JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 493/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 278/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, č. j. 30 Co 156/2004-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 5 C 278/2002-32, zamítl „návrh žalobkyně, aby bylo určeno, že R. H., je vlastníkem nemovitostí, pozemků parc. č. 2192 – stavební plocha, domu č. p. 125 na pozemku parc. č. 2192 – stavební plocha, pozemku parc. č. 2191 – stavební plocha, domu č. p. 110 na pozemku parc. č. 2191 – stavební plocha, pozemku parc. č. 2194 – zahrada, pozemku parc. č. 2193 – stavební plocha a pozemku parc. č. 2195 – les, vše v k. ú. a obci R. u P., zapsaných na LV u Katastrálního úřadu P.-z.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí nedostatkem aktivní legitimace žalobkyně a jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Uvedl, že žalobkyně neprokázala, že je dědičkou R. H. Žalobkyně nebyla účastnicí řízení o projednání dědictví po R. H., které bylo pravomocně skončeno 17. 3. 2000, a v němž se soud vypořádal s veškerými právními skutečnostmi týkajícími se předmětných nemovitostí. Požadované určení by nijak nezměnilo právní postavení žalobkyně. S ohledem na to, že R. H. 21. 1. 1940 smrtí pozbyl právní subjektivitu, nemohl by být v současné době vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl by být zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 30 C 156/2004-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť by se jím nestala vlastnicí předmětných nemovitostí, ani by jí na podkladě takového rozhodnutí nevzniklo právo na převedení nemovitostí do jejího vlastnictví, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že žalobkyně je vnučkou R. H. Podle v žalobě navrhovaného určení je dovozováno vlastnické právo R. H., tedy v řízení nezúčastněného subjektu. V souvislosti s tím také odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 27. 11. 2001, sp. zn. 30 C 1857/2001, dodal, že „rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví a nemůže být předmětem řízení podle § 80 písm. c) OSŘ“ (občanského soudního řádu). Změna žaloby na určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po R. H., soudem prvního stupně nebyla připuštěna. Protože nebyl shledán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, odvolací soud se již nezabýval žalobou věcně.

Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v nejednotném rozhodování identických sporů. Uvedla, že její bratranec a sestřenice M. H. a A. S. vedli spor o jinou nemovitost se stejným skutkovým základem, v němž Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 68/2003 a dovodil, že naléhavý právní zájem na určení je dán. Nesouhlasí se závěrem, že i v případě vyhovění žalobě by nemohla dosáhnout lepšího svého postavení. S ohledem na to, že zůstavitel zemřel v roce 1940, bylo třeba na daný případ aplikovat obecný zákoník občanský („OZO“) a nesporný patent. Rozhodnutí učiněné podle nesporného patentu je rozhodnutím procesní povahy, které nemůže založit překážku věci rozsouzené. Bude-li nalezeno nové jmění, lze dědické řízení kdykoliv znovu otevřít a návrh na jeho dodatečné projednání nelze zamítnout s poukazem na to, že původní dědické řízení bylo pravomocně skončeno. Má-li soud za to, že nebylo dostatečně osvědčeno nově najevo vyšlé jmění, pak má dědické řízení přerušit a dědice vyzvat k podání určovací žaloby v řízení sporném. Tak tomu v daném případě nebylo, neboť soud v řízení o projednání dědictví rozhodl sám tak, že žádné nově vyšlé jmění zde není. Dále se v dovolání zabývá věcí samou a dovozuje, že její právní předchůdce R. H. byl vlastníkem sporných nemovitostí až do své smrti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil právními závěry soudů obou stupňů a navrhl odmítnutí dovolání. Poukázal na to, že M. H. a A. S. uplatnili podle zákona o půdě č. 229/1991 Sb. nárok na vydání pozemků, které jsou totožné s pozemky, jež jsou předmětem tohoto sporu. Restituční řízení je vedeno u Pozemkového úřadu P.-z. pod č. j. Pokud by bylo vyhověno restitučnímu nároku, pak právní mocí rozhodnutí pozemkového úřadu by se vlastníky pozemků stali M. H. a A. S., žalovaný by v tomto sporu přestal být pasivně legitimován a žalobkyně by nemohla mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle žalovaného není možné, aby stejné nemovitosti byly předmětem restitučního řízení, jehož účastníky jsou M. H. a A. S., a předmětem soudního řízení, jehož účastníky jsou žalobkyně a žalovaný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že včasné dovolání bylo podáno oprávněnou řádně zastoupenou osobou - účastnicí řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. OSŘ).

Podmínky přípustnosti proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 odst. l písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. l písm. b) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu.

Podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud se k otázce, zda se dědicové R. H. mohou domáhat ochrany vlastnického práva k nemovitostem cestou určovací žaloby, již vyjádřil. Jak sama dovolatelka uvádí, domáhali se další dědicové určení, že R. H. ke dni smrti vlastnil nemovitosti v k. ú. N. M., obec hl. P. Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 5. 2004, č. j. 22 Cdo 2285/2003-56, zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla jejich žaloba zamítnuta. Za nesprávný považoval závěr (který byl dovoláním zpochybněn a jehož vymezením byl vázán), že určení vlastnictví brání překážka věci rozsouzené, spočívající v rozhodnutí soudu, jímž byl zamítnut návrh na projednání nemovitostí v dědickém řízení. Poté, co odvolací soud ve věci znovu rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud usnesením z 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, dovolání odmítl. Z tohoto usnesení vyplývá, že žalobě na určení vlastnického práva, kterou se žalobci domáhají ochrany podle obecného předpisu nelze vyhovět, pokud už jejich právní předchůdci neuspěli se žalobou na vydání nemovitostí podle restitučního zákona, a to zákona č. 128/1946 Sb. Uvedené rozhodnutí vychází z rozsudku Nejvyššího soudu z 11. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 1363/2005, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 5/2007, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, který je použitelný i v daném případě. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že „v období nesvobody, počínaje dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku došlo, neboť by vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy (viz dekret prezidenta republiky o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní správě a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu a v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle tehdejšího restitučního předpisu nebylo možné jej uplatnit i podle předpisu obecného (například vlastnickou žalobou).“ Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., podle kterého „žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smyslu a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“.

Dovolací soud ještě dodává, že zákonem č. 116/1994 Sb. byl novelizován § 3 zákona č. 87/1991 Sb. a nově zavedeným odstavcem druhým byl rozšířen okruh oprávněných osob tak, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6 měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v § 2 odst. l písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.

Ze stanoviska Ústavního soudu z 1. 11. 2005 rovněž vyplývá, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zejména zákony č. 87/1991Sb., č. 229/1991Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného.“ Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. června 2004, Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno není.“

Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, bylo odmítnuto [§ 234b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ].

Žalobkyně je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Náklady jsou dány odměnou advokáta podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3 064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. března 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 27. March 2007