JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2836/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. P. h. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. A. F., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 1903/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č. j. 26 Co 58/2005-133, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku

5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. M.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků parc. č. 152, 153, 154

a 156/11 v k. ú a obci H. Vznikly oddělením z pozemku parc. č. 156/1, původně parc. č. 149/34, který F. N. prodala kupní smlouvou z 29. 5. 1969 Ú. p. z. t., právnímu předchůdci žalobce. Žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako duplicitní vlastnice těchto pozemků, které měla nabýt děděním, i když její žaloba, kterou se vůči žalobci domáhala určení, že je vlastnicí těchto pozemků, byla v roce 1999 zamítnuta. Katastrální úřad vychází z toho, že výrokem soudu nebylo určeno, kdo je jejich vlastníkem.

Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 9. 3. 2000, č. j. 8 C 1903/99-14 určil, že „žalobce je jediným vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 1688 u Katastrálního úřadu P. – z., pro okres P. – z., obec H., k. ú. H., jako pozemek č. parcely 152 – zastavěná plocha

o výměře 45 m2, pozemek č. parcely č. 153 – zastavěná plocha o výměře 187 m2, pozemek č. parcely 154 – zastavěná plocha o výměře 198 m2 a pozemek č. parcely 156/11 – ostatní plocha, manipulační prostor o výměře 12 317 m2,“ a dále rozhodl

o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vzhledem k duplicitnímu zápisu vlastnictví shledal, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k pozemkům. Právní předchůdce žalobce Ú. p. z. t. uzavřel 29. 5. 1969 s F. N. kupní smlouvu, kterou mu prodala pozemek parc. č. 149/34

o výměře 1,3077 ha, nyní pozemky parc. č. 152, 153, 154 a 156/11 v k. ú. H. Šlo o platný právní úkon, jak bylo již soudem mezi účastníky pravomocně vyřešeno. K tomuto závěru dospěl totiž Krajský soud v Praze, který rozsudkem z 26. 5. 1999, č. j. 26 Co 653/98-64, jenž nabyl právní moci 10. 8. 1999, změnil rozsudek soudu prvního stupně z 30. 7. 1998, č. j. 8 C 1157/97-36, tak, že zamítl žalobu na určení vlastnického práva žalobkyně k pozemkům – v tomto dalším řízení žalované – směřující i proti žalovanému – v tomto dalším řízení žalobci.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením

z 22. 11. 2000, č. j. 26 Co 337/2000-30, rozsudek soudu prvního stupně z 9. 3. 2000,

č. j. 8 C 1903/99-14, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz originálem kupní smlouvy z 29. 5. 1969, a k otázce platnosti této smlouvy uvedl, že v dřívějším řízení byla řešena jen jako otázka předběžná a že byly namítány jiné důvody neplatnosti, než v tomto řízení.

Soud prvního stupně dalším rozsudkem z 23. 9. 2004, č. j. 8 C 1903/99-107, žalobu zamítl. Doplněním dokazování mimo jiné zjistil, že Nejvyšší soud rozsudkem z 8. 10. 2001, č. j. 22 Cdo 1544/2000-95, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze

z 26. 5. 1999, č. j. 26 Co 653/98-64, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem z 15. 5. 2002, č. j. 26 Co 508/2001-115, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně z 30. 7. 1998, č. j. 8 C 1157/97-36, tak, že zamítl žalobu na určení, že jedinou vlastnicí pozemků je žalobkyně – v tomto řízení žalovaná. Podle odvolacího soudu se na obsahu kupní smlouvy její účastníci dne 29. 5. 1969 shodli, avšak protože ke smlouvě nedal souhlas okresní národní výbor, jak toho bylo podle

§ 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“) třeba, pak podle § 47 odst. 3 ObčZ, ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb., platí, že její účastníci od této smlouvy odstoupili. Ten stanovil, že nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu nebo k registraci smlouvy, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili. K odstoupení od kupní smlouvy z 29. 5. 1969 došlo podle tohoto ustanovení i proto, že nebyla do tří let od jejího uzavření registrována. F. N. tak ke dni své smrti 4. 6. 1969 byla vlastnicí pozemku parc. č. 149/34 a žalobce platně pozemky z něj vytvořené nenabyl. Protože však v dědickém řízení po F. N. nebyl pozemek parc. č. 149/34 projednán, byla žaloba zamítnuta. Dále soud prvního stupně zjistil, že k dodatečnému projednání dědictví došlo usnesením soudu prvního stupně z 8. 3. 2004, č. j. D 458/2003-139, které nabylo právní moci 31. 3. 2004. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno, že děděním po F. N., zemřelé

4. 6. 1969, nabyl vlastnictví k původnímu pozemku parc. č. 149/34, z něhož byly vytvořeny pozemky parc. č. 152, 153, 154 a 156/11, V. Z. Podle usnesení bývalého Státního notářství ze 17. 3. 1981, č. j. D 1290/77, na základě dohody o vypořádání dědictví po V. Z., nabyla děděním pozemek parc. č. 149/34 žalovaná. Soud prvního stupně se ztotožnil se shora uvedeným závěrem Krajského soudu v Praze, vysloveným v rozsudku z 15. 5. 2002, č. j. 26 Co 508/2001-115, že v důsledku odstoupení od kupní smlouvy z 29. 5. 1969 k převodu vlastnictví k pozemku parc. č. 149/34 nedošlo. F. N. byla ke dni své smrti 4. 6. 1969 jeho vlastnicí, děděním po ní nabyl pozemek, resp. pozemky z něj vytvořené, V. Z. a po jeho smrti 22. 10. 1977 je zdědila žalovaná. Dovodil také, že žalobce nenabyl vlastnictví k předmětnému pozemku, resp. pozemkům z něj vytvořeným, ani vydržením podle § 135a ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., protože šlo o nezpůsobilý předmět, a od 1. 1. 1992 neuplynula desetiletá vydržecí doba.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 9. 3. 2005, č. j. 26 Co 58/2005-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud nesdílí závěr, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy z 29. 5. 1969 jejími účastníky. Ke dni, kdy byla kupní smlouva uzavírána, bylo podle

§ 490 odst. 2 ObčZ, tehdy platného znění, k jejímu vzniku ještě třeba souhlasu okresního národního výboru, neboť jejím předmětem byl převod zemědělského pozemku, a podle § 30 vyhl. č. 104/1966 Sb. se úplatné převody věcí do státního majetku od občanů a jiných organizací než socialistických řídily předpisy občanského zákoníku. Odvolací soud však v rozsudku z 15. 5. 2002, č. j. 26 Co 508/2001-115, nesprávně vyložil § 507a odst. 1 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle kterého pokud nebylo stanoveno jinak, řídily se ustanoveními zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. To znamenalo, že smlouvu bylo třeba posuzovat nejen podle § 47 odst. 3 ve znění zákona č. 131/1982 Sb., ale také podle § 490 odst. 2

a § 134 odst. 2 ObčZ ve znění této novely, které stanovily, že již není třeba souhlasu národního výboru k převodu zemědělského pozemku do socialistického společenského vlastnictví, a k účinnosti smlouvy, kterou se převádí věc nemovitá, není třeba registrace státním notářstvím, jde-li o převod do socialistického společenského vlastnictví. Vzhledem ke zpětné účinnosti novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. ke kupní smlouvě z 29. 5. 1969 nebylo třeba souhlasu okresního národního výboru ani její registrace státním notářstvím a použití § 47 odst. 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., nepřipadalo v úvahu. Kupní smlouva uzavřená 29. 5. 1969 právními předchůdci účastníků je smlouvou platnou, kterou došlo k převodu vlastnictví pozemku. Proto se odvolací soud již nezabýval námitkou vydržení, kterou žalobce v řízení vznesl, a ani námitkou žalované, kterou zpochybnila právní subjektivitu kupující strany, neboť ji uplatnila až v odvolacím řízení jako nepřípustnou novotu.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Odůvodňuje dovolání tím, že došlo k vadě řízení a nesprávnému právnímu posouzení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle obsahu (§ 41 odst. 2 občanského soudního řádu) namítá také, že skutkové zjištění nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vada řízení spočívá v tom, že odvolací soud se nezabýval námitkou žalované, že kupní smlouvu uzavírala 29. 5. 1969 jako kupující osoba, která neměla právní subjektivitu. Nešlo o novotu, neboť tuto otázku musí soud zkoumat v každém stupni řízení při posouzení platnosti smlouvy. Ve vyjádření k odvolání žalovaná uvedla, že Ú. p. z. t., o. z. 01 P. – V., který předmětnou smlouvu uzavíral, byl jako odštěpný závod organizační složkou bez právní subjektivity. Ve smyslu § 45 tehdy platného zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku (dále „HZ“), byl vedoucí odštěpného závodu oprávněn činit jménem organizace všechny právní úkony týkající se závodu, což se však nestalo, neboť ve smlouvě je uvedeno označení odštěpného závodu. Nesprávné právní posouzení je dáno tím, že v době uzavření kupní smlouvy byl sice k převodu zemědělského pozemku nutný souhlas okresního národního výboru. Zákonem č. 146/1971 Sb. však došlo k novelizaci § 490 odst. 2 ObčZ tak, že od 1. 1. 1972 bylo k tomuto převodu třeba souhlasu místního národního výboru. Podle § 47 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., platilo, že pokud bylo ke vzniku smlouvy třeba rozhodnutí příslušného orgánu, byli účastníci smlouvy vázáni svými projevy až do tohoto rozhodnutí; pokud bylo rozhodnutí záporné, ke smlouvě nedošlo. Odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že MNV v H. rozhodnutím z 31. 10. 1972 přikázal nemovitosti v něm uvedené, náležející do pozůstalosti po F. N., včetně předmětného pozemku, do trvalého užívání JZD v H. Tedy orgán příslušný k udělení souhlasu ke smlouvě o převodu nemovitostí podle § 490 odst. 2 ObčZ vydal negativní rozhodnutí k předmětné smlouvě a z toho důvodu k předmětné kupní smlouvě nedošlo. Ke dni účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. žádné právní vztahy mezi právními předchůdci účastníků z kupní smlouvy z 29. 5. 1969 neexistovaly, ať už proto, že na straně kupující byla osoba bez právní subjektivity nebo proto, že ke smlouvě nedošlo z důvodu záporného rozhodnutí příslušného orgánu, takže aplikace § 507a odst. 1 ObčZ, ve znění tohoto zákona č. 131/1982 Sb., na předmětnou smlouvu nepřipadala vůbec v úvahu. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Považuje za správné, že odvolací soud se nezabýval jako novotou námitkou žalované o nedostatku právní subjektivity kupujícího označeného v záhlaví kupní smlouvy z 29. 5. 1969. Žalobce dále vyslovuje přesvědčení, že ke smlouvě o převodu majetku ze soukromého vlastnictví do socialistického nebylo třeba od 1. 7. 1964, kdy nabyl účinnosti HZ, registrace a souhlasu národního výboru podle § 134 a § 490 odst. 2 ObčZ. K tomu provádí obsáhlý rozbor § 11 HZ, § 490 odst. 2 ObčZ, směrnice MS a MZLVH č. 21/1964 a § 30 vyhl. č. 104/1966 Sb. s odkazem na odbornou literaturu. Rozhodnutí MNV v H. z roku 1972 o přikázání pozemku do trvalého užívání JZD připisuje tomu, že změna vlastnictví pozemku parc. č. 149/34 podle smlouvy z roku 1969 nebyla vyznačena v pozemkové knize, a poukazuje na to, že v původním řízení o dědictví po F. N. předmětný pozemek projednán nebyl. Od roku 1969 byl pozemek skutečně obhospodařován nabyvatelem a jeho právními nástupci a počátkem 80. let na něm P., n. p. P. zbudoval zařízení staveniště, které se na něm dosud nachází. Žalobce podotýká, že žádný důkaz

o tom, že šlo o pozemek zemědělský, v řízení ani proveden nebyl. V otázce pravé zpětné působnosti zákona podle § 507a odst. 1 ObčZ se žalobce ztotožňuje s odvolacím soudem, s již uvedenou výhradou, že ke smlouvě z 29. 5. 1969 nebylo vůbec třeba souhlasu ONV. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhuje zamítnutí dovolání. Argumentaci, že od 1. 7. 1964 nebylo k převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví třeba souhlasu národního výboru, žalobce ještě rozvedl v doplňku vyjádření a poukázal také na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který má v dané věci význam ve vztahu k § 6 zák. č. 229/1991 Sb.

Se zřetelem k čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (dále OSŘ).

Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Podle § 205a odst. 1 OSŘ skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

Z § 211a OSŘ vyplývá, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou

u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1.

Podle ustanovení § 212a odst. 3 OSŘ k novým skutečnostem nebo důkazům

(§ 205a odst. 1 a § 211a) odvolací soud smí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, přihlédnout, jen když byly uplatněny.

K výkladu těchto ustanovení uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1059/2005, že „skutečnosti, které byly účastníkem uvedeny nebo jinak vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo, byly z hlediska § 205a odst. 1 OSŘ uplatněny před soudem prvního stupně.“

Žalobce se domáhá určení vlastnického práva k nemovitostem a jde o posouzení otázky, zda nemovitosti nabyl právní předchůdce žalobce platnou kupní smlouvou, resp. zda na základě platné smlouvy došlo k účinnému převodu vlastnického práva. Soud prvního stupně provedl důkaz kupní smlouvou z 29. 5. 1969 (jde o fotokopii ověřenou Katastrálním úřadem P. – z. na čl. 47-48) při jednání 16. 9. 2004. Jestliže žalovaná, která nebyla odvolatelkou, v průběhu odvolacího řízení namítla, že kupní smlouva byla uzavřena odštěpným závodem jako kupujícím bez právní subjektivity, který tak nemohl vystupovat v daném právním vztahu, pak žalovaná vyjádřila právní názor na skutečnosti, které ovšem vyšly ohledně kupujícího najevo již před soudem prvního stupně. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je tato námitka žalované novou skutečností uplatněnou v rozporu s § 205a odst. 1 OSŘ, k níž nelze přihlížet, není správný. Vada řízení, ke které tak došlo, však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť hmotněprávní námitka žalované je zjevně bezdůvodná. F. N. uzavřela 29. 5. 1969 kupní smlouvu s kupujícím, který byl ve smlouvě označen jako Ú. p. z. t. OZ O1 P. – V., zastoupený ředitelem K. B., který také smlouvu podepsal. Podle § 18 tehdy platného ObčZ a § 14 a § 17 odst. 1 HZ se socialistické organizace členily na státní, družstevní, společenské, jakož i jiné, a byly organizačními útvary, které měly právní subjektivitu. Dále bylo v § 45 HZ stanoveno, že člení-li se státní hospodářská organizace na závody, může její ředitel se souhlasem nadřízeného orgánu stanovit, které závody se zapíší do podnikového rejstříku jako odštěpné závody; vedoucí odštěpného závodu je oprávněn činit jménem organizace všechny právní úkony týkající se závodu. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 141/67, publikovaného pod R 25/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „je-li určitý závod zapsán v podnikovém rejstříku jako odštěpný závod, jeho vedoucí je již ze zákona oprávněn činit jménem podniku všechny právní úkony, týkající se závodu. Vedoucí odštěpného závodu je tedy orgánem podniku ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 hospodářského zákoníku; rozsah jeho oprávnění je vymezen zákonem.“ Odštěpný závod jako organizační složka socialistické státní organizace neměl způsobilost k právům

a povinnostem (právní subjektivitu), i v záležitostech týkajících se odštěpného závodu byla nositelem práv a povinností socialistická státní organizace, jejíž byl závod organizační složkou. Z toho vyplývá, že právní úkony týkající se závodu činil ředitel odštěpného závodu tak, že užil označení socialistické organizace s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Jak již bylo uvedeno, je kupující ve smlouvě z 29. 5. 1969 právě takto označen. Lze ještě dodat, že odštěpný závod jako organizační složku podniku, který je zapsán v podnikovém rejstříku, a postavení jeho ředitele upravuje obdobně v § 7 a § 13 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který také výslovně stanoví, že při provozování odštěpného závodu se užívá obchodního jména podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod.

Žalovaná se shoduje s odvolacím soudem, že ke kupní smlouvě z 29. 5. 1969 bylo podle § 490 odst. 2 ObčZ tehdy platného znění třeba souhlasu národního výboru, liší se jen v tom, že jím od 1. 1. 1972 neměl být národní výbor okresní, ale místní. Za správný považuje výklad zpětné působnosti zákona č. 131/1982 Sb., stanovené v § 507a odst. 1 ObčZ ve vztahu k novelizovanému znění § 490 odst. 2 ObčZ, že i ke smlouvám dříve uzavřeným před účinností této novely, šlo-li o převod zemědělského pozemku do socialistického vlastnictví, nebylo již třeba souhlasu národního výboru a že pak nepřipadá v úvahu aplikace § 47 odst. 3 ObčZ, kterým novela stanovila, že účastníci od této smlouvy odstoupili, nedošlo-li na návrh podaný do tří let od uzavření smlouvy k rozhodnutí příslušného orgánu. Podle žalobkyně však už v roce 1972 podle tehdy platného znění § 47 ObčZ pro záporné rozhodnutí příslušného orgánu ke smlouvě nedošlo. Tímto rozhodnutím mělo být rozhodnutí Místního národního výboru v H. z 31. 10. 1972, kterým byl předmětný pozemek přikázán do trvalého užívání JZD v H. Rozhodnutí předložila žalovaná k důkazu podáním z 16. 7. 2001 (č. l. 38 spisu), důkaz tímto rozhodnutím proveden nebyl, nicméně jde o skutečnost, která vyšla v průběhu řízení najevo. Odvolací soud se tímto rozhodnutím zjevně nezbýval proto, že za orgán, příslušný ke schválení smlouvy o převodu zemědělského pozemku podle § 490 odst. 2 ObčZ, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., považoval národní výbor okresní. Žalované lze přisvědčit, že zákonem č. 146/1971 Sb. byla pravomoc ke schvalování smluv podle § 490 odst. 2 ObčZ přenesena na místní národní výbory. Avšak předmětné rozhodnutí není rozhodnutím, kterým národní výbor rozhodl negativně o schválení smlouvy z 29. 5. 1969, ale rozhodnutím o přikázání nemovitostí do trvalého užívání vydaným podle § 9 zákona č. 50/1955 Sb. v souvislosti s pozůstalostí F. N. Její dědici jsou v tomto rozhodnutí také jako účastníci řízení vyjmenováni. Není v něm uveden právní předchůdce žalobce a lze důvodně přepokládat, že mu nebylo ani doručeno. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud nepominul skutečnost pro posouzení věci rozhodnou (existenci negativního rozhodnutí o schválení smlouvy). Pokud vycházel z toho, že i po účinnosti zákona č. 146/1971 Sb. měl smlouvy o převodu zemědělského pozemku do socialistického vlastnictví schvalovat podle § 490 odst. 2 ObčZ okresní národní výbor, nikoli národní výbor místní, nemělo to ani podle dovolatelky vliv na správnost jeho závěru, že souhlasu národního výboru nebylo třeba až podle § 507a odst. 1 a § 490 odst. 2 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., i na smlouvy uzavřené před účinností této novely.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 2 OSŘ), když nezjistil, že by v řízení došlo též k vadám uvedeným v § 229, odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož

i k jiným vadám řízení. Bez významu je poukaz žalobce na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, neboť rozsudek odvolacího soudu se

o řešení otázky ochrany vlastnického práva z hlediska vztahu předpisu obecného

a speciálního neopírá.

Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaná je povinna nahradit mu náklady řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady jsou dány odměnou advokáta, který sepsal vyjádření k dovolání 5 000,- Kč (§ 5 písm. b/, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 458/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb.) a paušální náhradou hotových výdajů 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem částkou 5 075,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 3. ledna 2008

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu

Vydáno: 03. January 2008