JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3565/2013

Společné jmění manželů - příslušenství hlavní věci

Právní věty

  1. Ačkoliv je příslušenství věci určeno k tomu, aby bylo užíváno společně s věcí hlavní, nemusí vždy příslušenství následovat i právní osud věci hlavní. Přeneseno do řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů soud není povinen nutně přikázat příslušenství hlavní věci tomu z účastníků, který se stane vlastníkem věci hlavní.

22 Cdo 3565/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně J. N., zastoupené JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti žalovanému L. N., zastoupenému Mgr. Evou Zhřívalovou, advokátkou se sídlem v Českém Brodě, nám. Arnošta z Pardubic 11, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 231/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co 585/2012-316, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co 585/2012-316, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. června 2012, č. j. 9 C 231/2006-255, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. června 2012, č. j. 9 C 231/2006-255, z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal a) do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem dům č. p. 105 na pozemku parc. č. st. 396 (dále jen „dům“) zapsaný na LV č. 424 pro obec Ch., k. ú. B. u Č. B. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín s příslušenstvím sestávajícím z žumpy na pozemku parc. č. 91 u domu č. p. 105, b) do výlučného vlastnictví žalobkyně stavby: 1) oplocení na pozemcích parc. č. 91, 86/1 a 86/2, 2) na pozemku parc. č. 86/1 chlívek a přístřešek, žumpu u chlívku, skleník, zemní sklep, nádrž na vodu, hnojiště (výrok I.). Z pohledávek, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně aktiva ze smlouvy o penzijním připojištění ve výši 55 721,11 Kč a aktiva na účtu stavebního spoření ve výši 22 756,40 Kč (výrok II.). Přikázal žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 467 990 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. a V.).
Ohledně domu se stalo v řízení zjevným, že žádný z účastníků nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení podílu druhého, proto nezbylo než dům přikázat do podílového spoluvlastnictví oběma účastníkům rovným dílem. Soud prvního stupně zároveň do podílového vlastnictví přikázal i žumpu na pozemku par. č. 91, neboť ji nelze užívat jinak než s domem, a proto se zjevně jedná o příslušenství domu. Ostatní stavby se nacházejí na pozemku parc. č. 86/1, ve výlučném vlastnictví žalobkyně (oplocení ještě navíc i na pozemcích parc. č. 91 a 86/2), který s domem bezprostředně nesousedí. Užívání těchto staveb není bezprostředně spojeno s užíváním domu, lze je užívat zcela samostatně a nezávisle na užívání domu, a proto je soud prvního stupně přikázal do vlastnictví žalobkyně. Pohledávky ze stavebního spoření a penzijního připojištění byly rovněž přikázány žalobkyni, která příslušné smlouvy uzavřela. Trvalé porosty, rybník, sušák na prádlo a zpevněnou betonovou plochu soud prvního stupně nepovažoval za samostatné věci ve smyslu práva, ale za součást pozemků parc. č. 91 a č. 86/1, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Vzhledem k tomu, že tyto věci byly pořízeny ze společných prostředků patřících do společného jmění manželů, je žalobkyně povinna nahradit to, co na jejich pořízení bylo ze společného jmění manželů vynaloženo. Jelikož hodnota, která připadá jednotlivým účastníkům je rozdílná, uložil soud prvního stupně žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání vypořádacího podílu 467 990 Kč.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 25 Co 585/2012-316, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků rovným dílem dům s příslušenstvím sestávajícím se z žumpy na pozemku parc. č. 91 u domu č. p. 105, chlívku, žumpy u chlívku, přístřešku, skleníku, zemního sklepa a hnojiště, vše na pozemku parc. č. 86/1 v k. ú. B. u Č. B. a oplocení na pozemcích parc. č. 91, 86/1 a 86/2 v k. ú. B. u Č. B. Z pohledávek, jež měli účastníci ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně aktiva ze smlouvy o penzijním připojištění ve výši 21 900 Kč a aktiva na účtu stavebního spoření ve výši 22 756,40 Kč (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 76 024 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Podle odvolacího soudu dům i další stavby stojí na pozemcích ve výlučném vlastnictví žalobkyně, nicméně dům užívá výlučně žalovaný, a to již od roku 2006. Žalobkyně nemá finanční prostředky na vyplacení zákonného podílu žalovanému a žalovaný nemá zájem o přikázání domu, který se nachází na výlučných pozemcích ve vlastnictví žalobkyně. Za těchto okolností je přikázání domu včetně jeho součástí a příslušenství do podílového spoluvlastnictví účastníků vhodným, účelným a spravedlivým řešením, kdy se každému dostane jeho zákonného podílu, přičemž žalovaný bude mít uspokojenou potřebu bydlení. Za situace, kdy v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů není možné dům prodat a rozdělit mezi účastníky výtěžek prodeje, je přikázání do podílového spoluvlastnictví jediným účelným řešením. Navíc „z dokazování soudu je známo“, že žalobkyně není solventní. Důvodnou není ani námitka žalovaného, že není možné přikázat dům s příslušenstvím a součástmi do podílového spoluvlastnictví účastníků, pokud s tímto řešením nesouhlasí. Odvolací soud se následně zabýval dalšími okolnostmi, načež dovodil, že domovní přípojky elektřiny, vody a kanalizace a žumpa vybudovaná za účelem řešení odpadového hospodářství domu jsou součástí domu, neboť svou povahou k domu náleží a nemohou být od něj odděleny, aniž by se tím dům znehodnotil. Na žumpě jako součásti domu ničeho nemění ani skutečnost, že dům je v současné době připojen i na veřejnou kanalizaci. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že příslušenstvím domu jsou také chlívek, žumpa u chlívku, přístřešek, skleník, zemní sklep, hnojiště a oplocení pozemků, neboť byly vybudovány za trvání manželství z prostředků společného jmění manželů, a to za účelem, aby byly s domem užívány. Jelikož příslušenství sdílí osud věci hlavní, je nutno i příslušenství přikázat do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení.

