JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3038/2008

Rozhodování spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí; soulad s dobrými mravy

Právní věty

  1. Jestliže žalovaný namítal, že žalobci svých práv většinových spoluvlastníků zneužívají nad rámec jejich omezení vyplývajícího z § 137 odst. 1 obč. zák., bylo povinností odvolacího soudu posoudit při aplikaci § 139 odst. 2 obč. zák. platnost uvedeného rozhodnutí i z tohoto pohledu.

  2. Rozhodování podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí nepředstavuje zákonem stanovený formalizovaný postup, ale shodu či neshodu při řešení určité věcné otázky. O tom, že tato otázka se stala předmětem společného rozhodování, mají být všichni spoluvlastníci informováni při zachování možnosti se vyjádřit a konečné rozhodnutí tak ovlivnit.

  3. Rozhodnutí většinového spoluvlastníka nemusí být právně relevantní nejen po stránce procedurální, ale také po stránce materiální, tedy i z důvodu jeho možného rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) (…) i rozhodnutí většinových podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. může být v rozporu s dobrými mravy.

22 Cdo 3038/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) L. R. a b) A. R., zastoupených Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 1, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, o vyklizení části kůlny, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově pod sp. zn. 19 C 13/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2008, č. j. 57 Co 579/2007-69, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2008, č. j. 57 Co 579/2007-69, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 1. června 2007, č. j. 19 C 13/2007-40, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2007, č. j. 19 C 13/2007-40, uložil žalovanému, aby vyklidil a vyklizenou předal žalobcům kóji vpravo při pohledu zepředu v částečně dřevěné a částečně zděné vedlejší stavbě - kůlně na parc. č. 909 v kat. území O. P., nezapsané v katastru nemovitostí. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky budovy č. p. 369 na pozemku parc. č. 909 a pozemků parcelních čísel 909 a 910 v kat. území O. P., a to žalobci v rozsahu 5735/10000 a žalovaný 4265/10000. Na pozemku parc. č. 909 je postavena částečně dřevěná a částečně zděná kůlna, která není zapsaná v katastru nemovitostí. Dne 14. 9. 2006 žalobci jako většinoví spoluvlastníci nemovitostí přijali rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí, podle kterého předmětná kůlna bude užívána tak, že žalovaný bude užívat první kóji vlevo a žalobci její ostatní části. Žalovaného vyzvali, aby vyklidil kóji vpravo při přímém pohledu, což žalovaný neučinil. Soud prvního stupně s odkazem na § 139 odst. 2 a § 126 odst. 1 obč. zák. žalobě vyhověl z důvodu, že o užívání předmětné kůlny rozhodli žalobci jako většinoví spoluvlastníci a žalovaný neprávem užívá její část specifikovanou ve výroku rozsudku.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, č. j. 579/2007-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že právní závěry soudu prvního stupně korespondují se stávající judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší soud“), např. jeho rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1812/2001.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že citovaná judikatura na daný případ nedopadá, neboť o rozsahu užívání společného domu spoluvlastníky nebylo právně relevantně rozhodnuto. Žalobci dne 14. 9. 2006 takové rozhodnutí učinili, ale žalovaný se v řízení u soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 7 C 233/2007 domáhá přezkumu tohoto rozhodnutí. Odvolací soud měl proto řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), a pokud tak neučinil, měl správnost rozhodnutí žalobců ze dne 14. 9. 2006 posoudit jako předběžnou otázku. Soudy obou stupňů nezkoumaly, zda rozhodnutí žalobců o rozsahu užívání společné věci podle § 139 odst. 2 obč. zák. odpovídá jiným zákonným ustanovením, zejména § 137 obč. zák. Současná situace v užívání nemovitostí účastníků § 137 obč. zák. neodpovídá. Žalobci užívají nemovitosti v podstatně větším rozsahu, než jaký by odpovídal jejich spoluvlastnickému podílu. Zatímco žalovaný má užívat jedinou kóji dřevěné kůlny, žalobci tři kóje. Žalovaný považuje rozhodnutí soudů „za absurdní i proto, že žalobcům nic nebrání vydávat nová rozhodnutí, jimiž spoluvlastnická práva žalovaného ještě více omezí“. Podle názoru žalovaného ustanovení § 137 obč. zák. „nemůže sloužit k šikanóznímu výkonu práva a k bezbřehé nemorální šikaně menšinových spoluvlastníků v rozporu s ustanovením § 3 obč. zák.“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto. Uvedli, že problematika § 139 odst. 2 obč. zák. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu celkem bohatě jednotně řešena a že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí. Otázka vyklizení části kůlny nemá žádný judikatorní rozsah. Žalovaný také neformuloval právní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena.

Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.

Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s. ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu není zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu k problematice rozhodování tzv. většinového spoluvlastníka.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Odvolací soud posuzoval sice věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav dopadá (§ 139 odst. 2 obč. zák.), avšak neaplikoval ji na zjištěný skutkový stav správně. Pokud odvolací soud vycházel z rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1812/2001, které citoval, měl také posoudit, zda i v dané věci žalobci jako většinoví spoluvlastníci rozhodli o užívání předmětné kóje právně relevantně. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 770/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 6127, podle kterého „Rozhodování podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí nepředstavuje zákonem stanovený formalizovaný postup, ale shodu či neshodu při řešení určité věcné otázky. O tom, že tato otázka se stala předmětem společného rozhodování, mají být všichni spoluvlastníci informováni při zachování možnosti se vyjádřit a konečné rozhodnutí tak ovlivnit.“ V dané věci žalovanému nebyla příležitost vyjádřit se před rozhodnutím žalobců poskytnuta.

Rozhodnutí většinového spoluvlastníka nemusí být právně relevantní nejen po stránce procedurální, ale také po stránce materiální, tedy i z důvodu jeho možného rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1773/2003, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 2113, zaujal právní názor, že „i rozhodnutí většinových podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. může být v rozporu s dobrými mravy“. Jestliže žalovaný namítal, že žalobci svých práv většinových spoluvlastníků zneužívají nad rámec jejich omezení vyplývajícího z § 137 odst. 1 obč. zák., bylo povinností odvolacího soudu posoudit při aplikaci § 139 odst. 2 obč. zák. platnost uvedeného rozhodnutí i z tohoto pohledu.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

S ohledem na výsledek dovolacího řízení se dovolací soud nezabýval dovolatelem tvrzenými procesními vadami, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Lze jen poznamenat, že správnost rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno návrhu žalovaného na přerušení řízení, nelze již v dovolacím řízení přezkoumávat, a to především proto, že proti němu zákon dovolání nepřipouští.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2010

JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu

Vydáno: 29. June 2010
Vloženo: 04. April 2011