JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 4166/2008

Vydržení cizího pozemku spoluvlastníky

Právní věty

  1. Nejvyšší soud (…) dovodil, že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Dále (…) Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že k uchopení držby nemovitosti není třeba jejího užívání.

  2. Nadto podle názoru dovolacího soudu platí, že v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří.

22 Cdo 4166/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. R., zastoupeného Mgr. Miloslavem Půbalem, advokátem se sídlem ve Vimperku, 1. máje 116, proti žalovaným: 1) J. T. a 2) E. T., zastoupeným JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 168/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2008, č. j. 6 Co 433/2008-302, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2008, č. j. 6 Co 433/2008-302, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prachaticích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 6 C 168/2004-231, uložil žalovaným, aby „vyklidili pozemek včetně odstranění plotu“, označený v geometrickém plánu Geodetické kanceláře Ing. J. B. z 18. 11. 2003, číslo plánu 222-379/2003, jako parc. č. 33/6 o výměře 540 m2, kat. území S. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem mimo jiné pozemku parc. č. 51/2 v kat. území S. Jeho právní předchůdci rodiče K. a J. R. nabyli tento pozemek od státu (jako příděl) kupní smlouvou ze dne 27. května 1960. V katastru nemovitostí jako vlastníci sousedního pozemku parc. č. 33/1 jsou vedeni žalovaní ve společném jmění manželů). Pozemek nabyl žalovaný smlouvou o převodu nemovitostí ze dne 6. srpna 1997 od Pozemkového fondu ČR. Na podkladě provedených důkazů soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že až do postavení plotu žalovaným v roce 2004 na hranici vytyčené Geodetickou kanceláří Ing. J. B. v roce 2003 užívali část pozemku parc. č. 33/1, nyní označenou jako parc. č. 33/6 o výměře 540 m2, žalobce a jeho právní předchůdci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnictví ke spornému pozemku parc. č. 33/6 vydržením a že se tudíž důvodně domáhá ochrany svého vlastnictví. Přitom učinil skutkové zjištění, že před rokem 2004 nedošlo k posunu faktických hranic (plotu) na úkor pozemku parc. č. 33/1, tedy že žalobce a jeho právní předchůdci užívali sporný pozemek v celé jeho ploše po celou dobu jejich držby.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. 6 Co 2293/2006-267, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, že žalobce, resp. jeho právní předchůdci, vlastnictví ke spornému pozemku vydrželi. Na rozdíl od soudu prvního stupně se postavil na stanovisko, že právní předchůdci žalobce nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku. Uvedl, že v kupní smlouvě ze dne 27. května 1960 není uvedena výměra pozemku a že pokud užívali další pozemek o výměře přes 500 m2, nemohli být objektivně v dobré víře, že jim všechny pozemky patří. Patří k běžným zvyklostem, že kupuje-li někdo pozemek, seznámí se s jeho výměrou. Je výjimečné, že dojde ke koupi pozemku, aniž by kupující znal výměru pozemku, a v takovém případě nejde o zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Pokud se právní předchůdci žalobce neseznámili s výměrou kupovaného pozemku, mohli být subjektivně v dobré víře, že jsou vlastníky sporného pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“. Při zachování náležité opatrnosti mohli zjistit, že užívají pozemek o podstatně vyšší výměře, než kterou nabyli. Oprávněným držitelem sporného pozemku nemohl být ani žalobce, který tři čtvrtiny pozemků nabyl až v roce 2002, takže nemůže být splněna podmínka desetileté vydržecí doby. Držbu pozemku žalobce nemohl vykonávat na základě omluvitelného omylu, neboť s přihlédnutím k výměře sporného pozemku mohl mít pochybnosti o tom, že plocha držených pozemků neodpovídá ploše v nabývací titulech.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací rozsudkem ze dne 3. ledna 2008, č. j. 22 Cdo 220/2007-287, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2006, č. j. 6 Co 2293/2006-267, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud uvedl, že odvolací soud pominul v rozsudku uvedenou judikaturu dovolacího soudu, a dále, že „Při posouzení oprávněnosti držby žalobce vycházel nesprávně pouze z velikosti drženého pozemku, aniž by jej poměřoval s velikostí pozemku skutečně vlastněného. V daném případě výměra předmětného pozemku představuje méně než 20 % výměry pozemku č. parc 51/2 nabytého koupí do vlastnictví žalobce, aniž by se při tom přihlíželo k výměře pozemků navazujících na parcelu č. parc. 51/2, které by s ní mohly tvořit určitý celek. Ke koupi pozemku č. parc. 51/2 právními předchůdci žalobce lze také poznamenat, že k ní došlo za méně standardních okolností. Uvedený pozemek získali vedle jiných pozemků od státu jako příděl v pohraniční oblasti s neustálenými vlastnickými poměry po poválečných konfiskacích. Dovolateli je pak nutno přisvědčit i v názoru, že nelze mít za to, že mu neuplynula vydržecí doba od doby, kdy získal další tři čtvrtiny parcely č. 51/2, jestliže by si mohl započítat dobu držby svých právních předchůdců.“

