JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 5409/2015

Újma vlastníka jako faktor pro stanovení úhrady za zřízení služebnosti

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně CZECHWOOD TRADING, spol. s r. o., IČO 14616106, se sídlem v Opavě, U Cukrovaru 250/3, zastoupené Mgr. Radimem Vašendou, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 152/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 17 C 152/2011-184, rozhodl, že se zřizuje „ve prospěch vlastníka stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. 2484 služebnost nezbytné cesty, zakládající právo chůze a jízdy všemi vozidly přes pozemky parc. č. 1553/22 a 1586/6, vše v katastrálním území K., a to v rozsahu vymezeném geometrickým plánem vyhotoveným společností R&M GEODETA, s. r. o., pod číslem 2915-69/2014, odsouhlaseným dne 6. 5. 2014 Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrálním pracovištěm Opava, pod číslem 545/2014“ (výrok I.). Ve výroku II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě za zřízení služebnosti částku 100.000,- Kč, a to v pravidelných ročních splátkách ve výši 5.000,- Kč splatných vždy do 31. 3. příslušného kalendářního roku, počínaje rokem 2015. Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 34.825,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k budově bez čísla popisného a evidenčního postavené na pozemku parc. č. st. 2484 v k. ú. K. (dále jen „předmětná stavba“) na základě kupní smlouvy uzavřené dne 8. 4. 2004 se správkyní konkursní podstaty úpadce SNAHA OPAVA obuvnické výrobní družstvo. Účastníci učinili nesporným, že předmětná stavba není dostatečně spojena s veřejnou cestou a přístup k této nemovitosti není možný jinak než přes pozemky parc. č. 1553/22 a 1586/6 v k. ú. K. ve vlastnictví žalované (dále rovněž jako „předmětné pozemky“).

Nalézací soud uvedl, že lze zřídit služebnost nezbytné cesty pouze za podmínky, že není možné zajistit spojení s veřejnou cestou jiným způsobem. Jelikož žalovaná neučinila vůči žalobkyni konkrétní návrh smlouvy, který by žalobkyni opravňoval k užívání pozemků nezbytných pro přístup k předmětné stavbě za úplatu obvyklou v daném místě a čase, nelze přístup žalobkyně zajistit jinak než zřízením služebnosti.

Soud prvního stupně neshledal v jednání žalované vztahujícímu se k otázce přístupu k předmětné stavbě z veřejné cesty hrubou nedbalost či úmysl ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na základě čehož by služebnost nezbytné cesty nemohla být povolena. Žalobkyně sice nabyla vlastnické právo pouze k předmětné stavbě, avšak její právní předchůdce rovněž nebyl vlastníkem pozemků pod stavbou ani okolních pozemků. Pozemky užívala až do 2. 1. 2008 na základě zákonného práva výpůjčky, kterému předcházelo právo trvalého užívání pozemků. V době nabytí vlastnického práva žalobkyně k předmětné stavbě tak existoval právní důvod bezplatného užívání pozemků.

Při stanovení úplaty za zřízení služebnosti nezbytné cesty zohlednil nalézací soud cenu stanovenou znalkyní ve výši 5.000,- Kč (založenou na simulovaném ročním nájemném při stupni omezení vlastnického práva 50 %, což vyjadřuje, že společně s žalobkyní je stejnou měrou oprávněna užívat zatížené pozemky žalovaná jakožto jejich vlastník). Jelikož je služebnost zřizována bez časového omezení, vyšel soud z doby jejího trvání 20 let, čemuž odpovídá úplata 100.000,- Kč. Jiný důvod pro navýšení úplaty neshledal. Poznamenal, že žalovaná sama pozemky neužívá, v minulosti je naopak poskytla do užívání jiným subjektům. Tudíž není v tomto směru omezení jejího vlastnického práva „nijak zásadní“.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, č. j. 57 Co 192/2015-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu k předmětné stavbě z hrubé nedbalosti či úmyslně. Uvedl, že právnímu předchůdci žalobkyně svědčilo do 2. 1. 2008 užívací právo plynoucí ze zákonné výpůjčky, které předcházelo právo trvalého užívání. V roce 2004, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo ke stavbě, tak měla právní důvod bezplatného užívání pozemků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Především namítá, že žalobkyně si způsobila nedostatek přístupu k předmětné stavbě z hrubé nedbalosti. Uvádí, že žalobkyni muselo být z kupní smlouvy, na jejímž základě nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě, patrno, že pozemky pod stavbou a okolní pozemky nejsou předmětem převodu. Právo trvalého užívání těchto pozemků, které svědčilo družstvu SNAHA OPAVA jako předchozímu vlastníku předmětné stavby a transformovalo se na výpůjčku, na žalobkyni přejít nemohlo, neboť ta nebyla univerzálním právním nástupcem družstva. Za těchto okolností by neměl soud nezbytnou cestu ve prospěch žalobkyně na základě § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. povolit.

Žalovaná rovněž nesouhlasí s výší náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty, jelikož soud při jejím stanovení nezohlednil pokles ceny zatížených pozemků. Dále napadá závěr odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá, příp. aby rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Nesouhlasí s tvrzením žalované, že si způsobila nedostatek přístupu ke stavbě z hrubé nedbalosti. Věděla sice, že předmětem kupní smlouvy není pozemek nacházející se pod stavbou ani pozemky okolní, avšak byla správkyní konkursní podstaty ujišťována, že jí, jako novému vlastníku stavby, přísluší právo bezúplatného užívání pozemků. Až v roce 2009 zjistila, že byla správkyní konkursní podstaty uvedena v omyl. V okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě měla právní důvod bezplatného užívání pozemků, neboť jejímu právnímu předchůdci svědčilo až do 2. 1. 2008 užívací právo ze zákonné výpůjčky, kterému předcházelo právo užívání. Výši náhrady za zřízení služebnosti považuje za přiměřenou a spravedlivou s tím, že náhrada byla stanovena na základě úvahy soudu, který zohlednil veškeré relevantní skutečnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je rozhodnutím konstitutivním, neboť teprve jím je založen právní vztah mezi oprávněným a povinným, je nezbytné po 1. 1. 2014 (a to i v řízeních zahájených před tímto datem) posuzovat naplnění podmínek pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1499/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Podle 1029 odst. 1 a 2 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

Jsou-li všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu v zásadě povolit, přičemž s ohledem na povahu řízení může soud ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. překročit návrh účastníků a povolit nezbytnou cestu i jinudy, než se v žalobě požaduje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014).

Jelikož jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z. vymezeny obdobně s úpravou obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), případně s judikaturou k tomuto ustanovení, dovodil Nejvyšší soud, že lze přiměřeně tam, kde zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nemá obsahově odlišnou úpravu, použít judikaturu týkající se zřízení práva cesty podle zákona č. 40/1964 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).

Podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. „soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá“.

Na překážku povolení nezbytné cesty je tedy takové závadné jednání žadatele (aktivní konání či nečinnost), z něhož lze usoudit na jeho zavinění ve formě úmyslu (přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v projednávané věci založeno na posouzení jednání žalobkyně jako žadatelky o nezbytnou cestu, konkrétně zda lze z tohoto jednání usoudit, že si způsobila nedostatek přístupu k předmětné stavbě z hrubé nedbalosti či úmyslně.

Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení s veřejnou cestou, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným způsobem přišel, či v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení s veřejnou cestou a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015).

Nalézací soud neshledal v projednávané věci v jednání žalobkyně při nabytí předmětné stavby hrubou nedbalost či úmysl. Uvedl, že žalobkyně získala vlastnické právo jen ke stavbě. Její právní předchůdce rovněž nebyl vlastníkem okolních pozemků, ale svědčilo mu až do 2. 1. 2008 užívací právo plynoucí ze zákonné výpůjčky, kterému předcházelo právo užívání. V roce 2004, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětné stavbě, tak existoval právní důvod bezplatného užívání pozemků. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, podle kterého rovněž žalobkyně v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě měla právní důvod bezplatného užívání pozemků.

Podle dovolacího soudu je však důvodná námitka žalované, že žalobkyně v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě neměla právní důvod užívání pozemku, neboť zákonná výpůjčka žalobkyni nesvědčila a právo trvalého užívání pozemků na žalobkyni nepřešlo.

Družstvu SNAHA OPAVA (jako předchozímu vlastníku předmětné stavby) byly předmětné pozemky odevzdány do trvalého užívání ve smyslu § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu spisu je zřejmé, že toto právo trvalého užívání se netransformovalo na právo vlastnické podle § 879c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění účinném do 25. 1. 2006, „dosavadní vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (pozn. k 1. 1. 2001) mění na výpůjčku na dobu určitou 6 let. Po tuto dobu se výpůjčka řídí ustanovením občanského zákoníku.“

Z uvedeného je zřejmé, že družstvu SNAHA OPAVA svědčilo právo trvalého užívání předmětných pozemků, které se k 1. 1. 2001 změnilo na výpůjčku. Na základě kupní smlouvy ze dne 8. 4. 2004 na žalobkyni nemohlo přejít právo trvalého užívání těchto pozemků, a to kromě jiného proto, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu právo trvalého užívání bylo zřizováno výhradně pro subjekt uvedený v dohodě o jeho zřízení a nemohlo být (pro jeho obligační povahu) předmětem převodu ani přechodu na jiný subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 633/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2460/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016). Rovněž je nutné zohlednit, že právo trvalého užívání předmětných pozemků zaniklo k 1. 1. 2001, zatímco kupní smlouva byla uzavřena dne 8. 4. 2004.

Žalobkyni nesvědčilo ani právo zákonné výpůjčky vzniklé předchozímu vlastníku předmětné stavby (družstvu SNAHA OPAVA) na základě § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Výpůjčka pozemků má rovněž obligační povahu a i v případě jejího vzniku ze zákona vznikají práva a povinnosti pouze stranám tohoto závazku. Konečně ani z kupní smlouvy uzavřené mezi správkyní konkursní podstaty úpadce SNAHA OPAVA obuvnické výrobní družstvo a žalobkyní dne 8. 4. 2004 nevyplývá, že by se žalobkyně stala stranou tohoto závazku vzniklého ze zákona.

Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyně nesvědčilo v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné stavbě právo trvalého užívání předmětných pozemků ani právo užívat tyto pozemky na základě zákonné výpůjčky, přičemž jiný právní důvod užívání pozemků žalobkyně netvrdila. Tudíž závěry soudů nižších stupňů, že jednání žalobkyně při nabývá předmětné stavby týkající se přístupu k předmětné stavbě nelze hodnotit jako hrubě nedbalé či úmyslné, jsou předčasné, a proto jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

V rámci dalšího řízení soudy nižších stupňů budou znovu řešit otázku, zda žalobkyně jako nabyvatelka stavby jednala ohledně zajištění přístupu k veřejné cestě hrubě nedbale či dokonce úmyslně, přitom bude třeba zvážit veškeré okolnosti posuzované věci. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „zejména bude nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolením cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával.“ Dále dovolací soud v uvedeném rozhodnutí poznamenal, že „při posuzování je třeba mít na paměti, že podmínkou obsaženou v § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. nemá být sankcionována sama o sobě skutečnost, že někdo nabyl nemovitou věc bez přístupu, nýbrž především ta okolnost, že nabyvatel se lehkovážně spoléhal na to, že mu bude přístup k pozemku po jeho nabytí umožněn sousedy či povolen soudem, přičemž se nepokusil si přístup zajistit před nabytím nemovité věci sám, ačkoliv tak nepochybně učinit mohl. Pokud se naopak o zajištění přístupu nabyvatel pokusil, jeho snaha však nebyla úspěšná (například pro kategorický nesouhlas sousedů či pro požadavky sousedů, které po nabyvateli nebylo možné spravedlivě požadovat), pak mu nelze tuto skutečnost přičítat k tíži. Úmyslem zákonodárce totiž zjevně nebylo vytvoření kategorie nemovitostí bez přístupu, k nimž již nebude moci být nezbytná cesta povolena, nýbrž úmyslem bylo sankcionovat lehkovážné jednání nabyvatelů.“

Přiléhavou je rovněž námitka žalované, že při stanovení úplaty za zřízení nezbytné cesty je nutné zohlednit i újmu, kterou vlastník dotčeného pozemku utrpí tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku.

