JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 510/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. M. Z., zastoupenému advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 480/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, č. j. 22 Co 130/2005-156, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. O. N.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k níže uvedeným nemovitostem tak, že mu je přikáže do vlastnictví a uloží mu povinnost zaplatit žalovanému vypořádací podíl; při výkonu spoluvlastnického práva docházelo dlouhodobě ke sporům mezi účastníky.

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2004, č. j. 18 C 480/2001-130, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k domu čp. 308 v P., a pozemku parcelní číslo 590, obojí v k. ú. S., zapsaných u Katastrálního úřadu P. na LV č. 275“. Výrokem pod bodem II. přikázal shora uvedené nemovitosti „do výlučného vlastnictví žalobce, který je povinen zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku 1.720.000,- Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý s podílem jedné ideální poloviny. Jde o klasický vnitřní rodinný dům, z něhož se v důsledku neshod a hádek účastníků žalovaný počátkem devadesátých let se svojí rodinou odstěhoval. Z posudku znalce z příslušného oboru zjistil, že nemovitosti nelze reálně rozdělit; bylo by možné toliko rozdělení objektu prohlášením spoluvlastníků na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (dále „zákon o vlastnictví bytů“). Znalec určil, že obvyklá cena nemovitosti činí 3 440 000,- Kč. Soud dále zjistil, že žalobce disponuje potřebnou finanční hotovostí, takže je schopen žalovanému polovinu ceny nemovitostí ve výši 1 720 000,- Kč zaplatit. Vyšel z § 142 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a nemovitosti přikázal žalobci s uložením povinností uhradit polovinu hodnoty nemovitostí žalovanému. Při úvaze, kterým ze spoluvlastníků budou nemovitosti účelněji využity vyšel ze skutečnosti, že žalobcova rodina nemovitosti užívá po celou dobu trvání vlastnictví, dům odpovídá její potřebě, žalovaný nemovitosti v roce 1990 opustil, nepodílel se na jejich údržbě a jejich neutěšený stav souvisí s neschopností vzájemné komunikace stran právě při řešení problému s jejich údržbou. Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nemovitostí je k prospěchu obou účastníků řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. května 2005, č. j. 22 Co 130/2005-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích pod body I. až IV“. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení

Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako dostatečná a ztotožnil se i s jeho právním závěrem. Odvolací námitky žalovaného týkající se především závěrů znalce jak k otázce nemožnosti reálného dělení nemovitostí, tak ohledně stanovení jejich ceny, pokládá za nedůvodné. Pokud znalec připustil alternativní možnost rozdělení nemovitostí na jednotky prohlášením vlastníků ve smyslu zákona o vlastnictví bytů, pak tento způsob rozdělení vyžaduje shodný projev vůle spoluvlastníků, který ale v daném případě neexistuje. Vztahy mezi účastníky jsou velmi špatné. Námitky, že žalovaný nemá jiný vhodný byt a že byl po rozvodu manželství z dosavadního bytu exekučně vyklizen do nevyhovujícího bytu náhradního, dále výhrady, že žalobce zavinil znehodnocení domu a že v domě byly v minulosti dva byty, odvolací soud shledal nerozhodnými.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Uvádí, že soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud uzavřel, že s ohledem na povahu nemovitosti – řadový dům – není rozdělení klasickým způsobem možné. Připustil sice postup podle zákona o vlastnictví bytů, což ObčZ nevylučuje, ale odmítl jej s tím, že by takto nebyly řešeny spoluvlastnické vztahy. K tomu dovolatel namítá, že v domě se vždy nacházely dvě bytové jednotky, takže řešení věci prohlášením spoluvlastníků a vymezením jednotek v domě se jeví jako ideální a účelné. Dům sice v roce 1992 na základě jednání žalobce opustil, ale nyní má v úmyslu zde opět bydlet a podílet se na jeho údržbě. Soud svým rozhodnutím zvýhodnil žalobce, který ale o dům nepečoval a odmítal se podílet na placení daně z nemovitostí. Dále nevzal v úvahu, že žalovaný po rozvodu manželství obdržel neodpovídající bytovou náhradu a od doby vyklizení bytu přespává převážně na pracovišti. K tvrzeným konfliktům namítá, že v době, kdy v domě bydlel, se s žalobcem a jeho manželkou prakticky nepotkával. Uzavřel, že nemovitosti, a to každou bytovou jednotku zvlášť, mohou nerušeně užívat oba účastníci řízení. Dovolatel nesouhlasí dále s tím, že žalobce má k dispozici potřebný peněžní obnos, neboť to z jím předloženého výpisu z bankovních účtů nevyplývá. Pokud jde o cenu nemovitostí, namítá, že byly znalcem podhodnoceny. Znalecký posudek byl nucen znalec opravit, neboť obsahoval věcné chyby.

Znalec uvedl, že vycházel z jakési své zkušenosti, přičemž jím uvedené údaje o užité ploše domu neodpovídají skutečnosti. Znalec postupoval chybně, když pro odhad tržní ceny použil katalogovou cenu pozemku a nevycházel ani z projektové dokumentace domu, z níž by bylo zřejmé, že v domě jsou dva byty. Navíc nebyl vůbec schopen vysvětlit, proč dům nelze rozdělit na dva byty. Pokud srovnával cenu domu s několika nemovitostmi v dané lokalitě, vždy se jednalo o objekty v ještě horším stavu. Dovolatel odkazuje na závěr znaleckého posudku, uvedený v bodě 6 na straně 25, kde se uvádí, že rozdělení nemovitosti na bytové jednotky by bylo možno s minimálními náklady provést. Pokud se v něm ale současně konstatuje, že tento způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví není klasickým reálným dělením, jde o právní hodnocení, které znalci nepřísluší. Soudu vytýká, že rozhodoval na základě nedostatečného a pochybně provedeného znaleckého posudku, aniž by přistoupil na vypracování posudku revizního. Takto byl žalovaný poškozen, neboť běžná cena nemovitostí v dané lokalitě je 5 milionů Kč, když na prodej domu za tuto částku měl i kupce. Za zásadně právně významnou dovolatel považuje otázku přípustnosti vymezení bytových jednotek prohlášením či dohodou spoluvlastníků jako způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným dělením. Tento způsob rozdělení nemovitosti není podle ObčZ nepřípustný, zákon jej nevylučuje a jde tedy o otázku výkladu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, pokud shledá, že na jeho podkladě není možné ve věci znovu rozhodnout.

Žalobce ve vyjádření k dovolání namítá, že obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými zjištěními soudu, což nemůže být předmětem přezkumu ze strany dovolacího soudu. Dovolání by mohlo být připuštěno pouze v případě, pokud by byla dovolacímu soudu předložena otázka zásadního právního významu; to ale dovolatel neučinil. Za takovou otázku dovolatel považuje rozdělení nemovitosti vymezením jednotek v budově a stanovení spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a pozemku. To je ale záležitost řešená přímo zákonem. Takový způsob dovolatel v rámci řízení ani nenavrhoval, ani v tomto smyslu nepodal žalobu, takže se takového řešení nedomáhal. V dovolacím řízení takový návrh nemohl již uplatnit. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Právní otázkou, pro jejíž řešení žádá žalovaný připuštění dovolání, se judikatura již zabývala: „V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno i jiným způsobem než navrhovaným. Možným způsobem vypořádání bytového domu soudem je i jeho rozdělení na bytové jednotky podle § 5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. Možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky soud posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému rozdělení jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 ObčZ“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, publikovaný pod č. C 2846 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vznik vlastnictví jednotky jako části domu vymezené podle zákona o vlastnictví bytů na základě rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není podmíněn shodnou vůlí podílových spoluvlastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, publikovaný pod č. C 2198 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci soudy v nalézacím řízení učinily závěr o velmi špatných vztazích mezi účastníky, a tak je skutečnost, že nepřikročily k dělení domu na bytové jednotky, v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Skutkovými námitkami, např. zjištěními týkajícími se ceny obdobných nemovitostí v lokalitě nebo technického stavu domu, možnosti jeho reálného dělení, podílem účastníků na jeho dosavadní údržbě nebo platební schopností žalobce se dovolací soud z důvodů shora uvedených nemohl zabývat.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci, který má právo na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ), vznikly náklady představované odměnou advokátce za zastoupení v dovolacím řízení. Ty činí podle § 3 odst. 1 bod 6., § 4 odst. 1, 2,

§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7 500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. července 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 17. July 2006