JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2974/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Ing. J. J., zastoupené advokátkou, proti žalované D. N., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 36/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č. j. 27 Co 580/2004-65, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Š. P.

Odůvodnění:

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. září 2004, č. j. 14 C 36/2004-41, zamítl žalobu, „že žalovaná je povinna vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni objekt bydlení č. p. 61 v N. V. pod P. na pozemku číslo parcely st. 14 a pozemek číslo parcely st. 14 – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území N. V. pod P. zapsaných na LV 81 u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. do 30-ti dnů od právní moci rozsudku“, a dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že vlastnicí sporných nemovitostí je žalobkyně. Účastnice uzavřely 1. 9. 2002 nerealizovanou (a později i soudem prohlášenou za neplatnou) kupní smlouvu, kterou měla žalobkyně nemovitosti prodat žalované. Kupní cenu 2 000 000,- Kč podle této smlouvy měla kupující uhradit tak, že 700 000,- Kč složí na účet prodávající před podpisem smlouvy, částku 1 300 000,- Kč bude na tento účet splácet pravidelnými desetitisícovými měsíčními splátkami. Žalovaná započala nemovitosti užívat se svým přítelem a dvěma dcerami ve stáří 11 a 19 let se souhlasem žalobkyně od srpna 2002, když vrátila zaměstnavateli svůj dosavadní služební byt. Část kupní ceny, a to obnos 700 000,- Kč, který kupující uhradila 2. 10. 2003, žalobkyně odmítla přijmout a koncem prosince 2003 vyzvala žalovanou, aby nemovitosti vyklidila. Soud s přihlédnutím k § 39 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) uzavřel, že kupní smlouva z 1. 9. 2002 je neplatná, kromě dalšího proto, že předmět převodu je neurčitý. Žalobě ale s odkazem na § 3 odst. 1 ObčZ nevyhověl, neboť nemovitosti začala žalovaná užívat se souhlasem žalobkyně, nájemní služební byt vrátila svému zaměstnavateli, její přítel se rovněž vzdal svého nájemního bytu, část kupní ceny žalobkyni uhradila, byť ta peníze odmítla převzít, žalobkyně sama nemovitosti k bydlení nepotřebuje a žalovaná jinou možnost bydlení nemá.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 27 Co 580/2004-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nemovitosti vyklidit a odevzdat je žalobkyni do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud konstatoval, že ač žalovaná nemovitosti užívala od srpna 2002, nereagovala na výzvy žalobkyně k jakékoliv platbě. Až týden před konečným rozhodnutím ve věci zaplatila 28 099,- Kč jako doplatek za spotřebu vody a elektřiny. Podle obsahu kupní smlouvy z 1. 9. 2002 měla uhradit část kupní ceny ve výši 700 000,- Kč před podpisem kupní smlouvy, učinila tak ale až po více než jednom roce. Tento obnos jí ale žalobkyně vrátila, neboť k ní pozbyla důvěru; žalovaná ostatně nehradila ani měsíční desetitisícové částky jako zbytek kupní ceny. Vzhledem k tomu odvolací soud neakceptoval názor soudu prvního stupně, že omezení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem za dané situace není v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 ObčZ, ani jeho závěr, že nemůže jít k tíži žalované, že neplatila náhradu za užívání nemovitostí, když byla přesvědčena, že uzavřela řádnou kupní smlouvu. Uzavřel, že žalovaná nemohla být přesvědčena o svém vlastnictví, když nesplácela řádně kupní cenu a v roce 2003 sama podala žalobu na určení vlastnictví předmětných nemovitostí, kterou posléze vzala zpět. Žalobkyně má proto podle § 126 ObčZ právo domáhat se ochrany svého vlastnického práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ. Namítá, že odvolací soud, vzal v úvahu pouze skutečnosti, svědčící ve prospěch žalobkyně. Nezabýval se totiž námitkami žalované k otázce soudem konstatované neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, když nepřihlédl k rozhodnutí tamního katastrálního úřadu sp. zn. V-5101/2004-211/2 o návrhu na povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy z 1. 9. 2002, z něhož vyplývá, že tento úřad nepovažoval smlouvu za absolutně neplatnou pro neurčité vymezení předmětu prodeje. Právní názor odvolacího soudu, že dovolatelka nemohla být přesvědčena, že uzavřela řádnou kupní smlouvu, není proto správný. Ani po novele ObčZ, kdy s účinností od 1. 1. 1993 byl zaveden konstitutivní zápis do katastru nemovitostí, nelze vyloučit, že ten, kdo s nemovitostmi nakládá jako s vlastními a není zapsán v katastru nemovitostí, je v dobré víře, že mu nemovitosti patří. Předmětnou kupní smlouvu je proto správné pokládat za právní titul, byť nikoliv zcela perfektní, způsobilý přesvědčit dovolatelku o řádném uzavření kupní smlouvy, od níž nikdy neodstoupila. Dále namítá, že závěr odvolacího soudu ohledně nereagování na výzvy žalobkyně k placení náhrad za užívání nemovitostí nemá oporu v provedeném dokazování. Z řízení před soudem prvního stupně plyne, že žalobkyně nájemné nepožadovala a nebyly provedeny důkazy o tom, že by na výzvy žalobkyně nereagovala. K otázce aplikace § 3 odst. 1 ObčZ a k závěru odvolacího soudu, že nebyly shledány důvody pro něž by žalobkyni měl být odepřen výkon jejího vlastnického práva tím, že by vyklizení nemovitostí bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady, dovolatelka připomíná rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 51/1996. Soud prvního stupně přesvědčivě uzavřel, že výkon vlastnického práva žalobkyně je s dobrými mravy v rozporu. Dovolatelka nemá kde bydlet, nemovitosti užívá v přesvědčení, že jí titul bydlení svědčí a odvolací soud při posuzování věci podle zmíněného ustanovení nepřihlédl k rozhodným okolnostem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně polemizuje s argumentací dovolatelky, odkazuje na správné závěry odvolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje. Námitky žalované ohledně nesprávné aplikace § 3 odst. 1 ObčZ odvolacím soudem nepokládá za opodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ). Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Z uvedených ustanovení vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor s dobrými mravy je zcela výjimečným opatřením, které připadá do úvahy zejména tam, kde výkon práva vlastníka žádat vydání či vyklizení jeho věci v rozporu s dobrými mravy zasahuje do jiného základního práva žalovaného; tak tomu v dané věci není.

Je nepochybné, že žalobkyně je vlastnicí domu, který žalovaná užívá bez právního důvodu. Proto se žalobkyně může domáhat vyklizení domu vlastnickou žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ. Žalobkyně se pak brání žalobě námitkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy. K její argumentaci lze uvést: I když se do domu nastěhovala se souhlasem žalobkyně, musela si být objektivně vědoma toho, že vlastnické právo dosud nenabyla, kupní cenu neuhradila a že vlastnické právo žalobkyně není dotčeno. I kdyby snad byla subjektivně v domnění, že má v domě právo bydlet, na tom, že dům užívá neoprávněně, by to nic nezměnilo. Dovolací soud považuje za možné posoudit vlastnickou žalobu na vyklizení domu jako rozpornou s dobrými mravy zejména pokud žalovaný nemá objektivně možnost si bydlení opatřit jinak a po žalobci lze spravedlivě žádat, aby užívání bytu v domě žalovanému ještě po nějaký čas trpěl. Řízení v této věci probíhá od 6. 2. 2004 a předcházelo mu navíc řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem; žalovaná je tak dostatečně dlouhou dobu informována o spornosti jejího práva. Ze spisu se nepodává, že by neměla dostatek prostředků k tomu, aby nemohla svou bytovou situaci řešit, zejména když hodlala zakoupit nemovitosti za cenu nepochybně postačující k pořízení jiného bydlení. Proto není žádný důvod k tomu, aby byla odepřena výkonu práva žalobkyně ochrana s odkazem na § 3 odst. 1 ObčZ. Na tomto závěru nemohou nic měnit ani úvahy o tom, zda a proč žalovaná za užívání domu platila či nikoliv.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, učiněný podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, vychází ze skutečnosti, že dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení (podání vyjádření k dovolání), která činí podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 900,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), celkem 1 975,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 11. prosince 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 11. December 2006