Podle § 1030 odst. 1 o. z. „za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, uvedl, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady (úplaty) za zřízení práva nezbytné cesty a tato újma se promítne ve výši této úplaty.“ Újma vlastníka pozemku, ke kterému zřizuje soud právo nezbytné cesty, může spočívat i ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty [srov. SPÁČIL Jiří, DOBROVOLNÁ Eva, HANDRLICA Jakub, HOLEJŠOVSKÝ Josef, HORÁK Tomáš, HRABÁNEK Dušan, KRÁLÍK Michal, LASÁK Jan, NOVOTNÝ Marek, PETR Bohuslav, PIHERA Vlastimil, RICHTER Tomáš a VRZALOVÁ Lenka. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání, Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 202.]. Dovolací soud poznamenává, že i na základě judikatury vztahující se ke stanovení náhrady za zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 obč. zák. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013) bylo třeba zohlednit újmu (spočívající například v tom, že v důsledku právní závad – práva cesty svědčícího vlastníku stavby – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku), kterou je postižen vlastník pozemku, k němuž soud zřizuje právo nezbytné cesty.

V poměrech projednávané věci nalézací soud při stanovení úplaty za zřízení práva nezbytné cesty zohlednil obecnou cenu stanovenou znalkyní ve výši 5.000,- Kč zakládající se na simulovaném ročním nájemném při stupni omezení vlastnického práva žalované k pozemku ve výši 50 %. Jelikož je služebnost nezbytné cesty zřizována bez časového omezení, vyšel soud z doby jejího trvání 20 let, čemuž odpovídá úplata 100.000,- Kč. Jiný důvod pro navýšení úplaty soud neshledal. Odvolací soud se ztotožnil s výše uvedenými závěry soudu prvního stupně.

Z uvedeného se podává, že soud při stanovení úhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty nepřihlédl k újmě vlastníka pozemku zatíženého touto služebností spočívající ve snížení ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem nezbytné cesty. Napadené rozhodnutí je tak i v tomto ohledu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tedy i v této části přípustné a důvodné.

Žalovaná dále polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že v případě zřízení služebnosti nezbytné cesty je vlastník dotčeného pozemku (pro účely stanovení výše náhrady za tuto služebnost) omezen ve svém vlastnickém právu pouze v míře 50 %, jinými slovy že náhrada za tuto služebnost je vypočtena na základě ½ výše ročního simulovaného nájemného.

Tato námitka není opodstatněná. Soudy nižších stupňů uvedly, že společně se žalobkyní je stejnou měrou oprávněna užívat zatížené pozemky samotná žalovaná jakožto jejich vlastnice. Je nutné zohlednit, že zatížené pozemky slouží pouze jako přístup k předmětné stavbě a zřízením nezbytné cesty není žalovaná z jejich užívání vyloučena. V takovém případě není nepřiměřená úvaha soudů nižších stupňů, že při stanovení náhrady za služebnost nezbytné cesty je třeba vycházet z ½ výše ročního simulovaného nájemného, tedy že vlastník služebného pozemku je ve svém vlastnickém právu omezen pouze v míře 50 % (srov. rovněž přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008).

