JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 684/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. T., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 4/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2005, č. j. 15 Co 147/2005-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2004, č. j. 15 C 4/2003-113, vypořádal společné jmění manželů tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci jmenovitě uvedené, dále nemovité věci „zahrádkářskou chatu na pozemku st. p. 829 v katastrálním území D. u K. V. v osadě č. 2, ČZS ZO D., K. V. v hodnotě 30 000 Kč a garáž bez čp. postavenou na pozemku st. p. č. 2371o výměře 20 m2 v katastrálním území 753858 S. R., obec a okres K. V. v celkové hodnotě 10 000 Kč“ a „spoluvlastnický podíl ve výši 407/10 000 na nemovitosti - bytovém domě č. p. 812 a č. p. 813 č. or. 2 a č. or. 4 s pozemkem - stavebními parcelami č. st. 2113 a st. 2114 v katastrálním území 753858 S. R., obec K. V. v celkové hodnotě 950 000 Kč,“ a do vlastnictví žalované přikázal vyjmenované movité věci (výrok pod bodem I.), uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu částku 442 540,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III. a IV.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem z 25. 5. 2005, č. j. 15 Co 147/2005-140, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku pod bodem II. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 430 040,50 Kč do dvou měsíců od právní moci rozsudku, ve výrocích I., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů zjistily, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 20. 1. 2000. Tím zaniklo i jejich společné jmění manželů a k jeho vypořádání dohodou nedošlo. Jako společný majetek kromě movitých věcí a zahradního domku vypořádaly soudy obou stupňů také garáž a spoluvlastnické podíly k nemovitostem (z tohoto spoluvlastnictví vyplývá právo spoluvlastníka užívat třípokojový byt v domě čp. 812/2). Vycházely z toho, že garáž i spoluvlastnické podíly nabyli účastníci kupními smlouvami, které oba uzavřeli, a to garáž kupní smlouvou z 10. 5. 1996 uzavřenou s J. Š. a spoluvlastnické podíly k nemovitostem kupní smlouvou uzavřenou 9. 9. 1999 s městem K. V. Zatímco žalobce neprokázal, že garáž byla zaplacena z peněz darovaných mu jeho otcem, přihlédly soudy k tomu, že na zaplacení kupní ceny spoluvlastnických podílů k nemovitostem vynaložil žalobce své oddělené prostředky - podle soudu prvního stupně částku 94 010 Kč, podle soudu odvolacího částku 104 010 Kč, což byla celá kupní cena. Ohledně nabytí věci do společného jmění manželů odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, publikovaný pod R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého „jestliže kupní cena pořizované věci byla zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví“.Toto majetkové společenství manželů se podle novely ObčZ provedené zákonem č. 91/1998 Sb. od 1. 8. 1998 přeměnilo na společné jmění manželů. Odvolací soud uložil žalobci, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílu částku 430 040, 50 Kč. Dospěl k ní tak, že cena společných věcí činila celkem 975 000 Kč a při rovných podílech připadla na každého z účastníků částka 487 500 Kč, od které odečetl polovinu vnosu žalobce na spoluvlastnické podíly k nemovitostem ve výši 52 005 Kč a polovinu částky zaplacené žalobcem po rozvodu na společný dluh 5 454, 50 Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 21 písm. a) a b) OSŘ, podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) však uplatňuje pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel z právního názoru vysloveného v rozsudku publikovaném pod R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť v dané věci jde o skutkově odlišný případ. Odvolací soud totiž nevzal v úvahu, že v době podpisu smlouvy, která se týkala koupě spoluvlastnických podílů k nemovitostem, spolu účastníci dlouhodobě nehospodařili. To vyplývalo z toho, že v řízení péče o nezletilé děti účastníků vedeném pod sp. zn. 17 P 114/94 byl dne 13. 9. 1999 vydán rozsudek a byl již také podán návrh na rozvod manželství. Podpis žalované na kupní smlouvě z 9. 9. 1999 nebyl projevem její vůle nabýt věc do společného jmění manželů, ale byl vynucen privatizací bytových domů. Ta připadala v úvahu jen za předpokladu, že se jí zúčastní všichni nájemci bytů a město K. V. trvalo na tom, že na kupní smlouvě musí být podpisy obou manželů. Žalovaná neměla o privatizaci zájem, neboť si již vyjednávala koupi bytu v N. R. Žalobce se dohodl na financování privatizace se svým otcem a „žalovaná přitom vyjevila názor, že s ohledem na skutečnost, že jsou v rozvodovém řízení, ona sama si zajišťuje bydlení, nehodlá se podílet na úhradě kupní ceny a při vědomí, že tyto úhrady budou pocházet z prostředků, které dovolateli daruje jeho otec, nemá zájem jakkoli uplatňovat svá práva k předmětnému bytu.“ Ani žalobce tedy podpisem smlouvy neprojevil vůli, aby předmětné spoluvlastnické podíly byly nabyty do společného jmění manželů a smlouvu podepsal podle nezměnitelných podmínek prodávajícího a na základě tlaku okolností. Podle žalobce lze rozhodnutí R 49/2001 aplikovat jen potud, že je třeba zkoumat, zda oba manželé projeví vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví. Také je třeba vykládat právní úkony ve smyslu § 35 odst. 2 ObčZ a k tomu žalobce odkazuje „na judikované rozhodnutí B 42/87,“ z něhož vyplývá, že „okolnostmi případu jsou skutečnosti existující vně vlastního projevu vůle, a to i tehdy, když je předepsána písemná forma“. Žalobce uzavírá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu názoru, aniž zkoumal okolnosti, které provázely projev vůle účastníků (kupní smlouvu z 9. 9. 1999), a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno řádně zastoupeným účastníkem řízení, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o výši částky, kterou uložil žalobci zaplatit žalované na vyrovnání podílů. V závěru, že spoluvlastnické podíly k nemovitostem se na základě kupní smlouvy z 9. 9. 1999 staly předmětem společného jmění manželů a že je třeba po zániku společného jmění tyto spoluvlastnické podíly vypořádat, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud je zajedno s odvolacím soudem, že právní názor vyslovený v rozhodnutí R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je použitelný i v případě kupní smlouvy uzavřené 9. 9. 1999 mezi městem K. V. a účastníky, jejímž předmětem byly spoluvlastnické podíly k nemovitostem. Ani žalobce v dovolání nezpochybňuje, že kupní smlouvu uzavřeli účastníci za trvání manželství, kdy také trvalo jejich majetkové společenství – společné jmění manželů a že ve smlouvě samotné účastníci projevili vůli nabýt spoluvlastnické podíly do společného jmění manželů. Dovolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí R 49/2001, od něhož není důvod se odchylovat. Pokud jde o námitky žalobce ohledně výkladu kupní smlouvy z 9. 9. 1999 s přihlédnutím k vůli účastníků tohoto právního úkonu, Nejvyšší soud se vyjádřil k otázce výkladu právního úkonu v rozsudku z 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, publikovaném pod 23, svazek 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem, učiněným v písemné formě. Výkladem podle § 35 odst. 2 ObčZ nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat.“ Poukaz žalobce na rozsudek NS ČSR z 28. 11. 1986 sp. zn. 2 Cz 61/86, publikovaný pod č. 42/87 Bulletinu Nejvyššího soudu tak není namístě, neboť uvedené rozhodnutí se týká případu, kdy vznikly pochybnosti o skutečné vůli osoby, která učinila právní úkon.

Vzhledem k uvedenému dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny. Proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3. Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná a příslušela by jí vůči žalobci náhrada nákladů řízení, ty jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. března 2006

JUDr. Marie Rezková,v.r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 23. March 2006