí o vyvlastnění pozemku bylo doručeno L. Š., vůči níž jedině mohlo být vyvlastnění účinné. Poukázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 26. 4. 1999, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2000, podle kterého „vlastníkem nemovitosti se počínaje dnem 1. 1. 1992 stane právnická osoba, která měla nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu 10 let, a to i v případě, že se stala oprávněným držitelem před 1. 1. 1992. Do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby vykonávané před tímto dnem.“ O dobré víře držitelů pozemků – právních předchůdců žalovaných není pochyby přinejmenším od 26. 11. 1970, kdy L. d. p. r. v. s. o. převedlo původní pozemek parc. č. 619/2 na K. P., n. p. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003,sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, v němž byl vysloven právní názor, „že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle ust. § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě“. Dovodil, že „při respektování tohoto názoru by ovšem správný závěr o tom, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 2. 8. 1963 nenabylo právní moci, byl právně nerozhodný“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že převod pozemku kupní smlouvou z 26. 11. 1970 byl z právního hlediska převodem na stát, neboť tehdejší národní podniky nemohly nabývat majetek do vlastnictví a majetek státu jen spravovaly. S ohledem na vyhlášku č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, je proto třeba zabývat se otázkou dobré víry nikoli národního podniku, ale státu jako celku. Jestliže stát vydal rozhodnutí o vyvlastnění pozemku, na němž ani nevyznačil nabytí právní moci, pak nemohl být v dobré víře, protože věděl, že rozhodnutí není v souladu se zákonem. Podmínky dobré víry mohly být naplněny u žalovaného 2) až k 18. 1. 1994, kdy byl zapsán do obchodního rejstříku na podkladě privatizačního projektu, jehož součástí byly i sporné pozemky. Pokud jde o pozemek parc. č. 619/2 ve zbytkové části, ten na žalovaného 2) nepřešel a mohlo se s ním nakládat jen jako s vlastnictvím státu, který nemohl být v dobré víře, že mu patří. V evidenci nemovitostí, později v katastru nemovitostí, byli postupně zapsáni různí příslušníci rodiny Š. a tak tomu bylo i v době, kdy přicházelo v úvahu podání výzvy k vydání. Protože zápisy nevzbuzovaly žádné pochybnosti, nebylo důvodu podávat výzvu k vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud věc správně právně posoudil.

Žalovaný 2) se zcela ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemůže soud s ohledem na ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je tudíž povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dvou důvodů, jednak z důvodu vydržení vlastnického práva žalovanými ke sporným pozemkům, jednak proto, že „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů … , a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ, mohla-li žádat vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě“.

Nejvyšší soud již v rozsudku z 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 779, svazek 11, vyslovil právní názor, že „jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý“.

Právní závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby z důvodu, že nárok měl být uplatněn podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, sjednocenou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, z něhož ostatně odvolací soud při rozhodování vycházel. Protože tento důvod potvrzení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně zcela obstojí, nebylo již třeba zabývat se druhým důvodem – vydržením. Jestliže je pak dovolání nepřípustné ve vztahu k jednomu ze dvou na sobě nezávislých důvodech, na nichž odvolací soud založil svůj právní závěr o nedůvodnosti odvolání dovolatele, je nadbytečné zabývat se přípustností dovolání ve vztahu ke druhému z důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, poněvadž dovolatel dříve odvolatel by v dovolacím řízení stejně nemohl být (z důvodů uvedených ve výše citovaném rozhodnutí C 779) úspěšný.

K námitce žalobkyně týkající se zápisů příslušníků rodiny Š. jako vlastníků sporných pozemků v evidenci nemovitostí, později v katastru nemovitostí, dovolací soud poznamenává, že již ze samotného důvodu restituce uvedeného v § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. se podává, že vlastníkem ke dni účinnosti zákona je oprávněná osoba a stát její nemovitost okupuje. Tomu odpovídá i častá skutečnost, že zápis v evidenci nemovitostí, posléze v katastru nemovitostí, vlastnictví oprávněné osoby nezpochybňuje.

S ohledem na uvedené dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházejí ze skutečnosti, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady dovolacího řízení vznikly jen žalovanému 2) (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady žalovaného 2) představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření právního zástupce žalovaného 2) k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 18. listopadu 2004

JUDr. František Balák, v.r.

předseda senátu

Vydáno: 18. November 2004