Přiléhavá dále není námitka, že výše obvyklého nájemného služebných pozemků (na jejímž základě byla stanovena výše přiměřené náhrady za zřízenou služebnost) bude časem v závislosti na inflaci pravděpodobně stoupat, což by měly soudy zohlednit při stanovení výše náhrady. Je důležité poznamenat, že výše náhrady za zřízení služebnosti nemá odpovídat předvídané výši nájemného služebných pozemků během trvání této služebnosti, avšak obvyklé ceně, za kterou se v obdobných místech (lokalitách) sjednává cena za smluvně zřizované srovnatelné právo cesty. Při nedostatku srovnatelných údajů lze přihlédnout i k obvyklé výši nájemného zatíženého pozemku jako jednomu z faktorů pro stanovení této náhrady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3247/2008). Obvyklé nájemné zatíženého pozemku v následujících letech po zřízení služebnosti ovšem neovlivňuje pouze výše inflace, ale i další skutečnosti, které jsou v době rozhodování soudu stěží predikovatelné a na základě kterých může dojít také k poklesu výše obvyklého nájemného služebného pozemku. Dovolací soud proto nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu soudů nižších stupňů, které při stanovení výše náhrady vycházely z obvyklé výše nájmu ke dni jejich rozhodnutí.

Žalovaná rovněž namítá, že zřízení služebnosti nezbytné cesty je v rozporu s § 2 odst. 1 o. z. a § 2 odst. 3 o. z. v případě, že osoba, v jejíž prospěch je služebnost nezbytné cesty zřizována, je detentorem, tedy uživatelem pozemků v rámci uceleného areálu, kde budovy spolu s pozemky pod budovami a přiléhajícími pozemky tvoří souvislý funkční celek. V takovém případě není splněna podmínka pro zřízení služebnosti nezbytné cesty spočívající v nedostatku přístupu k veřejné cestě, neboť právě postavení detentora tento přístup žalobkyni zajišťuje.

Tato námitka není důvodná. Pouhé faktické užívání pozemků (i když nacházejících se v rámci uceleného areálu, kde budovy spolu s pozemky pod budovami a přiléhajícími pozemky tvoří souvislý funkční celek) žalobkyní neznamená, že je oprávněna tyto pozemky pro přístup k předmětné stavbě užívat i nadále a má tímto způsobem zajištěn přístup k veřejné cestě.

Neobstojí rovněž námitka žalované, že žalobkyně užívá pozemky ve větším rozsahu, než je na základě zřízené služebnosti nezbytné cesty oprávněna, a proto je povolení nezbytné cesty pouze účelové a v rozporu se smyslem právní úpravy. Na základě povolené služebnosti nezbytné cesty je žalobkyně oprávněna užívat předmětné pozemky pouze v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, který je nedílnou součástí rozhodnutí soudu o zřízení služebnosti nezbytné cesty, a pouze k účelu specifikovanému v tomto rozhodnutí (v projednávané věci služebnost nezbytné cesty „zakládá právo chůze a jízdy všemi vozidly“ přes služebné pozemky). Užívá-li žalobkyně předmětné pozemky ve větším rozsahu či k jinému účelu, není k tomuto na základě povolené služebnosti nezbytné cesty oprávněna a žalovaná se může proti takovému jednání žalobkyně bránit (např. pomocí příslušných žalob). Shora uvedené jednání žalobkyně ovšem neznamená, že není oprávněna žádat o povolení nezbytné cesty, nemůže-li nemovitost řádně užívat, protože není dostatečně spojena s veřejnou cestou.

Jelikož žalovaná podala dovolání do všech výroku rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 34 825 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 7.860,- Kč (přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000,- Kč), Nejvyšší soud se námitkami žalované směřujícími do výroku o náhradě nákladů řízení pro jejich nepřípustnost nezabýval.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části týkající se posouzení předpokladů povolení nezbytné cesty a stanovení náhrady za zřízení služebnosti nezbytné cesty založeno na právních otázkách, při jejichž řešeních se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Proto Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., jakož i v závislém výroku II. o náhradě nákladů řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

V rámci dalšího řízení soud prvního stupně (vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř.) nejprve posoudí, zda jsou splněny ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. předpoklady pro povolení nezbytné cesty. Dojde-li k závěru, že je možné v projednávané věci nezbytnou cestu povolit, zohlední při stanovení úplaty za její povolení rovněž relevantní ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

Mgr. David Havlík
předseda senátu

Vydáno: 30. May 2017
Vloženo: 17. August 2017

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás