JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2889/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) J. J., a b) J. J., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) P. U., a 2) H. V., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 C 745/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2006, č. j. 7 Co 301/2006-398, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 150,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. P. Č.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky níže uvedené budovy (obytné a hospodářské stavení). Tu koupili v roce 1985 od bývalého Jednotného zemědělského družstva v K. (dále „JZD“), ale v katastru nemovitostí byli jako její vlastníci zapsáni jen do února 1998. Katastrální úřad provedl změnu zápisu o jejím vlastnictví poté, co byla vydána žalovaným v restitučním řízení.

Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. února 2004, č. j. 8 C 745/2003-284, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2004, č. j. 8 C 745/2003-288, zamítl „žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky budovy čp. 3 postavené na st. parc. 14/2 v katastrálním území R., obec M., zapsané u Katastrálního úřadu v P.“ a dále rozhodl o nákladech řízení. Kupní smlouvu uzavřenou ohledně sporné nemovitosti 1. 8. 1985 mezi žalobci a JZD shledal absolutně neplatnou a uzavřel, že žalobci vlastnické právo nevydrželi. Někteří pracovníci JZD totiž v předchozím soudním řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 1026/92 uvedli, že měli pochybnosti o tom, zda nemovitost od předchozího vlastníka JZD do svého vlastnictví vůbec získalo. JZD tedy nebylo objektivně v dobré víře, že je vlastníkem nemovitosti a žalobci si proto nemohli dobu, po kterou JZD nemovitost drželo, započítat do vydržecí lhůty.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací (po předchozím zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším soudem) rozsudkem ze dne 10. května 2006, č. j. 7 Co 301/2006-398, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2004, č. j. 8 C 745/2003-284, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 30. března 2004, č. j. 8 C 745/2003-288, tak, že určil, „že žalobci J. J., a J. J., jsou společnými vlastníky budovy č. p. 3 postavené na stavební parcele č. 14/2 v katastrálním území R., obec M., zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrálního pracoviště P. na LV č. 1868 pro k. ú. R.“ a rozhodl o nákladech řízení. Doplnil dokazování výslechem Ing. F. K. a J. H., předsedy a ekonoma JZD, k odstranění rozporů ve skutkových zjištěních. Na tomto základě konstatoval, že soud prvního stupně posoudil nesprávně vydržení vlastnického práva nemovitosti žalobci z hlediska možnosti započíst pro účely vydržení i dobu, po kterou předmětnou nemovitost užíval jejich právní předchůdce. Ten nemovitost držel v dobré víře a o existenci drženého práva neměl pochybnosti. Žalobci zchátralou nemovitost, kterou upravili k trvalému bydlení, užívali od roku 1985. O tom, že nemovitost nabývají v souladu se zákonem neměli žádnou pochybnost. Jako její vlastníci byli zapsáni v příslušné evidenci nemovitostí. I k těmto skutečnostem, při posuzování věci z hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod, odvolací soud přihlédl, jakkoliv uzavřel, že není pochyb o tom, že v minulosti byla zásadním způsobem porušení i práva žalovaných.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“). Uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Odkazují na právní závěry předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 145/2003 a sp. zn. 22 Cdo 1966/2005) a sporným shledávají, zda opakované výpovědi předsedy a ekonoma JZD, stejně rozporné jako jejich předchozí výpovědi, obsahují takové skutečnosti, které by pochybnosti o dobré víře vyvrátily. Namítají, že tyto pochybnosti odstraněny nebyly, a tento závěr v podrobnostech zdůvodňují. Žalobci podle jejich názoru ztratili dobrou víru v listopadu 1994 a za té situace počátek držby nemovitosti a tedy dobré víry musel nastat nejdříve po vyjasnění majetkoprávních vztahů v roce 1985, kdy 1. 8. byla sepisována kupní smlouva. Žalobci by si mohli započíst dobu vydržení jen od 1. 8. 1985 do registrace smlouvy dne 16. 12. 1985; vlastnické právo nemohli vydržet, když u JZD nemohlo jít od 30. 6. 1980 do 1. 8. 1985 o oprávněnou držbu. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobci polemizují s argumenty dovolatelů s tím, že jde o opakování dřívějších námitek. Dovolání považují za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzeni věci. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Držbu předchůdce žalobců, JZD, je třeba posoudit podle § 132a odst. 1 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Oprávněným držitelem je ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří (§ 130 odst. 1 ObčZ, obdobně viz § 132a odst. 1 ObčZ ve znění do novely č. 509/1991 Sb.). Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

V dané věci šlo od počátku o hraniční případ, kdy žalobci nepochybně v dobré víře a jako oprávnění držitelé nabyli předmětnou nemovitost (ve zchátralém stavu, poté ji rekonstruovali), a byla tu jen otázka, zda jejich právní předchůdce byl též oprávněným držitelem, a tudíž zda si žalobci mohli do vydržecí doby započítat též dobu jeho držby. Právě určité nejasnosti ohledně nabytí držby právním předchůdcem žalovaných vedly dovolací soud k tomu, aby předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dovolací soud přitom nevyloučil možnost oprávněné držby předchůdce, požadoval jen odstranění některých nejasností. Odvolací soud pak po doplnění dokazování učinil skutkové zjištění, že i když sporná nemovitost nebyla v hospodářské smlouvě, na jejímž základě se JZD jako předchůdce žalobců chopilo držby nemovitosti, uvedena, byli funkcionáři družstva přesvědčeni, že jde o převod zemědělské usedlosti jako celku, tedy včetně její obytné části. Tuto dobrou víru posílila skutečnost, že od sporné budovy převzali od prodávajícího klíče a že JZD zaplatilo kupní cenu i za budovu; následně vzniklé pochybnosti pak byly řešeny nadřízeným orgánem, který vlastnictví JZD potvrdil. Souhrn těchto skutečností vedl k tomu, že odvolací soud kvalifikoval držbu JZD jako oprávněnou a dobu jejího trvání přičetl žalobcům k dobru. K tomu lze ještě poznamenat, že podle judikatury platilo: „Zemědělskou usedlost tvoří zemědělské pozemky, hospodářské stavby a obytná část zemědělské usedlosti“ (R 35/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stávalo se též, že při přídělech zemědělské usedlosti nebylo zápisové řízení řádně provedeno; v takových případech však nebyl příděl prohlášen za neplatný, ale dokazovalo se, co vlastně bylo předmětem držby i předmětem přídělu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 724/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 340). Zemědělská usedlost jako celek mohla být předmětem převodu (viz např. R 13/1979, R 35/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto funkcionáři družstva mohli být objektivně v dobré víře, že se zemědělskou usedlostí přebírají i její obytnou část, zejména když jim prodávající postoupil držbu této části. Zmíněné úvahy odvolacího soudu tedy nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou tak dány podmínky pro to, aby je dovolací soud zpochybnil.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení, učiněný podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaných bylo zamítnuto a žalobcům vznikly náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení (podání vyjádření k dovolání), která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 2 x 75,- Kč, tedy 150,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.), celkem 5 150,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 9. listopadu 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. November 2006