JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3008/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) Ing. B. Š., a b) JUDr. Š. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) P. P. a 2) Ing. M. P., zastoupeným advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 166/2002, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. června 2005, č. j. 11 Co 797/2004-338, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. B.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou z 8. 8. 2002 domáhaly, aby soud zřídil bezúplatně na dobu neurčitou věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy ve prospěch žalobkyň – spoluvlastníků nemovitostí, a to pozemku parc. č. 2557/3, parc. č. 401 a domu č. p. 56 zapsaných na LV č. 97 pro kat. území H. na Š., obec H., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K., přes pozemky žalovaných, a to parc. č. 2556/4, parc. č. 2557/9, parc. č. 2557/10, parc. č. 2557/11 a parc. č. 2632/4, zapsané v katastru nemovitostí u téhož katastrálního úřadu na LV č. 16, s tím, že přístupová cesta je vyznačena na geometrickém plánu č. 169/2002 z 3. 7. 2002, který se stane nedílnou součástí rozhodnutí, aby žalovaným bylo uloženo ve prospěch žalobkyň trpět právo chůze a jízdy odpovídající zřízenému věcnému břemenu a aby soud rozhodl, že bude proveden vklad zřízeného věcného břemene do katastru nemovitostí na označeném LV č. 16 ve prospěch žalobkyň a Ing. A. Š.

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 6 C 166/2002-284, pod bodem I. výroku zamítl žalobu, aby soud zřídil věcné břemeno, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy ve prospěch žalobců, spoluvlastníků nemovitostí, a to pozemků parc. č. 2557/3, parc. č. 401 a domu č. p. 56, zapsaných na LV č. 97 pro kat. území H. na Š., obec H., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., přes pozemky žalovaných, a to parcelních čísel 2557/9, 2557/10, 2557/11, 2557/8, 2556/4 a 2632/2, zapsané tamtéž na LV č. 16, s tím, že přístupová cesta je vyznačena na geometrickém plánu č. 235-54/2003 z 13. 6. 2003. Pod bodem II. zamítl žalobu, aby soud určil, že věcné břemeno se zřizuje bezúplatně na dobu neurčitou, aby žalovaným bylo uloženo trpět právo chůze a jízdy odpovídající věcnému břemenu zřízenému ve prospěch žalobců. Pod bodem III. zamítl žalobu, aby byl proveden vklad věcného břemene do katastru nemovitostí. Dále pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobkyně mají zajištěn přístup i možnost dovozu materiálu k jejich rekreační chalupě, stejně tak jako odvoz fekálií z této nemovitosti, a to po pozemku parc. č. 2556/2, jehož jsou spoluvlastnicemi, označovaném Obecním úřadem v H. jako „původní lesní cesta“, takže zřízení věcného břemene nepřichází v úvahu.

Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podaly žalobkyně dovolání. V průběhu odvolacího řízení podáním z 26. 4. 2005 změnily žalobní návrh tak, aby soud žalovaným uložil: I) aby umožnili žalobkyním přístup k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2557/3, parc. č. 401 a domu č. p. 56, zapsaným na LV č. 97 pro kat. území H. na Š., obec H., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., přes pozemky žalovaných, a to parcelních čísel 2557/9, 2557/10, 2556/4, 2557/11, 2557/8, 2632/2 a 2632/4, zapsaných na LV č. 16 pro kat. území H. na Š., obec H., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště K., s tím, že přístupová cesta je vyznačena na geometrickém plánu č. 235-54/2003 z 13. 6. 2003, II) aby strpěli právo jízdy přes pozemky označené v odstavci I., zejména odvoz žumpy z parc. č. 2557/3, zásobování, zásobování palivem, dovoz stavebního materiálu, příjezd záchranné služby a hasičských vozů.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 13. května 2005, č. j. 11 Co 797/2004-323, změnu žaloby uplatněnou podáním žalobkyň z 26. 4. 2005 připustil a rozsudkem ze dne 24. června 2005, č. j. 797/2004-338, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba o zřízení věcného břemene zamítnuta, potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná. S odkazem na § 151o odst. 3 ObčZ uvedl, že kromě finanční náhrady za zřízení věcného břemene je základní podmínkou jeho zřízení, že vlastník stavby není současně vlastníkem přilehlého pozemku. Žádný z pozemků žalovaných ke stavbě žalobkyň – domu č. p. 56 nepřiléhá. K tomuto domu přiléhají pozemky parcelních čísel 2557/3 a 2619/1, jež jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň. Podle názoru odvolacího soudu i za situace, kdy nepůjde o bezprostředně přilehlý pozemek ke stavbě, lze připustit postup podle § 151o odst. 3 ObčZ, má-li být řešen stav bránící přístupu vlastníka do stavby. Další zákonem stanovenou podmínkou je, že přístup ke stavbě nelze zajistit jinak. Zde se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně mají možnost přístupu ke své nemovitosti po pozemku parc. č. 2556/2, přiléhajícím k pozemku parc. č. 2619/1, jež jsou ve spoluvlastnictví žalobkyň. Uvedl, že není rozhodující, zda cesta po tomto pozemku je či není v evidenci vedena jako přístupová komunikace.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí, a nesprávného důvodu právního posouzení věci. Vadu řízení spatřují v tom, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přestože podáním z 26. dubna 2005 změnily žalobu a odvolací soud změnu žaloby připustil. Tento postup odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak neodůvodnil. Žalobkyně na zřízení věcného břemene netrvají, ale podle změněného žalobního návrhu požadují, aby jim byl umožněn přístup k nemovitosti č. p. 56, odvoz žumpy, zásobování palivem, přístup sanitkou, požárními vozy, tedy splnění závazku žalovaných obsaženého v prohlášení z 24. 6. 1998. Vytýkají soudu prvního stupně, že vycházel pouze z důkazů a tvrzení žalovaných a že nepřibral znalce, který by se vyjádřil k tomu, zda na stávající přístupovou cestu mohou vjet vozidla o hmotnosti 5 tun. Odvolací soud nehodnotil provedené důkazy z hlediska možnosti žalobkyň k nemovitosti. V důsledku toho, že skutková zjištění nemají žádnou souvislost se změněnou žalobou, došel odvolací soud k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní jsou názoru, že dovolání není přípustné, neboť v daném případě otázky zřízení věcného břemene nemají po právní stránce zásadní význam. Procesní pochybení neměly význam pro právní posouzení věci a rozhodnutí ve věci samé. Žaloba by nemohla obstát ani ve formě změněného žalobního návrhu. Jinak se ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, takže předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ nejsou v daném případě naplněny.

Dovolací soud je při rozhodování zásadně vázán rozsahem, v jakém dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, vyjma případů výslovně stanovených zákonem, a uplatněným dovolacím důvodem. Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.

Pokud dovolatelky namítly, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o jejich původním žalobním návrhu, přestože sám připustil změnu žalobního návrhu, který učinily s ohledem na závazek žalovaných v prohlášení z 24. 6. 1998, tedy nikoli, že soud rozhodl v rozporu s hmotněprávním předpisem, jde o námitky procesního charakteru. Dovolatelky sice uplatnily i dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jejich výtky však směřují k tomu, že odvolací soud neprovedl správně skutkové a právní posouzení věci ve vztahu k novému návrhu, ale k původnímu. Jde tedy opět o procesní námitky. Procesními námitkami by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným s ohledem na § 237 odst. 3 OSŘ. Tak tomu v daném případě není.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalobkyň jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalovaným představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. října 2006

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. October 2006