Odvolací soud se následně zabýval věcmi, které byly zapracovány do pozemků ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Jelikož se však žalovanému nepodařilo výdaje a jejich konkrétní výši prokázat, některé investice proto nevypořádal. Co se týče penzijního připojištění, žalobkyně prokázala, že část peněžních prostředků jí přispěl zaměstnavatel, a to přímo na účet penzijního připojištění. Jelikož žalobkyně s těmito peněžními prostředky nemohla disponovat, nestaly se podle odvolacího soudu součástí společného jmění manželů. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně zahrnul do vypořádání společného jmění manželů i finanční prostředky investované na leasing vozidla, naopak v souladu se soudem prvního stupně nevypořádal hypoteční úvěr. Vzhledem k tomu dospěl k závěru, že žalobkyně je povinna na vyrovnání vypořádacích podílů žalovanému doplatit 76 024 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu vyjma rozhodnutí ohledně vypořádání stavebního spoření a leasingových splátek na automobil podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Žalovaný sice v průběhu řízení souhlasil s tím, aby byl dům přikázán do podílového spoluvlastnictví účastníků, nicméně souhlas vyslovil za předpokladu, že vedlejší stavby budou přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně a ta bude povinna zaplatit žalovanému zákonný podíl. Když však odvolací soud v průběhu odvolacího řízení avizoval, že i vedlejší stavby hodlá přikázat do podílového vlastnictví účastníků, žalovaný uvedl, že nesouhlasí ani s přikázáním domu do podílového spoluvlastnictví. Přes nesouhlas žalovaného byly dům i vedlejší stavby přikázány do podílového spoluvlastnictví účastníků, čímž došlo k posouzení věci v rozporu s platnou právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaný nemůže za to, že se žalobkyně z domu odstěhovala a on tam zůstal bydlet sám. Nemá v úmyslu v domě zůstat, chtěl by si zajistit vlastní bydlení, které nebude na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně, což značí další problémy, nicméně k tomu potřebuje finanční prostředky, které by získal dorovnáním svého zákonného podílu. Tvrzení žalobkyně, že nemá finanční prostředky na výplatu zákonného podílu, nebylo nijak prokázáno a lze se domnívat, že by žalobkyně mohla podíl vyplatit například z prodeje části svých nemovitostí, které výlučně vlastní. Navíc sama žalobkyně během řízení navrhovala, že žalovanému vyplatí polovinu hodnoty vedlejších staveb. Vedlejší stavby nejsou ostatně příslušenstvím domu, nýbrž příslušenstvím pozemku, a proto by měly připadnout žalobkyni. Zakládat k některým stavbám (například ke studni či ke kůlně) podílové spoluvlastnictví se jeví jako nepraktické a značící další problémy do budoucna, nehledě na to, že zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se snaží o to, aby vlastník pozemku byl i vlastníkem staveb na něm umístěných. Vedlejší stavby stojí na jiných pozemcích neodlišných od toho, na němž stojí dům, tyto pozemky tvoří samostatný celek, který je možné samostatně převádět na třetí osobu, přičemž žalovaný na tento prodej nebude mít žádný vliv, neboť stavby nejsou evidovány v katastru nemovitostí. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neprovedl místní šetření, a proto není oprávněn měnit kvalifikaci soudu prvního stupně. Proto trvá na tom, aby předmětné vedlejší stavby byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně.

