JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3179/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) F. T., a b) M. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému městu N., o odstranění stavby plynovodu, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 59/2005-128, ve znění usnesení ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 12 Co 59/2005-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 8 C 81/2002-108, zamítl žalobu, „kterou by se žalovanému uložila povinnost, aby odstranil stavbu plynovodu vedenou přes pozemkovou parcelu č. 110/1 o výměře 403 m², č. 100/2 o výměře 1489 m², č. 110/3 o výměře 757 m², č. 122/13 o výměře 3253 m², č. 122/22 o výměře 1170 m², vše zapsáno na LV 1375 pro obec N., k. ú. D. u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště N., včetně uvedení povrchu dotčených pozemků do původního výškového i bonitního stavu, odstranění navršeného valu kanalizace, včetně obnovení původního přirozeného odvodnění z těchto pozemků, a to do dvou měsíců“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že podílovými spoluvlastníky dotčených pozemků jsou žalobci, každý s podílem jedné čtvrtiny, a s podílem jedné poloviny Česká republika – P. f. Č. r. Přes tyto pozemky vede plynovod, jehož stavba byla povolena v červnu 1993, tedy v době, kdy žalobci ještě nebyli spoluvlastníky pozemků (byli však oprávněnými osobami k jeho vydání) a kdy je spravoval Zemědělský a zásobovací nákup P., který s vedením plynovodu přes tyto pozemky souhlasil. Stavebníkem plynovodu bylo město N. Stavba byla kolaudována v lednu 1994, kdy spoluvlastníky pozemků již byli žalobci, kteří opírali žalobu na odstranění stavby o nedostatek jejich souhlasu. Soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebyla dána aktivní legitimace na straně žalobců, neboť ochrany vlastnického práva se nedomáhali všichni spoluvlastníci, ale ani pasivní legitimace na straně žalovaného, když správcem plynovodu, umístěného pod nemovitostmi žalobců, je příslušný plynárenský podnik.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 12 Co 59/2005-128, ve znění opravného usnesení ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 12 Co 59/2005-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobci dožadující se odstranění předmětného plynovodu vedoucího přes pozemky, jež mají ve spoluvlastnictví, se domáhali odstranění stavby, kterou považovali za neoprávněnou. O takovou stavbu nejde, žaloba proto nemohla být úspěšná a postup podle § 135c odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), to je odstranění stavby nepřichází v úvahu. Poměry mezi spoluvlastníky pozemků a stavebníkem plynovodu by bylo lze uspořádat pouze postupem podle § 135c odst. 3 ObčZ, na straně žalobců by však museli vystupovat všichni spoluvlastníci pozemků. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že město N. není ve věci pasivně legitimováno, takže žaloba měla směřovat proti příslušnému plynárenskému podniku. Konstatoval, že investorem a stavebníkem plynovodu byl žalovaný, do jehož vlastnictví stavba připadla. Soud prvního stupně, byť z jiného důvodu, žalobu správně zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Namítají nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Odvolací soud sice potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale svoje rozhodnutí odůvodnil jinak, než soud prvního stupně. Ten rozhodl z důvodů čistě formálních, a to pro nedostatek aktivní a pasivní legitimace. Odvolací soud se s těmito důvody neztotožnil a zamítl-li pak žalobu z věcných důvodů, bylo nesprávné, že těmito důvody se zabýval pouze on. Tím nezachoval zásadu dvouinstančnosti systému rozhodování; věc měl vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Za právně významnou považují žalobci otázku, zda je soud při posuzování oprávněnosti existence stavby vázán pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu bez ohledu na to, zda takové rozhodnutí, případně řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo, vykazuje natolik zásadní vady, že způsobují jeho nezákonnost. Jsou názoru, že oprávněnost existence stavby nemůže být ze strany soudu vyřešena paušálním odkazem na vydaná správní rozhodnutí. V daném případě jde o otázku předběžnou, vyžadující přezkoumání ze všech relevantních hledisek, je-li zákonnost takových rozhodnutí účastníkem řízení zpochybňována. Stavební řízení totiž bylo postiženo několika vadami a proto závěr, že stavba plynovodu je stavbou oprávněnou, je pochybný. Jako účastník řízení byla totiž opomenuta Česká republika - P. f. ČR jako spoluvlastník dotčených pozemků. Opomenuti jako účastníci řízení byli i žalobci, kteří se v rozhodné době nacházeli v postavení osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „zákon o půdě“). Samotné písemné vyjádření správce nemovitostí – Zemědělského a zásobovacího nákupu P. o jeho souhlasu se stavbou je pochybné, když pozemky v jeho vlastnictví nebyly. Jeho stanovisko bylo v rozporu s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Dále dovolatelé namítají, že kolaudační rozhodnutí jim nebylo doručeno, ač v době jeho vydání již byli spoluvlastníky pozemků, takže je otázkou, zda rozhodnutí vůbec nabylo právní moci. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací dovolatelů a namítá, že Katastrální úřad v N. provedl zápis o změně vlastnictví předmětných pozemků ze státu na žalobce mnohem později, něž kolaudační rozhodnutí bylo stavebním úřadem vydáno.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Odvolací soud opřel zamítnutí žaloby o dvě skutečnosti: jednak podle jeho názoru nešlo o neoprávněnou stavbu, jednak účastníky řízení nebyli všichni spoluvlastníci předmětných nemovitostí (tedy nebyl jím stát), přičemž vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ předpokládá jejich účast v řízení. Samotná skutečnost, že na straně žalobců nevystupovali všichni spoluvlastníci zastavěné nemovitosti pak vylučovala případné vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ (uvedený názor odvolacího soudu je správný) a stačila k zamítnutí žaloby. Tento právní názor odvolacího soudu však dovolatelé nenapadají a proto pro řešení uvedené otázky nelze ani připustit dovolání. Zabývat se za této situace otázkou, zda stavební povolení řádně nabylo právní moci, by bylo nadbytečné, neboť ani kdyby právní moci nenabylo, nebylo by možno z důvodu uvedeného shora žalobě vyhovět. Jen na okraj se poznamenává, že v případě pravomocného stavebního povolení by na věc bylo třeba vztáhnout právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, publikovaného v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 180.

Tvrzenými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání; proto k nim nebylo možno přihlédnout.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 23. November 2006