Odvolací soud rozsudkem ze dne 31. března 2008, č. j. 6 Co 433/2008-302, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu opakovaně zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž mimo jiné plyne, že právním titulem, na základě kterého započalo užívání sporného pozemku právními předchůdci žalobce, je kupní smlouva z roku 1960 a že teprve v roce 2003 po zaměření pozemků bylo zjištěno, že správná hranice je jiná. Dovodil, že právní předchůdci žalobce nemohli nabýt vlastnictví předmětného pozemku vydržením podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., neboť do 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb., který institut vydržení neznal, neuplynula desetiletá vydržecí doba, a nestalo se tak ani po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. v době od 1. 4. 1982 do 31. 12. 1991, tj. do účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kdy předmětem vydržení mohly být jen věci, které mohly být předmětem osobního vlastnictví, a tím pozemky být nemohly. Dále uvedl, že z rozhodnutí bývalého Státního notářství v Prachaticích ze dne 21. ledna 1983 vyplývá, že žalobce nabyl dědictvím po otci K. R. jednu čtvrtinu domu č. p. 49 se st. parc. č. 113 a pozemku parc. č. 51/2 v kat. území S. a jednu čtvrtinu těchto nemovitostí zdědil M. R., který svůj spoluvlastnický podíl daroval žalobci darovací smlouvou ze dne 18. ledna 2002. Protože po 1. 1. 1992 bylo možno podle občanského zákoníku po novele č. 509/1991 Sb. pro účely vydržení započíst do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví, a protože byly splněny i ostatní podmínky vydržení, nabyla jednu polovinu předmětného pozemku vydržením ke dni 1. 1. 1992 J. R. a jednu čtvrtinu žalobce. M. R. z důvodu nedostatku dobré víry držitele jednu čtvrtinu označených nemovitostí vydržením nemohl nabýt. Aby někdo mohl být považován za držitele, musí fakticky věc ovládat a nakládat s ní jako s vlastní. Jednu čtvrtinu nemovitostí nabytou žalobcem od M. R. žalobce nenabyl vydržením, neboť ohledně této čtvrtiny začala žalobci běžet vydržecí doba 18. 1. 2002 a jeho dobrá víra skončila v roce 2003. Podle odvolacího soudu tak žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného pozemku v rozsahu jedné čtvrtiny a za tohoto stavu se žalobce nemůže s úspěchem domáhat toho, aby žalovaným bylo uloženo předmětný pozemek vyklidit.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nenabyl vlastnictví k jedné čtvrtině sporného pozemku. Namítl, že si může do své vydržecí doby započíst dobu, po kterou sporný pozemek drželi jeho právní předchůdci. Po dědickém řízení byl ve vztahu ke spornému pozemku podílovým spoluvlastníkem a dobrá víra se v tomto období vztahovala i na jeho podílové spoluvlastníky, tj. matku a bratra. „Nezvratnou dobrou víru právního předchůdce žalobce Milana Rapače o tom, že mu pozemek patří (ve výši jeho podílu) v celé rozloze tak, jak jej doposud užívali jeho rodiče“, zakládá dědické rozhodnutí, podle kterého nabyl jednu čtvrtinu všech nemovitostí. Závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry M. R. není správný. Po celou dobu existovala dobrá víra, že jemu, jeho spoluvlastníkům a dříve jeho rodičům svědčilo vlastnické právo k celému pozemku parc. č. 51/2 v původních hranicích, a to na základě omluvitelného omylu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu, pokud důvodem zamítnutí žaloby bylo, že žalovaní zůstávají z jedné čtvrtiny spoluvlastníky předmětného pozemku, neboť tuto jeho ideální část bratr žalobce Milan Rapač nevydržel, protože ji fakticky nedržel a ani s ní nenakládal jako s vlastní.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 949 dovodil, že držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Dále v rozhodnutí ze dne 22. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod č. C 2732, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že k uchopení držby nemovitosti není třeba jejího užívání.

Nadto podle názoru dovolacího soudu platí, že v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří.

Z výše uvedeného přinejmenším vyplývá, že žalovaní pozbyli své vlastnictví k předmětnému pozemku v celém rozsahu. Proto není právní posouzení věci odvolacím soudem správné.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 19. July 2010
Vloženo: 04. April 2011

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. na klíč