Dále nesouhlasí s tím, že do společného jmění manželů nespadají peněžní prostředky ve výši 23 356 Kč, které žalobkyni na její penzijní připojištění přispěl zaměstnavatel. Závěr odvolacího soudu, že tyto peněžní prostředky nebyly žalobkyni vyplaceny, a nedostaly se tak do její dispozice, když byly poukazovány přímo na účet penzijního pojištění, je v rozporu s platnou právní úpravou, podle které jsou součástí společného jmění manželů i majetková práva. Co se týče dalších částí napadeného rozsudku, žalovaný setrvává na svých stanoviscích uvedených v odvolání. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření zdůrazňuje, že dům s dalšími nemovitostmi již řadu let užívá výlučně žalovaný, přičemž dům není možné užívat bez současného užívání všech vedlejších staveb. Následně shrnuje část judikatury dovolacího soudu týkající se vypořádání společného jmění manželů, přičemž především zdůrazňuje, že lze výjimečně dům ve společném jmění manželů přikázat i do podílového spoluvlastnictví. Závěrem navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Jelikož k zániku společného jmění manželů a k jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. dubna 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným na poštu dne 25. července 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud pochybil, když přikázal dům ve společném jmění manželů stojící na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobkyně do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení.

Při posouzení podmínek, za kterých lze vypořádat věci tvořící součást společného jmění manželů jejich přikázáním do podílového spoluvlastnictví, nepostupoval odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání je proto přípustné i důvodné.

Podle § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem. Při vypořádání se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

Ustanovení § 149 odst. 2, 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009 (uveřejněný pod č. C 8062 a č. C 8 268 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 2597/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 4313/2009 (oba dostupné na www.nsoud.cz)].

Společné jmění manželů se zpravidla vypořádává tak, že se jednotlivé položky náležející do zaniklého společného jmění manželů přikáží do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení, přičemž soud tak může učinit i proti jejich vůli [viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004 (uveřejněný pod č. C 3096 v Souboru) nebo rozsudek ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2014, 13-14, str. 510)]. Dovolací soud nicméně v minulosti připustil, že společné jmění manželů, do něhož náleží nemovitost, může být výjimečně vypořádáno i tím způsobem, že soud přikáže nemovitost do podílového spoluvlastnictví účastníků. Jedná se však o rozhodnutí výjimečné, dané okolnostmi konkrétního případu, kdy jiné řešení není přijatelné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000 (publikovaný pod č. C 496 v Souboru), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2004, sp. zn. 30 Cdo 1510/2002 (publikovaný pod č. C 2 295 v Souboru), kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro vypořádání společného jmění přikázáním do podílového spoluvlastnictví].

