JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2794/2000

Právní věty

Nejsou k dispozici

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci žalobkyně K. b., a. s., proti žalovaným: 1) L. Ch., 2) Ing. D. N., 3) Ing. J. Ch., všem zastoupeným advokátem, a 4) R., s. r. o. v likvidaci, zastoupené likvidátorem Ing. T. Z., právně advokátem, o určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 15 C 146/97, o dovolání žalovaných 1) až 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000, č. j. 9 Co 762/99-113, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. června 1999, č. j. 15 C 146/97-77, pod bodem I. výroku zamítl návrh na určení, že odstoupení od kupní smlouvy z 30. 12. 1996 původním žalovaným 1) J. Ch. vůči žalovanému 4) [původně žalovanému 2)] je neplatné. Pod bodem II. výroku určil, „že vlastníkem nemovitostí, t. j. průmyslového objektu č. p. 782 na parc. č. 1946 a pozemku parc. č. 1946 – zastavěná plocha o výměře 4434 m2, průmyslového objektu na parc. č. 1951 a pozemků parc. č. 1951 – zastavěná plocha o výměře 39 m2, parc. č. 1953/2 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 2091 m2 a parc. č. 1953/3 – ostatní plocha, manipulační plocha o výměře 1331 m2 spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu F. na LV č. 2604 pro obec F., k. ú. F., je R., s. r. o. „v likvidaci“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že kupní smlouvou z 13. 4. 1995 prodávající J. Ch. prodal kupujícímu – žalovanému 4) nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 2244 pro kat. úz. F., obec F., a to nově utvořené pozemky parc. č. 1946 – zastavěná plocha včetně průmyslového objektu č. p. 782, parc. č. 1951 – zastavěná plocha s průmyslovým objektem, parc. č. 1953/2 – ostatní plocha a parc. č. 1953/3 – ostatní plocha za dohodnutou kupní cenu 31 000 000,- Kč. Zjištěná cena činila 37 939 800,- Kč. Splatnost kupní ceny byla dohodnuta tak, že část ve výši 12 000 000,- Kč měla být zaplacena formou úvěru u K. b., a. s., a to bezhotovostní platbou u téhož peněžního ústavu do 15ti dnů po poskytnutí úvěru kupujícímu, nejpozději do 60ti dnů ode dne vkladu smlouvy do katastru nemovitostí. Část kupní ceny ve výši zůstatku do 19 000 000,- Kč po odpočtu úvěru s příslušenstvím prodávajícího měl kupující zaplatit bezhotovostní platbou do 15ti dnů od vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí a zbývající část kupní ceny ve výši 12 000 000,- Kč měl kupující zaplatit ve formě splátek po 350 000,- Kč čtvrtletně, počínaje 1. 2. 1996 do 31. 12. 1997, termíny čtvrtletních splátek byla konkretizovány, a dále po 460 000,- Kč počínaje 1. 1. 1998 do 31. 12. 2002. Pro případ nedodržení splátek si účastníci smlouvy sjednali smluvní pokutu. Dále si sjednali možnost prodávajícího odstoupit od kupní smlouvy v případě nedodržení splatnosti kupní ceny v dodatečně přiměřené lhůtě stanovené prodávajícím. Prodávající se zavázal odstranit stavby, které zůstávají v jeho vlastnictví a nebyly předmětem smlouvy a nacházejí se na pozemcích kupujícího, a to zásobník vody včetně technologie, skládky uhlí a dvou garáží, nejpozději do 7 let od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí. Prodávající se rovněž zavázal do 15. 5. 