JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 3000/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce F. C., zastoupeného advokátem, proti žalované P. B., zastoupené, advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 75/98,

o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 311/2007-237, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci (původně F. C., A. K., M. M. a V. D.) se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených pozemků. Žalovanými kromě P. B. byli i L. B. a A. B., kteří nebyli účastníky odvolacího ani dovolacího řízení. Žalobci uvedli, že kupní a darovací smlouva, kterou právní předchůdce žalovaných převedl v roce 1974 pozemky užívané jednotným zemědělským družstvem na L. a A. B. je neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy, neboť k ní nedal souhlas příslušný národní výbor podle § 490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále „ObčZ“). Proto je neplatná i darovací smlouva, kterou oba žalovaní v roce 1998 převedli pozemky do vlastnictví P. B., která byla jako jejich vlastnice duplicitně zapsána v katastru nemovitostí.

Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

28. června 2002, č. j. 11 C 75/98-123, výrokem pod bodem I. určil, „že podílovým spoluvlastníkem pozemku parcela č. 297 – louka pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr o výměře 11.360 m², jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 19 pro katastrální území H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu v O. a pozemku parcela č. 1982/44 – role, původně parcela č. 1669 – pozemek ve zjednodušené evidenci – parcela původ pozemkový katastr, nyní o výměře 11.344 m² (původně o výměře 11.213 m²), jak je tato nemovitost zapsána na listu vlastnictví č. 80 pro katastrální území V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu v O., jsou žalobci F. C., a to spoluvlastnického podílu o velikosti dvou pětin vzhledem k celku, A. K., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku, M. M., a to spoluvlastnického podílu o velkosti jedné pětiny vzhledem k celku a V. D., a to spoluvlastnického podílu o velikosti jedné pětiny vzhledem k celku“, výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „o určení vlastnictví vůči žalovaným“ L. a A. B., a výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobců uzavřel 11. 1. 1974 jako převodce s právními předchůdci žalované jako nabyvateli ohledně sporných pozemků kupní a darovací smlouvu, kterou registrovalo Státní notářství v O. pod sp. zn. RI 155/74; ke smlouvě však nebyl dán souhlas všech místních národních výborů, v jejichž obvodu se nemovitosti nacházely (§ 490 odst. 2 ObčZ a zákona č. 146/1971 Sb., kterým se doplňuje zákon o národních výborech a upravuje působnost národních výborů na některých úsecích státní správy, příloha D, položka 7). Soud konstatoval, že předmětná smlouva je neplatná podle § 39 ObčZ pro nedostatek souhlasu národního výboru uděleného formou správního rozhodnutí. Žalovaní nemohli vlastnictví k pozemkům ani vydržet, neboť nebyli jeho oprávněnými držiteli; ke smlouvě totiž nevyžádali souhlas příslušných národních výborů a jednali tak v neomluvitelném právním omylu.

Odvolací soud poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo v dovolacím řízení zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203, rozhodl, že se rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I., ve vztahu k žalobci F. C., a ve výroku III. ve vztahu k žalobci F. C., potvrzuje, u výroku I. v tomto správném znění: „Určuje se, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5 – trvalý travní porost o výměře 11334 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec H., okres O., u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O, a na pozemku parcela č. 1982/44 – orná půda o výměře 11.344 m², jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V. B., okres O., u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“, a že „žalovaná P. B. je povinna zaplatit F. C. na nákladech odvolacího řízení částku 50.458,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. M. Z.“. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Uvedl, že původně žalovaní L. a A. B. nebyli objektivně v dobré víře, že jim sporné pozemky patří. Pozemky, které byly předmětem smlouvy, ležely na území spadajícím pod tři místní národní výbory, řádný souhlas k převodu dal však pouze jeden z nich. Právní předchůdci žalované tak k návrhu na registraci darovací smlouvy z 11. 1. 1974 nevyžádali souhlas všech místních národních výborů, ač si této povinnosti byli vědomi. Tak nemohli být v dobré víře, neboť vlastnické právo ke sporným pozemkům nenabyli na základě smlouvy, ani je nevydrželi. Souhlas národního výboru měl být vydán vykonatelným rozhodnutím národního výboru (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 12. 12. 1974, sp. zn. Cpj 36/74).

Nejvyšší soud poté k dovolání žalované rozsudkem ze dne 28. února 2007, č. j. 22 Cdo 428/2007-220, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. června 2006, č. j. 12 Co 429/2005-203 a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 311/2007-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci tak, že zamítl žalobu, „aby vůči žalované bylo určeno, že žalobce F. C. je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 2/5 vzhledem k celku na pozemku parcela číslo 319/5-trvalý trávní porost o výměře 11.334 m2, jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 19 pro k. ú. H., obec H., okres O. u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O., a na pozemku parcela č. 1982/44-orná půda o výměře 11.344 m2, jak je tato nemovitost zapsána na LV č. 80 pro k. ú. V. B., obec V. B., okres O. u Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“, a rozhodl o nákladech řízení. Se závěrem soudu prvního stupně, že kupní a darovací smlouva uzavřená 11. 1. 1974 mezi právním předchůdcem původních žalobců a původně žalovanými L. a A. B. nebyla z důvodu nedostatku souhlasu ve smyslu § 490 odst. 2 ObčZ uzavřena platně pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 ObčZ, se odvolací soud ztotožnil. Ohledně vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům odvolací soud odkázal na svoji vázanost rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1824/2004

a 22 Cdo 428/2007. Právním titulem k uchopení se držby pozemků shledal předmětnou smlouvu z 11. 1. 1974 a její registraci příslušným státním notářstvím 12. 2. 1974. K otázce oprávněnosti držby pak konstatoval, že účastníci předmětné smlouvy měli vědět, že ke smlouvě o převodu budovy, která byla v soukromém vlastnictví a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku je třeba souhlasu národního výboru, avšak nešlo o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, neboť národní výbor v dotazníku a čestném prohlášení k registraci

a zpoplatnění smlouvy uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek za situace, že smlouvu registrovalo státní notářství. Účastníci smlouvy, spoléhající na správnost rozhodnutí státního notáře, byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné podmínky byly splněny. Uzavřel, že právní předchůdci žalované byli oprávněnými držiteli předmětných nemovitostí po celou zákonnou desetiletou vydržecí dobu, nejméně do 18. 8. 1993, kdy byla tamnímu okresnímu soudu podána žaloba o zrušení darovací smlouvy vedená pod sp. zn. 12 C 267/93.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání s námitkou, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k nesprávným závěrům „ohledně naplnění všech zákonem předpokládaných podmínek pro vydržení vlastnického práva, konkrétně pak ohledně existence oprávněné držby právních předchůdců žalované v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, že jim k věci (spoluvlastnickým podílům na shora popsaných pozemcích) náleží vlastnické právo“. Dovolatel vedle připomenutí závěrů vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 428/2007 odkázal k prokazování dobré víry, jako podmínky vydržení vlastnického práva, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 595/2001, 22 Cdo 1843/2000 a 22 Cdo 837/98, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/04. Rekapituluje konkrétní, chronologicky seřazené úkony účastníků, z nichž dovozuje, že si právní předchůdci žalované byli vědomi nezbytnosti obstarání potřebných listin, resp. podkladů nutných k „perfekci smlouvy“, neboť nepostačoval pouhý „dotazník a čestné prohlášení“ k její registraci a zpoplatnění. To dále v podrobnostech rozvádí s připomenutím, že právní předchůdci žalované v průběhu řízení potvrzovali, že věděli o nezbytnosti souhlasu všech tří místních národních výborů s uzavřením smlouvy. Soud v daném případě nezohlednil všechny důležité okolnosti, zejména pak existenci listiny sepsané účastníky smlouvy z 11. 1. 1974 adresované Místnímu národnímu výboru v B. Uzavírá, že pokud právní předchůdci žalované nepožádali o souhlas s uzavřením smlouvy i Místní národní výbory v H. a ve V. B., nestalo se tak v důsledku jejich nevědomosti nebo omylu, nýbrž v důsledku jejich liknavosti. Je při tom zřejmé, že byli-li si vědomi nutnosti takového souhlasu, pak postupovali přinejmenším v rozporu s obvyklou mírou opatrnosti. Vlastnické právo proto nemohli vydržet. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, neboť se odvolací soud řídil právním názorem dovolacího soudu. Žalobce v dovolání opakuje argumenty, s nimiž se soudy již vypořádaly. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a § 135a zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným.

Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, publikovaný v Soudních rozhledech, 2003, č. 1). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá přímo ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se totiž nevztahuje na judikaturu.

Dovolací soud již v předchozím rozhodnutí v této věci vyslovil: „Avšak nejde o neomluvitelný právní omyl, pokud měli tuto podmínku za splněnou, protože národní výbor v „dotazníku a čestném prohlášení k registraci a zpoplatnění kupní a darovací smlouvy“ uvedl, že proti převodu nemovitostí nemá námitek. Při hodnocení dobré víry účastníků smlouvy bylo též třeba vzít v úvahu, že smlouvu registrovalo Státní notářství v O.; účastníci, spoléhající se na státního notáře, který se otázkou příslušných souhlasů zabýval, tak mohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že všechny zákonné náležitosti byly splněny a že jsou vlastníky předmětných pozemků“. Z tohoto právního názoru pak vyšel i odvolací soud, na jehož závěrech není třeba nic měnit, a to ani po zhodnocení dovolacích námitek.

Podle § 490 odst. 2 ObčZ ve znění před novelou č. 131/1982 Sb., platilo: „Nezastavěné stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům. K smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu místního národního výboru. Jinak se na smluvní převody věcí, které jsou předmětem soukromého vlastnictví, vztahují přiměřeně ustanovení § 134“. Občanský zákoník nic nestanoví o formě, jakou má být souhlas národního výboru udělen (to, že má jít o správní rozhodnutí, je dovozováno z jiných právních předpisů). Proto je třeba pokládat právní omyl spočívající v přesvědčení, že podmínky uvedené ve zmíněném ustanovení byly splněny i pouhým kladným vyjádřením národního výboru, které nemělo formu rozhodnutí, za omluvitelný. Objektivní dobrou víru držitele je třeba hodnotit i s přihlédnutím k tomu, že zákonné podmínky pro registraci smlouvy považovalo za splněné i státní notářství (byť jistě registrace sama o sobě nemusí vždy vyloučit „zlou víru“ držitele). Tomu, že tato právní otázka nebyla vždy jasná ani příslušným orgánům, nasvědčuje skutečnost, že ještě ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, byl publikován rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 11. 1977, sp. zn. 3 Cz 31/77, s právní větou: „Souhlas národního výboru ke smlouvě o převodu nemovitosti (§ 490 odst. 2 o. z.) musí být udělen pravomocným rozhodnutím odpovídajícím ustanovením zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení. Státní notářství může účastníkům sepsat žádost o udělení tohoto souhlasu adresovanou příslušnému národnímu výboru, nemůže však účastníky zastupovat v řízení o jeho udělení“. Kdyby šlo o otázku, která v praxi státních notářství či soudů nevyvolávala problémy, nebyl by důvod takovou právní větu publikovat.

Dovolatel v této souvislosti odkazuje na skutečnost, že dne 11. ledna 1974, tedy poté, co MNV v B. se již ke smlouvě vyjádřil, žádají o jeho souhlas, zatímco ostatní národní výbory opomíjejí. Je skutečností, že motiv tohoto jednání účastníků nebyl plně objasněn (patrně i pro časový odstup), ovšem nelze ji klást k tíži držitele vzhledem k presumpci dobré víry, která sice nebyla až do novely č. 509/1991 Sb. v občanském zákoníku výslovně upravena, prosazovala se však jako součást obecně uznávané tzv. presumpce řádného člověka (praesumptio boni viri). Nabyvatelům tedy svědčí omluvitelný právní omyl a žalobci se nepodařilo prokázat, že o něm museli vědět. To, že požádali jen jeden národní výbor a ostatní opomenuli z liknavosti je sice možný způsob vysvětlení, ovšem takové jednání by bylo krajně nelogické; pokud by si totiž byli vědomi toho, že bez všech souhlasů vyjádřených ve správních rozhodnutí nebude možno smlouvu registrovat a nenastanou zamýšlené právní důsledky, pak by se jejich postup jevil jako krajně nezvyklý a nelogický. Nabízí se i možné vysvětlení, že státní notář považoval za rozhodující souhlas toho MNV, ve kterém ležela rozhodující část převáděných nemovitostí, a takto informoval i účastníky (žádost byla podána v souvislosti s jednáním na státním notářství), v úvahu přicházejí jistě i jiná vysvětlení. Za tohoto stavu je třeba vyjít z presumpce dobré víry držitele. Nelze přisvědčit ani zpochybnění významu registrace státním notářstvím odkazem na „právní závěry přijaté Nejvyšším soudem ČR ve věci 22 Cdo 837/98“; toto rozhodnutí, publikované jako R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tuto problematiku neřeší.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož

i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení učiněný podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ vychází ze skutečnosti, že dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované vznikly náklady představované odměnou advokátce za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 10 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 22. září 2008

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 22. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. do 24 hodin