JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2980/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) Ing. M. T., b) Ing. M. Š., c) Ing. N. Š., a d) Ing. arch. J. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému B. d. BB, zastoupenému advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: L. T. a V. T., zastoupených advokátem, a P. L., zastoupené advokátem, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni a o vzájemném návrhu na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 91/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejšími účastníky na straně žalovaného nemá žádný z nich právo na náhradu dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Právní předchůdce žalovaného družstva koncem 80. let a počátkem 90. let minulého století vybudoval v domě patřícím nyní žalobcům byty a ateliéry; mezi účastníky posléze vznikl spor o to, zda a do jaké míry jsou i ateliéry zatíženy věcným břemenem podle § § 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), příp. věcným břemenem, které žalované družstvo údajně vydrželo. Žalobci jako podíloví spoluvlastníci níže uvedeného domu se domáhali, aby soud určil, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliérů č. 1 až 5 nacházejících se v jeho sedmém nadzemním podlaží ve druhém podkroví, tak, jak toto právo příslušný katastrální úřad k návrhu žalovaného z 19. 2. 1996 zapsal v jeho prospěch v katastru nemovitostí. Žalovaný se naopak domáhal, aby soud určil, že toto právo existuje, neboť ateliéry v letech 1985 až 1991 vybudoval a nechal zkolaudovat jeho právní předchůdce, od roku 1991 jsou užívány v dobré víře, že nabývací titul není v rozporu se zákonem a tak došlo k vydržení práva věcného břemene; současně odkázal na § 28d transformačního zákona.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 16 C 91/2001-170, výrokem pod bodem I. určil, „že neexistuje právo odpovídající věcném břemeni užívání ateliéru č. 1 o výměře 61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m², nacházejících se v 7. nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na pozemku parc. č. 2198, vše zapsáno ve katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č. 011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších změn a oprav a zároveň se v této části zamítá vzájemný návrh žalovaného na určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni užívání těchto ateliérů č. 1 o výměře 61,99 m² a ateliéru č. 2 o výměře 30,34 m²“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „na určení, že neexistuje právo odpovídající věcnému břemeni užívání ateliéru č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č. 4 o výměře 85,76 m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m², nacházejících se v 7. nadzemním podlaží, tj. ve 2. podkroví domu čp. 404, postaveného na pozemku parc. č. 2198, vše zapsáno v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem P. – m. pro k. ú. V., LV č. 992, jak jsou tyto ateliéry a jejich výměry označeny a zaneseny v dokumentaci ověřené ve stavebním řízení – v půdorysném plánu tvořícím stavebně – architektonickou součást prováděcího projektu č. 011-02-1-3126-011 z XII/1976, vypracovaném Ing. arch. M. R., včetně pozdějších změn a oprav a zároveň se určuje, že právo odpovídající věcnému břemeni užívání těchto ateliérů č. 3 o výměře 44,52 m², ateliéru bytu č. 4 o výměře 85,76 m² a ateliéru č. 5 o výměře 29,16 m² existuje“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaného rozsudkem ze dne 11. května 2005, č. j. 11 Co 184/2004-230, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. S odkazem na § 28d zákonného opatření, dále na příslušná ustanovení právních norem definujících byt a na stavební předpisy upravující kolaudační řízení v aplikaci na daný případ konstatoval, že kolaudačním rozhodnutím ze 17. 5. 1991 bylo povoleno užívání dvou ateliérů (č. 1 a 2) jako samostatných prostor, které součástí bytů, kolaudovaných k účelu bydlení, nejsou. Další tři ateliéry byly kolaudovány 29. 12. 1985 jako součásti bytů a u nich předmětné věcné břemeno vzniklo.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku týkajícím se ateliérů č. 1 a 2 podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména proto, že definuje byt pro účely transformačního zákona, ač tento pojem není pozitivně v našem právním řádu vymezen a tato otázka nebyla dosud v rozhodování Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího řešena; kromě toho řeší právní otázku bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů v rozporu s hmotným právem. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že se otázkou vydržení práva odvolací soud zabýval pouze z hlediska zákonného opatření, nezkoumal ji z pohledu § 151o a § 134 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Věc navíc neposuzoval z hlediska dobrých mravů; v rozporu s dobrými mravy je rozhodnutí, že dosud platně zapsané věcné břemeno nemá náhle existovat. Opomenul věc posoudit z hlediska dodržení Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti poukázal na to, že hodnota vložená do výstavby ateliérů postavených legálně by byla rozhodnutím o neexistenci práva věcného břemen zcela zcizena; došlo by tak k vyvlastnění práva předmětné ateliéry užívat, a to bez opory v zákoně. Dovolatel dále namítá nesprávné vymezení pojmu „byt“ odvolacím soudem jako „obytnou místnost či soubor místností, které byly kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení“. K tomu poukazuje na to, že kolaudační rozhodnutí ze 17. 5. 1991 povolilo užívání ateliérů, aniž by bylo uvedeno, zda mají být používány jako byt nebo jako nebytový prostor. Vzhledem k jejich členění na několik místností jde o prostor určený k bydlení a jde tedy o byt; ve všech smlouvách a jiných dokumentech jsou ateliéry podřízeny totožnému režimu jako družstevní byty a jako s byty bylo s ateliéry zacházeno. Dovolatel konečně poukazuje na to, že kupní smlouva uzavřená mezi J. U. a žalobci jako kupujícími uvádí věcná břemena podle transformačního zákona i k ateliérům, s tímto vědomím žalobci jejich ideální poloviny kupovali a s ohledem na existenci věcného břemena byla sjednána i kupní cena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve vyjádření k dovolání odmítají argumentaci dovolatele. Namítají, že odvolací soud měl Ústavnímu soudu České republiky předložit k posouzení otázku ústavnosti zákonného opatření a nepostupoval-li tak, došlo k porušování ústavních práv žalobců. Ustanovení § 28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb. je podle jejich názoru v rozporu s Listinou základních práv a svobod a dovolacímu soudu navrhují postup podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu České republiky. Uvádějí, že k rozhodnutí odvolacího soudu lze namítat řadu výhrad, avšak výtky žalovaného považují za účelové. Proto jeho dovolací pokládají za nepřípustné a navrhují, aby je dovolací soud zamítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. K vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Odvolací soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou. Problematikou vymezení pojmu „byt“ ve vztahu k § 28d zákona č. 42/1992 Sb., ve znění zákonného opatření č. 297/1992 Sb., se dovolací soud zabýval již v rozsudku ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, publikovaném v Právních rozhledech č. 1/2000, a dospěl k závěru: „Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 ObčZ je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Existence uvedeného rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty“. Nelze přisvědčit ani názoru, že by se oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni mohla opírat o hospodářskou smlouvu uzavřenou bývalými socialistickými organizacemi v roce 1977, příp. o její pozdější dodatky; Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni ve vztahu mezi tzv. socialistickými organizacemi nebyla možná (rozsudek ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1654). Skutečnost, že samotný zápis do katastru nemovitostí neznamená, že zapsané právo také nutně existuje, je obecně uznávána (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 1998, sp. zn. 5 Cmo 646/97, publikovaný v Lexdatech: „Vlastním smyslem vedení katastru nemovitostí je, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti potřebnou informaci o vlastnických a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Pokud ovšem zápisy v katastru neodpovídají skutečnosti, má skutečnost převahu nad katastrem; ten, kdo se však dovolává reality vůči stavu v katastru, musí tuto jinou skutečnost prokázat“). Problematiku neoprávněného obohacení pak řeší občanský zákoník v ustanoveních o bezdůvodném obohacení. Nedůvodnost námitky, že ačkoliv předmětem kolaudace byl výslovně „ateliér“, šlo ve skutečnosti o obytnou místnost patřící k bytu, vyplývá přímo z právních předpisů platných ke dni vydání kolaudačního rozhodnutí (17. 5. 1991), ze kterých se jasně podává, že „ateliér“ byl nebytovým prostorem (např. § 7 odst. 1 zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, viz i § 28a zákona č. 42/1992 Sb., ve znění do 30. 4. 1994).

O postoupení věci Ústavnímu soudu na základě návrhu žalobců nebylo možno uvažovat, neboť v dané věci je dovolatelem žalovaný, napadena je jen jemu nepříznivá část rozhodnutí a ani případné zrušení žalobci zpochybňovaných ustanovení by tedy nemohlo vést ke zlepšení právního postavení žalobců v tomto sporu.

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady představované odměnou advokátovi za zastoupení v dovolacím řízení (vypracování dovolání) a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč a s paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), celkem 3 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. ledna 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 29. January 2007