1996 bezplatně provozovat kotelnu s příslušenstvím a skládku uhlí na jeho náklady za účelem výroby a rozvodu tepla pro objekty obou účastníků smlouvy s tím, že kotelnu i skládku uhlí vyklidí nejpozději do 31. 12. 1996. Smlouvou o úvěru z 25. 5. 1995 uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným 4) se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému 4) účelový úvěr na investice – pořízení nemovitosti č. p. 782 ve F. včetně pozemků ve výši 19 000 000,- Kč. Splatnost úvěru byla dohodnuta do 31. 3. 2000 s tím, že úvěr bude zajištěn provozní stavbou č. p. 782 na pozemku parc. č. 1946 a pozemkem parc. č. 1946 v kat. úz. F. Zástavní smlouvou z téhož data k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru zastavil žalovaný 4) jako vlastník nemovitostí podle kupní smlouvy z 13. 4. 1995 provozní stavbu č. p. 782 na pozemku parc. č. 1946 a pozemek parc. č. 1946 se všemi součástmi a příslušenstvím v kat. úz. F Dopisem adresovaným žalovanému 4) z 30. 12. 1996, nadepsaným „Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 13. 4. 1995“, J. Ch. podle § 49 ObčZ odstoupil od kupní smlouvy z důvodu, že označenou kupní smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek s tím, že smlouvu uzavřel ve složité hospodářské a finanční situaci, kdy pobočka žalobkyně ve F. mu nepřeměnila krátkodobý úvěr ve výši 12 000 000,- Kč z 24. 8. 1993 na střednědobý, jak původně slíbila, ale trvala na jeho splatnosti do 30. 6. 1994. J. Ch. úvěr nesplatil a banka mu s účinností od 1. 7. 1994 stanovila sankční úroky. Současně byl upozorněn, že banka uspokojí své nároky ze zástavy. Nemovitosti prodal za nižší cenu, neboť kupující nebyl ochoten skutečnou cenu nemovitostí zaplatit. Za nevýhodné podmínky považoval rovněž ujednání o splátkách, odstranění staveb a provozování kotelny. Žalovaný 4) 13. 1. 1997 se k odstoupení od smlouvy vyjádřil tak, že tento jednostranný úkon respektuje s tím, že je třeba provést vypořádání vzájemně poskytnutých plnění. Podle výpisu z katastru nemovitostí z 13. 2. 1997 je na LV č. 2244 jako vlastník předmětných nemovitostí veden J. Ch. s odkazem na odstoupení od smlouvy z 30. 12. 1996. Žalobkyně dopisem z 20. 6. 1997 sdělila žalovanému 4), že v zásadě nebude mít námitky proti právním úkonům, v důsledku nichž je v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán J. Ch., ovšem za předpokladu, že budou vyrovnány závazky z úvěru. Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti odstoupení od kupní smlouvy s tím, že jde o otázku předběžnou při řešení otázky vlastnictví, zatímco v případě určení vlastnictví naléhavý právní zájem je dán, protože pokud by vlastníkem sporných nemovitostí byl určen žalovaný 4), pak by žalobkyně mohla uspokojit svoji pohledávku ze zástavní smlouvy prodejem těchto nemovitostí. Z toho také dovodil aktivní legitimaci žalobkyně. Věcná legitimace žalovaných vyplývá z toho, že byli účastníky kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že situaci, v níž se J. Ch. nacházel v době uzavření kupní smlouvy, nelze kvalifikovat jako uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a odstoupení od kupní smlouvy dopisem z 30. 12. 1996 považoval za neplatné. Vlastníkem předmětných nemovitostí podle kupní smlouvy z 13. 4. 1995 je proto žalovaný 4).

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání původního žalovaného 1) J. Ch. rozsudkem ze dne 26. ledna 2000, č. j. 9 Co 762/99-113, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, vyjma výroku pod bodem I., potvrdil ve výroku, jímž bylo určeno, že vlastníkem průmyslového objektu č. p. 782 na parc. č. 1946 a pozemku parc. č. 1946 – zastavěná plocha se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve F., správně na LV č. 2244 pro obec F., kat. úz. F., je R., s. r. o. v likvidaci. Ve zbývající napadené části jej změnil tak, že zamítl návrh, „aby bylo určeno, že vlastníkem nemovitostí, a to průmyslového objektu na parc. č. 1951 a pozemků parc. č. 1951 – zastavěná plocha, parc. č.- 1953/2 – zastavěná plocha, manipulační plocha, a parc. č. 1953/3 – ostatní plocha, manipulační plocha, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu F. správně na listu vlastnictví č. 2244 pro obec F., katastrální území F., je R., s. r. o. v likvidaci“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud zjistil, že původní žalovaný 1) J. Ch. 3. 11. 1999 zemřel a že jeho dědici jsou žalovaní 1) až 3). Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dále ze zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 4) z 25. 5. 1995 zjistil, že smluvní strany se podle § 299 odst. 2 ObchZ dohodly, že pokud pohledávka a příslušenství zástavního věřitele nebudou řádně a včas dlužníkem zaplaceny, je zástavní věřitel oprávněn k uspokojení své pohledávky a jejího příslušenství prodat jménem zástavce zastavené nemovitosti sám nebo prostřednictvím třetí osoby. S právním závěrem soudu prvního stupně o věcné legitimaci účastníků odvolací soud souhlasil jen částečně. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně nemůže být aktivně legitimována a nelze u ní spatřovat naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 4) je vlastníkem nemovitostí, které nebyly předmětem zástavní smlouvy z 25. 5. 1995. Předmětem zástavní smlouvy byla pouze provozní stavba č. p. 782 na pozemku parc. č. 1946 a pozemek parc. č. 1946 se všemi součástmi a příslušenstvím. Neshledal důvodné zpochybnění aktivní legitimace žalobkyně a jejího naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k posledně uvedeným nemovitostem, neboť mohlo-li by v důsledku odstoupení od kupní smlouvy J. Ch. dojít k pozbytí vlastnického práva žalovaného 4) s účinky ex tunc a k zániku zástavního práva, nelze žalobkyni upřít naléhavý právní zájem na určení, že žalovaný 4) je stále vlastníkem zastavených nemovitostí. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že J. Ch. neodstoupil platně od kupní smlouvy z 13. 4. 1995.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do potvrzujícího výroku, podali žalovaní 1) až 3) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.]. Nepovažují za správné právní závěry soudů obou stupňů ve vztahu k věcné legitimaci žalobkyně, k naléhavému právnímu zájmu žalobkyně na určení vlastnictví a k odstoupení J. Ch. od kupní smlouvy z 13. 4. 1995. Podle dovolatelů v dané věci nelze aplikovat právní závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu z 15. 6. 1999, sp. zn. Cdon 1690/97 (že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimována k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení). Namítají, že předmětné nemovitosti, a to průmyslový objekt č. p. 782 a pozemek parc. č. 1946 jsou v katastru nemovitostí na LV č. 2244 zapsány v podílovém spoluvlastnictví J. Ch. a L. Ch., žalované 1), u každého z jedné poloviny. Podílová spoluvlastnice L. Ch. nebyla účastnicí tohoto řízení o určení vlastnictví, žaloba proti ní nebyla podána a nemůže být pro ni závazný ani rozsudek odvolacího soudu. Žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, jestliže žaloba nesměřovala i proti L. Ch., jako další podílové spoluvlastnici nemovitostí. Žalobkyně proto v tomto řízení nemohla být ani věcně legitimována. Rozporný je i právní závěr odvolacího soudu ve vztahu k platnosti a účinnosti odstoupení J. Ch. od kupní smlouvy z 13. 4. 1995. Odvolací soud nehodnotil, že žalovaný 4) s odstoupením J. Ch. od kupní smlouvy souhlasil. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku – Místku k dalšímu řízení.

Žalovaný 4) považuje dovolání za účelové a navrhl jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatelé nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu, tedy nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ].

Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, aniž ve výroku rozsudku výslovně uvedl, pro řešení kterých právních otázek dovolání připustil. Toliko z odůvodnění rozsudku se podává, že dovolání připustil pro řešení právní otázky týkající se aktivní legitimace žalobkyně a jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 253/96, publikovaném ve Sbírce nálezů Ústavního soudu pod č. 19, svazek 7, uvedl, že „postup soudu, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných procesních práv“. Dovolání v dané věci je tak přípustné pro řešení všech významných právních otázek dovolateli uplatněnými v dovolání.

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Právnímu závěru odvolacího soudu, že „aktivně legitimován k žalobě na určení však může být i subjekt, který není účastníkem smlouvy v případě, že by vyhovění návrhu mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení“ a že žalobkyně má z tohoto pohledu aktivní legitimaci k žalobě na určení vlastnictví jen k nemovitostem, které byly předmětem zástavní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 4) 25. 5. 1995, nelze nic vytknout. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to nejen s výše citovaným rozsudkem, ale i rozsudkem ze dne 6. 3. 2001 sp. zn. 22 Cdo 797/2000 publikovaným pod C. 290 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. S ohledem na zmiňovanou zástavní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným 4) dovolací soud nepochybuje, že vyhovění žalobě může mít příznivý dopad na právní postavení žalobce, resp. že nevyhovění jí by mělo pro žalobce nepříznivý dopad z hlediska zajištění poskytnutého nemalého úvěru.

Nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) OSŘ dovolatelé dovozují z toho, že žaloba nesměřovala proti žalované 1) jako podílové spoluvlastnici v rozsahu jedné poloviny, a ta že vůbec nebyla účastnicí řízení. V řízení o určení vlastnictví k určité nemovitosti je naléhavý právní zájem na takovém určení dán nejen tehdy, jestliže žaloba od počátku řízení směřovala vůči všem osobám zapsaným v katastru nemovitostí jako vlastníci této nemovitosti, ale i tehdy, kdy tomu sice tak nebylo, ale osoba rovněž v katastru nemovitostí uvedená jako (spolu)vlastník, se v průběhu řízení jeho účastníkem z jakéhokoli důvodu stala. Žalovaná 1) se stala účastnicí řízení v průběhu odvolacího řízení, byť jako dědička (manželka) zemřelého J. Ch. Nelze tudíž říci, že by rozsudek odvolacího soudu byl z tohoto pohledu nesprávný.

Nemůže obstát ani námitka, že rozsudek odvolacího soudu nemůže být závazný pro žalovanou 1). Rozsudek o určení práva či právního vztahu není závazný ve smyslu § 159 odst. 2 OSŘ pro toho, kdo byl účastníkem řízení v době jeho zahájení, ale pro toho, kdo jím byl v době vyhlášení rozsudku – resp. byl v tomto rozsudku za účastníka označen. Žalovaná 1) ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu účastnicí řízení byla (a v záhlaví tohoto rozsudku je jako žalovaná označena).

Shoda účastníků určité smlouvy o tom, že odstoupení jednoho z účastníků od smlouvy z důvodu, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má za následek zrušení smlouvy, ještě neznamená, že odstoupení bylo skutečně platné či účinné a že smlouva je tak zrušena. V uvedeném případě dojde ke zrušení smlouvy pouze tehdy, jestliže k odstoupení od smlouvy došlo za naplnění jeho předpokladů stanovených v § 49 ObčZ. Proto souhlas jednoho z účastníků dvoustranné smlouvy s odstoupením od smlouvy podle § 49 ObčZ druhým z účastníků nemusí být vždy právně relevantní.

Dovolatelé nezpochybnili skutkové závěry, z nichž odvolací soud následně logicky přijatelně dovodil, že původně žalovaný 1) J. Ch. neuzavřel spornou převodní smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V tomto směru ostatně dovolatelé neuvádějí žádnou bližší, resp. konkrétnější argumentaci. Nelze také říci, že by ve vztahu k aplikaci § 49 ObčZ byly závěry soudů obou stupňů diformní.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle § 243b odst. 1 OSŘ zamítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalovaných 1) až 3) v tomto řízení a z toho, že žalobkyni a žalovanému 4) náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. září 2002

JUDr. František Balák, v. r.

předseda senátu

Vydáno: 03. September 2002