JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 307/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. B., o žalobě na plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 263/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 11 Co 46/2007-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. března 2005, č. j. 8 C 263/2003-39, rozhodl výrokem pod bodem I., že se řízení zastavuje ve vztahu k žalobkyni a) MUDr. E. H., žalobkyni c) MUDr. R. J.

a žalobkyni d) O. V. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „žaloba, že žalovaný je povinen platit nájemné za užívání bytu o 2 pokojích a 1 kuchyni, s příslušenstvím I. kategorie, evidenční č. 5, který se nachází ve 4. nadzemním podlaží (3. patro), v obytném domě v P. 7, H. 182/17, který je ve vlastnictví žalobců, počínaje 1. červencem 2003 částku 8.141,- Kč měsíčně, se zamítá“. Pod bodem III. výroku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nadále jsou účastníky řízení pouze žalobce Ing. J. S. [původní žalobce b)] a žalovaný.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce b) se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost platit nájemné za užívání bytu č. 5 v domě v P. 7, H. 182/17 od 1. července 2003 ve výši 8.141,- Kč měsíčně s tím, že mu byla dána ostatními žalobkyněmi plná moc k vedení tohoto sporu. Předmětný byt žalovaný užívá na základě dohody o užívání bytu ze dne 28. listopadu 1988. Soud vzal za prokázané, že původní žalobci byli spoluvlastníky obytného domu v P. 7, H. 182/17, posléze zůstali spoluvlastníky nemovitosti pouze MUDr. E. H. k podílu id. ⅝, O. V. k podílu id. ⅛ a žalobce Ing. J. S. s podílem id. ¼, jak vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 17. prosince 2004. Soud zjistil, že spoluvlastnice neudělily Ing. J. S. plnou moc pro toto řízení, žaloba byla podána bez jejich vědomí a s vedením řízení nesouhlasily, z toho důvodu pro neodstranitelnou podmínku řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu („OSŘ“) řízení vůči těmto žalobkyním zastavil. Ve věci pak rozhodl tak, že žalobu zamítl se zdůvodněním, že Ing. J. S., který jediný zůstal na straně žalující, je pouze menšinovým spoluvlastníkem domu, proto není ve smyslu § 139 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“), podle kterého o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů, aktivně legitimován k podání předmětné žaloby.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce Ing. J. S. rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 11 Co 46/2007-90, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Posoudil žalobu podle jejího obsahu jako žalobu na určení výše nájemného soudním výrokem s finálním požadavkem na plnění takto určeného nájemného žalovaným. Konstatoval, že soud prvního stupně dospěl ke správným právním závěrům o nedostatku aktivní legitimace žalobce Ing. J. S. jako menšinového spoluvlastníka ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ. Ustanovení § 139 odst. 1 ObčZ v souvislosti s § 513 ObčZ na daný případ nedopadá, ale vztahuje se na případy, kdy se každý ze spoluvlastníků může domáhat plnění z již existujícího právního úkonu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce Ing. J. S. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odvolacímu soudu vytýká, že řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, když na danou věc nesprávně aplikoval

§ 139 odst. 2, § 513 a § 696 ObčZ v původním znění a z hlediska § 80 OSŘ žalobu nesprávně posoudil jako žalobu určovací. Uvádí, že se žalobou domáhal po žalovaném peněžitého plnění spočívajícího v rozdílu mezi skutečně placeným nájemným (tzv. regulovaným nájemným) za byt v předmětném domě a nájemným v obvyklé výši, stanoveným v souladu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, v tehdy platném znění, za nedostatku pozitivní právní úpravy před účinností zákona č. 107/2006 Sb.,

o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb. Vycházel z publikovaných nálezů Ústavního soudu č. 231/2000 Sb. a č. 528/2002 Sb.

a z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05. K důkazu výše obecné (tržní ceny) předložil znalecký posudek. O tomto petitu také rozhodoval soud prvního stupně, když zamítl žalobu na plnění. Oproti tomu odvolací soud, ačkoliv považoval rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na § 139 odst. 2 ObčZ za správné, sám posoudil žalobu jako žalobu na určení práva s tím, že zároveň týmž rozhodnutím by mohl být žalovaný zavázán k plnění. V tomto směru dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné, neboť v rámci jedné žaloby se žalobce nemůže domáhat určení práva a zároveň rozhodnutí na plnění (§ 80 OSŘ). Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud měl správně na daný právní vztah aplikovat § 139 odst. 1 ObčZ, podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně

a nerozdílně. Žalobce jako jeden ze spoluvlastníků nemovitosti je i jedním z pronajímatelů žalovaného, který by měl platit nájemné odpovídající výše uvedeným principům. Vzhledem k tomu, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a jeho nájemní vztah trvá, jedná se o uplatnění práva z existujícího právního důvodu (nájemní smlouvy), proto se dovolatel považuje podle § 139 odst. 1 za věcně aktivně legitimovaného. Poukazuje na to, že spoluvlastníci předmětné nemovitosti jsou vůči žalovanému v postavení solidárních věřitelů ve smyslu § 513 ObčZ. Je mu známo, že stejný senát odvolacího soudu v obdobné věci rozhodl usnesením ze dne 7. prosince 2005, č. j. 11 Co 61, 62/2005-55, tak, že se jedná o žalobu na plnění. Navrhuje, aby dovolací soud připustil dovolání a zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedl, že nájemné řádně platí; jeho výše je určena podle platných norem. Ze strany majoritních vlastníků domu ani „firmy“ zabezpečující chod domu nebyl na něj vznesen žádný mimořádný požadavek nebo stížnost. Zdůrazňuje, že žalobce nebyl majoritními vlastníky domu zmocněn k podání žaloby na určení neregulovaného nájemného a na nájemném mu žalovaný nic nedluží.

K dovolání se vyjádřili i O. V. a K. H. – spoluvlastníci domu, ve kterém je předmětný byt. Uvádějí, že se žalobcem a spoluvlastníkem Ing. S. mají velmi špatné vztahy, zjistili, že dům spravoval ke škodě ostatních spoluvlastníků. Není v jejich možnostech jeho jednání usměrnit. Žalovaný platí regulované nájemné, stanovené podle zákona č. 107/2006 Sb. Navrhují odmítnutí dovolání. K jejich vyjádření však Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť nejsou účastníky dovolacího řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to zda je rozhodnutí o jednostranném zvýšení nájemného v případě, že jde o byt v domě v podílovém spoluvlastnictví, rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí.

O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§ 139 odst. 2 ObčZ).

Je-li obytný dům, ve kterém se nachází pronajímaný byt, ve spoluvlastnictví více osob, pak je (jednostranné) určení výše (resp. zvýšení) nájemného rozhodnutím

o hospodaření se společnou věcí (§ 139 odst. 2 ObčZ). Podle výslovného znění zákona

i podle konstantní judikatury (viz např. R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek) takové rozhodnutí nemůže učinit menšinový spoluvlastník. I v případě, že platné právo připouští jednostranné zvýšení nájemného, je třeba, aby se o takovém zvýšení nejprve dohodla většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů (§ 139 odst. 2 ObčZ); teprve taková dohoda vytváří předpoklady pro zkoumání, zda je uplatněný nárok na placení vyššího nájemného opodstatněný, příp. předpoklady k uplatnění aktivní solidarity spoluvlastníků tak, že jeden z nich bude požadovat placení takto zvýšeného nájemného s účinky pro všechny. Menšinový spoluvlastník však nemůže sám (a v daném případě navíc proti vůli ostatních spoluvlastníků) rozhodnout o jednostranném zvýšení nájemného.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož

i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. června 2009

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. June 2009

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin