JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 64/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce D. P., zastoupeného advokátem, proti žalované D. R., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 62/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc ze dne 12. září 2007, č. j. 40 Co 444/2007-436, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Jeseníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 3 C 62/2000-399, ve znění usnesení ze dne 6. února 2007, č. j. 3 C 62/2000-407, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným na LV č. 165 pro katastrální území J., obec J., u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště J., a to objekt bydlení č. p. 474 na parcele č. 530, garáže bez č. p. na parcele č. 529/2, pozemek p. č. 529/1, zahrada, o výměře 830 m2, pozemek p. č. 529/2, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 130 m2, pozemek p. č. 530, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 382 m2“, a tyto nemovitosti přikázal „do výlučného vlastnictví žalované“, které uložil povinnost „zaplatit žalobci na vypořádací podíl částku 1.625.000,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci částku 40.002,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body IV. až VIII. rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Ostravě-pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. září 2007, č. j. 40 Co 444/2007-436, rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se v napadené části, vyjma odstavce II., III. a VI. výroku, potvrzuje“; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvádí, že odvolací soud při rozhodování o jeho odvolání nevyřešil správně právní otázky týkající se: 1) vlastnického práva ke garáži, 2) vypořádání podílového spoluvlastnictví v širším smyslu a promlčení práva na náhradu za investice spoluvlastníka, a 3) určení účastníka, jemuž měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z § 243c OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.

Dovolání není přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší a je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

K námitkám dovolatele pod bodem 1) se uvádí: Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu právním názorem týkajícím se vlastnického práva ke stavbě zřízené více osobami, vysloveným dovolacím soudem v rozsudku ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1536. Dovolací soud uvedl: „1. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. 2. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby“. Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (§ 132 OSŘ)“. V projednávané věci učinil soud prvního stupně skutkové zjištění (kterým je dovolací soud vázán, viz výše), že „bylo vůlí obou účastníků postavit garáže“ společně, a jeho právní závěr tak odpovídá skutkovým zjištěním, konstatovaným na str. 9 jeho rozsudku.

K námitkám pod bodem 2): V případě investic jakéhokoliv druhu, vynaložených jedním z podílových spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem ostatních spoluvlastníků, jsou jejich části, připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků, splatné (nebylo-li dohodnuto něco jiného) již za trvání spoluvlastnictví a nikoli až po jeho zrušení. Pro posouzení promlčení takto vynaložených investic je i nadále použitelné R 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 696).

K tvrzení, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy se poznamenává: „Námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil“ [srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 6) a rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1839/2000)]. O takový případ však v dané věci nejde. Účastníci neuzavřeli manželství, jehož existence by na promlčení vzájemných nároků mohla mít vliv (§ 114 ObčZ). Ve vztahu mezi druhem a družkou obdobné ustanovení neplatí, takže nelze dovozovat, že by samotná existence takového vztahu bránila běhu promlčecí lhůty nebo činila námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy. Pokud spoluvlastníci, kteří nejsou manžely, spolu žijí a investují do společné věci, mohou ohledně investic uzavřít dohodu; pokud tak neučiní, nemohou v případě zániku jejich vztahu žádat s odkazem na dobré mravy obdobnou ochranu, jaká by náležela manželům. S přihlédnutím k obvyklým vztahům partnerů žijících mimo manželství tu nebylo nic zcela výjimečného, co by mohlo vést k úvaze o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.

K námitkám pod bodem 3): V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. V usnesení ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1914/2004, publikovaném v Soudních rozhledech, 2005, č. 12, Nejvyšší soud uvedl: „Judikatura vychází z toho, že hlediska uvedená v § 142 odst. 1 ObčZ je třeba vždy vzít do úvahy, nejde však o hlediska rozhodující (viz např. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a otázka, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. To ostatně vyplývá i z textu zákona, podle kterého soud k uvedeným kritériím pouze ,přihlédne‘. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností; dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené.“ Nejvyšší soud též konstatoval: „Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud § 142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2058).“ „Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází.“ V rámci posuzování účelného využití věci tak lze vedle velikosti podílů zohlednit celou řadu skutečností důležitých pro rozhodnutí o tom, kterému z účastníků bude věc přikázána do vlastnictví. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení by dovolací soud se zřetelem k tomu, že dovolací řízení je řízením o mimořádném opravném prostředku, mohl přezkoumat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené, zejména pokud by zohledňovaly skutečnost, která se ke společné věci nijak nevztahuje. Pro rozhodnutí soudu, komu nemovitost přikázat, není absolutně rozhodující ani výše podílů, ani účelné využití věci, ale jde o souhrn skutečností, které jsou v dané věci relevantní. Nelze též řešit jako zásadní právní otázku, co se míní „účelným využitím věci“; kdyby bylo možno pro tento případ stanovit podrobnější pravidla, učinil by tak zákon. Ten však při vědomí složitostí možných situací přenechává řešení na úvaze soudu. Soud ovšem musí řádně zdůvodnit, proč kritéria výše podílů a účelného využití věci nejsou v konkrétním případě rozhodující (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005 Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3695). Pokud se odvolací soud v odůvodnění výslovně nevypořádal s některými námitkami účastníka, může jít nanejvýš o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, anebo pokud by šlo o takové otázky, které by činily z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadní; o to však dané věci nešlo. Skutečnost, že to byl odvolatel, kdo do nemovitosti více investoval, soudy nepřehlédly, ovšem nelze jim vytýkat, že vzaly do úvahy i jiné skutečnosti, a na jejich základě rozhodly.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2009

JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 27. April 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás