JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3048/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému T. F., zastoupenému advokátem, o odstranění brány a trpění výkonu práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 103/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2005, č. j. 56 Co 479/2004-105, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2005, č. j. 56 Co 478/2004-105, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. června 2004, č. j. 18 C 103/2002-71, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2004, č. j. 18 C 103/2002-71, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen odstranit bránu se 2 železnými sloupky postavenou na parc. č. 358/6 při vjezdu z parc. č. 1312/1 na parc. č. 358/6, trpět průchod a průjezd žalobce přes parc. č. 358/6 a část parc. č. 355/1 v délce 4 m, šířce 4,5 m, v prodloužení parc. č. 358/6 v k. ú. N. V. u F. n. O., obec F. n. O., k rodinnému domku č. p. 213 postavenému na parc. č. 37/1 a k parc. č. 358/2 – zahrada, zapsaných u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrálního pracoviště F.-M., na LV č. 240“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 240 pro obec F. n. O., kat. území N. V. u F. n. O., a to objektu bydlení č. p. 213, st. parc. č. 37/1 a parc. č. 358/2 – zahrada. Na LV č. 724 pro tutéž obec a totéž kat. území je jako vlastník pozemků parc. č. 355/1, 358/1 a 358/6 zapsán žalovaný. Na LV č. 724 v části C je podle usnesení soudu, číslo deníku 1346/1940, zapsáno věcné břemeno cesty pro LV č. 240. Kupní smlouvou ze 6. 4. 1940 prodal J. S. nezl. M. T., zastoupenému opatrovníkem J. G., na podkladě geometrického plánu z 2. 4. 1940 po předchozí opravě mapy st. parc. č. 37/1 se stodolou a dále pozemky část parc. č. 352/1, část parc. č. 355/2 a parc. č. 358/2. Současně touto smlouvou J. F. jako vlastník usedlosti č. p. 12 v N. V. zřídil nezl. M. T. a jeho právním nástupcům bezplatnou služebnost průchodu, průjezdu a průhonu dobytka po stávající cestě na parc. č. 358/1 v šířce 4 m za účelem spojení s obecní cestou, popřípadě opačně, a svolil, aby tato služebnost se zajistila v pozemkové knize. Uvedená smlouva byla za nezl. M. T. schválena opatrovnickým soudem 6. 6. 1940. V geometrickém plánu z 31. 3. 1940 je označená služebnost vyznačena na parc. č. 358/1, na parc. č. 355/1 žádná služebnost zakreslena není. Starý stav tvořily pozemky parcelních čísel 37/1, 352/1, 355/2 a 358/2. Nový stav byl tvořen pozemkem parc. č. 37/1, z parc. č. 352/1 byla oddělena část „b“ a tato byla sloučena do parc. č. 358/2, z parc. č. 355/2 byla oddělena část „a“ a tato sloučena do parc. č. 358/2 a z parc. č. 358/2 část „c“, která byla sloučena do parc. č. 352/1. Geometrickým plánem z 21. 12. 1998, č. zakázky 456-381/98, byl pozemek parc. č. 358/1 rozdělen na parc. č. 358/1, parc. č. 358/5 a parc. č. 358/6, která má výměru 233 m2. Podle kopie katastrální mapy z 24. 4. 2003 se na parc. č. 358/6 nachází v horní části odměřený pruh pozemku, který po srovnání s kopií mapy bývalého pozemkového katastru z 24. 4. 2003 se nachází ve stejné části jako byl na pozemku parc. č. 358/1. Rozhodnutím Městského úřadu ve F. n. O., odboru výstavby a územního plánování, z 8. 2. 2002 bylo přerušeno řízení ve věci žádosti žalovaného o povolení umístění vrat v šířce 4 m na pozemku parc. č. 358/6 z východní strany s tím, že žalobce vznesl námitky proti stavbě oplocení žalovaným z důvodu, že stavbou plotu by byl zamezen příjezd nákladním vozidlem k jeho pozemku parc. č. 358/2 po pozemku parc. č. 358/6, neboť nákladní vozidlo by se na pozemku parc. č. 358/6 a 355/1 nemohlo vytočit. V dopise adresovaném Městskému úřadu ve F. n. O. z 8. 6. 2001 žalovaný uvedl, že důvodem pro postavení plotu a osazení vrátek na parc. č. 358/6 a 355/1 je to, že pozemek parc. č. 358/6 je využíván řadou známých podnikatelů žalobce, kteří po cestě projíždějí těžkými nákladními vozy a otáčejí se na pozemku parc. č. 355/1, k němuž věcné břemeno není zřízeno. Cestu navíc začal užívat M. F., vlastník sousedního pozemku parc. č. 358/4, aniž by mu svědčilo jakékoliv právo z věcného břemene. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že „postavením brány nedojde k nemožnosti výkonu práva žalobce z věcného břemene či k jeho podstatnému ztížení“. Při posuzování věci vyšel také z § 3 odst. 1 ObčZ a dovodil, že i žalovaný má nárok na ochranu svého majetku a rodiny. Postavením brány bude zamezeno vstupu na pozemek osobám, které k němu nemají zřízeno věcné břemeno, a vstupu dětí žalovaného na veřejnou komunikaci, kde by mohlo dojít k ohrožení jejich zdraví. Právo chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 355/1 ve prospěch žalobce a jeho právních předchůdců zřízeno nebylo a s ohledem na kupní smlouvu ze 6. 4. 1940 s připojeným geometrickým plánem, z nichž jednoznačně vyplývalo, že věcné břemeno zatěžovalo jen pozemek parc. č. 358/1, žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že právo z věcného břemene se vztahuje i na pozemek parc. č. 355/1. Proto právo průchodu a průjezdu přes tento pozemek nemohl nabýt vydržením.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 18. května 2005, č. j. 56 Co 479/2004-104, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odvolací soud považoval za správná. S ohledem na § 868 ObčZ při hodnocení rozsahu a obsahu věcného břemene vyšel z právní úpravy platné v době uzavření smlouvy o zřízení služebnosti ze 6. 4. 1940, provedené obecným zákoníkem občanským z roku 1811. Uvedl, „že tehdejší právo pozemkové služebnosti spojené s držbou pozemku (v daném případě založené smlouvou ze 6. 4. 1940 ve prospěch vlastníka pozemků č. 37/1 a 358/2 v N. V. u F. n. O.) zavazovalo vlastníka tzv. služebné nemovitosti (pozemku tehdy označeného jako parc. č. 358/1) trpět průchod, průjezd a průhon dobytka po svém pozemku. Tehdejší (a ostatně ani současná) právní úprava s existencí pozemkové služebnosti (věcného břemene) nespojovala povinnost cokoli konat a taková povinnost nebyla a ani nemohla být v rámci pozemkové služebnosti smluvně zřízena. Požadavek žalobce směřující k uložení povinnosti žalovanému odstranit bránu z jeho vlastního pozemku par. č. 358/6, který žalobce opíral o existenci věcného břemene dle zmíněné smlouvy, tak nemá oporu ve smlouvě ani v platné zákonné úpravě a nelze mu vyhovět“. K požadavku žalobce na uložení povinnosti žalovanému trpět průchod a průjezd přes pozemek parc. č. 358/6 odvolací soud uvedl, že označená smlouva neobsahuje ujednání o tom, jakými prostředky lze vykonávat právo průjezdu, a protože služebnost byla sjednána ve prospěch pozemků vedených jako stavební plocha se stodolou a pastva, „nelze dovodit, že vlastník panujících nemovitostí byl oprávněn k jízdě používat nákladní vozidlo, neboť takový způsob průjezdu neodpovídal potřebě nemovitostí ani charakteru služebného pozemku“. Obsah služebnosti podle § 484 OZO nebylo možno rozšiřovat, proto je právně nevýznamná argumentace žalobce o ztížené možnosti průjezdu k jeho pozemkům nákladními vozidly. Zde soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 26. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1457/96. Zcela se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobce ani předchozí vlastníci nemovitostí zapsaných nyní na LV č. 240 nemohli být při svém faktickém chování při průchodu a průjezdu po části pozemku parc. č. 355/1 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mají k věci právo, a tak nemohli právo odpovídající věcnému břemeni nabýt vydržením.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a z důvodu, že rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Vytýká odvolacímu soudu, že se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, který zamítl návrh žalobce na provedení důkazu ohledáním na místě samém a výslechem svědků, kteří by potvrdili, že již v době zřízení věcného břemene smlouvou ze 6. 4. 1940 brána z oplocené stavební parc. č. 37/1 navazovala na výjezdovou cestu po tehdejší parc. č. 358/1 a vedla v prodloužení parc. č. 358/6 i přes pozemek žalovaného parc. č. 355/1. To vyplývá i z geometrického plánu, který je nedílnou součástí kupní smlouvy ze 6. 4. 1940. Není proto pravdou, že věcné břemeno nebylo zřízeno zčásti i přes parc. č. 355/1. Pokud právní předchůdci žalobce i žalobce sám užívali služebnost vyznačenou geometrickým plánem zčásti i přes parc. č. 355/1, byli v dobré víře, že služebnost zřízená přes parc. č. 358/1 jim zajišťuje spojení jejich nemovitostí s obecní cestou v celé délce od výjezdové brány až po obecní cestu. Poukázal na to, že žalobce i jeho právní předchůdci nemohli vědět, že v rámci užívání cesty přes pozemek parc. č. 358/6 o výměře 233 m2 užívají i část parc. č. 355/1 o výměře 18 m2. Nesouhlasí s názorem, že oprávněná držba se musí opírat jen o platný nabývací titul, ale má za to, že stačilo, aby tu byl i titul domnělý. Pokud jde o požadavek na odstranění brány, namítl, že vjezd z parc. č. 358/6 na obecní cestu je v zatáčce a že pokud by žalovaný měl bránu postavenou, komplikovalo by to vjezd na obecní cestu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný k dovolání uvedl, že v daném případě není dána přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť nejde o zásadní právní otázku. I kdyby dovolání bylo přípustné, není opodstatněné. V geometrickém plánu, který je součástí smlouvy ze 6. 4. 1940, parc. č. 355/1 žádným zaměřením nebyla dotčena a ani dost dobře nemohla, protože šlo o lesní půdu. Po pozemku parc. č. 355/1 začal žalobce jezdit až poté, co začal podnikat v oboru autodopravy.Od roku 1998 byl opakovaně upozorňován na to, aby po tomto pozemku nejezdil s tím, že ničí lesní půdu. Brána na vjezdu z parc. č. 1312/1 je mezi dvěma sloupky a i kdyby byla odstraněna, muselo by auto mezi sloupky stejně projet a projet může. Zabezpečení vjezdu bránou, kterou žalobce může odemykat, nebrání výkonu práva z věcného břemene.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Nepřicházelo proto v úvahu zabývat se dovolacím důvodem, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů (§ 241a odst. 4, § 243a odst. 2 OSŘ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky související s rozhodnutím o obou nárocích – odstranění brány a trpění průchodu a průjezdu přes sporné pozemky odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. ledem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.

V případě nároků žalobce na odstranění brány a trpění průchodu a průjezdu přes sporné pozemky jde o nároky vzniklé po 1. 1. 1992 a tudíž na ně třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku v platném znění. Pokud jde o otázku držby a případného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, nutno aplikovat ustanovení občanského zákoníku platná v době vzniku a trvání držby uvedeného práva.

Pokud tedy odvolací soud na nárok žalobce, aby žalovaný odstranil bránu postavenou na pozemku žalovaného parc. č. 358/6, aplikoval ustanovení Obecného zákoníku občanského („OZO“), nepoužil správný právní předpis. Na daný právní vztah dopadá ustanovení § 151n odst. 1 věty prvé ObčZ, podle kterého věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Podle názoru dovolacího soudu pokud vlastník pozemku umístí překážku na pozemku v místě zatíženém věcným břemenem, která neumožňuje oprávněné osobě z věcného břemene právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může se oprávněná osoba domáhat odstranění této překážky. V tomto ohledu lze odkázat na článek: Formulace petitu žalob na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni uveřejněný v Soudních rozhledech č. 9, ročník 2001. Nárok žalobce na odstranění předmětné brány tedy oporu v zákonné úpravě má a nelze tudíž vyloučit, že mu může být vyhověno. Právní posouzení nároku žalobce v uvedeném ohledu tudíž nebylo správné, neboť odvolací soud při řešení sporné otázky nepoužil správný předpis.

Při posuzování povinnosti žalovaného trpět právo cesty přes pozemek žalovaného parc. č. 358/6 a v tomto smyslu také žalobci nebránit předmětnou bránou projíždět či mu podstatně průjezd nestěžovat, odvolací soud jen odkázal na právní závěr, jež v tomto směru učinil soud prvního stupně. Podle názoru dovolacího soudu je tento závěr správný potud, že v souladu s judikaturou dovolacího soudu považuje oplocení pozemku (osazení bránou) žalovaného parc. č. 358/6 za odpovídající právu vlastníka pozemku služebného. Otázkou, kterou by měly soudy v dalším řízení blíže posoudit, však zůstává, zda je žalobci umožněn průjezd k jeho nemovitostem v prostorovém rozsahu odpovídajícím výkonu jeho práva před postavením brány – konkrétně, zda železný sloupek, na němž jsou vrata brány osazena, při hranici pozemku s pozemkem č. parc. 359/4 není nepatřičně od této hranice vzdálen tak, že mu vjezd na parc. č. 358/6 stěžuje více, než by tomu bylo při jeho umístění při uvedené hranici.

K vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalobcem, příp. jeho právními předchůdci, spočívajícího v průchodu a průjezdu přes část pozemku žalovaného parc. č. 355/1, a tedy i k povinnosti žalovaného trpět právo cesty také přes tuto část pozemku žalovaného:

Podle § 135a odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu.

Podle § 132a odst. 1 a 2 téhož zákona kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak – obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že má k věci právo.

Podle § 507a odst. 3 téhož zákona do doby uvedené v ustanovení § 135a se započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě (§ 135a odst. 1) nebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému břemenu (§ 135a odst. 2) před 1. dubnem 1983; tato době však neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto data.

Vznik věcného břemene po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., upravuje § 151o odst. 1 věta druhá, podle kterého právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně.

Podle § 134 odst. 1 a 3 ObčZ oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.

Z obsahu spisu se podává, že právní předchůdci žalobce J. a B. S. nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům st. parc. č. 37/1 a parc. č. 358/2 kupní smlouvou z 18. 8. 1975 uzavřenou s PhMr. M. T. Žalobce získal tyto pozemky do vlastnictví darovací smlouvou z 18. 1. 1990.

Lze snad připustit, že právní předchůdce žalobce PhMr. M. T. nemusel být s ohledem na slovní vymezení rozsahu věcného břemene (dříve služebnosti) v kupní smlouvě z 9. 4. 1940 v dobré víře, že je oprávněn na základě této smlouvy užívat právem cesty i část pozemku parc. č. 355/1. Podle názoru dovolacího soudu však nebyla vyloučena držba sporného práva jeho právními nástupci – právními předchůdci žalobce – manžely Schindlerovými a eventuálně následně samotným žalobcem, který by si mohl započítat dobu držby svých právních předchůdců. Tyto osoby se držiteli práva odpovídajícího věcnému břemeni mohly stát na základě právních titulů, jimiž spolu s vlastnictvím k tzv. panujícím pozemkům (st. parc. č. 37/1 a parc. č. 358/2) nabyly právo cesty v rozsahu uvedeném ve smlouvě z 9. 4. 1940, jestliže v omylu o rozsahu práva cesty užívaly i spornou část pozemku v dobré víře, že i k ní jim toto právo náleží. Jde o obdobnou situaci jako je tomu v případě držby pozemku, kdy jeho řádný nabyvatel začne užívat část sousedního cizího pozemku v dobré víře, že i ji převodní smlouvou nabyl. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 836, svazek 12, v němž Nejvyšší soud ČR dovodil, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části.. Jestliže tedy nabyvatel práva odpovídajícího věcnému břemeni – práva cesty - vykonává toto právo ve větším plošném rozsahu, než mu podle právního titulu přísluší, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu náleží právo cesty i k další části pozemku, k níž právo cesty založeno nebylo.

Pokud tedy odvolací soud učinil závěr, že z tvrzení žalobce nevyplývalo, že by měl ke sporné části pozemku parc. č. 355/1 jakýkoliv právní titul, na jehož základě by jej on či jeho právní předchůdci užívali, nejde o posouzení správné. Odvolací soud také v závěru svého odůvodnění a na úkor jeho přesvědčivosti nerozvedl blíže, jaké faktické chování osob z práva cesty oprávněných či jaké okolnosti dobrou víru žalobce a jeho právních předchůdců vylučovaly.

Jestliže v důsledku tohoto nesprávného právního názoru oba soudy neprovedly žalobcem navržené důkazy k rozsahu fakticky vykonávaného práva cesty a k okolnostem, z nichž by bylo možno usuzovat na dobrou víru vlastníků panujících nemovitostí, nepostupovaly správně a tak zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Povinností soudu totiž je provést účastníkem navržený důkaz k prokázání skutečnosti, která je pro řešení daného sporu podstatná. K tomu srov. Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 2117, sešit 27.

S ohledem na uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 26. July 2006