JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 33/2004

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) A. V., 2) M. V., zastoupeným advokátem, 3) V. L., 4) D. L., zastoupeným advokátkou, 5) B. K. a 6) J. K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 334/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. 26 Co 82/2003-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2003, č. j. 26 Co 82/2003-75, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem níže uvedených nemovitostí. Přestože je nabyl děděním po své matce, jsou k nim v příslušném katastru nemovitostí duplicitně vedeni jako vlastníci žalovaní; těm bylo k pozemkům zřízeno právo osobního užívání pozemků, které se později mělo transformovat na právo vlastnické. Stát však koupil sporné pozemky od nevlastníka a tak právo osobního užívání nemohl platně zřídit.

Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. září 2002, č. j. 5 C 334/2000-28, určil, „že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 456 pro k. ú. Z. a sice pozemků č. pst. 148 o výměře 170 m2, zastavěná plocha bez domu, st. 160 o výměře 126 m2, zastavěná plocha bez stavby, st. 181 o výměře 223 m2, zastavěná plocha bez domu, 321/6 o výměře 734 m2, zahrada, 321/7 o výměře 723 m2, zahrada, 321/8 o výměře 1117 m2, zahrada“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobcovi rodiče sporné pozemky koupili 28. 5. 1953 od A. Š. a žalobce je do svého vlastnictví nabyl dědictvím po matce. Sporné pozemky pod novými parcelními čísly ale A. Š. prodal v roce 1976 znovu, a to státu, zastoupenému bývalým MNV Z. K jednotlivým částem těchto pozemků posléze zřídil příslušný orgán státní správy správními rozhodnutími právo osobního užívání pro žalované 5) a 6, dále pro manžele P., od nichž jejich část koupili žalovaní 1) a 2), a pro paní P., od které její část koupili žalovaní 3) a 4). Dohody o osobním užívání těchto pozemků, uzavřené na základě zmíněných správních rozhodnutí, nebyly platné, neboť kupní smlouvy, kterými pozemky převedl A. Š. na stát, prohlásil Okresní soud Praha – západ rozsudkem z 21. 11. 1991, č. j. 5 C 10/91-23, za neplatné. Vlastnické právo k pozemkům nezískali žalovaní ani vydržením, neboť nebyli oprávněnými držiteli. Od počátku jejich užíváni si totiž byli vědomi, že jde o pozemky ve vlastnictví státu a o svém vlastnictví mohli být přesvědčeni až od 1. 1. 1992, kdy se právo osobního užívány změnilo na právo vlastnické a teprve od té doby započal běh desetileté vydržecí lhůty. Ta ale byla přerušena nejen podáním žaloby v roce 2000, ale již v září 1992, kdy žalovaní obdrželi usnesení Krajského soudu v Praze týkající se řízení, jímž se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva a v jeho rámci proběhlo v roce 1991 mezi žalobcem a žalovanými mimosoudní jednání.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 30. května 2003, č. j. 26 Co 82/2003-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho právním závěrem. Konstatoval, že právo osobního užívání pozemků bylo žalovaným resp. jejich právním předchůdcům zřízeno v souladu s § 198 až 218 občanského zákoníku (ObčZ) v tehdy platném znění. Přestože Okresní soud Praha – západ shora zmíněným rozsudkem prohlásil kupní smlouvy, na základě nichž stát nabyl k předmětným pozemkům vlastnické právo, za neplatné, nemohla mít tato skutečnost vliv na neúčinnost rozhodnutí orgánu státní správy o přidělení pozemků do osobního užívání, na základě nichž byly posléze uzavřeny dohody o osobním užívání pozemků. Soudní rozhodnutí, kterým bylo určeno, že kupní smlouva je neplatná s účinky ex tunc, nabylo právní moci až za několik let po vydání rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání. Z pohledu pozdějšího soudního rozhodnutí jsou rozhodnutí ONV P. o zřízení práva osobního užívání pozemků vadná, neboť šlo o pozemky, které se nenacházely v socialistickém společenském vlastnictví podle tehdejšího § 199 ObčZ. Přes tuto právní vadu ale nebylo možno v soudním řízení zrušit příslušná správní rozhodnutí, neboť podle § 67 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, rozhodnutí, kterým byl účastníkovi dán souhlas k občanskoprávnímu úkonu, nelze ve správním mimoodvolacím řízení zrušit nebo změnit, jestliže účastník řízení nabyl práv v dobré víře. Ta nebyla ničím zpochybněna a na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo účastníkům správního řízení právo, aby s nimi byly uzavřeny dohody o osobním užívání pozemků. Ve správním řízení platí předpoklad správnosti správního aktu do doby, než bude zrušen nebo změněn. V daném případě nejde o správní akty nicotné, od počátku neexistující. Odvolací soud dále odkázal na § 872 odst. 1 věta prvá ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., na právní názor Ústavního soudu plynoucí z jeho rozhodnutí pod sp. zn. II. ÚS 103/96 a na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 333/1993.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je s odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Připomíná všechna skutková zjištění, která měl odvolací soud pro své rozhodnutí k dispozici a která shrnul do závěru, že osobní užívání pozemků bylo žalovaným resp. jejich právním předchůdcům zřízeno v souladu s tehdy platnými právními předpisy a že všechna rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemků do osobního užívání byla projevem státní moci a nikoliv projevem vůle státu jako vlastníka; pro správní rozhodnutí platil předpoklad jejich správnosti a k jejich zrušení nebo změně nemohlo dojít vzhledem ke lhůtám pro přezkum správních rozhodnutí. Podle § 872 odst. 1 ObčZ se právo osobního užívání transformovalo v právo vlastnické. Dovolatel nicméně s odkazem na úpravu práva osobního užívání pozemků v tehdejším ObčZ a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu – rozhodnutí pod sp. zn. 22 Cdo 1193/98, 2 Cdo 1134/96 nebo 22 Cdo 2273/98 – namítá, že právní posouzení věci zvolené odvolacím soudem je nesprávné. Dále poukazuje na § 872 odst. 5 a 6 ObčZ. Jako významné připomíná skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovaní již v prosinci roku 1991 v důsledku mimosoudního jednání pozbyli dobrou víru, která byla ve smyslu § 872 odst. 6 ObčZ nezbytná pro to, aby po 1. lednu 1992 mohli jako oprávnění držitelé vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům. Žalovaní však takové mimosoudní jednání shodně popírali; s jejich tvrzením se ale měl odvolací soud vypořádat – měl je buď odmítnout jako nepřípustné podle § 205a OSŘ anebo dokazování doplnit stran vyvrácení nebo potvrzení skutkových zjištění. V této souvislosti připojuje k dovolání pozvánku obecního úřadu na jednání o pozemcích z 10. 12. 1991. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaní 1) a 2) podrobně analyzují všechny okolnosti, jež vedly odvolací soud k jeho skutkovým i právním závěrům, s nimiž se ztotožňují. Poukazují na to, že podání žaloby v tomto řízení je v rozporu s dobrými mravy podle 3 odst. 1 ObčZ. Tento závěr odůvodňují kromě dalšího podrobným odkazem na okolnosti prodeje pozemků A. Š. manželům K. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

