JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 2739/2005

Právní věty

Nejsou k dispozici

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalované M. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytové jednotky, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 230/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 29. června 2005, č. j. 30 Co 1/2005-43, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 29. června 2005, č. j. 30 Co 1/2005-43, a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 12 C 230/2004-27, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud žalované uložil povinnost vyklidit níže specifikovaný byt, neboť žalovaná, od níž jej koupil, jej odmítá opustit a nadále v něm bez právního důvodu bydlí.

Okresní soud v České Lípě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. listopadu 2004, č. j. 12 C 230/2004-27, uložil žalované povinnost „vyklidit a odevzdat žalobci bytovou jednotku č. 2016/2 o velikosti 2+1 s příslušenstvím o celkové ploše 54,53 m² v prvním nadzemním podlaží domu čp. 2015, 2016 postaveném na pozemku č. parc. 5786/43 v Č. L. do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli 7. 11. 2003 prostřednictvím realitní kanceláře M. Ch. ohledně předmětného bytu kupní smlouvu. Návrh na vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí téhož dne podepsali oba účastníci. Kupní cena činila 363 000,-Kč a žalobce ji uhradil podle odst. IV kupní smlouvy na účet realitní kanceláře; ta však tuto částku prodávající nepředala; žalobkyně pak sice od kupní smlouvy odstoupila pro nezaplacení kupní ceny, avšak toto odstoupení nebylo platné. Soud prvního stupně proto podle § 126 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) žalobě vyhověl.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 30 Co 1/2005-43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), s tím, že odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k podmínce sjednané mezi účastníky a realitní kanceláří. Podmínka, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí bude podán až v okamžiku, kdy bude mít žalovaná ze strany realitní kanceláře zajištěn jiný byt, nebyla sice v kupní smlouvě uvedena, ale šlo o dohodu ústní. Tato skutečnost plyne jednak ze zprostředkovací smlouvy z 22. 10. 2003, jednak z výpovědi svědkyně Ch. Žalobce nebyl oprávněn podat návrh na vklad; k tomu byla oprávněna realitní kancelář v okamžiku, kdy zajistí žalované koupi nového bytu. Namítá též rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud především připomíná, že ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ] včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila.

V průběhu nalézacího řízení opírala dovolatelka svoji obranu o tvrzení, že od smlouvy platně odstoupila, resp. že žaloba je v rozporu s dobrými mravy; s tvrzením, že smlouvu uzavřela pod podmínkou, která nebyla splněna, a proto nedošlo k platnému převodu vlastnického práva, přichází až v dovolacím řízení, které je jen řízením přezkumným; proto se dovolací soud touto námitkou nemohl zabývat. Sama dovolatelka pak tvrdí, že šlo o ústní dohodu (v písemné smlouvě mezi ní a žalobcem nebyla obsažena) a ústní dohoda týkající se převodu nemovitosti nemůže být platná. Pro posouzení smlouvy o převodu nemovitostí je významný jen ten projev vůle, který byl vyjádřen v písemné formě (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 9/2000).

Z dovolání se podává, že dovolatelka považuje výkon práva žalobce za rozporný s dobrými mravy. Za zásadní pak dovolací soud považuje otázku, v jakém případě je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) výkon práva žalobce požadovat vyklizení bytu, který od žalované koupil a ve kterém žalovaná bydlí, pokud kupní cena nebyla žalované vyplacena v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a žalovaná má vážné zdravotní i sociální problémy; pro řešení této otázky připustil dovolání.

Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje (§ 126 odst. 1 ObčZ). Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).

Právo na bydlení je základním lidským právem. Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. č. 231/2000 Sb., ve kterém se mj. konstatuje, že revidovaná Evropská sociální charta z roku 1996 stanoví explicitní právo na bydlení v čl. 31 a bydlení považuje za součást ochrany nejohroženějších skupin (osob se zdravotním postižením, rodin, starších osob). Není rozhodující, že Parlament ČR nezařadil právo na bydlení do kategorie základních práv a svobod, naopak všechny dosavadní úpravy jeví se být v souladu s tím, co bývá v mezinárodních smlouvách o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika podle čl. 10 Ústavy bezprostředně vázána, označováno jako právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek (čl. 11 odst. 1 Paktu). Obdobně řeší otázku bydlení i čl. 16 Evropské sociální charty a čl. 4 Dodatkového protokolu k Chartě, jež byly Českou republikou ratifikovány a vyhlášeny (čl. 10 Ústavy).

V rozsudku ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2059 nejvyšší soud uvedl: „Pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém bydlí žalovaní s nezletilým dítětem, a žalovaní nemají možnost zajistit si bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. O rozpor výkonu práv žalobce s dobrými mravy by nešlo jen v případě, že by žalovaní poškozovali svévolně práva žalobce“.

V dané věci účastníci uzavřeli platnou smlouvu o převodu bytové jednotky. Žalobce na základě této smlouvy nabyl vlastnické právo poté, co byl proveden vklad do katastru nemovitostí, zatímco žalované nebylo nic vyplaceno (otázkou, zda plněním na účet realitní kanceláře došlo ke splnění dluhu žalobce, se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat). Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaná neobdržela kupní cenu v důsledku jednání realitní kanceláře, jejíž majitelka pak před soudem prvního stupně uvedla, že je trestně stíhána pro trestný čin zpronevěry (dovolatelka tvrdí, že v této souvislosti byla i vzata do vazby). Dále pak byla při jednání dne 6. září 2004 konstatována lékařská zpráva ze dne 11. srpna 2004, podle které je žalovaná ve velmi špatném zdravotním stavu, ze zprávy i vyplývá, že má jedenáctiletého syna. Odvolací soud konstatoval, že „žalovaná pobírá pouze částečný invalidní důchod, dle zprávy lékaře má vážné zdravotní i rodinné problémy, v důsledku postupu realitní kanceláře M. Ch. nemá byt ani peníze.“

Ze spisu se tedy podávala možnost, že spolu s žalovanou bydlí v bytě i nezletilý syn, dále že žalovaná vzniklou situaci nijak nevyvolala a ani se na ni nepodílela neopatrností (ona i žalobce zvolili stejnou realitní kancelář) a že v důsledku protiprávního jednání třetí osoby – realitní kanceláře – jí nebyla vyplacena kupní cena a přišla tak prozatím o možnost pořídit si jiné bydlení. (Otázku, zda se žalovaná stala obětí trestné činnosti nelze v dovolacím řízení řešit, neboť ze spisu nevyplývá, že by již v této souvislosti bylo rozhodnuto o vině, přičemž tuto otázku nelze posoudit jako předběžnou.) Ze spisu nevyplývá, že právo žalobce na bydlení by bylo ohroženo, pokud by žalovaná ve lhůtě stanovené soudem byt nevyklidila. Za této situace – pokud by byl dalším dokazováním tento skutkový stav postaven najisto – by byl výkon práva žalobce žádat její vyklizení z bytu prozatím v rozporu s dobrými mravy; o takový rozpor by nešlo zejména pokud by žalovaná měla zajištěno bydlení jinak.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. listopadu 2006

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu

Vydáno: 09. November 2006