Nicméně i v těch případech, kdy soudní praxe připustila vypořádání společného jmění přikázáním věcí do podílového spoluvlastnictví, zdůraznila, že se jedná o řešení odůvodněné individuálními okolnostmi daného případu a tento způsob vypořádání připustila tam, kde vedle staveb byly do podílového spoluvlastnictví přikázány i pozemky, na kterých se tyto stavby nacházely, tj. byl založen společný vlastnický režim k pozemkům i stavbám na nich se nacházejícím [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 2846/2012 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 1969, sp. zn. 4 Co 313/69 (publikované pod č. 76/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

Nejvyšší soud dále dovodil, že soud nemůže vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví (obdobně společné jmění manželů), jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do výlučného vlastnictví druhému z účastníků, neboť soud nemůže rozhodnutím vytvořit právní stav, kdy by nebylo jisto, zda a jaké má vlastník stavby právo k části pozemku, na němž stavba stojí, a kdy by vlastník stavby neměl zajištěn ani přístup ke stavbě [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 180/2005 (uveřejněný pod č. C 3 706 v Souboru)]. Soud přitom sám nemůže zřídit věcné břemeno, neboť tento postup zákon výslovně připouští pouze při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, případně při vypořádání od počátku neoprávněné stavby, což není tento případ [srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. listopadu 1986, sp. zn. 3 Cz 63/86 (publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 1/1988)].

V rozsudku ze dne 5. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 1187/2008 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 2, str. 56), Nejvyšší soud v souvislosti s bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů uvedl, že „pokud by tu byly v době rozhodování soudů tak závažné skutečnosti, že přikázání domu vlastníkovi pozemku by bylo ve zjevném rozporu s § 150 obč. zák. [obdobně § 149 obč. zák. v případě společného jmění manželů], nebylo by možno uvedený judikatorní závěr nadřadit zákonnému pravidlu, vyjádřenému v tomto ustanovení“.

Ačkoliv se tyto judikatorní závěry vztahují na situaci, kdy je stavba přikazována do výlučného vlastnictví účastníka odlišného od účastníka, který vlastní pozemek pod stavbou, lze nosné důvody rozhodnutí vztáhnout i na situaci, kdy má být stavba na pozemku ve vlastnictví jen jednoho z účastníků přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť se jedná do značné míry o obdobnou situaci. Z toho důvodu soud primárně nemá vypořádat společné jmění manželů, jehož předmětem je stavba zřízená na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z účastníků, tak, že by tuto stavbu přikázal do podílového spoluvlastnictví obou účastníků, ledaže by tento postup odůvodňovaly natolik závažné skutečnosti, že by přikázání stavby vlastníkovi pozemku bylo ve zjevném rozporu s § 149 obč. zák., například ve zjevném rozporu se zájmem nezletilých dětí, nebo že by jiné řešení bylo zjevně nepřijatelné.

Jelikož je přikázání domu ze společného jmění manželů stojícího na pozemku ve vlastnictví jen jednoho z účastníků řízení do podílového spoluvlastnictví výjimkou z pravidla, že by stavba měla v zásadě připadnout vlastníkovi pozemku, čímž ostatně dochází ke sjednocování vlastnických režimů tak, jak to předpokládá zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 506, § 3054 o. z.), je třeba aplikaci této výjimky řádně odůvodnit a podložit relevantními důvody, proč judikaturou preferované řešení není v dané situaci přijatelné.

V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že se stalo v průběhu řízení zjevným, že žádný z účastníků nemá dostatek finančních prostředků na vyplacení podílu druhého, což „sami účastníci potvrdili“. Proto soudu prvního stupně podle jeho závěrů nezbylo než tento dům přikázat do podílového spoluvlastnictví oběma účastníkům stejným dílem, neboť jiný způsob vypořádání není za této situace reálný. Taktéž podle odvolacího soudu je namístě přikázat dům do podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť sice dům i další stavby stojí na pozemcích, jež jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně, ale současně bylo prokázáno, že od roku 2006 dům užívá výlučně žalovaný a žalobkyně nemá finanční prostředky na vyplacení zákonného podílu žalovanému, přičemž žalovaný nechce přikázat dům do svého výlučného vlastnictví za situace, kdy pozemek pod stavbou je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Za těchto okolností je přikázání domu (včetně jeho součástí a příslušenství) do podílového spoluvlastnictví účastníků vhodným, účelným a spravedlivým řešením, kdy se každému z účastníků dostane jeho zákonného podílu, se kterým může dále nakládat. Žalovaný navíc bude mít uspokojenu potřebu bydlení. Pokud v rámci soudního řízení o vypořádání společného jmění manželů není možné nemovitosti prodat a rozdělit mezi účastníky výtěžek z prodeje, je přikázání do podílového spoluvlastnictví jediným účelným řešením za situace, kdy je „z dokazování soudu známo, že žalobkyně není solventní“.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem obou soudů, že výjimečným důvodem pro přikázání stavby ve společném jmění manželů stojícího na pozemku jen jednoho z účastníků do podílového spoluvlastnictví účastníků může být s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu i tíživá finanční situace toho z účastníků, jemuž pozemek pod stavbou náleží. Tíživá finanční situace však musí být podle dovolacího soudu takového charakteru, že tomuto účastníku zabraňuje, aby vyplatil druhému účastníkovi jeho vypořádací podíl, aniž by mu přitom současně reálně hrozily závažné sociální důsledky, přičemž tuto situaci není možné vyřešit prostřednictvím například půjčky, úvěru či prodejem části svého majetku.

Vedle možného vypořádání společného jmění manželů výjimečným založením podílového spoluvlastnictví totiž aktuální judikatura Nejvyššího soudu také zdůrazňuje při vypořádání společného jmění manželů i úvahu o možné delší lhůtě k plnění ke splnění uložené povinnosti k vyplacení vypořádacího podílu. Tímto způsobem totiž dochází k vypořádání způsobem, kdy věc je přikázána některému z manželů a majetkové poměry, jež často neumožňují okamžité vyplacení vypořádacího podílu, se promítají právě do delší lhůty k plnění. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, (dostupném na www.nsoud.cz), formuloval závěr, že majetkové poměry účastníků samy o sobě (pokud nemají alespoň částečně původ v chování druhého účastníka, výjimečně i v péči o rodinu) nemohou vést k disparitě podílů. Na druhou stranu však soudy nemohou přehlížet i někdy velmi negativní důsledky toho, že jeden z účastníků musí platit druhému na vyrovnání podílu částku přesahující jeho majetkové možnosti. Proto je třeba zvážit, zda v takové situaci nerozložit plnění na splátky, a to zejména tam, kde je nepochybné, že účastník není objektivně schopen plnění ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku poskytnout. Rozhodnutí soudu se v takovém případě musí opírat o konkrétní skutečnosti a o racionální důvody, které jej vedly k tomu, že stanovil delší lhůtu k plnění nebo peněžité plnění rozvrhl na jednotlivé splátky. Soud musí v těchto případech zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran; jeho rozhodnutí tedy musí obstát v testu proporcionality [k uvedenému závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014 (dostupném na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě nicméně dovolací soud nemůže přikročit k přezkumu, zdali jsou závěry soudů obou stupňů v souladu s uvedenými závěry dovolacího soudu, neboť soudy obou stupňů zatížily mimo jiné svá rozhodnutí vadou řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti skutkového zjištění ohledně finanční situace žalobkyně.

Nejvyšší soud připomíná, že je povinností soudu (což se přiměřeně vztahuje i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, obzvláště v situaci, kdy odvolací soud v odvolacím řízení prováděl dokazování a z důkazních prostředků činil skutková zjištění, jež shledal za zásadně významná pro právní posouzení věci) v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.). Rozhodnutí, které nerespektuje zásady uvedené v citovaném ustanovení, je nepřezkoumatelné (pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů) [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo 2478/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Nepřezkoumatelný je i takový rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99 (uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3947/2007 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Soud prvního stupně považoval „za zjevné“, že žalobkyně nemá dostatek finančních prostředků, aby dovolatele vyplatila, taktéž odvolací soud dovodil, že žalobkyně nemá finanční prostředky na vyplacení zákonného podílu žalovanému. Oba soudy nicméně v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedly, z čeho konkrétně svá skutková zjištění o tíživé finanční situaci žalobkyně dovozují, a již vůbec se nezabývaly otázkou, zdali je žalobkyně tuto svou finanční situaci schopna reálně vyřešit. Z rozhodnutí soudů obou stupňů se ostatně nepodávají žádné konkrétní závěry a zjištění ohledně celkových majetkových poměrů žalobkyně, ani hodnota stavby domu a od ní se odvíjející se výše vypořádacího podílu, který se by se vztahoval k tomuto domu v případě, že by byl přikázán do výlučného vlastnictví žalobkyně. Soudy při svém rozhodnutí ostatně žádným způsobem nezohlednily ani možné přikázání domu do výlučného vlastnictví žalobkyně s možnou úvahou o delší lhůtě k plnění a neporovnaly tuto možnou alternativu s výjimečností přikázání vypořádávané věci do podílového spoluvlastnictví. Za této situace je právní posouzení věci neúplné a předčasné, a tudíž nesprávné; dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl uplatněn právem.

Dovolatel dále namítal, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně právně posoudil povahu některých samostatných věcí jako příslušenství domu.

Tato námitka je důvodná, neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány (§ 121 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud v minulosti dovodil, že mezi věcí a její součástí vznikají obdobné funkční vazby jako mezi věcí a jejím příslušenstvím; rozdíl tu spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (uveřejněný pod č. C 2 468 v Souboru)]. Aby se věc stala příslušenstvím, je zapotřebí splnění dvou podmínek: musí náležet vlastníku věci hlavní a současně musí být tímto vlastníkem určena k tomu, aby byla s hlavní věcí trvale užívána. V případě, že je nově vytvořena samostatná věc, nestačí k tomu, aby se stala příslušenstvím jiné (hlavní) věci jen to, že je s ní trvale užívána, ale je třeba, aby již od svého vzniku patřila vlastníku věci hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2011, č. j. 22 Cdo 2106/2009 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Pro klasifikaci věci jako příslušenství vždy záleží na konkrétních okolnostech věci [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010, uveřejněné pod č. C 10 048 v Souboru)].

Dovolací soud dále dovodil, že věc tvořící příslušenství je samostatným předmětem právních vztahů a její právní osudy mohou být odlišné od osudu věci hlavní [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2011, č. j. 22 Cdo 2106/2009 (uveřejněný pod č. C 9673 v Souboru). Úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb. neměla ustanovení o tom, že by na nabyvatele věci hlavní přecházelo i příslušenství věci. K převodu příslušenství na nabyvatele věci hlavní je třeba vždy projevit zákonem předepsaným způsobem vůli převést i příslušenství. Nebyla-li totiž vůle převést i příslušenství věci hlavní právně významným způsobem projevena, příslušenství na nabyvatele věci hlavní nepřecházelo, když případný opačný názor nebylo možno opřít o žádné zákonné ustanovení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2004, sp. zn. 30 Cdo 63/2003 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Důsledkem toho vlastnictví k věci tvořící příslušenství lze převádět bez současného převodu vlastnictví k věci hlavní, a to bez ohledu na hospodářskou neúčelnost takového rozdělení vlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy 1998, č. 6, str. 331)].

V posuzovaném případě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že chlívek, žumpa u chlívku, přístřešek, skleník, zemní sklep, hnojiště a oplocení jsou samostatnými věcmi ve smyslu práva a zároveň jsou příslušenstvím domu, neboť byly účastníky řízení vybudovány pro to, aby byly s tímto domem užívány. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, proto je nutno, pokud věc hlavní (dům) byla přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků, přikázat do podílového spoluvlastnictví i toto příslušenství. Pouze takovéto rozhodnutí má být podle odvolacího soudu účelné a má logiku, neboť tyto stavby samy o sobě bez domu nemohou plnit svůj doplňkový účel a pouze s domem tvoří funkční celek.

Aniž by dovolací soud přezkoumával závěry odvolacího soudu o kvalifikaci výše uvedených věcí jakožto příslušenství domu, neboť i v takovém případě by se jednalo o samostatné věci v právním smyslu, nelze se bez dalšího ztotožnit s řešením, které odvolací soud zvolil, a sice že tyto věci přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků řízení. Závěry odvolacího soudu neobstojí již proto, že dovolací soud neshledal v této fázi řízení správným základní závěr o přikázání domu do podílového spoluvlastnictví.

Odvolací soud své rozhodnutí ohledně těchto vedlejších věci založil na primární – blíže nerozvedené - úvaze, že „příslušenství věci sdílí osud věci hlavní“.

Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že ačkoliv je příslušenství věci určeno k tomu, aby bylo užíváno společně s věcí hlavní, nemusí vždy příslušenství následovat i právní osud věci hlavní. Přeneseno do řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů soud není povinen nutně přikázat příslušenství hlavní věci tomu z účastníků, který se stane vlastníkem věci hlavní.

Tyto právní závěry jsou obzvláště významné v poměrech projednávané věci, která je do značné míry charakterizována individuálními okolnostmi. Dům jakožto věc hlavní a další příslušenství, které jsou součástí zaniklého společného jmění manželů, se totiž nacházejí na nemovitostech ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Vzhledem k tomu pokud odvolací soud měl za to, že jsou zde mimořádné důvody pro to, aby byl dům přikázán do podílového spoluvlastnictví účastníků, nelze na základě údajné účelnosti a logiky věci dospět k (až automatickému) závěru, že do podílového spoluvlastnictví má být přikázáno i příslušenství hlavní věci. Ba naopak je třeba pečlivě zkoumat, zdali příslušenství i nadále může plnit roli, kterou plnilo během existujícího společného jmění manželů. Jestliže totiž žalovaný mohl v době existujícího manželství užívat jak dům a jeho příslušenství na základě práva vycházejícího ze společného jmění manželů, tak i pozemky ve výlučném vlastnictví žalobkyně na základě odvozeného užívacího práva daného manželským vztahem, po zániku manželství toto odvozené právo zaniklo, a žalovaný tak k příslušenství domu pozbyl přístup. Nelze pominout navíc skutečnost, že i když výše uvedené věci podle závěrů odvolacího soudu tvoří příslušenství domu, fakticky měly sloužit také k řádnému obdělávání pozemků ve výlučném vlastnictví žalované. Obzvláště je to zřejmé u oplocení, které je za obvyklého stavu (stav, kdy pozemek a na něm stojící oplocení podléhají jednotnému vlastnickému režimu) považováno za příslušenství k pozemku a ne ke stavbě na pozemku stojící [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2011, sp. zn. 22 Cdo 370/2010 (uveřejněné pod č. C 10 048 v Souboru)].

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v otázce vypořádání příslušenství domu neobstojí, a proto je dovolací důvod nesprávného právního posouzení uplatněn právem.

Dovolatel také napadá závěr odvolacího soudu, že do společného jmění manželů nespadají peněžní prostředky ve výši 23 356,- Kč, které zaměstnavatel přispěl žalobkyni na její penzijní připojištění.

V této části však dovolání není přípustné, protože byla napadena část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o plněním nepřevyšujícím 50 000 Kč (23 356 Kč) ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.

Závěrem dovolací soud poznamenává, že dovolatel odkazoval i na důvody obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Takový postup je však v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení, a proto se dovolací soud námitkami obsaženými v odvolání nemohl zabývat.

Jelikož soudy obou stupňů zatížily své rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jelikož rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v celém rozsahu jak rozsudek odvolacího soudu, tak soudu prvního stupně (neboť jeho právní posouzení je taktéž nesprávné v části týkající se přikázání domu do podílového spoluvlastnictví) a podle § 243e odst. 2 o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].

Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. července 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu

Vydáno: 22. July 2015
Vloženo: 09. October 2015

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. od 26 000,-