K dovolání se vyjadřují i žalovaní 5) a 6), kteří rovněž považují právní závěry odvolacího soudu za správné. Pokud jde o dovolatelovu námitku, že odvolací soud nepostupoval správně nevypořádal-li se dostatečně formálně s údaji soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku na str. 5 předposlední odstavec, nedošlo tím k vadě řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhují rovněž, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Přezkoumávané rozhodnutí řeší věc v rozporu s rozhodnutím publikovaným pod č. 20/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Jestliže stát převzal pozemek bez právního důvodu nebo na základě neplatného právního úkonu, nestal se jeho vlastníkem a k tomuto pozemku nemohlo být platně zřízeno právo osobního užívání pozemku (§ 39, § 199 odst. 1 ObčZ ve znění účinném do 31. 12 1991). Dohoda o zřízení práva osobního užívání k pozemku, který byl v soukromém vlastnictví třetí osoby, se příčila § 199 odst. 1 ObčZ a byla neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 ObčZ. Na základě absolutně neplatné dohody nemohlo právo osobního užívání vzniknout (k tomu viz též zprávu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů SR ve věcech týkajících se osobního užívání pozemků, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu SR 9. 12. 1980, Cpj 52/80, publikovanou pod č. 2/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a ani se tedy nemohlo přeměnit ve vlastnictví domnělých osobních uživatelů. Zákon neposkytuje oporu pro názor, že by vlastnické (případně spoluvlastnické) právo osoby, k jejímuž pozemku bylo v rozporu s § 199 odst. 1 ObčZ zřízeno právo osobního užívání, v důsledku tohoto zřízení zaniklo. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dohoda byla uzavřena v souladu se správním rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání. Účastníkem správního řízení je podle § 14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinností mohou být rozhodnutím přímo dotčeny. Práva vlastníka pozemku, ohledně kterého bylo vedeno správní řízení o přidělení do osobního užívání, byla rozhodnutím přímo dotčena a tento vlastník byl tedy účastníkem správního řízení; rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání, které mu nebylo oznámeno, nenabylo právní moci (§ 52 odst. 1, § 54 odst. 2, § 51 správního řádu)“.

Argumentace odvolacího soudu je tedy z pohledu judikatury dovolacího soudu nesprávná; z jiných hledisek [(např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001)] nebylo možno v dovolacím řízení, vymezeném obsahem dovolání žalobce, věc přezkoumávat. K vyjádření žalovaných je třeba uvést, že určovací žalobu nelze zamítnout pro rozpor s dobrými mravy (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 471/99, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1999).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. října 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 12. October 2004