JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 4205/2014

Zřízení nezbytné cesty

Právní věty

  1. Byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.

    Zřízení nezbytné cesty ve formě nájmu je nicméně obecně možné. Způsob, jakým soud v dané věci zřídí nezbytnou cestu, je otázkou úvahovou, kterou může dovolací soud přezkoumat jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti.

  2. Veřejnou cestou se i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (§ 1029 odst. 1 o. z.) rozumí také účelová komunikace

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Benkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, proti žalované: Energetické centrum s. r. o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Otín 3, IČO: 26051818, zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova 1682/15, o stanovení povinnosti zdržet se neoprávněného užívání cesty a o vzájemném návrhu na zřízení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 2 C 15/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. dubna 2014, č. j. 7 Co 35/2014-523, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Tomáše Kaisera, advokáta se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Havlíčkova 1682/15.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2013, č. j. 2 C 15/2010-431, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobce k pozemkům parc. č. 1132/36 a parc. č. 1128/111 v obci J. H., k. ú. O. u J. H., zejména zdržet se jejich užívání jako cesty k příjezdu a odjezdu vozidel k budově č. p. v O., postavené na pozemcích parc. č. st. 176 a st. 984 v obci J. H., k. ú. O. u J. H. (výrok I.), zřídil věcné břemeno chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 1132/36, v obci J. H., k. ú. O. u J. H., v rozsahu, který je vyznačen na geometrickém plánu č. 962-88/2012, jenž tvoří přílohu tohoto rozsudku, a věcné břemeno práva chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 1128/111 v obci J. H., k. ú. O. u J. H., a to pro každého vlastníka budovy č. p. část obce O., postavené na pozemcích parc. č. st. 176 a parc. č. st. 984, zapsané na LV č. 5337 pro obec J. H. a k. ú. O. u J. H. u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, za jednorázovou náhradu ve výši 82 665 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci jednorázovou náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 82 665 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2014, č. j. 7 Co 35/2014-523, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. změnil tak, že zřídil služebnost chůze a cesty přes pozemek parc. č. 1132/36 v k. ú. O. u J. H., obec J. H., v rozsahu, který je vyznačen v geometrickém plánu č. 962-88/2012, jenž tvoří přílohu tohoto rozsudku, a služebnost chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 1128/111 v k. ú. O. u J. H., obec J. H., a to pro každého vlastníka pozemků parc. č. st. 176 a parc. č. st. zapsaných na LV č. 5337 pro obec J. H. a k. ú. O. u J. H., u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště Jindřichův Hradec, a to pro přístup k budově č. p. a za jednorázovou náhradu ve výši 248 000 Kč, kterou je žalovaná povinna žalobci zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, když jde o otázky upravené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) Žalobce stručně shrnuje průběh řízení a rozhodnutí odvolacího soudu. Důvody dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně právně posoudil žalobcův návrh jako návrh na ochranu před imisemi podle § 1013 o. z. namísto posouzení podle § 1042 o. z. Dále odvolací soud nesprávně právně posoudil žalobcův návrh jako zneužití práva podle § 8 o. z., přičemž odvolací soud neuvedl, čím se ho měl žalobce dopustit vyjma samotného podání žaloby u soudu. Odvolací soud nesprávně přiznal žalobci náhradu za zřízení nezbytné cesty, ač měl žalobce údajně zneužít svého vlastnického práva; za této situace by žalobci neměla přináležet žádná náhrada. Zřízení nezbytné cesty odvolací soud nesprávně podrobil dvojímu právnímu režimu, když jej posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., ale dílčí otázku způsobení si nedostatku přístupu vlastním jednáním žalované posoudil podle blíže nespecifikovaného ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. Podle žalobce přitom měly být všechny znaky posouzeny podle zákona č. 89/2012 Sb. Odvolací soud se nedostatečně vypořádal s možností zřídit nezbytnou cestu jinak než jako služebnost, přičemž poukazuje na úpravu nájemního práva. Odvolací soud nesprávně zřídil služebnost cesty i k té části žalobcova pozemku, která se přimyká ke komunikaci uvnitř areálu Jitka, a. s., o níž sama žalovaná tvrdila, že na její užívání nemá jakýkoliv právní nárok a jejíž právní povahu soudy obou stupňů nestanovily. Pokud by přitom nešlo o veřejnou cestu, pak by nebyl soud oprávněn zřídit k ní se napojující nezbytnou cestu. Dále namítá vady řízení, konkrétně nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, a vytýká, že odvolací soud s ohledem na změnu právní úpravy nezrušil rozsudek soudu prvního stupně a nevrátil mu věc k dalšímu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, neboť úprava nezbytné cesty nijak nevybočuje z dřívější právní úpravy a přijatá judikatura je nadále použitelná. Vzhledem k tomu by mělo být dovolání jako nepřípustně odmítnuto. Následně se blíže vyjadřuje k jednotlivým dovolacím důvodům, které považuje za nedůvodné, a závěrem navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož bylo o zřízení věcného břemene práva cesty rozhodnuto po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. [k tomu srovnej usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněné pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v rozporu s § 237 a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Dovolatel sice v dovolání avizoval, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., ale žádnou konkrétní právní otázku v dovolání neuvedl; taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů (dovolacích námitek), aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si pak není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Pomine-li dovolací soud skutečnost, že dovolatel nevymezil řádně přípustnost dovolání, rozhodnutí soudů obou stupňů by v dovolacím přezkumu i přes uplatněné námitky obstálo.

Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil žalobcův návrh jako návrh na ochranu před imisemi podle § 1013 o. z. namísto správného posouzení podle § 1042 o. z. Dovolateli je možné přisvědčit v tom, že se domáhal zdržení se zásahu do vlastnického práva dovolatele spočívajícího v neoprávněném užívání pozemku, a proto přiléhavým by v dané situaci bylo posouzení nároku dovolatele podle § 1042 o. z. a nikoliv podle § 1013 o. z. upravujícího problematiku imisních žalob. Toto dílčí pochybení ovšem nijak podle dovolacího soudu nemohlo ovlivnit správnost závěru o nedůvodnosti žalobcem uplatněného návrhu, neboť zřízení služebnosti nezbytné cesty je na překážku vyhovění negatorní žalobě.

Kromě poukazu na nesprávnou aplikaci § 1013 o. z. však dovolání žádnou argumentaci neobsahuje, přičemž je zjevné, že dovolatel nesouhlasí s užíváním svého pozemku žalovanou právě v rozsahu, ve kterém byla žalované povolena nezbytná cesta. Ostatně, i kdyby dovolací soud zrušil napadený výrok o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobce s poukazem na to, že ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo právo nezbytné cesty povoleno žalované pravomocně, je zřejmé, že by šlo o čistě formální postup, protože v dalším řízení by vzhledem k již pravomocně povolené nezbytné cestě musel odvolací soud tento zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrdit jako věcně správný.

Na správnosti uvedeného závěru by – vzhledem k závěrům dovolacího soudu výše – ničeho nemohla změnit ani případně důvodná námitka dovolatele, že žaloba na zdržení se zásahu do vlastnického práva dovolatele není zneužitím jeho práva. Dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že neuvedl, v čem – kromě podání žaloby – má zneužití práva spočívat. Tato námitka však není důvodná, neboť odvolací soud, byť velmi stručně, vysvětlil, že na zjevné zneužití práva lze usuzovat z toho, že žalobce zneužívá omylu žalované a obchodní společnosti Jitka a. s. stran převodu sporných pozemků ve svůj prospěch. Naopak s těmito závěry odvolacího soudu dovolatel žádným způsobem nepolemizuje, když odvolacímu soudu vytýká právě a jenom to, že odvolací své závěry o zneužití práva neodůvodnil.

Svou námitku žalobce podporuje argumentací rozporující výši náhrady, která by podle jeho názoru neměla být v případě zneužití práva přiznána vůbec. Dovolatel ovšem v této souvislosti přehlíží, že závěr o zneužití práva učinil odvolací soud k nároku žalobce na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobce, nicméně náhrada za povolení nezbytné cesty se vztahuje ke vzájemnému návrhu žalované na povolení nezbytné cesty, kterému bylo vyhověno. Jinak řečeno, žalobcem uplatněný nárok se nijak k náhradě za povolení nezbytné cesty nevztahuje, zatímco podle výslovného zákonného ustanovení (§ 1029 odst. 1 o. z.) požadavek na povolení nezbytné cesty, resp. jeho vyhovění, je podmíněno náhradou za povolení nezbytné cesty. Mezi přiznáním náhrady za povolení nezbytné cesty a závěrem o zneužití práva není právní poměr, protože jde o dva různé a na sobě nezávisle uplatněné nároky. Negatorní žaloba, kterou uplatnil žalobce, nemůže být z povahy věci spojena s žádnou náhradou právě proto, že jejím prostřednictvím se vlastník brání zásahu do jeho vlastnického práva; pokud je tedy této žalobě vyhověno, žádná náhrada se nepřiznává Stejně tak se neposkytuje jakákoliv náhrada, pokud soud tuto žalobu zamítne.

Nelze se ztotožnit ani s další argumentací, že odvolací soud nesprávně podrobil zřízení nezbytné cesty dvojímu režimu, když otázku nedostatku přístupu vlastním jednáním posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., další podmínky však posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. Podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 7 Co 296/2014 (uveřejněného pod č. 78/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v řízeních o zřízení věcného břemene práva cesty zahájených do 31. 12. 2013, ve kterých soud rozhoduje ve věci po 1. 1. 2014, je nutné rozhodovat podle § 1029 o. z. [obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4258/2014 (uveřejněné pod č. C 14 617 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. V dané věci posuzoval odvolací soud nárok na zřízení nezbytné cesty v souladu s uvedenou judikaturou podle předpokladů stanovených v § 1029 a násl. o. z. To se týkalo i otázky způsobení si nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně, proti které má dovolatel nejspíše výhrady. Odvolací soud na str. 10 svého rozsudku jasně uvedl, že neshledal důvody ve smyslu § 1032 odst. 1 o. z., za nichž soud nezbytnou cestu nepovolí; zdůraznil přitom, že nelze dovodit, že by si žalovaná nedostatek přístupu způsobila z hrubé nedbalosti či úmyslně. Tyto závěry pak odvolací soud náležitě odůvodnil, přičemž dovolacímu soudu se nejeví dovozené závěry zjevně nepřiměřenými. Pouze na doplnění vyjádřil odvolací soud názor, že i kdyby byly obsahově takové důvody dány, nejednalo by se o překážku povolení nezbytné cesty proto, že vzhledem k přechodnému ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. by k těmto okolnostem nebylo možno přihlédnout v režimu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. proto, že nastaly před účinností zákona č. 89/2012 Sb. Tím však odvolací soud v žádném případě nesměřoval k aplikaci zákona č. 40/1964 Sb., jen vyjádřil právní názor, proč by se ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. neuplatnilo; s tímto názorem dovolatel věcně žádným způsobem nepolemizuje.

Důvodnou není ani námitka, že se odvolací soud řádně nevypořádal s námitkou, že by bylo možno nezbytnou cestu zřídit jinak než jako služebnost. Byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. skutečně předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jak než jako služebnost, judikatura dovolacího soudu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)] i odborná literatura (k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 198, marg. č. 3.) dovodily, že nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena. Zřízení nezbytné cesty ve formě nájmu je obecně možné, dovolatel také správně poukazuje na to, že podle § 2203 o. z. lze nájem zapsat do katastru nemovitostí, ovšem zápis nájmu do katastru nemovitostí předpokládá návrh vlastníka věci či alespoň jeho souhlas. Způsob, jakým soud v dané věci zřídí nezbytnou cestu, je otázkou úvahovou, kterou může dovolací soud přezkoumat jen z hlediska zjevné nepřiměřenosti. V posuzovaném případě odvolací soud odůvodnil, proč je namístě zřídit nezbytnou cestu ve formě služebnosti, neboť je nevhodné, aby nezbytná cesta nesvědčila pouze vlastníku nemovitosti a mohla přejít i na právního nástupce oprávněné osoby. Podle dovolacího soudu jsou dovozené závěry logicky a věcně odůvodněny, a proto jim nemá čeho vytknout. Vedle výhrady, že se odvolací soud možností povolení nezbytné cesty v jiné formě než služebností nezabýval, pak dovolání opětovně neobsahuje žádnou argumentaci s důvody, pro které v dané konkrétní věci povolil odvolací soud nezbytnou cestu jako služebnost; dovolatel nepřináší v dovolání žádnou argumentaci, prostřednictvím které by napadal správnost tohoto právního závěru a odůvodnil vhodnost povolení nezbytné cesty v režimu obligačního právního poměru.

Důvodnou pak není ani námitka směřující proti zřízení služebnosti nezbytné cesty i k té části žalobcovy parcely, která se přimyká ke komunikaci uvnitř areálu společnosti Jitka, a. s. Z dřívější judikatury k § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb. se podává, že jestliže navrhovatel označí, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno, je na soudu, aby určil, kudy cesta povede, aniž by v daném směru byl vázán návrhem [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014 (uveřejněné pod č. C 14 266 v Souboru)]. Zřízení nezbytné cesty představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby (nemovitosti), ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Soud tak na základě vlastní úvahy musí stanovit rozsah služebnosti, který by zatěžoval vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 20, str. 760)]. V posuzovaném případě odvolací soud logickým a dostatečně odůvodněným způsobem ozřejmil, proč zřídil nezbytnou cestu ve formě služebnosti navrženým způsobem. Dovolací soud úvahy odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že nejsou zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.

Jestliže dovolatel v této souvislosti namítá, že „odvolací soud nesprávně zřídil služebnost nezbytné cesty k té části žalobcovy parcely, která se přimyká ke komunikaci uvnitř areálu společnosti Jitka, a. s., jejíž povahu soudu I. a II. stupně nestanovily, zejm. neuvedly, zda jde o veřejnou cestu ve smyslu § 1029 odst. 1 NOZ“. Tato námitka není důvodná bez ohledu na to, že ve vztahu k ní není jakkoliv vymezena přípustnost dovolání.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s ohledem na místní šetření konstatoval, že „kamiony s biopalivem najíždějí do skladové haly energocentra z vnitřní komunikace areálu „Jitka“, vedoucí do vrátnice a to přes parcelu 1132/31 (dvůr), rovněž ve vlastnictví Jitky a. s., na parcelu 1132/50 (1132/42) ve vlastnictví žalovaného“. Jestliže dovolatel poukazuje na to, že „sám žalovaný tvrdil, že na její užívání nemá jakýkoliv právní nárok“, pak žádný takový závěr z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá. Naopak sám dovolatel v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně výslovně opakovaně poukazoval na to, že uvnitř areálu Jitka a. s. se jedná o účelovou komunikaci. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 (dostupném na www.nsoud.cz), pak vysvětlil, že veřejnou cestou se i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. (§ 1029 odst. 1 o. z.) rozumí také účelová komunikace.

K tvrzeným vadám řízení dovolací soud uvádí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a k tvrzeným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout toliko za situace, že shledá dovolání z jiného důvodu přípustným [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)], což se však v posuzovaném případě nestalo.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. července 2016

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Vydáno: 07. July 2016
Vloženo: 17. October 2016

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin