JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3005/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. L., zastoupené advokátem a b) J. L., proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátem, o odstranění plotu, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 523/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. července 2005, č. j. 6 Co 793/2005-126, ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2006, č. j. 6 Co 793/2005-147, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na nákladech dovolacího řízení částku 2 325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

III. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 5 C 523/2001-110, zamítl žalobu, „aby žalovaný byl povinen odstranit plot z pozemku žalobců č. 1600/3 – lesní pozemek v katastrálním území K. u P. tak, jak je zakreslen ve znaleckém posudku znalkyně Ing. H. H. ze dne 25. 10. 2002“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky lesního pozemku parc. č. 1600/3 v kat. území K. P., žalovaný je tamtéž vlastníkem sousedních pozemků parcelních čísel 51/3 a 51/7 na podkladě kupní smlouvy z 1. 4. 1992, uzavřené s J. a L. V. jako prodávajícími. Část pozemku parc. č. 1600/3 je připlocena k označeným pozemkům žalovaného a v užívání žalovaného. Podle znaleckého posudku Ing. H. H. fyzická hranice mezi pozemky parc. č. 1600/3 a parc. č. 51/3 a 51/7, daná stávajícím drátěným plotem, není totožná s hranicí právní. Část oplocení žalovaného zasahuje do pozemku žalobců parc. č. 1600/3. Právní předchůdci žalovaného manželé V. pozemky koupili v roce 1972 a v roce 1977 nahradili původní dřevěný plot stávajícím plotem drátěným podle hranic a značek, vyznačených geodety. Od té doby se hranice mezi pozemky účastníků daná drátěným plotem nezměnila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný sám nemohl nabýt vlastnické právo k části pozemku parc. č. 1600/3 jím užívané vydržením podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále “ObčZ“), protože nesplnil podmínku oprávněné držby pozemku po dobu deseti let, neboť své pozemky nabyl v roce 1992 a nejpozději v roce 1999, kdy byl přítomen 28. 7. 1999 při vytyčování hranic mezi pozemky účastníků, při kterém bylo zjištěno, že plot žalovaného se nachází na pozemku žalobců, skončila jeho dobrá víra o tom, že mu pozemek patří. Spornou část pozemku parc. č. 1600/3 však nabyli vydržením k 1. 1. 1992 manželé V., kteří svou dobrou víru opírali o geometrický plán z 24. 10. 1973 a vysvětlení S. g. P. k tomuto plánu z 22. 11. 1973, adresované J. V., v němž se uvádí, „že skutečná vlastnická hranice probíhá za plotem, a to v severovýchodním rohu 3,80 m rovnoběžně s plotem, v severozápadním rohu je totožná s mezníkem“, na podkladě kterého plot posunuli na současnou hranici. Odkázal mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1193/98, sp. zn. 22 Cdo 506/98 a sp. zn. 2 Cdon 1134/96, z nichž vyplývá, že do vydržecí doby podle § 134 ObčZ lze započíst i dobu držby před 1. 1. 1992, a to i tehdy, jde-li o vydržení věci nezpůsobilé být předmětem vydržení před tímto dnem. Protože spornou část pozemku parc. č. 1600/3 žalovaný vydržel a sporný plot se nachází na jeho pozemku nikoli na pozemku žalobců, žalobu zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. července 2005, č. j. 6 Co 793/2005-126, ve znění opravného usnesení ze dne 27. února 2006, č. j. 6 Co 793/2005-147, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil, aby odstranil „z pozemku žalobců č. 1600/3 – lesní pozemek v k. ú. K. P. plot, který je zakreslen ve znaleckém posudku znalkyně Ing. H. H. ze dne 25. 10. 2002, číslo 9/2002 tvořícím součást rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že k vydržení části pozemku parc. č. 1600/3 nedošlo pro nedostatek dobré víry na straně právních předchůdců žalovaného. Odvolací soud opakoval důkaz vysvětlením S. g. P. z 22. 11. 1973 a zjistil, že má jiný obsah, než udává žalovaný. Vysvětlení se vztahovalo k hranicím mezi pozemky parcelních čísel 51/3 a 1600/5, nikoli parcelních čísel 51/3 a 1600/3. V tomto vysvětlení se výslovně uvádí, že „na situačním náčrtu je zobrazena severní hranice nově vzniklé stav. parcely č. 51/3 pouze přibližně, zobrazuje pouze zhruba zaměřený stav plotu. Skutečná vlastnická hranice probíhá za plotem, a to v severovýchodním rohu asi 3,80m rovnoběžně s plotem, v severozápadním rohu je totožná s mezníkem. Přesnější vytýčení bychom vám provedli na váš požadavek.“ Mezník je na náčrtu pouze jediný a je právě na konci hranice (mezi pozemky parcelních čísel 51/3 a 1600/5). Svědkyně V. uváděla, že pozemek plotili tak, jak jim bylo geometry určeno. Odvolací soud zdůraznil, že „i sám geometr považoval to, co zde uvedl, za málo pravděpodobné na to, aby byl pozemek oplocen“ a nebylo zjištěno, že by si právní předchůdci žalovaného nechali hranici přesněji vytyčit. Podle odvolacího soudu „na základě vysvětlení ke geometrickému plánu z 22. 11. 1973 nemohli být právní předchůdci žalovaného se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jsou vlastníky části pozemku parc. č. 1600/3“. Odvolací soud poukázal na to, že „při normální opatrnosti, kterou bylo lze po nich požadovat, měli hranice svého pozemku před jeho oplocením ověřit. Jiná okolnost, která by právní předchůdce žalovaného vedla k zaplocení pozemku v domnění, že je jejich vlastnictvím, zjištěna nebyla“. Žalobcům proto přiznal ochranu podle § 126 odst. 1 ObčZ a žalovanému uložil, aby plot z jejich pozemku odstranil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že porovnáním výpovědi svědkyně V. s přílohou G znaleckého posudku lze zjistit, že „svědkyně se vyjadřovala k plotu, který tvořil hranici mezi pozemkem parc. č. 1593/2, což byla cesta u souseda manželů V. a mezi jejich parcelou 51/7, na které po odměření od parcely č. 51/3 byla postavena kolna, o které se svědkyně zmiňuje. Tento plot pak pokračoval severním směrem k lesnímu pozemku 1600/3. Pokud svědkyně V. vypověděla, že plot postavila se svým manželem (podle značek umístěných geodety), nikoliv těsně za severní část kolny, stojící na parcele č. 51/7, nýbrž tam, kde je na geometrickém plánu vyznačena silná čára, vyjádřila tím, že se jednalo o plot tvořící hranici mezi pozemky parcelních čísel 51/3 a 1600/3, nikoli parcelních čísel 51/7 a 1600/5, jak mylně dovodil odvolací soud.“ Vysvětlení ke geometrickému plánu se podle žalovaného týkalo hranice mezi pozemky parcelních čísel 51/3 a 1600/3 a nikoliv parcelních čísel 51/3 a 1600/5. „Na straně žalovaného tak šlo o skutkový omyl ve vztahu k výměře, kterou koupil, a protože tato výměra byla zanedbatelná, nemohl takový skutkový omyl znamenat narušení dobré víry žalovaného, která byla opřena o právní důvod, tj. kupní smlouvu o převodu nemovitostí.“ Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný část pozemku parc. č. 1600/3 nevydržel, jde o nesprávné právní posouzení věci.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že právní posouzení věci vyplývá ze skutkového stavu, jak jej soud zjistil v souladu s § 132 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Uvedla, že s listinnými důkazy, a to geometrickým plánem z 24. 10. 1973, dopisem S. g. v P. z 22. 11. 1973 a polním náčrtem z 12. 10. 1973, vyhotovenými na žádost právních předchůdců žalovaného, byli právní předchůdci žalovaného seznámeni a na podkladě nich nemohli být nikdy v dobré víře, že jimi zaplocená část pozemku parc. č. 1600/3 jim vlastnicky patří.

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo proti rozsudku odvolacího soudu podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou - účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 134 odst. 1 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má - li jí nepřetržitě v držbě pod dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. l, viz též § 132a odst. l ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.).

Otázka, zda držitel věci byl v dobré víře, není otázkou skutkovou, ale právní (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1426/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“ - pod C 1816). Podle stanoviska bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 51/84, publikovaného pod R 45/1986 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, „dobrá víra je přesvědčení nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být jen skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (§ 132a odst. 1 Občz ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.)“

Skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v jeho hodnocení logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno postupem předepsaným soudu v ustanoveních § 132 až 134 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než z výše uvedených hledisek nelze napadat.

Skutkové zjištění odvolacího soudu, že vysvětlení S. g. P. z 22. 11. 1973 se týká severní hranice mezi pozemky parc. č. 51/3 a 1600/5 má oporu v provedené dokazování, neboť mezník jako severozápadní bod této hranice je v uvedeném náčrtu vyznačen právě mezi těmito pozemky. Podle uvedeného náčrtu hraničil pozemek parc. č. 51/3 na severu jak s pozemkem parc. č. 1600/5, tak s pozemkem parc. č. 1600/3, přičemž nešlo o hranici rovnou, ale zalomenou do rohu právě v hranici pozemků 1600/5 a 1600/3. Kromě toho nelze přehlédnout, že ve vysvětlení z 22. 11. 1973 je jednoznačně uvedeno, že hranice je vytyčena pouze přibližně a „přesnější vytýčení“ lze na požadavek provést. Za těchto okolností dospěl odvolací soud správně k závěru, že právní předchůdci žalovaného manželé V. nezachovali při stavbě oplocení pozemku parc. č. 51/3 obvyklo míru opatrnosti, kterou lze požadovat po vlastníku pozemku, jemuž je známo, že hranice jeho pozemku není přesně zaměřena. V rozsudku z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1304, Nejvyšší soud uvedl, že „omluvitelný je omyl držitele, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetele ke konkrétním okolnostem konkrétního případu po každém požadovat.“ I kdyby se manželé V. subjektivně domnívali, že k jejich pozemku parc. č. 51/3 náleží i předmětná část pozemku parc. č. 1600/3, pak před stavbou plotu v roce 1977 měli nechat hranice svého pozemku zaměřit. Dobrou víru držitele je třeba hodnotit objektivně, nikoli pouze z hlediska subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka - k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1067. Protože nebyli oprávněnými držiteli sporné části pozemku parc. č. 1600/3, nemohli ani k 1. 1. 1992 podle § 134 odst. l a 2 ObčZ vlastnické právo k tomuto pozemku vydržet. Žalovaný nezpochybňuje, že sám mohl držet pozemek jako oprávněný držitel jen v letech 1992 - 1999, tj. nikoli po desetiletou vydržecí dobu.

Z uvedených důvodů dovolací soud, když nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v § 242 odst. 3 OSŘ, dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Žalobkyně a) byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto vůči žalovanému náhrada nákladů, které jí v tomto řízení vznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Ty jsou dány odměnou advokátky 2 250,- Kč podle § 1 odst. l, § 8 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 277/2006 Sb., a paušální náhradou hotových výdajů 1x 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou vyhl. č. 276/2006 Sb., celkem částkou 2 325,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může žalobkyně a) podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. září 2007

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 26. September 2007